Velké západní schizma 14. a počátku 15. století

Takzvané Velké západní schizma je jedním z nejdůležitějších fenoménů na přelomu vrcholného a pozdního středověku, který fundamentálně ovlivnil atmosféru doby i mentalitu tehdejších lidí a předznamenal konec univerzální středověké Evropy v bouřích reformace. Tento příspěvek by rád naznačil hlavní aspekty tohoto složitého a mnohovrstevnatého tématu v co nejstručnější informativní rovině. Pro vážnějšího zájemce poslouží k detailnějšímu poučení literatura uvedená v závěru.

V letech 1309 až 1376 měli papežové kvůli nejistým poměrům v Itálii své sídlo v Avignonu, které podléhalo papežovu panství (roku 1348 jej zakoupil i s celým okolím Klement VI.). Na papežském dvoře v Avignonu, spravovaném autoritářsky a centralisticky (s ohledem na nelehkou ekonomickou situaci i dozvuky emancipačních snah nejvyššího pontifika Innocence III. a jeho nejbližších nástupců), se rozmáhaly všechny typické negativní rysy jako korupce, ctižádostivost, intriky. Lesk impozantního gotického paláce, který byl vystavěn jako papežská rezidence, dosvědčuje dodnes bohatství a moc tehdejšího papežství – v ostrém kontrastu vůči tehdy společností velmi oblíbeným bratřím sv. Františka. Centralizovanost církevní organizace především znamenala, že velká část církevních úřadů byla svěřována příslušníkům papežského dvora, kde se sbíhaly veškeré nitky. Tam rovněž proudily stále rostoucí poplatky, jež byli povinni odevzdávat jednotliví křesťané i různé církevní instituce. Za pontifikátu Jana XXII. (1316-1334) se dále upevnila centralizace církevní správy. S rostoucím bohatstvím papežů však vzrůstala i nespokojenost celého křesťanského světa. K papežskému dvoru se stále řidčeji dostávali kompetentní a zasloužilí kandidáti, stále častěji přicházeli do Avignonu ctižádostivci toužící po výhodách a zisku.

Během téměř 70 let, kdy papežská kurie sídlila v Avignonu, prožíval opuštěný Řím úpadek. Všechny správní orgány byly přemístěny do malého provinčního města, které tehdy sice nepatřilo k francouzskému království, ale bylo vystaveno politickému vlivu francouzského krále. Celé křesťanstvo si uvědomovalo, že se papež stále více dostává pod francouzský vliv, rostoucí měrou ztrácí své postavení univerzálního představitele a zastává spíše politické než církevní zájmy. Nejvíce toto mínění rezonovalo u konkurentů francouzského hegemonismu, u krále anglického a mezi říšskými velmoži. Proto se stále více volalo po návratu papeže do Říma. Bylo to oprávněné i teologicky, protože papeži jakožto římskému biskupovi příslušelo jeho univerzální poslání. Situace se stávala neúnosnou, sedm papežů po sobě řídilo římskou diecézi, aniž by do ní vůbec vstoupili. Tuto symbolickou rovinu nesmíme vůbec podceňovat.

Po smrti Řehoře XI. se v roce 1378 konalo konkláve k volbě nového papeže po 75 letech opět v Římě. Zde se sešlo celkem šestnáct kardinálů, z nichž byli čtyři Italové, jeden Španěl a jedenáct Francouzů. Římané demonstrovali na svatopetrském náměstí, bez ustání vyzváněli a volali po papeži Římanu. Kardinálové ve spěchu zvolili Bartoloměje Prignana, arcibiskupa v Bari. Bartoloměj nebyl kardinálem, ale byl rodilý Ital, byl poddaným krále neapolského, pobyl delší dobu v Avignonu, a tak se jevil jako vhodný kompromisní kandidát. Zatímco nově zvoleného papeže, který se právě zdržoval v Římě, odváděli do Vatikánu, vnikl dovnitř lid, který dosud nevěděl, že volba byla provedena. Kardinálové se obávali o své životy, a tak spěšně oblékli stařičkého kardinála Tibaldechiho, rodilého Římana, do papežských rouch, posadili jej na trůn a uprchli. Starý muž se marně pokoušel lidu vysvětlit, že byl zvolen někdo jiný. Konečně se rozvášněný dav uspokojil. Městský magistrát se druhého dne kardinálům omluvil a ujistil, že všichni nyní vědí, že nebyl zvolen Tibaldechi, nýbrž Prignano. Pak byl Prignano jako Urban VI. za obvyklých ceremonií korunován. Kardinálové oznámili knížatům výsledek volby a kardinálové z Avignonu poslali do Říma blahopřání.

