Jan, též zvaný Loupežník, se narodil do rodiny Oldřicha, chudého lovčího v Bílenicích, což je jedna z vesnic patřících urozeným pánům z Bukovíka. Již od útlého věku navštěvoval Jan s otcem les, kde se naučil lovit a stopovat zvěř. Bohužel byl otec ve vesnici dosti nepopulární, hlavně kvůli své výbušné povaze a zálibě v hazardu. Proto se jednoho dne stalo, že Oldřich rodinu opustil, a zanechal po sobě ženu a tři syny, z nichž byl Jan nejstarší. Ten už však o svém otci slyšel pouze z mlhavých zpráv od kupců, kteří přijížděli do vesnice za obchodem a vyprávěli o bandě lapků v odlehlých částech lesa.
Tak zůstalo na Janovi těžké břemeno rodiny, o kterou se jako nejstarší syn musel starat. Práce na polích moc nevynášela, a tak se Jan občas vypravil pytlačit drobnou zvěř do lesa.
Jednoho dne, když Jan zrovna v lese vybíral nastražená oka, probíhal nedaleko hon, kterého se účastnili oba mladí páni z Bukovíka. Bohužel se ale mladšímu z bratrů - Janovi, splašil kůň kvůli rozlícené smečce loveckých psů a odběhl i se svým jezdcem mimo stezku. Než stačil mladý pán svého koně uklidnit, byli zatouláni hluboko v houštinách. V tom se ale v křoví objevil syn bývalého lovčího Jan, který uslyšel ryk splašeného koně, a jelikož místní kraj dobře znal, zavedl pána zpět na stezku.
Jako výraz vděku přidělili bratři mladému Janovi, Loupežníkovi, jak se mu od té doby přezdívá (také díky excesům, které později dělával v krčmě), práci pomocníka lovčího na šlechtickém sídle, díky kterému mohl Jan zaopatřit svoji rodinu. Velmi rychle byly napraveny křívdy z jeho mládí a další rok dostal Jan pozici plnohodnotného lovčího a stále víc se sbližoval s oběma bratry. Kromě častých návštěv krčmy se Jan, Loupežník, také bavil tím, že si do lesů s ohařem brával i své dvě píšťaly a hrával a zpíval si pro radost.
Jednoho dne za Janem přišel pán Buden s nabídkou. Zemřel starý pobočník jejich otce, který byl bratrům velkou oporou, a uvolnilo se jeho místo. První volba obou pánů byl mladý Jan, ke kterému měli oba blízko a který se prokázal svou oddaností a spolehlivou prací v jejich službách.
Jan bez váhání post s vděkem přijal a od té doby doprovází pány z Bukovíka jako jejich pravá ruka a přítel.