Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Složení a organizace vojska českého království ve 14. st.

Složení vojska

Zbrojnou mocí ve smyslu vlastních vojenských jednotek v zemi disponoval nejenom panovník a šlechta, ale i církevní představitelé, velké kláštery, města a některé venkovské dvory. Na počátku 14. st. již disponovaly mimořádně najímanými vojenskými oddíly i přední patricijské rody. (1)

Tyto vojenské jednotky tak měly rozdílný právní statut s ohledem na společenské a právní postavení svého pána či představitele.


Nejsilnější vojenskou moc království představovala shromážděná zemská hotovost

V případě napadení českého království svolával král zemskou hotovost. Ta shromažďovala téměř všechnu ozbrojenou moc v zemi pod velení panovníka, nebo jím vybraného hejtmana, ale její využití bylo z mnoha důvodů limitující. Zemskou hotovost tvořila především šlechta (velmoži, páni, zemané) se svými družinami, oddíly církevních hodnostářů (biskupů a od roku 1344 i arcibiskupa), hotovosti královských měst, venkovští rychtáři a nápravníci.

Délka vojenské služby v rámci zemské hotovosti a její teritoriální vymezení byly kodifikovány teprve roku 1311 tzv. inauguračním diplomem krále Jana Lucemburského. Podle tohoto privilegia měla zemská hotovost povinnost sloužit na území českého království na své náklady po dobu 4 týdnů. Při delší válce pak měli ti kdo v ní sloužili právo na „pomoc“ od panovníka, tedy na částečné pokrytí svých nákladů, spojených s touto mimořádnou vojenskou službou. Součástí Janova privilegia je i článek, stanovující že války mimo hranice státu jsou vedeny na králův náklad a případnou účast zemské hotovosti na nich králi může povolit jenom zemský sněm. Král tak byl nucen si při taženích za hranice vojsko najímat. To za vlády Jana Lucemburského vedlo k jeho ostrým sporům se šlechtou (např. při válkách proti Habsburkům – tradičnímu nepříteli českého království). Stejně tak byl král nucen financovat ze svého vojsko v případě napadení svého leníka, kterému spěchal na pomoc. (2)

Lze předpokládat, že šlechta si na Janovi vynutila kodifikaci tradičního pojetí vojenské služby zemské hotovosti, tedy že podobně tomu bylo i před rokem 1311 za vlády posledních Přemyslovců.


Druhou nejpočetnější vojenskou silou byla vojska velkých leníků českého krále

Jejich vztah k českému králi jako svému seniorovi a přesná podoba jejich vojenské povinnosti byly vždy jasně právně stanoveny podle míry jejich lenní závislosti. Přesnou podobu vojenské služby tedy vymezovala konkrétní lenní smlouva. Mezi velké leníky českého krále patřili od sklonku 13. st. například slezští vévodové.


Přímí leníci krále

Jednalo se především o drobnou šlechtu, rychtáře a nápravníky. Jejich vztah k vojenské službě byl jasně vymezen a tak bylo jejich využití velmi praktické. Sloužili obvykle v hradních posádkách a účastnili se podle potřeby panovníkových taženích doma i za hranicemi. Senior navíc mohl jednotlivým leníkům nařídit jak mají být vyzbrojeni (viz. rychtáři, kteří měli obvykle povinnost nastoupit vojenskou službu na koni, vyzbrojeni kopím a samostřílem – tj. jako polotěžká jízda a honci).

Pro svůj nevelký počet nepředstavovali rozhodující vojenskou sílu panovníka. Jejich relativně malý počet ale vyvažovaly jejich zkušenosti, znalosti a věrnost. Byli soustředěni na exponovaných místech a v okolí významných královských hradů, aby se mohli prakticky okamžitě podílet na obraně svěřených území (tradičně sloužili např. v pohraničních oblastech a král Karel IV. je soustředil i do okolí Karlštejna, aby jimi posílil ochranu korunovačních klenotů).

V případě leníků je třeba brát v potaz, že jimi nedisponoval jenom král, ale i každý větší feudál, tedy nejenom šlechta, ale i duchovní hodnostáři (biskupové, opati). V souvislosti se soupeřením předních patricijských rodů se šlechtou na počátku 14. st. máme doložené i many těchto patricijských rodů, které disponovaly dokonce několika hrady a tvrzemi (např. Litice a Malešov).


Vojenské oddíly královských měst

Jejich vznik souvisí s logickou potřebou ochrany měst, která byla velmi aktuální již za sporů Přemysla Otakara II. s Vítkovci ve třetí čtvrtině 13. st. (např. opakované poplenění Budějovic), následným obdobím braniborské správy a později opět obdobím bojů o uprázdněný český trůn v letech 1306-1310.

