Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Úvaha o procesu christianizace na příkladu pozdně středověké Litvy

Středověký svět je obvykle nahlížen laickou společností jako primitivní, barbarský, tmářský, atd. Prostě ne v moc příznivých barvách 1. Jedním dechem býváme zároveň poučeni, že hlavní negativní silou byla církev. Nedávno byl bohužel náš knižní trh „obohacen“ dalším titulem pochybných kvalit hlásajícím takový pohled na věc 2. Zajímavé pro nás je jen to, jak moc je středověk spjat v mysli společnosti s působením církve, na rozdíl od jiných historických epoch (blíží se snad pouze baroko stále některými zarytě nahlížené jako „doba temna“). Uváděný titul je toliko smutnou kuriozitou, autorova zaujatost vůči katolické církvi je více než zřejmá. Ovšem náhled na středověk jako „zlatou dobu světské vlády církve“ má širší základ; vždyť i Martin Nodl vyzdvihuje vědomí jednoho z nejvýznamnějších francouzských historiků Georgese Dubyho, „…že chce-li být člověk medievalistou, musí být doslova prosáknut křesťanstvím.“ 3. Toto prizma, ztotožňující vznik dnešní Evropy právě s christianizovaných barbarským středověkem 4, pak v podstatě nezměnilo ani objevení tzv. lidové kultury a diskuse s ní spjaté, když (pokud situaci poněkud zjednodušíme) vykrystalizovaly dva extrémní názory kladoucí obtížně překonatelné dělítko mezi kulturu učenců a zbytku společnosti. Ve vzájemných diskusích se pak otázka skutečné míry „křesťanskosti“ tehdejší společnosti mimo jiné také ozvala 5.

Cílem tohoto textu je tedy v duchu výše nastíněného zamyslet se nad křesťanským charakterem středověké společnosti, nad procesem christianizace jako základu, z něhož je třeba vyjít, a ostatně i nad naším vnímáním tohoto problému. Christianizace bývá nejčastěji literaturou reflektována v údobí raného středověku, což má jistě svou nepochybnou logiku. Pro náš případ bude ale vhodnější pohlednout na problematiku z druhého konce: přemýšlet nad vztahem křesťanství a pohanství na příkladu posledního christianizovaného národa, litevských kmenů.

Problematický je proces christianizace už sám o sobě. Často bývá odpůrci dnešní církve argumentováno právě krvavým vývozem křesťanských idejí coby dokladem špatnosti této instituce od samého jejího počátku. Pomiňme takový anachronismus; jen zdůrazněme, že žádná idea nenese odpovědnost za své zneužití mocí, nadto zpočátku bylo křesťanství šířeno tak, jak odpovídá jeho podstatě, tj. Slovem. Je obtížné si představit, jak jsou mnichy násilím pro křesťanství získáni kupř. vikingové. Misie slovem, přesvědčování argumenty byla skutečně primární. Vzpomeňme na radu papeže Řehoře Velikého k umírněnosti, neboť jak správně upozorňoval, lid nerad vidí padat své modly. Násilí se měli misionáři pokud možno vyvarovat a pokusit se využít pohanských kultů v křesťanských konotacích. Tato „interpretatio Christiana“ se pak skutečně ukázala jako nejúčinnější prostředek.

Paradoxně tak ale mohly nadále přežívat u venkovského lidu rezidua dřívějších náboženských systémů, z čehož mimo jiné vychází polemika ve vztahu k již zmiňované lidové kultuře 6. Vždyť až po prvotní christianizaci elit, která se odehrála právě slovem či příkladem, dochází k christianizaci masové, často z našeho pohledu plné excesů, prováděné ale už domácími vládci (vzpomeňme za všechny např. norského Olafa Tryggvassona či Karla Velikého nebo Albrechta Medvěda a Jindřicha Lva). Jistě tu hrály nemalou roli faktory mocenské: ať už jednota říše či snaha o její rozšíření, posílení nebo větší legitimizace toho kterého panovníka v rámci „Rei publicae Christianae“, ovšem i v rovině mentální měla víra člověka zásadní důležitost. Byla to doslova otázka jeho života a smrti. A to pro obě zúčastněné strany, jak ukazuje kupř. historie Sasů nebo Polabských Slovanů.