Všechno by šlo hladce, kdyby Urban od počátku jednal tak nerozvážně a tvrdohlavě, že se pochybovalo o jeho duševním zdraví. S kardinály, kteří toužili po Avignonu, jednal jak jen možno tvrdě, ale přitom zapomněl jmenovat kardinály další, na které by se mohl spolehnout. Záhy se také nepohodl s neapolskou královnou Janou I. Kardinálové začali litovat své volby. Pod záminkou letního horka opustili Řím a sešli se v Anagni, a to i kardinálové italští. V Anagni vydali manifest, jímž volbu provedenou před pěti měsíci prohlásili za vynucenou, a proto neplatnou. Královna neapolská, a pochopitelně francouzský král Karel V., je ujistili svou podporou. Kardinálové se odebrali do Fondi, kde zvolili kardinála Roberta Ženevského jako papeže Klementa VII. Papežský stolec se jako už v minulosti několikrát rozštěpil, nikdy však tento politováníhodný stav netrval tak dlouho jako nyní. Začalo velké západní schizma, které mělo trvat 39 let.

Schizma definitivně negativně poznamenalo autoritu papežství. Obě strany si nárokovaly dědictví po sv. Petru a ostouzeli a proklínali stranu druhou. Negativní dojem na věřící jistě netřeba zdůrazňovat, k tomu připočtěme i čistě pragmatickou politiku světských vládců z hlediska podpory a uznání buď Říma nebo Avignonu. Pro křesťanský svět bylo velmi těžké posoudit, která strana je v právu. Volba Urbana VI. byla provedena za neobvyklých podmínek. Sami volitelé prohlašovali, že jednali pod nátlakem. Ovšem pozdější pečlivé bádání osvětlilo průběh volby Urbana VI. do té míry, že nyní můžeme s jistotou říci, že volba byla platná. Obava z bouřícího lidu volbu pouze urychlila, ale výběr kandidáta neovlivnila. Na druhou stranu Klement VII., kardinály jednomyslně zvolený, se usadil v Avignonu, kde si křesťané po dvě generace zvykli hledat papeže. Není tedy divu, že se i mínění těch nejlepších rozcházelo.

Že tenkrát nebylo všechno tak jasné potvrzuje fakt, I světci, jako např. dominikán Vincenc Ferrerský, stáli na straně protipapežově. Kateřina Sienská naproti tomu se přidržela Urbana. Další, jako třeba Brigita Švédská, neváhali otevřeně agitovat pro Řím a vyřešení neblahé situace. V této atmosféře začíná kázat John Wycliff, který zanáší do Evropy sémě reformace. I fenomén laických kazatelů a ženských světic, stejně tak jako jeden z historicky prvních dokladů něčeho, co by šlo dnešními slovy označit za vliv veřejného mínění, je důsledkem papežského schizmatu. Nezapomeňme ani na faktor pandemie černé smrti ze 40. a 80. let, která se stala symbolickou egyptskou ranou a předzvěstí Janovy apokalypsy. Odtud jsme jen krůček od dikce husitské propagandy 15. století. Můžeme směle říci, že papežské schizma znamenalo největší otřes pro jistoty věřících za celý středověk...

Urbana VI. uznal ihned jak císař Karel IV., který však již v roce 1378 zemřel, tak i jeho nástupce Václav IV., dále se k němu hlásila Itálie mimo Neapolska, Anglie, Uhry a Skandinávie. Naopak pod moc papeže avignonského patřila Francie, Španělsko, Sicílie, Neapolsko, Savojsko, Skotsko, Portugalsko a některé části Německa. Často byly rozpolceny i jednotlivé diecéze a stejně tak i řehole. Spolupůsobily tu i politické spory, jako např. nepřátelství mezi Anglií a Francií. Pro církev znamenalo schizma stav velmi škodlivý.

Nedbalý Urban VI., místo aby pomýšlel na odstranění schizmatu, bojoval s Neapolskem. Jeho vlastní kardinálové se proti němu vzbouřili a Urban dal některé z nich dokonce popravit. Nikým neoplakáván zemřel v Římě roku 1389. Jeho nástupce Bonifác IX.(1389-1404) dostal uznání v celé Itálii včetně Neapolska. Škodilo mu však především pohoršlivé zneužívání odpustků k finančním účelům. Po krátkém pontifikátu Inocence VII. (1404-1406) byl zvolen za papeže Benátčan Řehoř XII. (1406-1415). V Avignonu po smrti Klementa VII. následoval Španěl Benedikt XIII. (1394 - 1423).

V konkláve konaném po smrti římského papeže Inocence VII. se kardinálové zavázali, že ten z nich, který bude zvolen papežem, se své hodnosti ihned vzdá, jestliže protipapež učiní totéž nebo zemře. Když pak byl zvolen za papeže Řehoř XII., kardinálové na něho vyvíjeli nátlak, aby slib splnil. Podobně působili kardinálové strany opačné na Benedikta XIII. Žádný z papežů však toto nebral vážně. Oba znesváření papežové ale dohodli schůzku v Savoně, kde se hodlali usmířit. Jenže v půli cesty si to rozmysleli a obrátili ke svým domovům. Tím jejich vážnost velmi utrpěla a jejich kardinálové se od nich zčásti odvrátili a svolali na rok 1409 církevní sněm do Pisy.

Při této synodě sněmovníci zaujali stanovisko, že oba papežové jakožto rušitelé míru v církvi jsou podezřelí z hereze a mají být proto sesazeni. Z tohoto důvodu byli kardinálové zajedno, že papežský stolec je tudíž prázdný, a proto zvolili za papeže milánského arcibiskupa Petra Filargi, rodilého Řeka z Kréty jako Alexandra V. Alexandr se usadil v Bologni a byl uznán Francií, Anglií a většinou německých biskupů. Při Benediktovi XIII. setrvalo Španělsko, Portugalsko, Skotsko a při Řehoři XII. německý král Ruprecht Falcký, Ladislav Neapolský a část Itálie. Když Alexandr následujícího roku zemřel, stal se jeho nástupcem Jan XXIII. Tak církev místo dvou dostala tři papeže a bylo ještě obtížnější rozhodnout, který z nich je pravý. V Římě se ani neodvážili označit oba pisánské papeže prostě jako protipapeže.

Na všech stranách se hledalo řešení. Učitelé slavné pařížské univerzity radili svolat koncil, což našlo mnoho stoupenců. Na podnět římský král Zikmunda papež Jan XXIII. svolal roku 1414 koncil do Kostnice. Jelikož nebylo možné rozhodnout, který ze tří papežů má být uznán za právoplatného, usnesl se koncil prohlásit jmenování všech tří za neplatné. Koncilní otcové přijali odstoupení jednoho papeže, zbývající dva sesadili a zvolili v roce 1417 Martina V. jako nového papeže, čímž skončilo schizma. Z hlediska tehdejší politiky se jednalo ze strany krále Zikmunda v vrcholný politický a diplomatický úspěch. Zikmund Lucemburský a kostnický koncil se tak trvale zapsali do historie zlatým písmem. Je škoda, že v české kolektivní paměti je obojí hodnoceno jen prizmatem kauzy Husovy. Asi je pro naše ego bolestivé připustit si, že Husova otázky byla jen vedlejším problémem sněmujících elit tehdejší Evropy...

Doporučená literatura:
Baum, Wilhelm: Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha 1996.
Bergdolt, Klaus: Černá smrt v Evropě. Velký moc a konec středověku. Praha 2002.
Bordonove, Georges: Filip IV. Sličný. Železný král. Praha 2007.
Dinzelbacher, Peter: Poslední věci člověka. Nebe, peklo, očistec ve středověku. Praha 2004.
Dinzelbacher, Peter: Světice nebo čarodějky? Osudy „jiných“ žen ve středověku a novověku. Praha 2003.
Eliade, Mircea: Dějiny náboženského myšlení. Díl III. Praha 1997.
Ennenová, Edith: Ženy ve středověku. Praha 2001.
Franzen, August: Malé církevní dějiny. Praha 1995.
Gelmi, Josef: Papežové. Od sv. Petra po Jana Pavla II. Praha 1994.
Hledíková, Zdeňka: Arnošt z Pardubic. Arcibiskup, zakladatel, rádce. Praha 2008.
Chaloupecký, Václav: Arnošt z Pardubic. První arcibiskup pražský (1346-1364). Praha 1947.
Jedin, Hubert: Malé dějiny koncilů. Praha 1990.
Kadlec, Jaroslav: Dějiny katolické církve. Díl II. Olomouc 1993.
Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. Praha 1991.
Macek, Josef: Cola di Rienzo. Praha 1965.
Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jinočany 2001.
Rapp, Francis: Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku. Brno 1996.
Seibt, Ferdinand: Karel IV. Císař v Evropě (1346-1378). Praha 2002.
Seibt, Ferdinand: Lesk a bída středověku. Praha 2000.
Schazt, Klaus: Dějiny papežského primátu. Brno 2001.
Spěváček, Jiří: Rozmach české státnosti za vlády Lucemburků v souvislostech evropské politiky. Praha 1987.
Šusta, Josef a kol.: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Díl IV. Středověk vrcholný a stárnoucí. Praha 1942.