Zápas o investituru v 11. a 12. století

Pojem investitura:
Investitura (z. lat. investire = oblékat) znamená dosazení či ustanovení. Rozumíme tím právo právoplatně uvádět biskupy do úřadu. Dle církevního práva volil biskupy lid a klérus, dle tradice v oblasti starého karolinského prostoru je vybírali a dosazovali králové.
Bylo jen otázkou času, kdy se oba tyto principy mezi sebou střetnou. Otevřeně k tomu došlo v poslední třetině 11. stol.


Boj o investituru:
V pol. 11. stol. se posiluje postavení papežství vůči moci římských císařů, což se projevuje znovuoživením starého sporu mezi římským biskupem (papežem) a římským císařem o prvenství v křesťanském světě.

Po vzniku římského císařství v 10. stol., kdy se pozornost německých vládců zaměřila na Apeninský poloostrov, se postavení papežů stalo nesnadným. Příčiny byly mnohé: císařové ovládali velkou část dnešní Itálie, čímž politický význam papežství prudce poklesl. Vzhledem k obklíčení Apeninského poloostrova císařskými državami i dozorem císaře a jeho správců nad činností Říma, není tedy divu, že se papež dostal do vleku císařů, kteří tímto rozhodovali nejen o dění v říši, ale i v Itálii.

Základy tohoto stavu však byly položeny již dříve, ještě než se Ota I. stal císařem. Situace na Apeninském poloostrově nebyla od počátku středověku lehká. Boj o dominantní postavení mezi východní římskou říší, Langobardy a papežstvím (do kterého zasahovali i Normané a ztěžovalo ho také nebezpečí ze strany Saracénů) byl nakonec rozhodnut franckými králi Pipinem III. a Karlem Velikým v jejich vlastní prospěch a panovníci francké říše se pak stali těmi, u nichž hledala papežská moc oporu a ochranu (což bylo formálně stvrzeno Karlovou císařskou korunovací v Římě).

V této funkci byli posléze Karlovci vystřídáni německými císaři otonské a sálské dynastie. Autorita papeže však už poklesla tak, že Řím byl nucen podřizovat se světské autoritě císaře. Církev jako jednotná, centralizovaně z Říma řízená organizace totiž neexistovala – realita vypadala tak, že v jednotlivých zemích existovaly samostatné církevní jednotky, které bychom mohli nazvat „zemskými církvemi.“ Ty byly zcela závislé na panovníkovi dané země. Biskupové i opati byli závislí na panovníkovi, popř. na jiných světských pánech, kteří byli zakladateli (a tím pádem dle dobového nazírání i majiteli) klášterů a kostelů, takže tito fundátoři jmenovali i sesazovali faráře dle své vůle, vybírali desátky, atd. Tato situace se odráží právě ve snahách reformních hnutí (soustředěno především kolem idejí vzešlých z kláštera v Cluny) o nápravu poměrů cestou reformy církve a obnovy klášterního života. Ideologická základna těchto snah byla formulována již dříve, v 11. stol. dochází jen k doplnění a rozvíjení. Zvolna se formuluje teokratická doktrína církve (tj. papežství), že „Bůh předal sv. Petrovi vládu nejen nad obecnou církví, ale i nad celým světem.“ Osamostatnění církve však stále stojí v cestě císařská moc na Apeninském poloostrově. Možnost ke změně poměrů otevřela smrt císaře Jindřicha III. roku 1056 a zmatek, který zasáhl říši v době regentské vlády za nedospělého Jindřicha IV.

Po smrti Alexandra II. se novým papežem Řehoř VII. (pův. mnich, jménem Hildebrant, syn rolníka z Toskánska, důvěrník papeže Řehoře VI.). Ačkoli se ještě zprvu oficiálně staví za teze teologa Petra Damianiho, který se snažil spor mezi císařem a papežem řešit cestou spolupráce (papežství má být chráněno světskou mocí - císař se stává skutečným vládcem teprve prostřednictvím papeže, tedy se oba potřebují a musí se vzájemně podporovat), v okamžiku, kdy není přítomna veřejnost hovoří jinak. Odrazem těchto idejí (které vznikly v benediktinských klášterech) je tzv. dictatus papae. Jednotlivé teze: Samojediným představitelem církve je papež a císař se nesmí do žádných církevních záležitostí vměšovat. Duchovní moc je nadřazena světské. Papež je tedy oprávněn zbavit poddané přísahy, kterou složili odpadlickému vládci. Z těchto tezí vyplývají následující požadavky: Biskupy nesmí dosazovat nikdo kromě papeže. Duchovní úřad nesmí nikdo ani kupovat ani prodávat (= simonie). Kněží musí žít cudně a nesmí se ženit.