Přese všechno se ale dá říci, že nenásilná cesta přivedení k víře, která člověka spasí, dlouho převažovala. Ke zlomu došlo v době, kdy byla veškerá půda již rozdělena a stala se předmětem střetů. V expanzi byl spatřován vítaný prostředek k usměrnění vnitřního napětí. A právě v christianizaci, šíření Kříže a boji s pohany našla tato expanze své ideologické oprávnění. Lze jen konstatovat, že je smutné, že v osobě sv. Bernarda z Clairvaux (a paradox vynikne, uvažujeme-li o něm jako o nástupci sv. Benedikta z Nursie, jak přísluší z logiky jeho církevně-reformní činnosti), prvního ideologa takto pojatých kruciát, došlo k prolnutí čistě světské mocenské politiky s církví 7.

Z takto nastíněného konceptu se nám ale Litva poněkud vymyká. Vždyť země vstupuje do společenství křesťanských států až na konci 14. století v souvislosti s nástupem velkoknížete Jogaily na polský trůn. Jak mohl tak dlouho pohanský ostrůvek v moři křesťanské Evropy odolat? Vždyť Polsko přijalo křest v polovině 10. století, k Prusům šířil Slovo Boží už sv. Vojtěch (jehož úsilí mečem dokončili Sasové), ruský kníže Vladimír zavrhl staré bohy roku 988, na přelomu tisíciletí byla christianizována Skandinávie…

Nastiňme proto nejprve historické pozadí (8). Litva vstupuje do evropských dějin, resp. do probíhajících bojů o ovládnutí ruských knížectví, ve druhé polovině 13. stol. Toto území bylo dlouho politicky nesjednocené. O období raného středověku mnoho nevíme – něco málo je známo o výpravách Vladimíra I. a Jaroslava Moudrého proti Jatvingům, které si chtěli podrobit. O expanzi do východního Pobaltí se snažili také dánští králové Knut Veliký a Knut IV. Obecně však možno říci, že území obývané litevskými kmeny, stojící mimo velké obchodní trasy raného středověku, nestálo v centru pozornosti sousedů jakožto potenciální prostor pro expanzi, k čemuž nejspíše přispěla geografická izolovanost oblasti 9. Ve století 12. využili naopak litevští náčelníci slabosti Polska a Kyjevské Rusi (10) a podnikali loupežné výpravy na jejich území. Litevci podnikali vpády i na území sousedních lotyšských kmenů. Právě boje Lotyšů, Prusů a Jatvingů s Řádem ve 13. století poskytly Litvě čas a prostor ke konsolidaci státního celku, neboť toto vedlo k postupnému posilování moci jednotlivých náčelníků, k jejich vnitřním střetům a následně ke scelování celého teritoria pod jedním vládcem. Zde se už projevuje vliv Řádu Panny Marie Němců jakožto silného vnějšího nepřítele vůči němuž je třeba se vymezovat.

Prvním známějším vládcem na Litvě je Mindaugas (zemřel roku 1263), který ovládal vlastní Litvu a částečně i Žmuď. V letech 1238-1240 využil ovládnutí ruských knížectví Tatary a připojil ke svému území tzv. Černou Rus. Aby odvrátil hrozící útok ze strany Řádu slíbil, že přijme křest. Na to konto ho papež Inocenc IV. nechal korunovat králem 11 a na Litvě bylo zřízeno biskupství. Žmuď byla odstoupena Řádu 12. Vše ale skončilo neúspěchem a Mindaugas se vrátil zpět k pohanství. Zatímco na západě se tedy Litva musela bránit útokům Řádu, naopak na východě byl otevřen vzhledem k problémům ruských knížat s Tatary prostor pro expanzi. Zároveň se ale také smrtí Mindaugase obnovil boj mezi litevskými knížaty 13.

Jako další výrazný vládce se objevil na scéně roku 1315 jako nástupce svého bratra Vytenise Gedyminas a hned vystoupil rozhodně proti nepřátelům Litvy. Už následujícího roku odrazil Gedyminas nápor jihoruských knížat, poté obrátil svou pozornost k obávanému Řádu, který stále ovládal Mindaugasem postoupenou Žmuď. Došlo ke střetnutí a porážce Německých rytířů na řece Žejmile a v roce 1318 u Mědníků, následkem čehož rytíři Žmuď opustili.