Zhruba do poloviny 14. st. platila povinnost každého obyvatele osobně se podílet na zajištění obrany svého města. V době míru se tato vojenská povinnost omezovala na strážní službu, v době války se pak musel každý muž účastnit obrany města nebo válečného tažení v rámci zemské hotovosti. Města byla v rámci vojenské organizace rozdělena na jednotlivé čtvrti, jejichž obyvatelé měli stanovené shromaždiště (náměstí a brány), kam se měli v případě ohrožení města co nejdříve dostavit se zbraněmi. Odtud pak byli svými hejtmany vedeni na své úseky hradeb. Rozdělení města na čtvrti prakticky sloužilo i pro stanovení počtu bojovníků, odesílaných na tažení v rámci svolané zemské hotovosti. Se vznikem cechů kolem poloviny 14. st. začala souběžně se čtvrtní organizací fungovat i organizace cechovní. Lze tedy předpokládat, že ve velkých a vyspělých městech fungovala již před polovinou 14. st. organizace vojska postavená na cechovním principu, podle něhož vypravovaly jednotlivé cechy své příslušníky do boje pod svým vedením a na své náklady.

Zvláštní charakter měst si vynutil i specifickou posloupnost velení, které se projevilo jako velmi účelné a moderní. Tato posloupnost šla od desátníků, padesátníků, kapitánů, cechmistrů nebo hejtmanů čtvrtí po hejtmana, dosazeného v případě královského města panovníkem (v případě poddanského města dosazoval hejtmana jeho majitel). Na sklonku 14. st. v souvislosti s emancipací měst za Václava IV. mohla hejtmana v některých městech stanovit městská rada, které pak tento hejtman jako vojenský velitel města podléhal.

Protože měšťané měli zájem především na obchodu a nerušeném řemesle, od nichž je vojenské povinnosti odváděly, začaly za sebe najímat profesionály. Tato praxe se ve větší míře projevuje v souvislosti s ekonomickým rozvojem měst od druhé poloviny 14. st. Na přelomu 14. a 15. st. si tak již velká města k tažení mimo hradby, nebo v rámci svolávaných krajských a zemských hotovostí, běžně najímala žoldnéře a to nejčastěji z řad nižší šlechty.


Domobrana

Domobrana byla zaměřena na obranu svého regionu. Bylo do ní povoláváno všechno mužské obyvatelstvo ve věku 14-60 let. Patřili sem především venkovští muži, pro něž bývaly zbraně uloženy na statcích a dvorech. Jejich úkolem bylo se v případě ohrožení ozbrojit a pod vedením rychtářů se shromáždit na příslušném hradě. Bojová hodnota domobranců byla s ohledem na absenci jejich výcviku a chabou výzbroj velmi nízká a jejich využití mělo smysl při posílení obrany obležených míst. Dále se podíleli na všech pracech, které nevyžadovaly úzkou specializaci (např. při opravě nebo budování opevnění pod vedením zkušených velitelů) a sloužili jako průvodci v oblastech které dobře znali. (3)


Žoldnéřská vojska

S ohledem na omezení týkající se využití zemské hotovosti při taženích za hranice království a pro časté spory se stále emancipovanější domácí šlechtou byl panovník nucen řešit potřebu vlastní vojenské síly najímáním žoldnéřských vojsk. Ty obvykle sloužily pod vedením svého lenního pána (takto se dávala najímat některá slezská a říšská knížata) , nebo byly složeny z chudší šlechty (především z oblasti Říše, ale velmi často za žold sloužila i česká šlechta, odmítající jinak sloužit na vlastní náklady jakou zemská hotovost, viz. Janovo privilegium). Jednoznačnými výhodami tohoto řešení byla profesionalita takového vojska, jeho spolehlivost a závislost na panovníkovi. Zásadní byl i fakt, že objednatel si určoval podobu a složení najímaného vojska s ohledem na své potřeby a možnosti. Nevýhodou, pro kterou nebylo možné držet nastálo takové velké vojsko, byla velmi vysoká cena profesionálních žoldnéřů.

Námezdné rytířské houfce s úspěchem využívali prakticky všichni králové (ještě dávno před omezením teritoriální a časové působnosti zemské hotovosti to byli i. Přemysl Otakar II. a Václav II.). V době mezivládí byl např. Jindřich Korutanský nucen zaplatit za žoldnéřské služby Jindřicha z Lipé 11 875 kop grošů (tj. 712 500 grošů) a nepoměrně vyšší cenu míšenskému markraběti Fridrichovi Pokousanému. Jan Lucemburský platil roku 1314 Adolfovi z Burgu 5 000 hřiven stříbra (cca 280 000 grošů) a roku 1316 za bojích proti odbojnému českému panstvu svému strýci arcibiskupovi Balduinovi Trevírskému 12 000 hřiven stříbra (cca 672 000 grošů). Roku 1331 si král Jan v souvislosti se svým tažením vymohl náhradu nákladů na Vratislavi v hodnotě 12 000 hřiven stříbra. Od pánů z Lipé si roku 1336 ve Znojmě vypůjčil na vyplacení žoldu 1 000 kop grošů (60 000 grošů) a v Praze 20 000 hřiven stříbra (cca 1 120 000 grošů). Pro představu o výši žoldu šlechtice s družinou lze uvést příklad z přelomu 14. a 15. st., kdy byl za bojů v Čechách bratr krále Václava IV. nucen platit za jedno „rytířské kopí“ částku 18 zlatých měsíčně s povinností uhradit současně škody, které rytíři za výpravy utrpěli (ztráta koní, stanů, zbrojí, atd.).

