služebná královny Alžběty

Velena je dcerou hradeckého měšťana, malíře Oldřicha. Nedlouho po jejím narození však matka podlehla náhlé nemoci a otec, pln žalu, přijal nabídku svého přítele, představeného opatovického benediktinského kláštera, aby svým umem vypomohl bratřím v klášterním skriptoriu. Po první zakázce přišla jiná a poté další. Oldřich a Velena, jakkoliv zprvu hosté, tak posléze nalezli při klášteře nový domov. Oldřich se tu těšil respektu a přátelství mnichů, přičemž útěchu nacházel jak v práci, tak ve své dceři. Ta jej při práci ráda pozorovala a postupně začala otci pomáhat a učit se od něj.
 

Jak však dívka rostla, rozmáhal se v klášteře neklid. Třebaže Velena zjevně podělila po otci cit pro barvy a osvojila si i řemeslnou dovednost, což jej naplňovalo otcovskou pýchou, a její veselý smích a milá povaha byly jeho každodenní radostí, přesto obavy z její budoucnosti Oldřichovi přidaly na skráních nejednu šedinu. Když jednoho dne přišla z trhu s červeně zbarvenými střevíčky, bylo otci jasné, že nastal čas. A zanedlouho, když se především mladší bratři předháněli, kdo z oken v klášteře alespoň na okamžik zahlédne Veleniny červené botky míhající se klášterní zahradou, bylo jasné, že nastal čas, i převoru Hroznatovi. 
 

Slovo dalo slovo a oba muži, Hroznata i Oldřich, vyhledali bratra Ignatia, s nímž Oldřich rád a často spolupracoval. Ignatiova sestřenice byla služebnou hradecké královny Alžběty a převoru Hroznatovi nebylo tajemstvím, že se Jitka těší královnině důvěře. Nadto nepochyboval, že uměnímilovná královna ocení Velenin talent a dívka se tak v královniných službách bude mít dobře. Ignatius, který Velenu také dobře znal, se záměrem vyslovil souhlas, a tak se všichni tři vydali do Hradce ke dvoru. Vše dopadlo dobře. Poté, co Jitka, která dala na bratrancovo doporučení, podpořila svým neformálním, leč zásadním vlivem Hroznatovu oficiální prosbu, vydala se také Velena, obtěžkána dary pro královnu Alžbětu i její komornou Jitku, ve svých červených botkách vstříc novému životu u hradeckého dvora.