Gedyminas se nyní zaměřil zpět na ruskou oblast. Roku 1321 po řadě dalších vítězství položil základy litevské říše. Jejím centrem se stal v roce 1320 založený Vilnius. Důležité je, že na základě podniknuté expanze se do moci Litvy dostaly významné kupecké stezky a země se tak zapojila do obchodních struktur mezi střední a východní Evropou. Tento vzestup odráží i Gedyminasem přijatá titulatura krále Litevců a mnohých Rusů 14. Po úspěšné expanzi je zpravidla pro delší život nového celku nutné zemi upevnit. Gedyminas povolal do země cizí řemeslníky a nebránil se ani křesťanům, ať už ritu pravoslavného či římského (na misie se na Litvu vydávali především minorité). Ač sám pohan (doloženy jsou jeho styky s arcibiskupem rižským Fridrichem z Pernštejna, jeho spojencem proti Řádu, s nímž měl arcibiskup neshody, a papežem Janem XXII.) stejně jako kdysi Mindaugas deklaroval nyní Gedyminas svou ochotu nechat se pokřtít. Na papežovu výzvu tak došlo dokonce k uzavření míru mezi Litevci a Řádem.

Leč legáti brzy začali papeži hlásit, že Gedyminas sice projevuje toleranci vůči křesťanům 15, avšak s podporou víry u poddaných je to už horší, o jeho vlastní konverzi ani nemluvě. Roku 1324 tak došlo k novému křižáckému vpádu na Litvu. K posílení svých pozic se Gedyminas spojil s polským králem Vladislavem (sblížil je společný nepřítel) – vnějším symbolem se stal sňatek Vladislavova syna Kazimíra s Gedyminasovou dcerou Aldonou (při křtu pak přijala jméno Anna). Jinou věcí je, že za Kazimíra III. byly vztahy spíše proměnlivé až chladné 16…

K dalšímu vpádu se Řád odhodlal o tři roky později. Boje se táhly až do roku 1337. Řádu se dostalo v jeho boji s litevskými pohany podpory řady říšských knížat, roku 1328 v čele tažení stanul sám Jan Lucemburský. Tato výprava ale skončila stejně jako další neúspěchem. Gedyminas odpověděl útokem na území Řádu a jeho značným popleněním.

Roku 1336 byla proti Gedyminovi zformována nová kruciáta pod vedením bavorského vévody Jindřicha a braniborského markraběte Ludvíka. I tato skončila díky podpoře polského krále Kazimíra neúspěchem. K dalšímu tažení se nepřátelský blok zformoval už rok na to, znovu v čele s českým králem Janem. Jako již dříve, byla i tato neúspěšná. Jediným hmatatelným úspěchem se stalo založení hradu Bayerburg v litevském pohraničí.

A právě při obléhání tohoto hradu byl Gedyminas roku 1341 smrtelně zraněn. V jeho vojsku logicky vypukla panika a rozprchlo se. Gedyminasův nástupce Jaunutis 17 však tlaku Řádu dokázal odolat a cesta nastoupená Gedyminem pak vyvrcholila v osobě Jogaily (Jagiella).

Je tedy zřejmá jistá specifičnost Litvy v kontextu evropských dějin. Co můžeme vyvodit o religiózních představách jejího lidu? Znovu zopakujme, že Litva nebyla jistě neobeznámena s křesťanstvím. Pobaltí bylo přece centrem zájmu sv. Vojtěcha, sv. Brunona z Querfurtu (oba zde nalezli palmovou ratolest mučedníků), posléze Sasů, Poláků, Rusů 18, Dánů a Švédů, ale především Řádu německých a Mečových rytířů. Významným faktorem christianizace byl nepochybně obchodní zájem německých kupců, mezníkem dalšího vývoje se tak stalo založení Lübecku. Misijní činnost byla tedy nemalá, nadto poháněna hmotnými zájmy, které jsou vždy silnou vnitřní motivací. Přesto pohanství na Litvě přežívalo jako dvojvěří až někdy do 16. století. Proč?

