Prokop zvaný Mlejnek
Prokop, zvaný Mlejnek, křtěný Josef, se narodil přibližně před 40 roky, jako druhý syn mlynáře Martina na mlýně v Markvarticích, vsi poblíž Jablonného, na panství pánů z Lemberka. Markvartický mlýn byl mlýnem panským a Prokopova rodina jej držela na základě pachtýřské smlouvy.
Prokop jako druhý syn neměl určenou dráhu, otec nechtěl statky dělit, takže Prokop měl trochu víc volnosti. Nejpravděpodobnější se všem jevila varianta, že bude k ruce staršímu bratrovi, případně se přižení do nějakého mlýna v okolí. Této kariéře zamezila nehoda v 10 letech, kdy Prokop zůstal pravou rukou chycený mezi palečnicovými koly, a odnesly to prsty, které kola ošklivě pochroumala, takže mu zůstaly ztuhlé a ochrnuté.
Aby byl aspoň nějak užitečný, začal ho poté otec zasvěcovat do správy mlýna, obchodů, smluv a podobných záležitostí, včetně cest po trzích a nákupech.
Po pár letech - asi v sedmnácti - se Prokop rozhodl, že z mlýna odejde a pozná aspoň kousek světa.
Jeho kroky vedly do nedaleké Žitavy a odtud za hranice - od Drážďan přes Lešno ke Krakovu. Tam pomohl, tam chvíli tovaryšil, kde se dalo, tam se přidal ke kupcům, zkrátka co kdo nabídl a co kdo potřeboval, špatné to nebylo. Někde tam pochytil i něco málo klasického vzdělání, od učenců a studentů se kterými se kde potkal. Když se po nějakých 15 letech přes Náchodské panství vracel do Čech, setkal se poblíž Hradce poprvé s panem Jiřím z Rabštejna, šlechticem loajálním Richenze.
Pan Jiří jel na koni a Prokop ho upozornil, že má volnou jednu podkovu. Jelikož na měkké cestě by si ani nevšiml, že by ji ztratil, Prokop se nabídl a u prvního sedláka ji koni sundal, včetně těch zbylých, aby kůň nekulhal. Jiří po něm tenkrát hodil mincí se slovy: “Takový člověk by se hodil, kdybys přemýšlel kam jít, tak se za mnou zastav.”
Po návratu do Markvartic se od bratra nechal vyplatit z dědictví, a spolu s tím, co našetřil na cestách, mu to stačilo, aby se usadil a koupil menší stavení v jednom z východočeských královských měst, v Jaroměři.
Zde se pustil do všeho, co se hodilo a v čem se vyznal. Obchodoval s polskými sousedy, povozničil, pomáhal mlynářům po žních… Postupně se vypracoval na člověka v Jaroměři známého, zručného, který spoustu věcí ví, spoustu věcí umí, a spoustu věcí dokáže sehnat nebo zařídit. Po pár letech se oženil s Gretou původem z Michelsdorfu, se kterou se potkal na svých cestách na Moravu pro víno.
Po narození dvou dcer už mu přestala stačit nejistota obchodního života (vyjedete směrem k Pardubicím pro sůl z Prahy a za 9 týdnů se vracíte od Wroclavi s krakovským suknem…), a po několika dlouhých rozhovorech se přidal jako podkoní k družině pana Jiřího, teď už jaroměřského purkrabího. Ten jednak zrovna potřeboval někoho, kdo rozumí koním, i všemu, co se děje na cestách, jednak ocenil, že má u sebe člověka, kterému mlynáři neutají ani pytel mouky.