Miroslav Protiva z Libiše
Rytíř gardy královny Elišky Rejčky a kapitán Petra z Rožmberka
Miroslav Protiva z Libiše (lat. Miroslaus Protywam de Lubisse) je částečně fiktivní postava žijící na přelomu XIII. a XIV. století.
Miroslav se narodil léta Páně 1288 do rodiny správců hradu Rakous nad Dyjí (něm. Raabs an der Thaya). Hradu, který odpradávna hlídal hlavní kupeckou stezku do Dolních Rakous a mezi roky 1260 až 1282 se nacházel v majetku Rožmberků. Po roce 1282 připadl hrad a okolní panství postupně Albrechtu I. Habsburskému, až skončil u rodu Meissenů. Napříč veškerým předpokladům ani rakouský vévoda, ani Míšenští nevyměnili rodinu správců hradu a Miroslavův otec Ortolf tak pro své schopnosti a oblibu u místních obyvatel mohl nadále vykonávat svou službu.
Jako nejstaršímu synovi a budoucímu správci se Miroslavovi dostalo výcviku, jak ve vojenském řemesle, tak v plánování nezbytností pro chod hradu i jeho vojenské posádky. Díky přímluvě své matky z měšťanského prostředí se chvíli také učil číst, avšak s nevalnými výsledky.
Společně se svým otcem a později i bez jeho dohledu se účastnil ochrany okolních kupeckých stezek a přilehlých vesnic, které zvláště v letech změny vlastníků panství byly často pleněny. Při této příležitosti se také seznámil s mladým a bouřlivým pánem Hadmarem III. ze Sonnbergu, za okolností o kterých, pokud byl později tázán, nechtěl blížeji hovořit.
Díky přetrvávající vazbě na české země a chuti po dobrodružství, se po roce 1310 na čas přidává k jihočeské družině pánů Jakuba a Samuela z Černé, aby poznal kus okolní země a nabral další cenné zkušenosti. Postupně si získává oblibu obou pánů a je mu propůjčena funkce kapitána.
Významným mezníkem v těchto letech je pro něj návštěva Hradeckého turnaje královny Elišky Rejčky, kam cestoval po boku pána Jana z Ústí. Je ohromen prostředím šlechty a rytířstva a pojímá cíl získat si pro sebe lepší místo v uspořádání světa. Černá pod jeho velením následující rok vybojuje pro pána Samuela z Černé titul Ochránce královny. Sám v rámci následujícího turnaje dostane poctu heroldovat a pomáhat s loveckými kratochvílemi.
1313
Následující rok je Miroslavovi vyjevena skutečná totožnost Jakuba z Černé, kterým je Petr z Rožmberka. V tom samém roce je Miroslav osloven pánem Hadmarem III. ze Sonnbergu a pánem z Hradce, aby se ujal kapitánování, při příležitost pořádaného turnaje sv. Samsona, který je svolán na usmířenou mezi těmito šlechtici. V závěru turnaje je Miroslav zvaný Protiva pasován za své činy a pro svou čestnou povahu panem z Hradce, za přímluvy od pana ze Sonnbergu a za přítomnosti pánů Smila z Nových Hradů a Mikuláše ze Strakonic, jako i dále pana z Javornice a pana z Rabštejna a také rytířů z Horních Uher.
Při povýšení do vyššího stavu získal od pána z Hradce starobylou ves Libiš, která se nachází na kupecké cestě z Prahy na Mělník, kde k obci patří přívoz přes Labe na této cestě, kamenný kostel sv. apoštola Jakuba Většího, kamenná tvrz s příkopem a okolní polnosti, stejně jako kus lesa.
Do erbu mu pánové z Hradce a Sonnbergu po dohodě s ním přidělili černé pole a na něm uprostřed stříbrnou krokev a celkem tři stříbrné hvězdy, každou v jednom rohu štítu.
Rytíř Miroslav Protiva se po turnaji sv. Samsona odebral do Libiše, kde pomohl dosadit otce Sebastiana na místo faráře.
1314
Z jara roku 1314 podnikl Miroslav Protiva poutní cestu z Libiše do Boleslavi jako poděkování svatému Václavu za dary, kterých se mu minulý rok dostalo a jako pokání za mnohé hříchy, jichž se v minulosti dopustil.
V Libiši se také dozvěděl o sněmu pořádaném hradeckou královnou v jejím sídelním městě. Na této velkolepé události byl svědky pasování rytíře Vladimíra z Vildenberka zvaného Hatalmáš, kterého měl z mnohých nejraději a který chtěl Miroslava prosadit do královniny gardy. Celá věc se však semlela naprosto nečekaným způsobem, který si milý čtenáři s dovolením zaslouží obšírnějšího vyprávění.
Nečekaně byl Protiva vyzván, aby předsedal dvorskému soudu lásky. Zvolil si tedy za své společníky pana de Leon a paní z Pětikostelí, kteří jak doufal o lásce něco vědí. Královna odříkávala příběh o rytíři Gavénovi, který sloužil pánu Červeného hradu, ale našel zalíbení ve dvoře krále severního království. Miroslava polil pot. Stačily mu dvě věty, aby pochopil, že na něj nachystali léčku. Gavénem byl on sám a měl rozsoudit, zda může být věrný hradecké královně i svému příteli Petrovi z Rožmberka. Možná by pán z Červeného hradu musel být trochu blázen, aby takovou službu dovolil, snad pokud by sloužil jako most mezi oběma mocnáři. Radost zalila jeho srdce, když ve zkoušce před přítomnými pány a dámami obstál.
Radost však rychle vystřídaly jiné myšlenky, po zradě uherské šlechty byl Miroslav raněn. Odebral se zotavit na panství pána z Rožmberka, kde, jak ho pověřila hradecká královna, měl zprostředkovat příměří mezi Rožmberkem a Sonnbergem.