Určitým faktorem jistě byly přírodní podmínky Litvy, které svou neprostupností poskytovaly jistou ochranu před průnikem misionářů, především těch, co víru šířili ohněm a mečem, tj. primárně Řádem. Východní vlivy zase podkopávala malá ambicióznost a především vnitřní rozpory mezi ruskými knížaty a posléze jejich problémy se Zlatou hordou. Mám za to, že za tím, co snad lze nazvat podivuhodnou náboženskou tolerancí, je nutno vidět právě tento tlak Západu i Východu. Tato tolerance pak samozřejmě šla ruku v ruce s pragmatismem. Poté, co se Litva ubránila tlaku Německých rytířů (pro které byla otázka litevského pohanství životním problémem, neboť po krachu křížových výprav 19 se stalo jejich hlavním opodstatněním) a stala se neopomenutelným hráčem na mocenském poli, můžeme sledovat zajímavou politiku. Západní hranice se knížata snaží zabezpečit koketováním s Římem a slibem přijetí křtu, nadto spojeného se ziskem královské koruny 20, plus vítaným spojencem proti Řádu bylo vždy Polsko. Z hlediska Východu byla logickým nepřítelem Moskva. Litva tak přirozeně využívala spojenectví nepřátel moskevského knížectví: pomáhala-li Moskva Tatarům, podporovala Litva ruskou opozici, naopak v době rozkolu moskevských knížat s Hordou, stála Litva na straně Mongolů, jak ukazuje třeba příklad bitvy na Kulikovském poli, kde velkokníže Jogaila podporoval chána 21.

Z toho všeho mám tedy vychází obraz multikulturní Litvy pozdního středověku: silné pozice zaujímalo pohanství, křesťanství západního ritu zprostředkovávané kromě Řádu především minoritskými misionáři a rižským arcibiskupem, východní orientaci zase zastupovali pravoslavní Rusové a výjimkou nebyly ani konverze vedlejších linií velkoknížecího rodu s ohledem na sňatkovou politiku (to se ostatně netýkalo jen pravoslaví, ale také katolictví), byli zde židovští Karaimové. Knížeti Gedyminasovi jsou připisována výstižná slova: „Nechť křesťané uctívají a slaví Boha po svém, Rus po svém, Poláci po svém, a my budeme slavit podle našich zvyků.“ 22 Co z toho můžeme vyvodit pro christianizaci?

Je třeba se zamyslet nad podstatou tohoto procesu. Jak je možné, že byly nové, tzn. křesťanské, ideje vůbec úspěšné? Často v jiném kulturním prostředí, kde jejich ideový konkurent měl na své straně tradici, dědictví předků se vším, co toto dědictví obnášelo? Jaksi jsem apriorně zvyklý nahlížet na tento zápas idejí jako na střet rovnoprávných subjektů. Podle mne tomu tak ale nikdy nebylo. Je těžké si představit, že by síla slova křesťanských misionářů byla sama o sobě tak silná, že by rozbořila funkční náboženská systém jiného kulturního okruhu (o síle zbraní jakožto skutečně účinném nástroji vnitřní christianizace vůbec neuvažuji). Nové vyznání muselo budoucího konvertitu opravdu přesvědčit, nabídnout mu něco, co postrádal, nějaká výhody. To ale předpokládá, že stávající věroučný systém již neplnil svou původní roli. Že se stal strnulou tradicí, praktikovanou mechanicky, ale bez většího emocionálního angažmá. Že se už přežil, hluboce zaostal za vývojem společnosti. Ovšem to v sobě nese další problematický faktor: těžko lze očekávat, že k tomuto vývoji docházelo v celé společnosti rovnoměrně. Jistě záleželo na tom kterém individuálním případě, na osobním duchovním vývoji každého jedince. Aby byla christianizace úspěšná, musela tak či onak oslovit většinu společnosti. Úspěch tak vždy závisel na vhodné souslednosti více faktorů a právě tato souslednost činí každý jednotlivý christianizační proces při platnosti obecných prvků unikem.

Právě na Litvě nastal vhodný okamžik pro přijetí křtu až ve 13. století. Ve 20. letech tohoto století do oblasti přichází zásadní hráč, Řád. Předtím byly christianizační snahy v porovnání s angažmá Řádu „bezzubé“. Hlavním motivem, jak už bylo řečeno, byl obchod. Dobyvačná politika Sasů narazila na konstituované Polsko, ohledy samého Polska také byly častěji vázány ve střední Evropě než na východě. O postoji ruských knížectví a Byzance již byla řeč. Hlavní zápas skutečně přichází až s nástupem Řádu.

To by byly faktory vnější. Vnitřní jsou s tímto vývojem ruku v ruce. Za vlády knížat Mindaugase a Gedyminase se Litva stala významnou mocností. Přijetí křtu bylo pro knížata za prvé dalším prvkem obrany proti Řádu, za druhé křesťanství posilovalo moc vládců jak navenek, tak uvnitř. Znovu připomeňme faktor potíží s Řádem u Polska a konkurenční animozitu mezi Německými rytíři a arcibiskupem Fridrichem z Pernštejna a minority. Bylo jejich zájmem, aby Litva byla křesťanská (rozumějme latinského ritu), naopak Řád potřeboval silného pohanského nepřítele. V tomto ohledu musíme nahlížet i úvahy knížat o přijetí křtu. Jednalo se o čirý pragmatismus. Pragmatickou volbu je pak třeba vidět i za konfesijní orientací Jogaily a Vytautase ze jejich střetu. Jogaila, opíraje se o polské zázemí, upřednostnil katolické křesťanství, Vytautas zas vsadil na pravoslaví. Příznačné je i to, že poté, co se oba vůdci domluvili, k žádným náboženským vášním nedošlo… Bylo ale třeba ještě přesvědčit lid. V tomto ohledu bych zásadní faktor viděl ve dvou spolu spojených aspektech, samozřejmě vedle určujícího pozice vládce v pohanské hierarchii, kdy jeho přijetí křtu byla významnou pobídkou 23. Jednak takovým aspektem byla přežilost pohanské věrouky, pak jistě známá přitažlivost křesťanské věrouky pro nižší vrstvy jakéhokoliv lidského společenství. Pro zkušeného misionáře patrně nemohlo být příliš složité vhodně poukázat na výhody víry v Krista ve srovnání s kultem slunce, kladiva, hadů, ohně či hájů. Nemáme ani žádné informace, že by se proti Kristově učení vzedmula nějaká pohanská nevole.

V politice knížete Gedyminase pokračovali i jeho nástupci. Gedyminasovi synové Kestutis a Algirdas budovali svou politiku nadále směrem na západ s ohledem na Řád, na východě zas sledovali oslabení Moskvy, a to i podporou opozice pravoslavné církve, ačkoliv ne zcela úspěšně. Na jihu však nastávaly problémy s polsko-uherskou unií o volyňsko-vladiměřské knížectví. Výmluvným důkazem významu Litvy je nabídka ochrany ze strany Karla IV. výměnou za přijetí křtu. Příznačné je také to, na čem jednání ztroskotalo. Nešlo vůbec o nějaké hájení víry otců. Naopak. Litevská strana vznesla nereálné podmínky žádající vlastní církevní organizaci, vrácení území obsazených Řádem a zabezpečení obrany proti Tatarům. Celý vývoj zakončil Jogaila, když se pro určitém váhání (bude strategičtější orientace na Rus nebo na Polsko? Výhody zajisté ale brzy převážily) rozhodl pro přijetí západního křesťanství. Na základě sňatku s královnou Jadwigou byl vytvořen velký státní útvar, zásadní mocenský faktor na pomezí střední a východní Evropy, který mimo jiné vedl ke konečné christianizaci Litvy. Jagiello se totiž před sňatkem s Jadwigou a svým nastoupením na polský královský trůn zavázal přijmout křest nejen on sám, ale i s těmi svými poddanými, kteří tak ještě neučinili. Jagiellův křest se konal na jaře 1386 a budoucí polský panovník přijal i nové jméno – Vladislav. Následovalo založení biskupství ve Vilniusu a Žemaitsku. Další vývoj byl typický. Přestože křesťanství na Litvě definitivně vyhrálo, vnitřní splynutí šlo pomaleji. Novou víru nejprve halasně přijali velmoži kolem krále, na odlehlém venkově byly poměry specifické – od kontinuity pohanských kultů po různé podoby synkreze. Hlavním problémem byl klasický nedostatek kněží znalých domácího jazyka. Pro nás je zajímavé, že na pokřestění Litvy se podílel také český klérus – kupř. mniši emauzského kláštera. S přijetím katolictví pak skončila také litevská náboženská tolerance, následkem čehož došlo k odcizení litevských pravoslavných a jejich příklonu k Moskvě.

Přesto však situace na straně polsko-litevské nebyla ideální. Ačkoli se Jogailovi podařilo přesvědčit své bratry i bratrance Vytautase, aby přijali křesťanství také, zadělal si na další problémy, když podcenil Vytautasovy ambice a především schopnosti a udělil mu po své korunovaci vládu na Černé Rusi, zatímco Litvu přiřkl bratrovi Svitrigailovi (pol. Skirgaillovi). Brzy se na Litvě začaly ozývat hlasy proti unii. Nespokojenost litevských bojarů totiž vyvolával příliv polských šlechticů na Litvu i sám základní akt krewské unie – přičlenění Litvy k polskému státu, což bylo sice slíbeno, leč prozatím nerealizováno. V čele opozičníků stanul právě Vytautas, který mezitím zaměnil latinské křesťanství za pravoslaví a vystupoval nikoliv snad překvapivě s podporou samotného Řádu a přirozeně Moskvy. Vytautas byl patrně motivován očekáváním, že ovládne celou Litvu, dosáhne její úplné samostatnosti a stane se jejím králem 24. Nahrávala mu ostatně jeho velká obliba u Litevců.

Až poté, co jeho moc byla zlomena porážkou od Tatarů, došlo ke kompromisu mezi oběma bratranci: roku 1401 byla ve Vilniusu a Radomi domluvena platnost unie, avšak v jejím rámci svébytnost Litvy pod Vytautasem coby velkoknížetem (po jeho smrti měla Litva připadnout Polsku) za Jagiellovy vrchní vlády. Dosavadní správce Litvy Svitrigail se přesunul do Kyjeva. Mám za to, že tímto aktem, ačkoliv jistě nehrozilo nebezpečí pohanské reakce, Litva definitivně zakotvila ve společenství křesťanských států, potažmo v Evropě. Symptomatický je i fakt, že po smíru s Jagiellem, když pro Litvu začalo zase být aktuální ohrožení ze strany Moskvy, tlačil Vytautas na splynutí svých pravoslavných poddaných s katolickou církví, resp. usiloval i u ustavení litevské ortodoxní metropole. Jako vhodný závěr se mi jeví slova Josepa Fontany: „Zjednodušovat výklad tak složitého procesu, jakým je utváření společnosti a kultury středověké Evropy [tedy i proces christianizace] používáním několika příliš obecných pojmů, jako například „křesťanství“, „pohanství“ nebo „kacířství“, znamená přijímat ochuzující a chybný jazyk utlačovatelů, kteří se starali o čistotu víry, … nepomáhá nám to však porozumět skutečnosti.“ 25 Jen bych dodal ještě tolik: nejen, že pohlížíme na středověkou realitu očima soudobých teoretiků, kteří viděli (nebo spíše se snažili, aby jiní viděli) skutečnost v rovině ideálu, nadto si málokdy uvědomujeme, že ztotožňujeme středověkou církev s církví současnou, ačkoliv jejich podoby se přirozeně diametrálně liší. Z takového anachronického pohledu pak vychází i zjednodušená černo-bílá interpretace christianizace a mentálních obzorů tehdejších lidí.

1 Druhým extrémem je pak přirozeně nekritický romantismus, který ale ani nemusí být v hodnocení duchovního rozměru středověku s předchozím názorem v rozporu. Oba dva postoje vlastně dědíme už od přelomu 18./19. století.

2 Jorge BLASCHKE, Záhadný středověk. Tajné dějiny klášterů, konventů, řeholních a vojenských řádů, Praha 2006. Srv. recenzi z pera Marie KOLDINSKÉ v Mladé frontě Dnes z 13. 1. 2007, s. D/6.

3 Martin NODL, Georges Duby a středověká mentalita, in: Georges Duby, Neděle u Bouvines. 27. červenec 1214, Praha 1997, s. 208.

4 Fundamentální prací v tomto ohledu stále zůstává Christopher DAWSON, Zrození Evropy. sÚvod do dějin evropské jednoty, Praha 1994.

5 Srv. John VAN ENGEN, The Christian Middle Ages As an Historiographical Problem, The American Historical Review 3, 1986, s. 519-552.

6 Vzpomeňme na český příklad, kdy kronikář Kosmas ještě necelých 200 let po přijetí křtu označuje venkovské obyvatelstvo slovem „semipagani“ a i odborná literatura klade definitivní, vnitřní christianizaci, až do 13.-14. století v souvislosti s dokončením dostatečně husté sítě farností. Přitom nikdo v Evropě na Čechy už od 10. století jako pohany nehleděl.

