Turnaj, bitva a válka

v chápání středověkého člověka

Ať chceme či nechceme, válka a boj jsou součástí, samozřejmě, že jak ve které době a oblasti, života lidského společenství od jeho prvopočátků. Jak vlastně chápal středověký člověk válku a veškeré vojenské aktivity, které tvořily nedílnou součást života tehdejší společnosti a tento život, a potažmo i celou společnost, ovlivňovaly? Odpověď na tuto otázku by měla být náplní následujícího referátu.

Při zpracovávání tohoto textu jsem vycházel především z práce G. Dubyho, jednoho z nejvýznamnějších francouzských medievalistů a příslušníka známé historické školy Annales, Neděle u Bouvines – 27. červenec 1214, který se zde této problematice poměrně široce věnuje. Obecné teze jsou dokládány na příkladech západoevropské, resp. francouzské provenience, konkrétně většinou na událostech spojených s bitvou u Bouvines, jež je hlavním tématem práce.

Doplňující informace je možno hledat v práci Středověký člověk a jeho svět (editorem Jacques Le Goff) či v Encyklopedii středověku (editoři Jacques Le Goff a Jean – Claude Schmitt) – náležité bibliografické údaje jsou uvedeny na konci textu.

Georges Duby dělí vojenské aktivity ve středověku do tří základních kategorií: rozlišuje válku, bitvu a turnaj neboli klání. Základem pro toto rozdělení jsou peníze, které dle jeho tvrzení „… zasáhly všechny mechanismy války,“ neboť ty samé peníze, jež v době míru slouží dobročinnosti vládců, pokrývají v čase válečném náklady na budování a opravy opevnění, žold vojáků a dalších náležitostí. Válka tedy spolykala velmi velké množství finančních prostředků a byla neopominutelnou zátěží každé pokladny. Nelze se tedy divit, že v rámci recipročních vztahů (tzn. vztahů vzájemnosti) hleděly válčící strany na to, aby se jim náklady minimálně vrátily a k válce, byla – li již nutná, se přistupovalo jako k jednomu z prostředků jak finance získat.

Dokladem ovlivňování vojenské oblasti rozvojem peněžních mechanismů je anglo – normanské panství. Zde stříbrné mince obíhaly zřejmě hojněji než jinde a vojenské využití tu máme doloženo minimálně od konce 12. stol., protože již r. 1170 se rozlišuje mezi rytíři – vazaly, kteří v rámci lenního závazku bojují zdarma, a najatými, tedy i placenými, rytíři – žoldnéři. Ostatně již mnohem dříve, počátkem 12. stol., opat Suger ze Saint Denis rád stavěl do kontrastu chudého a neposkvrněného francouzského krále Ludvíka VI. a anglického krále Viléma II. Ryšavého, jehož nazýval „skvělým obchodníkem a nájemcem vojáků.“

V této době byly peníze hybnou silou války. Vítězství patřilo těm, kdo se dokázali lépe něž ostatní zmocnit míst, kde se skrývaly. S počátkem 12. stol. dochází v některých oblastech západní Evropy k hospodářskému vzestupu. Toho začínají využívat někteří šlechtici a pokoušejí se ze svých vazalských povinností na poli válečném vykoupit, což je jim umožněno. Dotyčný senior tak získává prostředky k najmutí pravděpodobně asi spolehlivějších rytířů za žold. Jen pro ilustraci: je doloženo, že k roku 1103 bylo možno ve Flandrech (značná masa žoldnéřů se rekrutovala z oblastí dnešního Nizozemí) najmout za roční žold sto dvaceti tisíc denárů asi jeden tisíc rytířů.

Žold byl v počátcích pokládán za projev panovnické velkorysosti, za dar, který tvořil nejpevnější oporu moci. Zaručoval věrnost na lenním principu. Proto se lehce prosadil, aniž by se dostal do konfliktu s rytířskou morálkou. Dle dobového chápání musel být pán štědrý – čím byl štědřejší, tím více byl oblíben a tím více se námezdní žoldnéři snažili být věrnější než ostatní. Pohoršení vypuklo až v době, kdy tyto peníze od urozených vazalů byly vynaloženy na najmutí nikoli rytířů, ale neurozených profesionálních válečníků…

Právě oni, neurození profesionální žoldnéři, tvořící často rozličné lapkovské tlupy (tzv. cottereaux) narušují strukturu války, do té doby chápané v rámci možností jako „spravedlivé,“ tj. vedené čestným rytířským způsobem. Tito žoldnéři vnášejí do systému válečnictví nový prvek: nerespektují pravidla – ten tam je relativně šlechetný způsob boje navzájem rovné rytířské elity. Tito lapkové se neohlíží na nic – cílem je přežít, zvítězit, získat odměnu, ať už jakýmkoliv způsobem. Proto je proti nim na třetím lateránském koncilu r. 1179 vyhlášena svatá válka (ta je zároveň vedena proti heretikům v jižní Francii). I toto zapříčinil vliv peněz.

Co je to vlatně ona spravedlivá válka? Spravedlivá válka je válka odehrávající se při dodržení všech zákazů a při správném vedení boje – přechodně ruší řád, ale jen proto, aby jej obnovila po vymýcení příkoří v dokonalejší formě. Válka je považována za spravedlivou neexistuje – li soudní moc, která by omezovala toho, před nímž je třeba se chránit. Oproti turnaji je tato válka legitimnější. Není to pouhopouhá kratochvíle. Není to okázalá a marnivá honba za slávou. Jde o nutné užití síly proti nepříteli dobra a napravení křivd, které způsobil.

Dá se tedy říci, že válka byla chápána do určité míry jako nutné zlo. Jako sezónní dobrodružství, drancování, pravidelné žně. Válka byla přípravou či následkem jednání, nikoli řešením. Snad nikdo neměl zájem na jejím nekonečném protahování, vyjma cottereaux, což potvrzují zásahy proti nim. Ačkoli válka přinášela prostředky, nemálo jich také stála, proto si i ti, kterým přinášela do jisté míry užitek a obživu, uvědomovali nemožnost permanentní existence tohoto stavu. Mnohem výhodnější krátkodobé a třeba i opakující se střety, leč uzavřené více či méně rychlým potvrzením stávajících výsledků. Cílem tedy bylo rychle porazit protivníka a uzavřít s ním mír…

Co je to středověká bitva? Duby říká, že bitva neznamená válku, že je dokonce jejím pravým opakem. Jak bylo dříve řečeno, válka je přípravou či následkem diplomatických jednání. Naproti tomu bitva se rodí v jeho samotném jádru. Jedná se o ordál, prováděný před soudy, resp. před soudem nejvyšším – soudem Božím. Bitva, tento ordál, má za úkol docílit toho, aby se nebesa vyslovila, aby ukázala své záměry a jednou provždy nezpochybnitelně ukázala na čí straně se nachází právo.

Způsobem rozhodnutí je duel, střet na uzavřeném kolbišti vymezeném kruhem sekundantů. Zde si soupeři se zbraní v ruce vyřizují své účty a odevzdávají se do rukou Boží autoritě. Bijí se zprvu na koni, poté pěšmo. Nejprve mečem, pak bez štítů, nakonec údery pěstí. Tak dlouho dokud se nerozhodne, dokud se jeden ze soupeřů nevzdá, dokud není definitivně poražen. Vzdání se rovná odsouzení. Bůh po boku vítěze a rozhodl. Od těchto Božích soudů je upouštěno postupně od 13. stol., kdy s rozvojem logického myšlení se množí otázky o hodnotě těchto zkoušek.

Bitva jako řešení přichází vždy v době patové situace, v době, kdy se válka vleče bez výhledu na rychlé a jasné ukončení jinou cestou. Tedy v podstatě jakýmsi soubojem. Leč dotyční pánové nenastupují do střetu sami a přivádějí si s sebou podporu svých druhů a přátel se všemi jejich silami. Souboj se tak rozšiřuje a mění se v bitvu, podstata však zůstává nezměněna. Bitva v dobovém chápání čestnější než válka. Bitva je považována za chvályhodnou – přináší rodu lesk a slávu, a to bez výhrad spojených s válkou. Bitva je, jak praví Duby, lékem na válku, jejím ukončením v okamžiku, kdy se válečné události stávají povážlivými až zhoubnými. Výsledek bitvy je výrazem Boží vůle, její výsledek je tedy definitivní, není proti němu odvolání. Pro svou posvátnost je bitva uspořádána do jisté míry jako bohoslužba, střetu předchází dlouhá rituální příprava před soudem Páně. Dle kodexu cti by bitva měla být vedena bez překvapení a léček, zcela ve znamení odevzdání se do rukou Boží prozřetelnosti.

Vždy je nutné si uvědomit, že bitva je i přes svou válečnou stránku na rozdíl od války mírotvorným procesem, jakkoli to zní paradoxně. Bitva je aktem, který má nastolit spravedlnost. Mezi křesťany nesmí nikdy nabýt rozměrů vyhlazovací akce. Cílem není vzájemné zničení. Cílem je dosažení rozřešení – dle Dubyho je bitva přelíčením zakončeným rozsudkem, jemuž se každý křesťan musí bez výjimky podrobit, neboť se jedná o Boží vůli a záměr.

Postupem doby se objevuje další aktivita plynoucí z vojenské činnosti: ve Francii se ve 12. stol. objevují rytířská klání, neboli turnaje. Už od počátky vyvolaly turnaje značně rozdílné reakce: církví byly odsouzeny jako zdroj pohoršení pošpiněný ziskem, naopak u rytířů se staly hojně vyhledávanou zábavou a nedílnou součástí životního stylu.

Tradice simulovaného boje je bezpochyby stejně stará jako boj sám, přesto o historii turnajů mnoho nevíme. Doklad o pořádání bojového střetu pro zábavu máme v 9. stol. u kronikáře Nitharda, který píše o oslavách spojených se setkáním Karla Holého a Ludvíka Němce ve Štrasburku. Pojmenování této kratochvíle slovem turnaj se poprvé objevuje v kronice sv. Martina z Tours r. 1066. Turnaje se nepřetržitými a pravidelnými staly cca od roku 1125, kdy se flanderský hrabě Karel zúčastnil „pro čest země a výcvik svých rytířů“ klání proti normandským hrabatům a knížatům a „přispěl tak k věhlasu svého jména i k moci a slávě svého hrabství.“

Významným rokem v historii turnajnictví se stal rok 1130. Tohoto roku papež Innocenc II. na koncilech v Remeši a Clermont turnaje jednoznačně odsoudil, což později potvrdil také třetí lateránský koncil. Rytířům, kteří se proti tomuto rozhodnutí prohřeší a v turnaji zemřou, má být odepřen církevní pohřeb.

Církvi na turnajích vadila především skutečnost, že zde „Kristovi rytíři“ umírali, a to nadarmo, a tím oslabovali vojsko potřebné k dobytí Jeruzaléma a ochraně Svatého hrobu. Tyto souboje v rámci turnajů jsou církevními představiteli považovány za projev marnosti, hazardu a projev bezbožnosti. Turnaje jsou prý živeny zpupností a touhou po světské slávě a jsou proto zvrácené. Proto je musí každý dobrý křesťan sám sobě zapovědět.

Tento církevní postoj je doprovázen činy: po celé 12. stol. se vztahuje na místa konání turnajů interdikt. Přesto je církevní snažení marné. Turnaje jsou světskou mocí nadále tolerovány a pořádány. Výjimku, kdy jsou přerušeny, tvoří pouze ty, kdy se společnost připravuje na ozbrojená tažení ke Svatému hrobu. K přerušení docházelo ve svátky, nejdéle o velikonocích, ačkoli i zde byla snaha zkrátit toto období nečinnosti jen na dobu nezbytně nutnou, tj. na postní dobu.

V čem tkvěla obliba turnajských klání? Klání pro rytíře znamenalo především tolik potřebné cvičení v době míru, tj. de facto zahálky. Zároveň se tak podporuje růst udatnosti bojujících. Pro aristokratickou mládež se jedná o oblíbenou kratochvíli, jakousi obdobu dnešních kolektivních sportů, v níž jsou tito mladíci svými otci podporováni z praktických pohnutek – náklonnost k turnajům se jakoby dědí z otce na syna…

Jak takový turnaj probíhal? Obecně panuje představa o střetech dvou a dvou rytířů na kopí v prostoru vymezeném šraňky. Leč toto platí až počátkem 14. stol. Dříve je turnaj jedním obrovským střetem, kdy se spolu utkávají celé oddíly v barvách svého vůdce. Jedná se o družiny mnohdy značně různorodé – jejich jednotou je společný pokřik a erbovní znamení pána, pod nímž bojují. Tak turnaje přispívají zásadní měrou k rozvoji heraldiky. Nejedná se tedy o žádné individuální souboje v uzavřeném kolbišti. Již před oficiálním zahájením klání se někteří nepoctivci snaží zaujmout výhodné postavení. Využívá se terénních nerovností k nastražení léčky či vybudování opevnění. Turnaj je plný nástrah i překvapení. Jsou využíváni i kopiníci a lučištníci, jedinými významnými hráči jsou však rytíři. Snaží se bojovat v uzavřených formacích, družinách deseti až třiceti jezdcích (tzv. conroi), samozřejmě se stane, že se někdo zapomene a nechá se strhnout k osamocenému boji, leč z počátku je zachováván kompaktní celek. Nikdo neopustí své druhy a nepouští se do boje izolovaně od přátel, „není – li zachvácen záští, nemírou či chamtivostí“, což ho ale většinou přivede na scestí. Cílem je rozdělit a rozložit oddíly protivníka. Vítězí ti, kteří dovedou čekat, udrží soudržnost a nechají protivníka unést se vášní, rozdělit své oddíly a vyčerpat se. Poté ho obvykle donutí k hromadnému útěku a turnaj končí.

Turnaj zahrnuje i neopominutelnou finanční stránku. V očích mnohých je klání spíše než cvičením v boji (to je bráno jako průvodní jev) bráno jako možný zdroj finančního přilepšení si. Peněžní vztahy spojené s turnajem vůbec prorůstají celou středověkou společností, nejen vrstvou rytířskou. V souvislosti s turnajem dochází k obrovským přesunům peněz. Před každým turnajem je samozřejmě potřeba se náležitě dovybavit, takže kolem každého takového klání se rozvíjí obrovský obchod. Turnaj má prostě všechny rysy trhu: účastní se ho nejen sami bojující, ale i rozliční řemeslníci, kováři, kramáři, krčmáři, ale i kejklíři či prostitutky. Ti všichni mají z organizování turnajů užitek.

Rytíři sami touží po slávě, ale hlavně chtějí, aby se jim vrátily výdaje a oni odjeli bohatší. Proto jsou turnaje bez sázek vzácné. Cílem vítěze je zmocnit se soupeřova koně, postroje, zbroje, hlavně však soupeře zajmout a tak získat výkupné, které dosahuje závratných částek. Není tedy v žádném případě cílem soupeře zabít. Každá smrt je dílem nehody, která vítěze připravuje o výkupné. V závěru klání se mezi vítězi a poraženými uzavírá celá řada smluv o splacení těchto dluhů odložených na příští turnaj.

Turnaj je místem vzniku rytířské morálky. Je vynášena osobní udatnost projevená před zraky dam. Jak říká G. Duby, odvaha, hraničící až s nerozvážností, je považována za hrdinství, za nejšlechetnější ze všech ctností.

Toto vše vede k postupné tendenci omezovat rizikovost turnajů a minimalizovat množství zranění či dokonce úmrtí. Díky tomu dochází ke vstřícnějšímu postoji církve vůči fenoménu turnajnictví a r. 1316 papež Jan XXII. církevní zákazy týkající se turnajů zrušil…

Literatura:

• Duby, G.: Neděle u Bouvines. 27. červenec 1214. Praha 1997.
• Le Goff, J. – Schmitt, J.- C. (ed.): Encyklopedie středověku. Praha 2002.
• Le Goff, J. (ed.): Středověký člověk a jeho svět. Praha 1999.