Žoldnéři byli v případě potřeby najímáni prakticky všemi, kdo si je mohli dovolit. Jejich počet, kvalitu a specializaci (težkooděnec, střelec, jízdní, pěší, atd.) určoval nejenom charakter a délka služby pro kterou byli najímaní, ale i finanční možnosti nájemce. Zatímco panovník a velmoži na svá polní tažení najímali zpravidla celá „rytířská kopí“, s důrazem na těžkooděnce, spokojily se kláštery a města především s pěšáky. Ti v úloze střelců a kopiníků tvořili i jádra hradních posádek.



Organizace vojska

V období středověku se ještě nedá mluvit o pevné organizaci vojska. Tvořily ho různě velké oddíly na teritoriálním základu. Feudálové s menšími družinami a drobní šlechtici byli organizováni podle krajů do krajských hotovostí pod velení panovníkem určených krajských hejtmanů. Těmi byli obvykle purkrabí královských hradů. Tito úředníci byli zodpovědní za mobilizaci a velení hotovosti své svěřené oblasti. Tím byla vytvořena i příslušná posloupnost velení.

Charakter samostatných jednotek v tomto pojetí měly družiny velkých světských a církevních feudálů. Poměrně běžnou praxí bývalo i spojování družin příslušníků jednoho rodu, kdy velení nad takovou malou armádou obvykle připadlo hlavě rodu (viz. vzpoura Vítkovců proti Přemyslu Otakarovi II.). Podobné postavení měly i vojenské oddíly měst.

Vrchním velitelem v případě velkých tažení, nebo zemské hotovosti býval král. Pokud se tažení osobně neúčastnil, pověřoval velením některého ze světských nebo duchovních knížat, s nímž byl v příbuzenském, nebo přátelském vztahu. Na jeho volbě velmi záviselo, protože musel mít nejenom důvěru panovníka, ale současně musel být nezpochybnitelnou autoritou pro všechny urozené příslušníky vojska, kteří mu podléhali. Zemské hotovosti jinak velel nejvyšší maršálek. V průběhu vlády Jana Lucemburského přešla tato pravomoc pražskému purkrabímu a nástupem Karla IV. se tento stav prakticky uzákonil. Panovník také propůjčoval vojenskou pravomoc významným feudálům v případě své nepřítomnosti v zemi, nebo zemích, kterým vládl. Přemysl Otakar II. tak například určil hejtmanem moravské zemské hotovosti olomouckého biskupa Bruna, podobně stanovil i hejtmany pro své rakouské země a Václav II. určoval kapitány v Polsku. Vojenská pravomoc patřila ke kompetencím zemského správce, kterého jmenoval panovník pro dobu své nepřítomnosti. Václav III. tak před svým chystaným polským tažením stanovil zemským správcem svého čerstvého švagra Jindřicha Korutanského.

Velitelský kádr na vyšších stupních tvořili příslušníci šlechty a jejich postavení záviselo především na velikosti jejich družin a moci jejich rodu. Byl tak tvořen především velmoži a vysokými církevními představiteli (biskupové, od poloviny 14. st. též arcibiskup), kteří zasedali ve válečné radě panovníka. S ohledem na jejich prestižní společenské postavení byla součástí jejich výchovy i odpovídající příprava na velení a znalost válečného umění (vysocí církevní představitelé měli také šlechtický původ).

Nižší kádr tvořili provinciální úředníci, velící hotovosti sebrané z jejich obvodů. Dále to byla zkušená střední a drobná šlechta, která se uplatňovala i ve velení městských oddílů.

Od druhé poloviny 14. st. se v souvislosti s rozvojem válečnictví a nástupem žoldnéřských vojsk začala lehká jízda a profesionální pěchota organizovaně dělit na menší vojenské jednotky, kterými byly roty, praporce a houfce pod velení desátníků, rotmistrů a hejtmanů (hejtman je obecné označení pro velitele většího celku).




(1)Jednalo se o cca 4 rody, které disponovaly obrovským majetkem a podílely se i na královské radě, viz. Ruthardovci, Pušovci, Volflimovici – Sedlecký přepad 1309, Wolfram a jeho účast na bojích v Praze 1310.
(2) Inaugurační diplom Jana Lucemburského z roku 1311 omezuje českého krále při svolání zemské hotovosti na obranu území Čech a Moravy. To se projevilo např. při napadení Ratibořicka polským králem Kazimírem roku 1345, kdy na svolaném zemském sněmu v Kutné Hoře nedovolila česká šlechta svolání zemské hotovosti s odůvodněním, že napadením českého leníka ještě nedošlo k napadení země.
(3) Je třeba si uvědomit, že nevycvičený a špatně vyzbrojený venkovan nebyl v boji profesionálovi protivníkem. Jeho neukázněnost a přirozený respekt z vrchnosti jeho bojovým hodnotám také nepřidal a protože byl pro svého pána cenný především jako poddaný platící daně, byla jeho účast v boji spíše mimořádnou záležitostí.


Použitá literatura:

Doporučená literatura: