Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Významné bitvy

Bitva u Kresčaku

Rokem 1337 začíná konflikt, pro který se vžilo označení stoletá válka. V prvních deseti letech proběhla mezi francouzskými a anglickými vojsky řada střetů, ty však pro nás nejsou podstatné Zájemce o bližší studium potřebné informace nalezne mimo jiné v: Froissart, Jean: Kronika stoleté války. Praha 1977. - Šusta, Josef a kol.: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Díl IV. Středověk vrcholný a stárnoucí. Praha 1942. - Urban, Jan: Kresčak. 26. srpen 1346. Praha – Litomyšl 2000. Roku 1346 se anglické vojsko vylodilo v severní Francii a následovalo tažení Edwarda III. na Paříž Edward III. se bojům vyhýbal a jen pustošil zemi. Ostatně ani Francouzi se zpočátku do střetu s Angličany nehnali. Filip VI. naléhavě žádal pomoc, aktivoval složitý francouzský alianční systém a shromažďoval vojsko u Saint Denis.Na pomoc příbuznému přijel např. český král Jan i se synem Karlem (čerstvě zvoleným za římského krále) doprovázený hotovostí o síle 500 těžkých jezdců. Údaj o síle 500 rytířských kopí (tj. těžkooděný rytíř spolu se svým zbrojným doprovodem, skutečný počet je tedy vyšší) uvádí florentský kronikář Villani. In: Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946, s. 496. Dále viz např. Contamine, Philippe.: Válka ve středověku. Praha 2004, s. 185, popř. Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl 2004, s. 424

Francouzská armáda zachovávala pasivitu Filip VI. stále čekal na příjezd všech posil u Abbeville a prováděla jen úhybné manévry. Edward se již dostal na dohled Paříže, leč tu náhle málem upadl vlivem situace do léčky mezi nepřekročitelnou Seinou a francouzskou hotovostí.Kromě vítané kořisti mělo Edwardovo tažení zpočátku rysy nezdařené výpravy. Angličané se právem cítili jako v pasti: stáli před Paříží, kterou nemohli dobýt, mezi nepřekročitelnou Seinou a rostoucí francouzskou hotovostí. Proto hned jak měli příležitost se stáhli zpět. I toto má vliv na význam Kresčaku v historii stoleté války. Obě strany vyčkávaly.Filip VI. se v této chvíli na Edwardovi marně dožadoval bitvy. Edward III. mu později posměšně vzkázal, že se bitvě nevyhýbá, ale čas i místo si nenechá vnutit Anglickému vojsku se nakonec podařilo ustoupit a zaujmout postavení, chráněné vozovou hradbou, na půl cesty mezi Paříží a pobřežím, poblíž vesničky Kresčak.Bitva se odehrála konkrétně v prostoru mezi hradem Labroye a vesnicí Crécy Zde došlo po příchodu francouzských sborů na den sv. Rufa, tj. 26. srpna, roku 1346 k bitvě.

Útok zahájili janovští střelci v žoldu francouzské Koruny. Byli však zasypáni deštěm anglických šípů a ve zmatku se dali na ústup. Do toho se už rozjela nedočkavá feudalita. Na bojišti vznikl chaos.Janované se chtěli stáhnout, cestu jim však uzavřeli francouzští rytíři. Ve zmatku, který v nepřehledné situaci vznikl, se Janované a Francouzi začali pobíjet mezi sebou Anglický výpad poté zahájil střetnutí jízdy.Francouzi údajně podnikli proti anglickým pozicím 15 útoků. In: Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946, s. 503, srv. Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl 2004, s. 426 Vše skončilo úprkem a porážkou Francouzů Z důvodu omezeného prostoru se zabývám vlastním průběhem bitvy jen v nejzákladnější rovině. Podrobněji opět viz: Featherstone, Donald: Válečníci a války ve starověku a středověku. Praha – Plzeň 2001. - Froissart, Jean: Kroniky stoleté války. Praha 1977. - Rothero, Christopher: The Armies of Crécy and Poitiers. Oxford 2000 - Seibt, Ferdinand: Lesk a bída středověku. Praha 2000. - Spěváček, Jiří: Bitva u Crécy – en – Ponthieu, její příčiny a průběh bojových akcí. In: Historický obzor, č. VII. – VIII./1996, s. 153 – 156. - Le Bel, Jean: Bitva u Kresčaku. In: Staré francouzské kroniky. Praha 1962. - Šusta, Josef a kol.: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Díl IV. Středověk vrcholný a stárnoucí. Praha 1942. - Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946. - Urban, Jan: Kresčak. 26. srpen 1346. Praha – Litomyšl 2000. - Kol. aut.: Vojenské dějiny Československa. Díl I. Do roku 1526. Praha 1985. - Klučina, Petr – Romaňák, Andrej: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. Díl I. 5. – 17. století. Praha 1983, nejnověji Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl 2004, s. 423 – 426. Brzy nato bylo uzavřeno příměří. Politické důsledky bitvy byly minimální Francie zůstala nedobyta, nevyřešily se zcela ani anglické finanční problémy (ačkoli kořist z této kampaně státní pokladnu opět doplnila) – nejdůležitějším úspěchem se stalo dobytí a ovládnutí přístavu Calais.

O smrti Jana Lucemburského nás informuje kronikář Jean Froissart Jean Froissart žil v letech 1336/37 až 1400. Ve svém díle vycházel z díla svého předchůdce, současníka popisovaných událostí Jeana Le Bela i z vyprávění očitých svědků. Froissart sám říká, že jeho informace pocházejí hlavně od Angličanů a od pánů z družiny Jana Henegavského, který byl po celou dobu v blízkosti francouzského krále. Jeho Kroniky jsou psány po roce 1370 ve službách různých pánů. Jsou patrné 3 redakce, Froissart nejprve straní anglickému, později francouzskému hledisku. In: Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946, s. 505. J. Spěváček hodnotí Froissarta jako střízlivého kronikáře. In: Spěváček, Jiří: Král diplomat. Praha 1982, s. 244. Král Jan, když slyšel o beznadějnosti situace, se údajně nejprve otázal na svého syna Karla a poté rozkázal, aby byl veden do největší vřavy. Na tuto poslední cestu ho doprovázelo na padesát rytířů. Všichni padli spolu s králem Froissartovo vyprávění o Janově poslední bitvě vychází prý z líčení očitých svědků z vojska Jana Henegavského, kteří měli Janův poslední zápas s úžasem sledovat. Tělo krále Jana bylo poté na rozkaz Edwarda III. uloženo v opatství Valloire poblíž Kresčaku, po předání Karlem převezeno do Lucemburku a 7. září 1346 pochováno v kryptě benediktinského kláštera Panny Marie v Alt – Münsteru v podhradí města Janovy ostatky tu však neodpočívaly v pokoji. Byly později častokrát přenášeny a definitivně byly pochovány po antropologickém výzkumu provedeném prof. Emanuelem Vlčkem roku 1980 v katedrálním chrámu Panny Marie v Lucemburku. Podrobněji viz: Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946. - Urban, Jan: Kresčak. 26. srpen 1346. Praha – Litomyšl 2000. - Vlček, Emanuel: Čeští králové I. Díl II. Praha 1999. - Týž: Jak zemřeli. Praha 1993. - Týž: Jan Lucemburský. Tělesné vlastnosti 10. českého krále ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Praha 1980. Na místě, kde Jan Lucemburský spolu se svými druhy padl, byl již nedlouho po bitvě vztyčen tzv. Croix de Boheme.

Je neoddiskutovatelným faktem, že bitva u Kresčaku skončila porážkou francouzského vojska. Francouzi se dopustili mnoha chyb. Podcenili fakt, že Angličané jsou na rozdíl od nich odpočatí, mají výhodnější postavení na návrší, svou roli hrál i fakt, že při odpolední bouřce zvlhly Janovanům tětivy kuší Což ještě snížilo už tak jejich oproti anglickým lukům menší dostřel. Roli sehrála také taktika. Francouzi byli sice početnější a měli převahu těžké jízdy, leč ta byla oproti disciplinovaným anglickým vojům neukázněná a těžko ovladatelná Francouzská feudalita bojovala zcela dle kodexu rytířské cti a statečnosti založeném na silně individualistickém principu. Francouzský útok se sestával z útočící masy jednotlivců. Útočící jezdec nebral ohled na nikoho, ani na vlastní pěšáky, kterými v zásadě pohrdal (viz osud Janovanů). Edward III. se tomuto vyhnul tím, že nařídil svým rytířům sesednout a promíchat se s lehkooděnci. Tím se vyvaroval toho, že by hrdou šlechtu neovládl a zároveň tak zvýšil vědomí sounáležitosti ve svém vojsku. Dá se říci, že Kresčak znamená spolu s bitvou u Courtrai (1302) změnu chápání v chápání válečného střetnutí. Ve středověké mentalitě se totiž odlišně chápe bitva a válka. Angličané jeli ke Kresčaku do války, Francouzi do bitvy. Střet těchto dvou principů zapříčinil výsledek. O mentalitě válečných střetů ve středověku blížeji viz: Duby, Georges: Neděle u Bouvines. 27. červenec 1214. Praha 1997, s. 88 – 140. K pojetí rytířství např. viz: Iwańczak, Wojciech: Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál v českém písemnictví 14. století. Praha 2001, popř. Hošťálek, Stanislav: Kniha o rytířích. Praha 2002. Navíc vzhledem k terénu nebyl možný klasický čelní útok, ale francouzské rytířstvo bylo nuceno přejet kolem celého čela anglické sestavy a teprve poté mohlo přejít do čelního útoku. Postupným útokem, tak jak na místo dorážely jednotlivé oddíly, Francouzi ztratili výhodu své početní převahy. Není třeba asi zdůrazňovat, že po celou tuto dobu bylo možno Francouze volně ostřelovat In: Klučina, Petr – Romaňák, Andrej: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. Díl I. 5. – 17. století. Praha 1983, s. 146 – 147.

Podstatný vliv na výsledek měly i osobnosti velitelů obou armád: zatímco Edward III. zcela v duchu moderního válečnictví řídil bitvu ze zadních pozic Král Edward velel třetímu voji, který stál na vrcholu kopce, kde Angličané rozložili své pozice, jeho královský sok Filip VI. byl, stejně jako Jan Lucemburský, typický rytíř se všemi klady i zápory. Jeho vlastní vina na výsledku střetnutí je nezanedbatelná. Jak již bylo řečeno, Angličané, vědomi si své početní i hmotné slabosti, se zaměřili na defenzivní styl boje. Edward své vojsko rozestavil na pahorku po levé straně cesty vedoucí k Abeville. Svým pravým bokem se Angličané opírali o městečko Crécy a les. Vojsko bylo sešikováno ve třech rovnoběžných liniích. V nich byly šachovitě rozmístěny oddíly lučištníků a kopiníků společně se sesedlými rytíři, kteří byli vzhledem ke své zbroji a výcviku neurozeným lehkooděncům v případě boje muže proti muži skvělou oporou Dle údajů P. Klučiny první linii tvořilo asi 2000 lučištníků, 1000 kopiníků a 800 rytířů. V druhé linii bylo 1200 lučištníků, 600 rytířů a blíže nespecifikovaný počet dalších lehkooděnců, nepochybně však tato linie byla slabší než linie prvá. Třetí linie přibližně odpovídala linii první. In: Klučina, Petr - Romaňák, Andrej: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. Díl I. 5. – 17. století. Praha 1983, s. 146. A nutno zde zmínit i psychologický efekt: Edward tak dal svým mužům najevo, že urozená feudalita je v boji v případě nepřízně neopustí, jak bývalo časté, že zvítězí či padnou společně. To bylo nepochybně velmi motivujícím faktorem.

SMRT KRÁLE JANA V HISTORIOGRAFII

Vzhledem k tomu, v jakém stavu se nacházejí naše informační zdroje o bitvě u Kresčaku, nemůže být překvapující, že si nejsme jisti jak proběhly poslední okamžiky krále Jana. Naše zdroje nám totiž umožňují nastínit pouhý sled událostí, nikoli však přesný detailní průběh. Na základě tohoto faktu se přirozeně také liší závěry jednotlivých historiků, kteří se v různých dobách problematikou Kresčaku zabývali.

Jelikož všechny tyto závěry utvářely naši představu o tom, co se Kresčaku událo, pokládám za vhodné se v krátkosti o některých těchto interpretacích zmínit.

Současník událostí, jež jsou ve středu našeho zájmu, je francouzský kronikář Jean Le Bel Jean Le Bel se narodil v dnešní Belgii před rokem 1290. Jeho dílo nazvané Vrayes Chroniques zachycuje období let 1306 až 1361. Veškeré události jsou zachyceny moderním reportérským způsobem. Le Bel byl přítelem a průvodcem Jana Henegavského, na jehož dvoře působil. Díky tomu se stává přímým svědkem popisovaných událostí, které zachycuje objektivně, bez stopy vlivu „vlastenectví“. Le Bel je o generaci starší než Froissart, který z jeho díla také vychází. Roku 1370, kdy Jean Le Bel umírá, začíná Jean Froissart psát své Kroniky. O smrti Jana Lucemburského se Le Bel zmiňuje v závěru, kdy vypočítává padlé francouzské strany: „Počnu nejvznešenějším a nejurozenějším. To byl udatný král český, jenž – třebaže byl slepý – chtěl být jedním z prvních v bitvě. Dal svým rytířům rozkaz pod trestem zkrácení o hlavu, aby ho dovedli tak daleko vpřed, aby mohl zasadit do nepřátel ránu mečem.“In: Staré francouzské kroniky. Ed. Černý, V. Praha 1962, s. 192 O Janově proslulém výroku „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“ se Le Bel nezmiňuje.

Toto nám o Janově konci říká Le Bel. Nutno říci, že toho není mnoho. Jean Froissart, který na Le Bela navazuje, je však již podrobnější: „Přitom padl i chrabrý český král Jan Lucemburský, syn císaře Jindřicha Lucemburského. Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil: „Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče.Osobně se mi zdá tato verze Janova proslovu k jeho doprovodu pravděpodobnější. Velmi pochybuji, že rytíř jako Jan by hrozil svým rytířským druhům, a že jeho nejbližší doprovod byl tvořen rytíři nelze pochybovat, setnutím“ Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům. … Král vjel do řad protivníka a on i jeho druhové bojovali velmi statečně. Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé s koňmi navzájem spojenými.“ In: Froissart, Jean: Kronika stoleté války. Praha 1977, s. 40

Tolik asi prameny nejznámější, avšak francouzské. Jak se ke Kresčaku staví prameny domácí? Nutno říci, že jich logicky mnoho není.Česká účast na tažení obou Lucemburků byla epizodní. Krom doprovodu jistého počtu synů českých šlechtických rodů se většina lucemburské hotovosti rekrutovala z Porýní (Karel byl nedávno předtím zvolen římským králem proti císaři v klatbě Ludvíku Bavorovi) a z Lucemburska. Čeští svědkové Janova skonu se přirozeně do Čech nevrátili. Zmínky v pozdějších českých kronikách vznikají pod vlivem Karla IV Z kronik vzniklých z podnětu Karla IV. relativně nedlouho poté se o Kresčaku zmiňuje František Pražský, Beneš Krabice z Weitmile a velmi stručně opat Neplach. Jedná se o Kroniku Františka Pražského, Kroniku pražského kostela Beneše Krabice z Weitmile a Neplachovo Stručné sepsání kroniky římské a české. Viz edice: Kroniky doby Karla IV. Praha 1987

František Pražský ve své Kronice Tato kronika byla psána od roku 1341 a je dovedena k roku 1353 píše, že čeští šlechtici Janovi radili, aby si odchodem ze ztracené bitvy zachoval život. Leč „on odpověděl, že nespáchá takový zločin na své slávě a neočerní proto svou pověst, naopak jim přikázal, aby ho vedli tam, kde nastala větší válečná vřava a třeskot zbraní. Jeden z urozených Českého království mu odpověděl: „My vás povedeme tam, odkud se již s vámi nevrátíme.“ A když to učinili, král český, žel, s mnoha knížaty, pány a rytíři z různých částí světa padl a byl zabit… Potom anglický král se svými šlechtici upřímně oplakal a dal s poctou pohřbít českého krále a jiná knížata, která padla v boji.“ In: Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 140 – 141