Řehoř VII. není prvním z papežů, kdo začíná posilovat své pozice proti císaři. Roku 1059 vydal papež Mikuláš II. dekret, který upravil podmínky papežské volby. O povznesení kandidáta na stolec sv. Petra nemá již rozhodovat římský klérus a lid, ale uzavřený sbor kardinálů. Lid a klérus totiž spíše sloužil císařským zájmům, než aby byly výrazem skutečné volby.

Hlavním úkolem kurie v cestě za emancipací však byla právě otázka investitury biskupů a opatů, obzvláště v německých oblastech, kde jejich dosazování bylo zcela v rukou panovníků. Zde byli biskupové a opati hlavní oporou císařské moci – pevně srostlí s vládnoucí vrstvou a státní správou. Papežství tu mělo minimální vliv, tudíž i šanci své ideje prosadit. Oporou mu byly reformní kláštery, které ale neměly takový vliv a význam jako preláti zastávající pozice duchovních knížat.

Odmítavé stanovisko vůči světské investituře zaujala synoda konaná v Římě roku 1075 a boj mezi papežstvím a císařstvím tak vstupuje do nové fáze otevřeného střetu. Řehoř VII. své vystoupení naplánoval do vhodné doby, kdy po slabé regentské vládě matky Jindřicha IV. sílí říšská šlechta, která začíná posilovat své pozice vůči císaři. Královo oslabené postavení se ukázalo v událostech, které následovaly po jeho pokusy obsadit uprázdněné biskupské stolce ve Spoletu a Fernu a arcibiskupský stolec v Miláně. Papež exkomunikoval královy rádce. Jindřich couvl. O dva roky později (1076) však nechal Jindřich IV. Řehoře VII. na synodě ve Wormsu svými věrnými biskupy sesadit. Připojil se také lombardský episkopát na synodě v Piacenze.

Papež reagoval římskou synodou, která na Jindřicha IV. uvrhla církevní klatbu (tj. nejpřísnější církevní trest vylučující postiženého z účasti na svátostech, bohoslužbách, církevních úřadech a vůbec celém církevním životě). Tím se dostal Jindřich IV. do nezáviděníhodné situace: klatba zbavovala jeho poddané přísahy poslušnosti, a při poměrech jaké v zemi panovaly se dalo s jistotou očekávat, že toho feudalita využije. Také ano. Říšský sněm začal jednat a doporučil Jindřichovi, aby se před papežem ospravedlnil, jinak že bude zvolen král nový.

Jindřich se ocitl v naprosté izolaci, které se snažil čelit tím, že spojence hledal v městech a nižší šlechtě, tzv. ministeriálech. Neměl však dostatek času: feudalita se krále chtěla zbavit a její pohrůžka novou volbou byla míněna vážně – dokonce už byl stanoven termín nového jednání, na něž byl pozván i papež!

V této situaci Jindřichovi nezbývalo než kousnout do kyselého jablka a před Řehořem se pokořit. Papež, povzbuzen příslibem ochrany ze strany německé šlechty, již byl na cestě do Německa. Jindřich se mu vydal v ústrety v odhodlání vyprosit si snětí klatby, která byla jedinou zbraní jeho odpůrců. Zastihl papeže na hradě Canossa, kam se Řehoř v obavách stáhl, když se doslech o Jindřichově výpravě. Leč nemusel se obávat: Jindřich měl jiné úmysly. Tři dny stál pod hradbami Canossy v kajícnickém rouchu, bos vykonával všechny předepsané kajícnické úkony. Pod dojmem, jaký toto konání na Řehoře VII. učinilo (a prý i na přímluvu jeho stoupenkyně vévodkyně Matildy Toskánské – právě jí patřila Canossa – a opata Hugona z Cluny), sejmul papež z Jindřicha klatbu.

