Vznik a vývoj projektu dvora

Patronkou projektu Hradeckého dvora je historická postava české a polské královny Alžběty Richenzy (1288–1335), která coby vdova po králích Václavovi II. a Rudolfovi I. Habsburském žila nejprve v Hradci Králové a posléze v Brně. Volbě této osobnosti, která nám svým bohatým a dramatickým životem tak učarovala, napomohla skutečnost, která se s trochou nadsázky jevila jako snad až nadpozemské vyzvání, neboť skupina přátel, která Hradecký dvůr kolem roku 2000 zakládala, pocházela právě těchto měst s královnou Alžbětou bezprostředně spjatých. Čím více jsme královnin život a dobu poznávali, tím více jsme si uvědomovali, jak moc se jedná o historii neznámou a širší veřejností nedoceněnou, a tak se stalo naším cílem toto změnit a šířit dobré jméno „královny cizinky“, které se staly Čechy a Morava domovem. Motivace k budování (re)konstrukce středověkého panovnického dvora však byla mnohem širší. Poté, co jsme nalezli symbolickou záštitu v historické osobnosti královny Alžběty, která byla v mnoha ohledech nonkonformní postavou své doby, jsme se i my rozhodli cíleně vydat proti proudu pojetí soudobého historického šermu v českých zemích, a do svého středu jsme jako pilíř záměrně postavili královnu a s ní i dámy jejího dvora. 

Výkladní skříní a stěžejní akcí Hradeckého dvora se stal královnin turnaj, který byl cíleně profilován jinak, než bylo dosud v rámci historického šermu běžné. Život šermířské obce se na sklonku 90. let 20. století sestával obvykle buď z bitev anebo vystoupení (aktivity „oživlé historie“ tehdy stály ještě na okraji šermířské scény a byly doménou především skupin zajímajících se o raný středověk). Na obou typech událostí se nezřídka vyskytovaly i ženy, avšak v roli doplňující, ne-li přímo podružné. To byl koncept, který zakladatelům Dvora nevyhovoval, a rozhodli se ho změnit tím, že položí základy akce, která bude pořádána nejen pro šermující muže, ale i jejich partnerky, které se zde budou bavit stejně, jako oni sami. I zde se stala oporou sama historie. Turnaj, až ze své podstaty bojové klání, byl historicky zároveň vrcholnou dvorskou kratochvílí a tím i prestižní společenskou akcí, která byla příležitostí nejen prokázat svůj bojový um, ale také rytířskost, velkodušnost a dvornost, stejně jako zvýšit prestiž svou i svého rodu a rozvíjet společenské kontakty i navazovat známosti nové. Specifikem turnaje Hradeckého dvora tak byla od prvopočátků výsadní role nejen královny jakožto pořadatelky celé kratochvíle, ale také jejích urozených společnic, zastupovaných v první řadě manželkami dvorských úředníků, ale i tak řečenými panovnicemi tribun, kterým tak byla v turnaji svěřena klíčová role. Dámy se tak v projektu Hradeckého dvora staly středobodem veškerého dění. Pro jejich zábavu i pobavení pánové měří své síly v kolbišti a prostřednictvím dvorné služby i mimo něj, dámy jsou také nejvyšším arbitrem a odvolací instancí, což bojující od počátků stvrzují turnajskou přísahou. Její slova, že každý z těch, kdo do klání nastoupí, nad sebou bezpodmínečně uznává svrchovaný soud urozených dam, tak nebyla jen poetickou formulí, ale základním nepřekročitelným mottem turnaje, potažmo celého dvora.

Hradecký dvůr se tak konstituoval a vyvíjel kolem tří základních pilířů. Jedním z nich byla snaha přiblížit se více dobové hmotné kultuře, tedy to, co se obvykle nazývá pojmem living history. Pilíř druhý představovalo dobové vojenství a boj, tedy dnešními slovy reenactment. Třetím, nejvíce specifickým pilířem (a vlastně jakýmsi definičním étosem Dvora) se stal záměr co nejlépe poznat dobovou kulturu a mentalitu, a to včetně úsilí o konstrukci dobových sociálních vztahů a hierarchie. Tím se do centra zájmů dostal i fenomén hry (lze říci role-play) ve smyslu aktivního ztvárňování zvolených postav a zastávání jim odpovídajících společenských rolí. Tento herní rozměr však není vnímán jako samoúčelný, toliko zábavný prvek, ale naopak jako prostředek k většímu vcítění se do dané doby a tím i většímu pochopení studované historie. Všechny tyto tři principy byly a jsou pojímány jako rovnocenné a snaha o vzájemnou vyváženost je také důvodem ke kompromisům v každém z nich, k nimž nutně dochází. Takový kompromis představuje např. datace projektu, která je stanovena na rozmezí let 1275–1330. Záměrem je tak jednak držet se dat života královny Alžběty, ale především pomoci si k větší pestrosti celkového obrazu. Třebaže se s lety poznání posouvá, rozšířená datace nám umožňuje pracovat s širší škálou pro středověk stále ještě limitovaných historických pramenů a vyhnout se tak nebezpečí, že všichni budou hledat inspiraci v jednom a tom samém prameni, výsledkem čehož by nutně byla historii zcela neodpovídající generalizace a unifikace. Naší snahou naopak je, aby tato široká datace umožnila dát vyniknout různých sociálním a profesním vrstvám, které se na středověkém panovnickém dvoře a kolem něco pohybovaly. Někdo tak volí prvky více archaické, jiný (obvykle je to výsada nečetných elit) naopak věci moderní a progresivní. V každém případě je však třeba mít na paměti, že se jedná o nekončící proces, o cestu k ideálu, k němuž však ze své podstaty nemůžeme nikdy dojít. Proto jsou aktivity Hradeckého dvora pojímány jako konstrukce, jakkoliv vycházející z prohlubování našich poznatků z řady historických vědních odvětví, než jako plnohodnotná stoprocentní rekonstrukce historického vzoru. Tento významový rozdíl je třeba mít vždy na paměti. 

Souhrnně řečeno, veškerá činnost zaštítěná Hradeckým dvorem Alžběty Richenzy má sloužit k hlubšímu poznání a pochopení historie konce 13. a prvních desetiletí 14. století, ale i k zábavě a rozvoji vzájemných mezilidských vztahů, neboť stejně jako skutečný středověký dvůr, i my se vnímáme jako vzájemně provázané společenství, třebaže skládající se z řady více či méně autonomních skupin, družin i jednotlivců. Projekt Hradeckého dvora Alžběty Richenzy je otevřen všem, které oslovuje doba přelomu 13. a 14. století, a kteří chtějí aktivně přispívat k jeho rozvoji, ať již jako přímí příslušníci královnina užšího okruhu, anebo jako tzv. hosté dvora. I toto rozdělení přitom naplňuje dobové parametry.