U Beneše Krabice z Weitmile Na to, kdy začal Beneš Krabice z Weitmile psát svou kroniku se názory historiků různí. Datace počátku se pohybuje od poloviny 14. století zhruba do 70. let téhož století. Viz: Tamtéž, s. 569 – 70 se objevuje onen později tak často citovaný Janův výrok: „Když bylo králi Janovi oznámeno, že Francouzi prchli a byl vyzván, aby spásným útěkem zachoval život svůj a svých lidí, popuzen odpověděl: „Toho nebude, aby český král utíkal z boje, zaveďte mě tam, kde zuří největší válečná vřava. Pán buď s námi, ničeho se nebojme, jenom pečlivě střezte mého syna!“ Byl tedy přiveden na bojiště, a hle, v předvečer svatého Rufa mučedníka, 26. srpna, král Jan zraněn mnoha střelami, podlehl smrti a s ním mnoho šlechticů Království českého. … Jakmile se po skončené bitvě anglický král dověděl, že král Jan padl, dal vyhledat jeho tělo a když bylo nalezeno, dal mu s velkým nářkem vystrojit slavný pohřeb a posílaje je domů, řekl svým spolubojovníkům: „Dnes padla koruna rytířstva, nikdy nebyl nikdo podobný tomuto českému králi.“ In: Tamtéž, s. 224. Paradoxem se Edwardův vlastní syn Edward, princ Waleský, zvaný dle své zbroje Černý princ, stal legendou srovnatelnou s legendou Jana Lucemburského

Neplach Neplachova kronika vzniká někdy v období mezi lety 1355 a 1362, pravděpodobně kolem r. 1360. Viz: Tamtéž, s. 584 – 85, opat východočeského opatovického kláštera, je nejstručnější Jeho dílo má spíše analistickou podobu: „Léta Páně 1347Jedná se o omyl. Správně samozřejmě 1346 . Český král Jan, syn císaře Jindřicha, s mnoha urozenými Českého království, totiž se synem pana Petra z Rožmberka a synem pana Jindřicha z Lichtenburka a s mnoha dalšími táhl do francouzského království na pomoc francouzskému králi proti králi anglickému a v zmíněném slavném království ve Francii byl zabit s níže psanými urozenými, totiž …Zde je v rukopise volné místo, údajně v rozsahu dva a půl řádku, kam měla být dopsána jména padlých šlechticů. In: Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 548. Jana Lucemburského do jeho poslední bitvy doprovázeli s jistotou tito šlechtici: Jindřich z Rožmberka, Jindřich Bítovský z Lichtenburka a Jindřich z Klingenberka. Bývají ještě uváděna další jména – Dalibor z Kozojed, Ješek z Rožďalovic, Licek z Risenburka, Valkoun z Pořešína, Bolek z Vlašimi, Kunart z Pavlovic – objevují se ale až v pozdější veršované zprávě o bitvě u Kresčaku, soudobé prameny je nepotvrzují. In: Urban, Jan: Kresčak. 26. srpen 1346. Praha – Litomyšl 2000, s. 45 Potom byl přenesen do Lucemburku a tam spolu s nimi pochován. … A aby smrt tak velkého vládce byla uchována v paměti, nechť jsou zapsány tyhle verše: „Po narození Páně, když minulo třináct set roků, po nich když čtyřiceti a šesti se naplnil počet, na den svatého Rufa smrt skosila slavného krále. Vyslov s bolestí v srdci svou soustrast se skromným králem. Třebaže byl opuštěn zcela a nadto úplně slepý, sotva se takový zrodí, vždy připraven do boje táhnout.“In: Kroniky Karla IV. Praha 1987, s. 548 Tolik tedy o Janově smrti u Kresčaku říkají české kroniky 14. století.

Přikročme nyní až k verzi, které se ve svých Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě drží František Palacký. „Slepý Jan, král Český nacházel se byl, spolu s vévodou Savojským, v zadním šiku vojska. I dověděv se, kterak ke zlému konci chýlila se bitva, žádal i on oučastniti se nebezpečného boje toho dne. Postoupil tedy se svými ku předu: však že již nebylo žádné naděje více k vítězství, prosili ho páni čeští, aby ustoupením nazpět zachoval svůj život. I tuť to bylo, kdežto prones proslavená slova svá „toť bohdá nebude, by král Český z boje utiekal“, - přikázal naopak, aby ho vedli do nejtužší seče, kdeby také on ještě dokázati mohl sílu meče svého, jen syna jeho aby zachovali a ochránili. Jindřich tedy Mnich Basilejský a Jindřich z Klingenberka vzavše slepého krále mezi sebe, a přivázavše koně jeho ke svým, uprostřed pánův českých v hustém davu, s heslem „Praha“, obořili se na nepřátely. Takto ve strašném hluku zbraní proklestivše sobě, skrze šiky nepřátelské, cestu až k Černému princovi Zde byl možná položen základ pozdějšího věhlasu a slávy Černého prince. Tím, že porazil legendu, se legendou stal , byli odtud přece zase odtištěni. A když již větší část králových průvodcův, mezi nimiž zejména Jindřich z Rosenberka, nejstarší syn Petra nejv. Komorníka Českého, Jan z Lichtenburka, i až do padesáti jiných pánův zahynuli, on vždy ještě předce udatně máchal mečem okolo sebe, až konečně zemdlený, upadl s koně. Když nastávala noc, nalezli ho mezi mrtvolami jeho druhův, an ještě dýchal. Král Eduard kázal jej zanésti do vlastního stanu svého a pilně ošetřovati: on však již té noci vypustil ducha, na čež dívaje se vítěz spanilomyslný nemohl sám zdržeti se slzení. … Na znamení vítězství sňal král Anglický s přílbice krále Janovy tři supí péra s nápisem „Ich dien“, i dal je svému synovi, Černému princi, jenž přední čest toho dne byl sobě vysloužil. On postavil je do svého štítu, jejž užíval co princ Waleský, ony pak zdobí až podnes erb jeho nástupcův, princův totiž Waleských.Tato historka je pouhým mýtem. Užívání hesla „Ich dien“ není u Jana Lucemburského doloženo. Historikové jsou skeptičtí také k převzetí oněch supích per (král Jan vskutku, stejně tak jako přemyslovští předchůdci, užíval v klenotu supí křídlo) Černým princem. Spíše opačně ukazují na vlastní waleskou tradici a kořeny. Někdy bývají supí pera nahrazena pery pštrosími, což je však naprostý nesmysl: pštrosí pera nemohla být v Evropě před polovinou 14. století známa. Viz: Fiala, Zdeněk: Předhusitské Čechy (1310 – 1419). Praha 1978, s. 79 Mrtvolu rytířského krále král Eduard, po odbývání zaň smuteční služby boží společně se synem svým, kázal odevzdati králi Karlovi IV.…“ In: Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha 1926, s. 386

Vedle historického díla Františka Palackého měl v závěru 19. století na utváření představ o českých dějinách podstatný vliv ještě jeden titul, Česko – moravská kronika Karla Vladislava Zapa. Tato kronika vychází, ostatně jako všichni té doby, z odkazu Palackého. Situaci kolem bitvy u Kresčaku se věnuje dosti detailně, často výstižně, určitým omylům se v souladu s obecným povědomím ovšem neubránila, líčení je dosti romantizující. „Když Českému králi Janovi přinesli zprávu, že jeho syn Karel, zvolený král Římský a markrabě Moravský, po boku krále Filipa na nepřátelské šiky dotírá a udatně bojuje, zaklínal knížete Savojského, aby mu rychle ku pomoci přispěl. I nedalo mu to pokoje a pravil řka: „A já půjdu tam, kde syn můj bojuje, abych jej svým tělem chránil. Vzhůru! ku předu! chrabří přátelé!“ … Shlukla se česká družina rytířův okolo svého krále, posvětivši se službám rytířským a čestným; … Vzali čeští rytířové slepého krále mezi sebe, a aby ho v tísni bitvy neztratili, přivázali uzdu jeho koně k uzdám a střmeny ku střmenům jeho nejbližších dvořanův, Jindřicha řečeného Mnicha Basilejského a mladého Jindřicha z Klingenberka. Takovým to způsobem vrhli se čeští rytíři se svým králem do posledního boje, kde dav a hlomoz bitvy byl největší, porážejíce kopím všecko před sebou a vykřikujíce heslo Praha! Praha!, heslo své. … naši rytíři vidouce jistou záhubu napomínali krále, aby svůj život zachoval. Král Jan však nechtěl z bojiště ustoupiti provolávaje slova: „Zachraňte syna mého! onť jest dědicem české koruny! Mne však pusťte do bitvy, neb toho bohdá nebude, aby král Český z bitvy utíkal!“ … Po boku krále padli: Jindřich z Rosenberka, nejstarší syn pana Petra z Rosenberka, Jan z Lichtenburka, Jindřich z Klingenberka, Heřman z Miličína a Talmberka, Plichta II. Ze Žerotína, synovec slavného bojovníka téhož jména, která 1322 u Mühldorfa padl, Bavor ze Strakonic, Valkoun z Pořešína, Záviše z Jimlina, Dalibor z Kožojed, Kunáč z Pavlovic, Bedřich Pětipeský, Liček z Eiesenburka, Hron z Vlašimi a do padesáti ze stavu rytířského. Král Jan mečem svým tak dlouho udatně okolo seb máchal, až mnohými smrtelnými ranami pokryt s koně klesl.“ In: Zap, Karel Vladislav: Česko – moravská kronika. Kniha II. Praha 1882, s. 221 – 222 Z tohoto textu jasně vyplývá, že Jan dle autora zasáhl do bitvy až v podvečer, po několika předchozích francouzských útocích. Stejně tak se tu objevuje zmínka o tom, že Edward zakázal svým mužům opouštět pozice: „… nedovolil ještě vojsku svému opouštěti šiky, boje se nějakého obelstění…In: Tamtéž, s. 223“ Dále: „Nalezen jest také král Český, ležel uprostřed svých rytířův, kteří pro něj na poli bitvy položili život svůj, ještě dýchal a měl něco síly, tak že i promluviti mohl. … Přišel král Edward i syn jeho, Černý princ; Edward spatře skomírajícího královského hrdinu, promluvil k svým průvodcům hlasem pohnutým řka: „Dnes klesla koruna rytířstva, nebylo nikdy podobného tomuto králi Českému! Král Český by byl hoden lepšího umrlčího lože!“ i nemohl se od slz zdržeti.“In: Tamtéž, s. 225 – 226 Dle Zapa král Jan skonal v rukou Černého prince, který o něj synovsky pečoval, otec mu poté udělil Janův klenot a heslo „Ich dien“, Janovo tělo nechal pohřbít. Autor se na závěr dosti podrobně věnuje osudům Janových ostatků In: Tamtéž, s. 226– 227.

Na počátku 20. století vychází ve Velké Británii kniha PhDr. Františka hraběte Lützowa, která vyšla roku 1911 v češtině pod názvem Čechy – nástin historický. O Kresčaku se tu píše: „Na počátku bitvy zůstávali králové český i německý se svojí skrovnou družinou v zadním šiku vojska, nedůvěřujíce snad příliš výsledku boje, svedeného proti jejich radě Autor tu naráží na radu zvědů vyslaných Filipem VI., z nichž jeden byl Jindřich Mnich Basilejský, kteří francouzskému králi po obhlédnutí anglických pozic radili, aby nechal vojsko odpočinout a s útokem posečkal do druhého dne. Vše bohužel dopadlo, jak víme, jinak . Když se porážka Francouzů jevila jistou, uvědomili někteří z českých pánů krále Jana o nepříznivém obratu v bitvě nastalém, i radili mu, aby následoval příkladu Francouzů, kteří již ustupovali. Tu promluvil král Jan památná slova: „Tohoť bohdá nebude, aby král český z boje utíkal!“ I poručil král Jan dvěma ze svých nejstatečnějších rytířů, Jindřichu Mnichovi Basilejskému a Jindřichu z Klingenberka, aby přivázali svoje koně k jeho a vedli jej, kde stál Černý princ. Provolal pak heslo „Praha“ a rytířové i páni, shluknuvše se kolem svého krále, zamířili útočně do vojska anglického. Kvapem minuvše utíkající Francouze, pronikli, těsně k sobě sraženi, do nejhustších řad anglických a na okamžik málem dosáhli místa, kde stál Černý princ Mohlo by se jednat o jeden z útoků, který ohrozil pozice Černého prince natolik, že dva z jeho rytířů odjeli žádat princova otce, krále Edwarda o poskytnutí posil. Ten je odbyl, jak známo, slovy, že nezasáhne do bojů pokud bude jeho syn živ a ať nechají Černého prince, aby si sám vysloužil rytířské ostruhy. Tak se i stalo. Edwardovi, princi Waleskému, bylo v době bitvy u Kresčaku 16 let. Brzo přesilou opět odraženi a král Jan, smrtelně raněn, klesl s koně a ve chvilce padesáte předních pánů leželo mrtvo vůkol svého krále. Z Čechů sotva který zůstal naživu, i zahynul na bojišti kresčackém výkvět české šlechty.“In: Z Lützowů, František: Čechy. Nástin historický. Hradec Králové – Praha 1911, s. 67 – 68 Zbytek pokračuje stejně jako u Palackého, který je ostatně silným inspiračním vzorem.

Velmi detailně se roli Jana Lucemburského u Kresčaku věnuje Josef Šusta v třetím díle druhého svazku Českých dějin. Konstatuje, že veškeré údaje o členění a počtech francouzského vojska jsou nejisté a navzájem si odporující J. Šusta uvádí, že dle některých zpráv se Jan i Karel nacházeli v houfci, který doprovázel Janovany, podle jiných byli v houfci německého původu, až v druhém šiku. Toto je zdůvodňováno tvrzením, že Francouzi prý nepřáli přednost v honosné rytířské srážce cizincům. Tento šik byl údajně veden královým bratrem Karlem z Alenconu. Osobně se přikláním ke druhé možnosti. Myslím, že je velmi pravděpodobné, že Jan byl v těsné blízkosti Filipa VI., což by odpovídalo jeho prestiži a válečnické pověsti. Není zmínka o tom, že by se král Filip účastnil onoho nešťastného prvního útoku, který povětšinou skončil pod anglickými šípy. Pokud Jan bojoval spolu s hrabětem z Alenconu, je opět pravděpodobné to, že byl mezi těmi, kteří ohrozili Černého prince. Hrabě z Alenconu se totiž prokazatelně s Angličany osobně utkal, při tomto střetu padl. Karel z Alenconu je kronikáři zmiňován, vedle flanderského hraběte Ludvíka z Nevers a synovce Filipa VI. Ludvíka z Blois, kteří také padli, jako jeden z těch, co pronikli do anglických řad. Ohledně síly lucemburského kontingentu se odvolává na zprávu florentského kronikáře Villaniho, který hovoří o 500 rytířských kopích. Pro roztříštěnost útoku a anglické lučištníky prý do anglických řad dospěly pouze ojedinělé hloučky francouzských rytířů, což je opět velmi pravděpodobné. Projet skrz střelbu lučištníků a dorazit k cíli měli šanci jen ti s nejdokonalejší, tudíž nejnákladnější, zbrojí – tedy ti nejurozenější. Šusta navíc udává, že se zcela jistě neví, kdy k útoku Janovy družiny došlo, ale že to pravděpodobně bylo až v jejím závěru, tj. k večeru. To by opět zvyšovalo šance Francouzů na dojetí, neboť rostoucí tma nutně musela lučištníkům stěžovat, ne – li přímo znemožňovat, mířenou střelbu a střelba v podstatě naslepo již nemohla být tak efektivní. Odkazuje na to i Froissartův údaj, že Jan Lucemburský vyrazil těsně před západem slunce. In: Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946, s. 496 – 507. J. Urban ve své monografii o Kresčaku uvádí, že 26. srpna v oblasti Crécy – en – Ponthieu slunce zapadá kolem 18:38 hod., za jasného počasí se stmívá až kolem 19:30 hod. In: Urban, Jan: Kresčak. 26. srpen 1346. Praha – Litomyšl 2000, s. 58

Froissart dokonce hovoří o tom, že Jan Lucemburský dorazil do anglických řad a čtyři z nepřátel mečem zranil než on a jeho průvodci byli zabiti. Josef Šusta o tomto pochybuje a odkazuje se na Karlem IV. informovaného Beneše Krabice z Weitmile, který Janovu smrt přičítá lučištníkům Doslova: „… král Jan, zraněn mnoha střelami, podlehl smrti…“ In: Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 224. Stejný způsob smrti přičítá Janovi i Gesta Trevirorum – letopis vzniklý v okruhu Janova strýce, trevírského arcibiskupa Balduina. Dle italských kronik nalezl Jan smrt pod kopyty svého koně. In: Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946, s. 508.

Josef Šusta soudí, že Jan Lucemburský, stejně tak jako většina francouzských rytířů, padl pod zásahy waleských lučištníků dříve, než se mohl střetnout v osobním boji s opěšalými anglickými rytíři. Navíc prý houstnoucí tma zvyšovala paniku ve vojsku In: Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946, s. 508 – 509. S tímto závěrem nesouhlasím. Co pak ale útok hraběte z Alenconu? Neztěžovala tma také střelbu lučištníkům? Nemyslím si také, že by družinu Jana Lucemburského zachvátila panika. Všichni jeli na jistou smrt se svým slepým králem, který byl rozhodnut rytířsky padnout na vrcholu své slávy, neboť život pro něj po synově volbě římským králem již neměl ve slepotě smysl. V okamžiku, kdy už byli se smrtí smířeni, těžko mohla panika hrát i minimální roli. Navíc J. Šusta neměl možnost čerpat z ostatků Jana Lucemburského, které z antropologického hlediska prozkoumal prof. E. Vlček roku 1980 a které do případu vnášejí jiný pohled. O tom podrobně v kapitole o Vlčkově zkoumání nebo ve Vlčkových pracích: Vlček, Emanuel: Čeští králové I. Díl II. Praha 1999. - Týž: Jak zemřeli. Praha 1993. - Týž: Jan Lucemburský. Tělesné vlastnosti 10. českého krále ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Praha 1980. Tuto možnost měl již např. J. Spěváček, ale překvapivě se zkoumání prof. Vlčka v jeho monografiích o Janu Lucemburském hlouběji neobjevuje. Také Šusta potvrzuje, že převzetí Janova klenotu a hesla je jen smyšlenkou In: Šusta, Josef: České dějiny II/3. Praha 1946, s. 510.

Německý historik, zabývající se českými dějinami, Ferdinand Seibt se ve své knize Karel IV. – císař v Evropě (1346 – 1378) přiklání k verzi Jeana Froissarta, když píše: „Český král Jan naproti tomu (míněn je tu nedobrovolný ústup francouzského krále Filipa VI., kdy byl z bitvy vyveden Janem Henegavským) usiloval o postup vpřed, aby nikdy nikdo nemohl říci, že český král ustoupil před nepřítelem. In: Seibt, Ferdinand: Karel IV. Císař v Evropě (1346 – 1378). Praha 1999, s. 144“ A dokládá to Froissartovými, resp. Janovými slovy: „Prosím vás se vší naléhavostí, veďte mne tak daleko vpřed, abych měl nepřátele na dosah meče.“ A tak byl slepec veden svými druhy vpřed. Jan pozvedl meč jednou nebo třikrát či čtyřikrát a bil se velmi hrdinsky. Udatní rytíři to s umíráním mysleli vážně, neboť potupný útěk jim byl cizí…“ In: Tamtéž, s. 144

Na závěr dejme slovo Jiřímu Spěváčkovi, který je autorem prozatím nejobsáhlejších monografií o Janu Lucemburském Jedná se o práce: Spěváček, Jiří: Král diplomat. Praha 1982. a Spěváček, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba (1296 – 1346). Praha 1994. K tomu viz článek: Spěváček, Jiří: Bitva u Crécy – en – Ponthieu, její příčiny a průběh bojových akcí. In: Historický obzor, č. VII. – VIII./1996, s. 153 – 156. Bohužel v obou monografiích je Spěváček ke Kresčaku a Janově smrti dosti skoupý – věnuje této otázce cca 1 - 2 strany. Spěváčkova verze vychází z Froissartova líčení, jehož charakterizuje jako střízlivého kronikáře In: Spěváček, Jiří: Král diplomat. Praha 1982, s. 244. Přejímá jeho tvrzení, že Jan i jeho druhové zahynuli, když postoupili příliš kupředu a byli na místě ubiti. Dle Spěváčka je toto jediná autentická zpráva, která byla pozdějšími pisateli přejímána a doplňována (tedy fabulována) s cílem obestřít Janův skon gloriolou rytířského hrdinství. Přitom, jak říká Spěváček, statečnost Jana Lucemburského byla zcela prostá, bez patosu, neboť Jan v osobě svého syna Karla dosáhl vrcholu a mohl svůj život považovat za završený – ve slepotě pro něj již nadále neměl smysl, proto mu ani nepřipadlo na mysl, že by jej poskvrnil útěkem z bitvy.In: Tamtéž, s. 245. - Týž: Jan Lucemburský a jeho doba (1296 – 1346). Praha 1994, s. 565

Toto jsou tedy názory jednotlivých badatelů Nejnovější monografií na toto téma je (opomineme-li syntézu L. Bobkové Velké dějiny zemí Koruny české. Díl IVa 1310 – 1402. Praha – Litomyšl 2003, kde je otázce Kresčaku věnován relativně rozsáhlý prostor, ačkoli i toto pojetí odráží většinové názory historiografie na Janovu smrt. Autorka ale již reflektuje antropologické výzkumy Janových ostatků.) kniha J. Urbana Kresčak – 26. srpen 1346 z roku 2000. Toto dílo shrnuje předchozí závěry a autor sám se přiklání k verzi, že Jan, stejně jako většina útočících nedojel, přičemž konstatuje, že svědkové ale chybí, čím vzniká prostor pro legendy. Nesouhlasí také s tím, že by Jan byl živý přenesen do Edwardova stanu. In: Urban, Jan: Kresčak. 26. srpen 1346. Praha – Litomyšl 2000, s. 59 – 60, které přesně odrážejí stav pramenné základny: je – li řeč pramenů často protichůdná, nemohou ani historici dospět k jednotě. Otázka smrti krále Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku tak stále zůstává jednoznačně nezodpovězena. Cestu naznačují výsledky bádání antropologa prof. Emanuela Vlčka, jimž se podrobně věnuji v následující kapitole.

ANTROPOLOGICKÝ ROZBOR OSTATKŮ KRÁLE JANA

V období srpna až prosince roku 1980 došlo k antropologicko – lékařskému průzkumu dochovaných ostatků 10. českého krále Jana Lucemburského odborným kolektivem v čele s MUDr. Emanuelem Vlčkem, DrSc. Závěry, k nimž tato komise došla, se odrazily ještě téhož roku v uspořádání výstavy o smrti Jana Lucemburského v Pantheonu Národního muzea v Praze a ve vydání publikace s názvem Jan Lucemburský – tělesné vlastnosti 10. českého krále ve světle antropologicko lékařského průzkumu Vlček, Emanuel: Jan Lucemburský. Tělesné vlastnosti 10. českého krále ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Praha 1980. Nověji tato práce vyšla pod odlišnými názvy v letech 1993 a 1999. Došlo ovšem jen k drobným revizím, které na základní teze neměly pražádný vliv. Jedná se o práce: Vlček, Emanuel: Jak zemřeli. Praha 1993 a Vlček, Emanuel: Čeští králové I. Díl II. Praha 1999. Vlčkovy práce obsahují kromě antropologické části i část historickou, čímž je pro čtenáře zachována souvislost s historickými událostmi, do nichž tak může výsledky Vlčkovy práce zasadit, což považuji za velmi důležité. Výzkum prof. Vlčka je základním informačním pramenem mé práce Při řešení otázky smrti Jana Lucemburského jsou jeho ostatky přirozeně primárním historickým pramenem, jehož kombinací s prameny písemnými může být do často navzájem se vyvracející mluvy těchto pramenů vneseno nové světlo a proto jsem se rozhodl mu věnovat samostatnou kapitolu.

Průzkumem zachované mumie bylo doloženo, že se skutečně jedná o autentické ostatky krále Jana Lucemburského. Demografická data krále Jana se s ostatky shodují. Dle těchto ostatků měl král Jan asi 170 cm vysokou atletickou a svalnatou postavu. Měl krátkou zakulacenou hlavu a výrazný obličej s dlouhým a úzkým nosem, nízkým horním rtem a výraznou bradou. Vousy nosil pravděpodobně krátce zastřižené, nakadeřené a s knírkem. Také vlasy nosil dle tehdejší módy dlouhé a nakadeřené.

Dědičné prvky ukazují na vztah otec – syn mezi zkoumanými ostatky a ostatky Karla IV. Prokazatelně se jedná o příslušníky stejného, tj. lucemburského rodu Provedené antropologické výzkumy potvrzují věrnost zobrazení Lucemburků Jindřicha VII., Jana Lucemburského a Karla IV. v Jihlavském rukopise Zbraslavské kroniky.