Tímto se Jindřich IV. opět stal právoplatným panovníkem svých poddaných a mohl čelit opozici, která již dokonce zvolila protikrále – švábského vévodu Rudolfa. Říši zachvátila několikaletá domácí válka.

Po upevnění svého postavení, nechal Jindřich IV. Řehoře znovu sesadit a jako nového papeže, resp. protipapeže nechal dosadit, ravennského arcibiskupa, jenž přijal jméno Kliment III. Jindřich už byl natolik silný, že jeho volbu prosadil i když byl znovu pod Řehořovou klatbou (stalo se tak již tři roky po Canosse). Po úspěšné Klimentově volbě a dvouletém obléhání Věčného města se jím Jindřich nechal roku 1084 korunovat na císaře. Řehoř VII. uprchl a našel útočiště v prostorách Andělského hradu. Z Jindřichova obléhání byl zachráněn svým leníkem sicilským vévodou Robertem Guiscardem a jeho Normany. Avšak jejich bezuzdné řádění v Římě vzbudilo vlnu odporu a tak se Řehoř musel uchýlit na panství svého vazala, kde také 25. května 1085 zemřel.

Ačkoliv se tedy Jindřich IV. zdál být vítězem, ani on neměl vyhráno. Kromě boje s novým papežem Urbanem II. musel čelit i novému povstání německé feudality, v jejímž čele stál jeho vlastní syn Jindřich (před ním tak učinil i jeho bratr Konrád). A navíc tu stále byl stín Canossy – Jindřichovo pokání přervalo císařský nárok na duchovní vedení křesťanstva., jež se poté již velmi špatně obhajoval… Než se mohl ponížený Jindřich IV. s pomocí měst se synem střetnout v poli, neočekávaně 7. srpna 1106 v Lutychu zemřel. Smrt obou protagonistů spor nevyřešila. Principy svrchované papežské a císařské moci stály proti sobě bez ohledu na jedince.

Nástupce Jindřicha IV. jeho syn Jindřich V. se jako tvrdý pragmatik poté, co se stejně jako jeho otec (!) přesvědčil o obtížích boje s papežstvím, pokusil o kompromis. Proběhlo několik neúspěšných jednání s papežem Paschalisem II. Úspěšný byl až konkordát uzavřený ve Wormsu roku 1122 mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. Jindřich V. se zřekl investitury s prstenem a berlou a uznal kanonické volby a svobodu církevního svěcení. Papež potvrdil, že v říši se mají volby říšských biskupů a opatů konat v přítomnosti krále, který zvolenému symbolicky předá žezlo a s ním i světská výsostná a vlastnická práva (tzv. regály). Takto zvolený biskup či opat byl pak vůči panovníkovi povinen věrností jako lennímu pánovi. Bylo tak oběma stranami uznáno, že biskup či opat má tak povinnost vůči církvi říši. Ani wormským konkordátem však nebyl spor o universalismus v křesťanském světě definitivně ukončen: s různou intenzitou a výsledkem pokračoval dál dle toho, čí pozice byla silnější – zda císaře či papeže…


Zápas o investituru v říši se asi nejznámější, ale obdobný zápas se odehrával i v Anglii, Francii, Španělských královstvích, Skandinávii, jihoitalském normanském panství atd. Zde se však boje neodehrávaly tak bouřlivě. Ani anglický ani francouzský král se nikdy nepustili do přímého střetu s papežem, ostatně jejich situace byla jiná: na rozdíl od říše nespočívala značná část moci těchto panovníků na knížecím postavení biskupů. Řešení, k němuž se v těchto zemích dospělo, především ve Francii, anglický král si svou moc nad církví udržel, pak představovalo řešení (samozřejmě modifikované) i pro Svatou říši římskou…

Literatura:

Breuers, D.: Na hradech, v klášterech, v podhradí. Praha 1999.
Gelmi, J.: Papežové. Praha 1994.
Müller, H. – Krieger, K. F. – Vollrath, H.: Dějiny Německa. Praha 1995.
Seibt, F.: Lesk a bída středověku. Praha 2000.
Šusta, J. a kol.: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Díl IV. Středověk vrcholný a stárnoucí. Praha 1942.
Teichová, A. a kol.: Dějiny středověku. Díl I. Praha 1968.
Vykoupil, L.: Slovník českých dějin. Brno 2000.