Jiří z Rabštejna našel Záviše v příkopu u cesty po cestě na Nové Hrady. Nejdříve se domníval, že jen nejbližší kněz poskytne zraněnému poslední pomazání, ale ten se přes všechny předpoklady a hrozivé zranění hlavy, uzdravil. Ovšem problém nastal, ve chvíli, kdy se ho zeptali, kdo je. Zraněný si nic nepamatoval. Ani své jméno. Jediné, které ze sebe dostal v horečkách, bylo Záviš. A to mu také zůstalo. Jakmile byl dost silný, požádal pana Jiřího, zda by ho nevzal k sobě do služby. Pan Jiří mu vyhověl a od té doby se nestačil divit. Jeho nový zbrojný, neb takovou službu Závišovi určil, se činil. Ať již to bylo s kopím, mečem či kuší, bylo vidět, že danou zbraň ovládá s lehkostí, která dává znát, že zbraň nedrží poprvé. Další věc, která ho zarazila bylo, když ho pověřil svým představením v rámci turnaje a Záviš z jeho rodoknemu četl. Později ho Rabštejn několikrát prozkoušel, ale jen si potvrdil, že ten pozoruhodný muž umí číst a psát, i když přitom škrábe hůř než farní kočka. Ostatně tu byla i jeho schopnost pohotově odpovídat, skládat krátké básně, odhadovat soupeře v soubojích a splnit každé přání svého pána předtím, než je vysloveno. Jiří z Rabštejna cítí, že do svých služeb přijal zvláštního člověka, který ať již to jen předstírá, nebo skutečně neví, skrývá zřejmě mnohá tajemství. Jaká to však jsou, to v tuto chvíli ví jen Bůh. Postupem času kolem něj záhad totiž neubývá, ale naopak se kupí další. A teď, co do družiny pana z Rabštejna přibyl jistý Richard z Rysova se navíc zdá, že získal spojence v roztodivných taškařicích. I když, jak říká nejen pan purkrabí Macek, když se ti dva usmívají, zbytek by se měl začít bát. Na To ovšem jeden i druhý jen pozvednou obočí a trochu se pousmějí. Richard zmizí mezi svitořivé dívky a Záviš mezi stíny.