Král Jan oslepl mezi svým 41. a 43. rokem života – příčinou byl pravděpodobně zelený zákal. Jan oslepl na pravé oko ve 41 letech, ve 43 oslepl zcela po neúspěšné léčbě v Montpellier. Jistý vliv tu vedle glaukomu pravděpodobně sehrála i dědičná slabozrakost

Zdravotní stav krále Jana v době smrti byl uspokojivý Byla zjištěna za života zhojená zranění – snad následky turnajských či válečných zranění. Král Jan byl např. zle pochroumán při turnaji konaném 24. února 1321 v Praze: „Při něm těžce (míněn král Jan) spadl s koně, a když se dlouho válel v převelikém blátě a byl hrozně pošlapán nohama koní, byl konečně stěží vytažen ze zástupu takřka polomrtev se zablácenou zbraní a úplně zohaveným oděvem.“ In: Kopičková, Božena: Eliška Přemyslovna. Královna česká (1292 – 1330). Praha 2003, s. 36. Obdobně byl král Jan zraněn v turnaji ve Francii roku 1335. In: Iwańczak, Wojciech: Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál v českém písemnictví 14. století. Praha 2001, s. 58. Ve své poslední bitvě utrpěl tato zranění: bodnou ránu levého oka, která pronikla do nitra lebky a byla způsobena trojbokým předmětem Prof. Vlček spekuluje o kopí, dýce či šípu. Takto vzniklé poškození mozku spolu se silným vnitřním krvácením způsobilo králi neodvratitelnou smrt. Dále byla na Janově těle zjištěna bodná rána zad, jež pronikla levou lopatkou do horní části hrudníku Jedná se o kruhovitý otvor o průměru cca 10 mm, který vznikl průnikem hrotnatého tělesa do hrudníku. Dle zkosení okrajů se zcela jistě jedná o bodnou ránu. Následkem byl jistě pneumotorax. I tato rána byla smrtelná. Byla zjištěna také sečná poranění paže Sečné rány byly zjištěny na pravém loketním kloubu. 1. sek měl za následek oddělení hlavičky ramenní kosti v kloubu, další dva seky zasáhly hlavičku a krček pravé kosti vřetenní. Nelze pochybovat o tom, že král Jan v bitvě u Kresčaku zemřel na místě. Zjištěné sečné rány na pravé ruce přičítá prof. Vlček snaze uloupit mrtvému králi z ruky drahocennou zbraň či sejmout prsteny. Sečnou ranou byla zasažena i levá pata, na pravé noze byl posmrtně násilně odtržen 1., 2. a 3. prst.

Prof. Vlček vše uzavírá konstatováním, že Jan Lucemburský zemřel na základě utržených bodných ran hlavy a hrudníku. V otázce časového určení se přiklání k líčení Jeana Froissarta, že král Jan zemřel na bitevním poli a kategoricky odmítá tvrzení o přenesení ještě žijícího Jana Lucemburského do stanu anglického krále Edwarda III. a následné pokusy o Janovu záchranu.

Tělo krále Jana bylo po smrti mumifikováno. Bylo vyjmuto srdce z těla a tělo samo bylo konzervováno ponořením do horké pryskyřice In: Vlček, Emanuel: Čeští králové I. Díl II. Praha 1999, s. 152 – 164. - Týž: Jak zemřeli. Praha 1993, s. 87 – 104. - Týž: Jan Lucemburský. Tělesné vlastnosti 10. českého krále ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Praha 1980, nepaginováno.

K OTÁZCE SMRTI JANA LUCEMBURSKÉHO

Výsledky antropologického průzkumu ostatků Jana Lucemburského, k nimž došel prof. Vlček, jsou jistě velmi podnětné, přesto však považuji některé závěry prof. Vlčka za chybné či nepřesné Je nutné si uvědomit, že prof. Vlček je antropolog, nikoli historik, zvláště ne vojenský historik. Jeho závěry jsou ale nutným základem, z něhož musíme vycházet, chceme-li se zabývat otázkou smrti Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku.

Dostávám se tak k tomu, abych předestřel svůj náhled na problematiku smrti krále Jana Lucemburského. Já osobně si na základě písemných pramenů, které jsem prostudoval, a na základě faktů, které zjistil na ostatcích krále Jana prof. Vlček, myslím, že Jan Lucemburský zemřel v bitvě u Kresčaku roku 1346 na základě zranění, jež utržil v přímém střetu s Angličany, tedy nikoli pod zásahy anglických šípů, jak se mnohdy traduje.

Nejprve bych se vyjádřil k závěrům prof. Vlčka, které jsou mi hlavním pramenem Tento pramen je, narozdíl od pramenů písemných, pramenem objektivním. Teprve v jeho světle je podle mého názoru možno se s větší jistotou orientovat ve spleti pramenů písemných. Jak jsem již řekl, závěry, k nimž prof. Vlček došel, jsou velmi přínosné a zajímavé, mám pouze výhrady k jeho hodnocení ran na Janově těle Jsem si vědom toho, že se může zdát paradoxním, chci - li opravovat výsledky antropologického výzkumu a nejsem přitom antropologem. Chtěl bych říci, že v žádném případě nejde o žádnou opravu z hlediska antropologického, zde se jedná o nezpochybnitelná fakta, pokouším se pouze o jinou interpretaci těchto faktů, což již je úkolem, jehož se historik může zhostit.

Prof. Vlček říká, že nejzávažnější ranou, kterou na Janově těle zjistil a která byla bezpochyby smrtelná, je bodná rána levého oka, jež pronikla očnicí až do nitra lebky. Tvar nástroje byl trojboký a prof. Vlček spekuluje o tom, že se mohlo jednat o kopí, dýku či šíp.

Druhá rána, také smrtelná, je klasifikována jako kruhovitý otvor o průměru cca 10 mm pod hřebenem levé lopatky vzniklý průnikem hrotnatého tělesa do oblasti hrudníku. Dle zkosení okrajů se dle prof. Vlčka jedná zcela nepochybně o ránu bodnou.

Dále byly zjištěny tři sečné rány na pravém loketním kloubu a taktéž tři sečné rány na pravém zápěstí. Sečnou ranou byla zasažena také levá pata. Prof. Vlček soudí, že byly zasazeny sekundárně na již mrtvém těle a spekuluje o tom, že důvodem snad měla být snaha oloupit Janovu mrtvolu o cenný meč či neméně cenné prsteny.

Je škoda, že v případě oné rány v levém oku nejsou uvedeny její rozměry, které by nám také mohly být nápomocny Pravděpodobně jinak by vypadala oční krajina po zásahu kopím, než po zásahu útlou dýkou. Osobně si myslím, že výše popisovaná rána byla způsobena dýkou. Vzhledem k tomu, že dobíjení protivníků velmi úzkou, speciálně k tomuto účelu pouze bodnou, dýkou nazývanou misericordia Tento výraz značí „Milosrdenství“, podobně němčina užívá pro tento typ dýky výraz Gnadgott, tj. „Milost Boží.“ skrz mezeru ve zbroji či skrz hledí přilby (!) bylo dobově běžnou praxí, jež měla za cíl ukončit boj a ukončit utrpení poraženého protivníka, zdá se mi být tato interpretace nejvhodnější Navíc většina těchto dýk mívala trojboký tvar! Tato zbraň, právě proto, že byla pouze bodná, neměla pro řadového pěšáka cenu – byla by pro něho příliš drahá, příliš luxusní. Jednalo se o zbraň urozeného rytířstva. Jsou tedy vyloučeni v pramenech zmiňovaní pěšáci z Cornwallu. Osobně pochybuji, že by byli vyzbrojeni misericordiemi, i prameny hovoří o dlouhých nožích – mám za to, že jsou tím míněny tesáky jakožto běžně užívaná zbraň nižších společenských vrstev.

Co se týče oné rány v zádech, pochybuji o tom, že se jedná o ránu způsobenou šípem Ostatně i prof. Vlček nepochybuje o tom, že se jedná o ránu bodnou. Opomineme – li slova prof. Vlčka, uvažujme o tom, jak by Jan mohl přijít k ráně šípem do zad? Podle mne je značně nepravděpodobné, že by se Jan jako rytíř, který tak dbal na svou čest a pověst, nadto hledající smrt, obracel k nepříteli zády. Pokud se tak stalo, myslím si, že k tomu došlo až v okamžiku střetu s nepřítelem. V tomto okamžiku již pokládám případnou střelbu lučištníků za neefektivní (střelba na krátkou vzdálenost, pokud již není přímo technicky nemožná, rozhodně postrádá smyslu). A kdyby byl Jan zasažen lučištníky ještě před tím, než dorazil do anglických řad (i když to pokládám, vzhledem k faktům, za nepravděpodobné), jak vysvětlit onu ránu v zádech?

Samozřejmě je možné přemýšlet o tom, že Jan byl střelen do zad, když se blížil k anglickým pozicím Jak uvádím výše, francouzští rytíři nemohli útočit na Angličany přímo, ale byli nuceni anglické pozice objíždět. Pokud ale vezmeme v úvahu hrozivou účinnost anglických luků Myslím tím celkovou výkonnost, tj. rychlost a přesnost střelby, průraznost. Viz Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl 2004, s. 426 – 431, kterou zde nijak nepodceňuji, a přitom také povahu smrtelných zranění Jana Lucemburského, která podle mne svědčí o tom, že král Jan padl v osobním střetu, nadchází otázka jak se s těmito kontrastujícími fakty vyrovnat. Osobně bych viděl možné vysvětlení v kvalitě zbroje krále a jeho průvodců, možná také ve formaci kterou družina zaujala Jak asi mohli pánové vést slepého krále do boje? Nabízím tuto hypotézu: Jan byl středem skupiny, cílem bylo dovést jej až do anglických řad, aby mohlo dojít k boji. Kdyby byli vzájemně spoutáni, hrozilo nebezpečí, že smrt jednoho z nich ohrozí všechny. Stejně tak kdyby králova koně vedli 2 – 3 lidé, kteří tak ale byli takříkajíc na ráně, mohla by mít jejich smrt fatální následky. Řešení bych viděl v tom, že družina krále obklopila – aby jej chránili svými těly a aby každý jeden z nich mohl kdykoliv nastoupit na místo padlého druha – a v této formaci, směrem k anglickým pozicím kryti štíty, vyrazili. Jistý počet tak měl relativně slušnou šanci dojet živý, a asi i v onom příslovečném štěstí, i když toto je faktor, kterým bychom se nejspíše neměli mnoho zabývat.

Závěry prof. Vlčka nám neříkají pouze to, jak Jan Lucemburský zemřel, nýbrž nepochybně vyvracejí také onu historku o tom, že byl Jan nalezen živý a přenesen do stanu Edwarda III., kde se Angličané snažili o jeho záchranu Viz Vlčkova tvrzení o dvou nepochybně smrtelných ranách, kdy smrt nastala ihned nebo velmi brzy. Je nemožné, že by Jan Lucemburský přežil takto těžce raněn na bojišti celou noc a dočkal se ranního ohledávání bojiště anglickými heroldy. Edward III. navíc zakázal svým vojákům opouštět bojiště před skončením bitvy. Angličané dlouho nechtěli věřit, že bitvu vyhráli. O tom, že skončila se přesvědčili právě až ráno.

Také odmítám Vlčkovu hypotézu o tom, že Jan byl na bojišti oloupen. Sečné rány na jeho ruce pokládám spíše za rány vzniklé během boje. Každopádně se mi zdá, technicky nemožné, aby byl Jan oloupen o prsteny. Neumím si totiž představit, jak by Jan tyto prsteny nosil. Kde? Pod rukavicí nebo na rukavici? Variantu, že by Jan nosil prsteny pod rukavicí, můžeme ihned vyloučit. Za prvé by pak obtížně oblékal rukavici, za druhé by tyto prsteny zvyšovaly nebezpečí zranění prstu při zásahu, což by zkušený válečník jako Jan jistě neriskoval.

Varianta druhá: Jan nosil prsteny na rukavici. Z této doby známe několik typů rukavic, které se nosívaly do boje. Vyskytuje se starší typ rukavic z kroužkového pletiva Mohou být prstové nebo tzv. palčáky. Jak uvádí P. Klučina, rukavice již v 1. desetiletích 14. stol. ztrácejí tvar palčáků a stávají se prstovými. In: Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl 2004, s. 346, nově se začínají objevovat rukavice spějící k rukavici plátové Podrobně v: Rothero, Christopher: The Armies Of Crécy and Poitiers. Oxford 2000. - Nicolle, David: French Armies of The Hundred Years War 1337 – 1453. Oxford 2000 nebo Klučina, Petr – Romaňák, Andrej: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. Díl I. 5. – 17. století. Praha 1983 či Kol. aut.: Vojenské dějiny Československa. Díl I. Do roku 1526. Praha 1985, nejnověji a nejobsažněji Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha –Litomyšl 2004. Osobně u Jana Lucemburského předpokládám rukavice kroužkové kombinované s pláty. Panovník jeho významu zajisté měl zbroj pokud možno nejmodernější. Nepředpokládám u něho konzervatismus, se kterým by lpěl na starších typech zbrojí. Navíc víme, že Jan vždy sledoval módní trendy a nebránil se luxusu. Proč by toto neplatilo také v případě zbroje? Plátovou zbroj, přesněji tzv. kombinovanou, nosil např. i Černý princ, tedy ji předpokládám také u krále Jana, navíc dle P. Klučiny byla tato zbroj v polovině 14. stol. standardem. Viz: Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl 2004, s. 322 – 346. Obecně tedy možno říci, že v nejvyšších vrstvách se v naší době užívala tzv. kombinovaná zbroj-tj. základem stále byla kroužková zbroj, klouby kryty plátovými nákolenkami a náloketnicemi (objevují se již v pol. 13. stol.), varkoč bývá buď podbit kovovými lamelami, popř. se objevují tzv. plátové kabátce, kroužková zbroj je zesílena koženými pláty s lamelami, kryjícími předloktí a nadloktí, taktéž byla řešena ochrana nohou. Viz např. Kol. aut.: Vojenské dějiny Československa. Díl I. Do roku 1526. Praha 1985, s. 122 - 127, srv. Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl 2004, s. 189 – 346. Ani na jednu z těchto rukavic U rukavic – palčáků je to přirozeně zhola nemožné nelze navléci prsten běžné velikosti. Přihlédneme – li k faktu, že i takto nošený prsten je opět svému nositeli spíše na škodu, pochybuji, že by si Jan nechal zhotovit zvláštní velikosti prsteny, které by mohl navlékat na rukavici.

Jsem skeptický i k otázce uloupení Janova meče. Myslím si, že pokud by Jan v důsledku posmrtné ztuhlosti Pokud by ale zbraň spíše neupustil svíral zbraň tak pevně, bylo by pro potenciálního lupiče snazší mu dlaň otevřít zlomením prstů na principu páky než sekáním do ruky Tento způsob, krom toho, že je pomalejší, by spíše přilákal nechtěnou pozornost.

Toto jsou pouze otázky technické. Mohlo však vůbec dojít k tomu, že by byl Jan Lucemburský na bojišti oloupen? Víme, že vzhledem k tomu, že Angličané nevěděli, že je již po bitvě a očekávali celou noc další francouzský útok, vydal Edward III. zákaz opouštět pozice a loupit Ba dokonce i pronásledovat nepřítele.

Pokud by se ale i přesto stalo, že by někdo porušil královo nařízení, riskoval by bezpochyby přísný trest a vydal by se na bojiště okrádat mrtvé Nepochybně by to musel být velmi odvážný člověk – Angličané přece netušili, že Francouzi zcela ustoupili a o nic se již nepokusí, a riskovat, že se sám v otevřené krajině střetnu s nepřátelskými jezdci?, napadají mne dvě otázky. Kdyby došlo k loupení, účastnil by se toho jen jeden člověk? Naopak, kdyby jich bylo více a k loupení došlo, ztratil by Jan jen prsteny a meč?Po bitvě na Moravském poli bylo tělo Přemysla Otakara nalezeno údajně téměř nahé Spíše se mi zdá logické, pominu – li prostou materiální hodnotu daných předmětů, že by si každý vzal něco z oné legendy O pojetí ideje rytířství, a zvláště konkrétně na příkladu Jana Lucemburského např. viz Iwańczak, Wojciech: Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál v českém písemnictví. Praha 2001, jíž Jan byl, na památku či pro „štěstí“K porovnání: Toto bylo běžnou praxí, a to nejen ve středověku. Ostatky krále Jana nejsou kompletní, neboť v novověku si jich část vzali kolem táhnuvší vojáci. Podrobně v: Vlček, Emanuel: Čeští králové I. Díl II. Praha 1999. - Týž: Jak zemřeli. Praha 1993. - Týž: Jan Lucemburský. Tělesné vlastnosti 10. českého krále ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Praha 1980. Kdyby bylo tělo takové legendy nalezeno oloupené, přešel by to Edward III., Černý princ a ostatně i kdokoli z anglických šlechticů? Nebyla by snaha najít viníka tohoto neslýchaného činu Kmán se odvážil oloupit krále a rytíře! Navíc Janova formátu. Myslím si, že pro tehdejší dobu by bylo nemyslitelné (byl by to nebezpečný precedens), aby takový čin prošel bez potrestání a exemplárně jej potrestat? Kdyby k takovému oloupení došlo, neinformovali by nás o něm kronikáři? Nemáme ani zprávy, že by se Janův meč kdosi pokusil později prodat. K čemu by také neurozenému meč byl? Obtížně by se skrýval a přinášel by s sebou spoustu problémů Jan Urban ve své monografii o Kresčaku říká, že Jana nalezli a dosti necitlivě oloupili marodéři Urban, Jan: Kresčak. 26. srpen 1346. Praha – Litomyšl 2000, s. 74. To však neřeší problém, zda by to nechal Edward III. jen tak a proč to nezachytili kronikáři.

Mým názorem je, že král Jan Lucemburský zemřel v osobním střetu s Angličany. Verze, že padl pod střelami anglických lučištníků Dle mého názoru bývají lučištníci u Kresčaku příliš přeceňováni. Příkladem může být např. kniha D. Featherstona Válečníci a války ve starověku a středověku. Praha – Plzeň 2001. Je nepochybné, že lučištníci hráli velkou roli a zastavili většinu lehkých či méně oděných francouzských vojáků, leč ti nejlépe vyzbrojení jistě do anglických řad dojeli. Jak jinak než střetem s Francouzi lze vysvětlit 300 anglických padlých? Je tu také svědectví o hraběti z Alenconu, hraběti z Nevers a hraběti z Blois. Většina soudobých pramenů až na Beneše Krabice z Weitmile nepochybuje o tom, že Jan Lucemburský se s Angličany střetl. V tomto bodě bych věřil spíše Le Belovi a Froissartovi, než Beneši Krabici z Weitmile, jehož informace byly tzv. z „druhé ruky.“ S Angličany se v osobním střetu tedy utkali ti nejlépe vybavení, tedy nejurozenější. Nemůže být tedy pochyb, že Jan Lucemburský patří do do této kategorie. Za zdůraznění stojí i fakt, že běžně byli ve zbroj oděni i koně. Rekonstrukce provedená anglickými odborníky z BBC navíc ukázala, jak bídně byli právě angličtí pěšáci vyzbrojeni. Byla také potvrzena funkčnost ochranné zbroje při střetu se střelou z kuše či šípem. Ve většině případů zbroj tuto ránu buď vychýlila či odrazila nebo ztlumilo (v případě zbraní úderných). Při posezu v uzavřené pozici (tj. při útoku) poskytuje takováto zbroj relativně minimum místa k zásahu. Svůj vliv při ochraně hraje také štít a speciální rytířské jezdecké sedlo, které se lišilo tvarem od dnešního. Odborníci z BBC navíc provedli pokus, kdy proti železnému plátu stříleli z dlouhých luků a kuší. Výsledek byl očividný: střely odskakovaly, přičemž v plátu zanechávaly pouze dolíky. K tomu musíme připočíst ještě vliv tvarování zbroje dle těla, kdy minimum rovných ploch zvyšuje šanci střely na sklouznutí. Podrobně v: Zbraně v akci. Díly Obrnění I., II. Dokument BBC. Česká programová společnost 2001. Obecně lze konstatovat následující: kroužková zbroj je sama o sobě bezcenná – střely procházejí, sám prošívaný kabátec, pokud je minimálně dvouvrstvý, je relativně dobrou ochranou - střela projde pouze 1. vrstvou. Pokud dojde ke kombinaci kroužkové zbroje a prošívaného kabátce, což bylo i s ohledem na pohodlí obvyklé, je ochrana dosti dobrá. Zájemce o anglické lučištníky nalezne podrobné informace v: Barlett, Clive: English Longbowman 1330 – 1515. Oxford 1998, resp. Klučina, Petr: Zbroj a zbraně. Evropa 6. – 17. století. Praha – Litomyšl 2004, s. 426 – 431, se mi jeví jako dosti nepravděpodobná a to vzhledem k ranám, které na Janově těle zjistil prof. Vlček. Podle mne Jan Lucemburský dosáhl anglických pozic a zemřel, byv obklopen nepřáteli, na základě zranění utržených v tomto osobním střetu. Prof. Vlček hovoří o dvou smrtelných zraněních. Onu ránu v levém oku bych přičítal z důvodů výše řečených ráně misericordií při dobíjení padlého Jana K tomuto závěru došel také P. Klučina, který se přiklání k verzi, že rána v Janově oku byla způsobena trojbokou dýkou, přičemž dokládá, že šípy té doby byly zásadně dvojbřité, šipky z kuší dvojbřití či čtvercové a trojbřitá kopí se objevují až od počátku 17. století. Jednalo se tedy nejspíše o dobití skrze průzor helmice. Rána v zádech je nepochybně bodného, nikoli střelného charakteru. In: Urban, Jan: Kresčak. 26. srpen 1346. Praha – Litomyšl 2000, s. 61, rána v zádech podle mne odpovídá ráně zasazené sudlicí či kopím ve snaze dostat Jana dolů z koně. Rány na zápěstí podle mě byly způsobeny v průběhu boje Pokud uvažujeme u Jana rukavice zesílené pláty, muselo se jednat o velmi silnou ránu – nejspíše již zmiňovanou sudlicí či sekerou nebo jinou pádnou zbraní.

Hypotézu o králově oloupením těle z důvodů nastíněných výše zcela odmítám jako nepravděpodobnou, resp. těžko pravděpodobnou a nezakotvenou v pramenech Které až na Beneše Krabice z Weitmile o Janově smrti v boji s Angličany nepochybují. Žádné zmínky o Janově oloupení se nevyskytují, Edward III. nikoho netrestal Přičemž je pravděpodobné, že královo oloupení by nějaký ohlas vyvolalo, neboť například onen meč, o němž prof. Vlček spekuluje, je, krom rytířského pásu a zlatých ostruh, základní insignií rytíře Kdyby došlo k olupování královy mrtvoly, pochybuji, že by zmizel pouze králův meč Hypotézu o prstenech již pokládám za zcela bezpředmětnou. Ostatně doklad o nošení prstenů na rukavicích nemáme ani na náhrobcích a na místě by zůstaly zlaté ostruhy, zajisté bohatě zdobený rytířský pás a další zdobné a drahocenné doplňky Janovy zbroje a odění. Muselo být přece rychlejší a jednodušší např. vylomit několik drahých kamenů, než krást meč. Znovu zdůrazňuji, že nikde v pramenech není ani zmínka o tom, že ona „corona militiae“ nemá při sobě svůj meč!

Jak se tedy události u Kresčaku tenkrát seběhly? Vzhledem ke stavu pramenů je dnes již sestavení přesného průběhu nemožné. Můžeme se pouze dohadovat. Já bych řekl, na základě toho, co jsem k problematice nastudoval a co píši výše, že Jan Lucemburský se svou družinou zaútočil v závěru bitvy, kdy se již začalo stmívat Např. autoři Vojenských dějin Československa přímo říkají, že Jan Lucemburský i Karel stáli u Crécy v zadních vojích a do bitvy zasáhli až když už byla ztracena. In: Kol. aut.: Vojenské dějiny Československa. Díl I. Do roku 1526. Praha 1985, s. 185. Dojel až k anglickým pozicím, kde se on a jeho druhové utkali s nepřítelem. Jan již neměl zájem na životě, pro jeho společníky bylo nemyslitelné, aby svého krále opustili Mám za to, že se zde neopakovala, i vzhledem k tomu, jakými lidmi se král při své poslední cestě obklopil, situace z roku 1345, kdy Jan přislíbil pomoc opavskému knížeti Mikulášovi proti polskému Kazimírovi. České panstvo ale nečekaně odmítlo svou účast s tím, že nejsou povinni táhnout za hranice země. Jana to neodradilo a táhl dál jen asi s 500 oděnci se slovy: „Já se vydávám na cestu a uvidíme, kdo bude mít odvahu po mém odjezdu zůstat.“ Byl si nepochybně vědom síly svého příkladu a nezklamal se: než dorazil na Opavsko, měl po boku na 2000 mužů. In: Iwańczak, Wojciech: Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál v českém písemnictví 14. století. Praha 200, s. 61-62. Bojovali tedy tak dlouho, dokud nebyli všichni pobiti. Tuto verzi myslím potvrzuje antropologické bádání prof. Vlčka i většina dobových písemných pramenů.