7 Blížeji tento obrat na příkladu Polabských Slovanů ukazuje Libuše HRABOVÁ, Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, České Budějovice 2006.

8 Viz Luboš ŠVEC a kol., Dějiny Pobaltských zemí, Praha 2001; Hienadź SAHANOVIČ – Zachar ŠYBIEKA, Dějiny Běloruska, Praha 2006. Ohledně kontextu alespoň v minimální rovině Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995.

9 Nejbližší sousedé, tj. Polsko a Kyjevská Rus, neměli dostatek sil podstatněji zasahovat do oblasti Litvy, jež byla velmi obtížně prostupná vzhledem k hlubokým lesům a bažinám.

10 Ruská knížata nemohla Litevcům vzdorovat a vzhledem k vnitropolitické situaci spíše usilovala o to, aby získala obávané válečníky na svou stranu v bojích proti soupeřům.

11 Stalo se tak v létě 1253 v Novgorodu. Korunovaci provedl z papežova pověření kulmský biskup, a to za účasti členů Řádu. Mindaugas se tak stal prvním, leč i posledním, litevským králem.

12 Žmudi vládla Mindaugasovi nepřátelská knížata, zbavil se tak tedy dvou problémů naráz – žmudínských oponentů a zároveň učinil ústupek Řádu.

13 Jediným délevládnoucím knížetem byl Gedyminasův starší bratr Vytenis, který dosáhl vojenskými prostředky a sňatkovou politikou opětovné stabilizace poměrů a zahájil cestu k podrobení ruských knížat.

14 Přesněji Litvinorum et multi Ruthenorum rex, princeps et dux Semigallie. Až jeho syn Algirdas přijal ruskou titulaturu velikij kňaz (velkokníže).

15 V této toleranci bych viděl také jeden z faktorů, který přispěl svou měrou k povznesení Litvy. Tolerance náboženská se ve svém důsledku rovnala toleranci k cizincům, kteří přinášeli na Litvu nové vědomosti a dovednosti.

16 Ke zhoršení vzájemných vztahů dochází pod vlivem sporu o haličské dědictví roku 1340.

17 Před svou smrtí rozdělil Gedyminas říši mezi své syny, přičemž Jaunutis se stal vrchním knížetem se sídlem ve Vilniusu. Leč nevýbojný Jaunutis byl roku 1345 zbaven moci svými bratry Algirdasem a Kestutisem, kteří si vládu nad Litvou rozdělili mezi sebe: západní část získal Kestutis, východ spolu s titulem vrchního knížete si ponechal Algirdas. Jaunutis nejprve uprchl do Moskvy, posléze se však s bratry dohodl a byl mu přidělen úděl v Zaslavi.

18 Ačkoliv je třeba říct, že Rusko si politický význam misie uvědomilo až relativně pozdě; i zde je patrný vliv Byzance, jejíž postoj byl obdobný a pro nás zásadní cyrilo-metodějská misie je v byzantských dějinách anomálií, které v její době nebyl přičítán větší význam.

19 Který Řád Panny Marie Němců vycítil jako jeden z prvních a přesunul zavčasu své působiště mimo Palestinu.

20 Vzpomeňme kolikrát v dějinách se stalo poručení země pod svrchovanost sv. Petra vítaným prostředkem k eliminaci nebezpečí ze strany příliš agilního souseda – viz kupř. Svatoplukova Morava, Polsko Boleslava Chrabrého, Uhry sv. Štěpána, Anglie za Jana I. Bezzemka (než se ohledy změnily vlivem „avignonského zajetí“ papežů a stoleté války), pyrenejská království…

21 Do vlastní bitvy však Litevci nezasáhli, neboť bylo rozhodnuto před jejich příjezdem.

22 Hienadź SAHANOVIČ – Zachar ŠYBIEKA, Dějiny Běloruska, Praha 2006, s. 23.

(21)

23 Podstatný je také fakt, že pohanští kteží byli, jak se zdá, dosazováni panovníkem.

24 Úvahám o litevském království učinila konec Vytautasova smrt.

25 Josep FONTANA, Evropa před zrcadlem, Praha 2001, s. 34-35.

Použitá literatura: