Řád sv. Benedikta

Stáhnout dokument ve wordu

Řád sv. Benedikta, lat. Ordo sancti Benedicti, je řád s prastarou tradicí. Vznikl ve 20. letech 6. století z podnětu sv. Benedikta z Nursie, jenž je autorem textu řehole, jíž se bratři měli řídit, a z jehož podnětu byl ustaven první klášter řádu v italském Monte Cassinu, zhruba 140 km jižně od Říma. Nutno zde upozornit na fakt, že se nejedná o první mnišskou řeholi, a to ani v kulturním okruhu západním. Sv. Benedikt při jejím psaní vycházel kromě vlastních zkušeností a idejí nemenší měrou také ze starších pojednání sv. Jana Cassiana, sv. Basilea Velikého, Řehole tzv. Magistra i spisů sv. Augustina Aurelia. K obecným dějinám benediktinského řádu existuje nepřeberné množství více či méně dostupné literatury, z toho důvodu rezignuji na tomto místě na jejich detailnějšímu vykreslení.

Řád byl sv. Benediktem v dobovém duchu pojat coby kontemplativní, tj. naplněn cílem přiblížení se Bohu, a to v odloučení od společnosti. Toto se pak odráží po celou historii řádu, kdy kláštery byly budovány na venkově, v relativní vzdálenosti od světské společnosti (to posléze zachovávali i cisterciáci); což od 13. století kontrastuje se zaměřením nově se objevivších mendikantských řádů, které se primárně soustředily na pastorační činnost, tzn. především na města. Život mnichů pak naplňovala jak činností duchovní (především četba Písma a společná liturgie), tak práce manuální, ať už se jednalo o práci zemědělskou, řemeslnou či uměleckou (viz skriptoria), tedy zcela v duchu obecně známé zásady „Ora et labora!“. Později nelze opomenout ani působení misijní a vzdělávací v klášterních školách.

V obecné rovině je možno říct, že benediktini nebyli řádem centralizovaným, míněno v pojetí cisterciáků, kteří byli a dodnes jsou vnímáni jako modelový příklad. Všechny konventy byly samostatné, jednotlivé kláštery (monasteria, pro nejstarší a nejdůležitější ozn. archisteria, pro Čechy případ právě Břevnova) se nazývaly (a nazývají) opatstvími, to dle představeného, opata, který stál v čele. Jeho zástupcem v konventu byl převor, objevuje se i děkan. Menšími organizačními jednotkami pak byla proboštství, v čele opět s proboštem. Jednotlivá proboštství přináležela k určitým opatstvím.

Obraťme se však už k českému prostoru. K šíření křesťanské víry v Čechách došlo na přelomu 9. a 10. století v souvislosti s přijetím křtu prvním historicky doloženým Přemyslovcem Bořivojem a jeho manželkou Ludmilou, dle tradice z rukou arcibiskupa Metoděje, zásadní význam pro jeho konsolidaci ve vztahu k až do 12. století přežívavšímu pohanství měla brzká existence „národních“ světců sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha; konkrétním vyjádřením akceptování přemyslovských Čech coby křesťanské země okolím se stal úspěch knížete Boleslava II. ve snahách o zřízení biskupství v Praze roku 973 – ve skutečnosti tak byly dokonány už záměry jeho otce Boleslava I.

Není třeba pochybovat o tom, že k postupu christianizace významně přispěly právě kláštery. Nejstarší klášter v českých zemích byl ustaven kolem roku 970 z iniciativy sestry Boleslava II. Mlady, která patrně pod vlivem své výchovy v Řezně a především v Římě podnítila založení benediktinského ženského kláštera sv. Jiří na pražském hradě a posléze se stala vůlí papeže jeho abatyší. Za zmínku možná stojí úvahy Zdeňky Hledíkové o už tehdy pod vlivem Aventina do Čech proniknuvších clunyjských idejích, avšak o tom jaký měly ohlas nám prameny nedovolují vyslovit jakýkoliv soud. Bohatě nadaný svatojiřský klášter pak zůstal i na další časy u přemyslovských princezen v oblibě – jeho abatyše měla i právo korunovat české královny.

Nejstarší mužský konvent řádu v českých zemích, konvent břevnovský, byl založen roku 993 pražským biskupem Vojtěchem a knížetem Boleslavem II. Osazen byl také mnichy z římského kláštera sv. Bonifacia a Alexia na Aventinu. Po Vojtěchově odchodu z Čech však aventinští benediktini přesídlili do uherské Panonhalmy a na Břevnov byli vysláni bratři z bavorského kláštera Niederaltaich.

Roku 999 došlo k založení další benediktinské knížecí fundace, a to kláštera Ostrov v při ústí Sázavy do Vltavy. Prvním opatem ostrovského kláštera se stal mnich Lambert, právě z již dříve zmíněného bavorského Niederalteichu. Roku 1032 byl založen další klášter, Sázavský , tentokráte poustevníkem Prokopem, jenž se stal jeho prvním opatem; samozřejmě za podpory knížat Oldřicha a posléze Břetislava I. Jak známo, specifikem tohoto kláštera byla jeho orientace na slovanskou liturgii a kulturu.

Intenzivní kontakty s Niederalteichem dokumentuje mimo jiné skutečnost, že roku 1043 se břevnovským opatem stal zdejší mnich Meinhard, za jehož opatství (1043-1089) se Břevnov po bavorském vzoru stal centrem monastické reformy. Za opata Meinharda byl v Břevnově pohřben poustevník Günter (Vintíř), jenž zde byl poté uctíván coby světec. Dle tradice, právě z Břevnova byl založen nejstarší benediktinský klášter na Moravě, a to v Rajhradě u Brna, kde bylo proboštství ustaveno k roku 1048. Po znovuobnovení moravského biskupství v Olomouci knížetem Vratislavem II. roku 1063 se prvním biskupem stal niederaltaiský mnich Jan, působící předtím v Břevnově. Kromě Rajhradu byly z Břevnova osazeny kláštery Hradisko u Olomouce (1078) a Opatovice nad Labem (1086-1087) založené příslušníky knížecího rodu. Pod vliv Břevnova se postupně dostal i někdejší slovanský klášter na Sázavě, odkud byli mniši slovanského ritu vypuzeni nejprve v letech 1055-1061 knížetem Spytihněvem II. a definitivně roku 1096 knížetem Břetislavem II.

Kolem roku 1050 založil kníže Břetislav I. klášter sv. Ivana pod Skalou, resp. daroval zde stojící kapli sv. Jana Křtitele při hrobu uctívaného poustevníka Ivana ostrovským bratřím, kteří zde vybudovali proboštství sv. Jana ve Skalách. Zhruba do stejné doby se datuje vznik benediktinského konventu v Mnichově Hradišti (od roku 1144 pak se statutem opatství). Zhruba o 50 let později došlo dále údajně k fundaci benediktinského kláštera v Litomyšli (tento akt však není historicky zcela zřejmý; jisté je až usazení premonstrátů v polovině 12. století) a bezpečně v Třebíči , nadané údělnými knížaty Litoldem Znojemským a Oldřichem Brněnským; kolem roku 1115 v Kladrubech, roku 1119-1122 v Postoloprtech u Loun. I zde dominoval vliv břevnovského konventu. Roku 1139 pak kníže Soběslav s manželkou Adlétou fundoval klášter v Želivě – odtud však byli sázavští benediktini roku 1148 na základě osočení u biskupa Daniela vystrnaděni, a to opět ve prospěch premonstrátů; roku 1164 pak řád sv. Benedikta získal Teplice coby ženský klášter (osazeno patrně ze sv. Jiří).

Právě výše zmíněný klášter kladrubský se stal významným nositelem reformy mnišství. Reformní hnutí, započaté na počátku 10. století v burgundském klášteře v Cluny, jehož nadšeným stoupencem byl sv. biskup Vojtěch a které ovlivnilo celou Evropu, se do Čech dostalo právě až na prahu 12. století skrze Říši. V oblasti dnešního Německa se clunyjské ideály uchytily především v klášterech Gorze, Trevíru a Hirsau, které se staly centry, jež vdechly reformě další síly. Hlavně z Hirsau se reformovaní benediktini šířili dál a dál. Roku 1091 byl ve Württembersku založen reformovaný klášter Zwiefalten, skrze nějž došlo reformní hnutí až do Čech. Podněcující roli zprostředkovatele tu sehrála manželka knížete Vladislava I. Richenza z Bergu, jejíž rod byl se zwiefaltenským klášterem velmi úzce spjat. Patrně tak na její přání povolal kníže Vladislav do nově založených Kladrub roku 1117 bratry ze Zwiefalten (Z. Hledíková uvažuje o slabosti prvotního založení či spíše o vnitřních sporech). Dalším klášterem osazeným reformními benediktiny se stal klášter vilémovský, založený v letech 1120-1121 hrabaty Vilémem a Heřmanem ze Sulzbachu, snad příbuznými kněžny Richenzy.

Tato doba – a s ní i fundace nového kláštera v Podlažicích ve východních Čechách šlechticem Vrbatou někdy před rokem 1159 – však už byla labutí písní rozmachu starobylého řádu sv. Benedikta, neboť 12. století, jak známo, je dobou vítězného vzestupu řádu, jenž vzešel z reformního benediktinství a cestou zpět ke kořenům zásad hlásaných sv. Benediktem se stal novým mnišským směrem. Tímto novým, módním řádem mám na mysli cisterciáky, za jejichž popularizací stojí především osobnost sv. Bernarda z Clairvaux; vedle nich nemalou měrou k upozadění benediktinů přispěli už několikrát zmínění premonstráti sv. Norberta z Xantenu. Tak se stalo, že krom zakládání nových konventů (v prvé řadě Sedlec a Plasy či Strahov, založené ve 40. letech 12. století), docházelo k tomu, že nové řády nastupovaly na místo bratří řehole Benediktovy, jak tomu bylo kupř. v případě Mnichova Hradiště nebo už zmíněného Želiva, Litomyšle či Hradiska u Olomouce. Jistě není třeba příliš zdůrazňovat, že tyto výměny nebyly starším osazenstvem přijímány s klidným srdcem…

Přesto však nelze benediktiny odsoudit k historickému zapomnění. I přesto, že v popředí zájmu stáli zvláště cisterciáci (nadto je třeba počítat ještě s řády rytířskými), i benediktinské konventy zůstaly nadále významnou složkou duchovního, sociálního i hospodářského života české společnosti. Lze tu zmínit především ve 13. století bohatnoucí klášter opatovický (viz nová proboštství Klášterní Lhota u Hostinného, ve Slezsku pak Středa, Křesobor, Lehnické Pole); svůj význam přirozeně neztratil ani Břevnov – sice zle postižený za doby správcovství markraběte Oty Braniborského, avšak díky schopnostem opata Bavora z Nečtin opět rychle povznesený. Na počátku 13. století bylo založeno nové proboštství v Polici nad Metují v severovýchodních Čechách, jež v 2. polovině téhož století následovalo proboštství v Broumově. O nich ale bude řeč podrobněji na následujících stránkách. Zvláštní panovnické přízně se těšil klášter svatojiřský, jehož abatyší byla Přemyslovna Kunhuta. Benediktini z Ostrova získali ve 13. století proboštství ve Slaném a ve Velízi; na Moravě byl panovníkem založeno proboštství v Měříně, podléhající Třebíči, posléze doplněné o další proboštství Březové nad Svitavou a Klášterci u Šumperka. Kladruby se rozrostly ve 13. století o proboštství v Přešticích, Vilémov o Uherčice na jižní Moravě.

Na druhou stranu však neopomeňme, že další konkurencí se ve 13. století staly nové řády mendikantské, především dominikáni a minorité, ačkoliv se tito na rozdíl od benediktinů a cisterciáků, kteří se v duchu Benediktovy řehole usazovali hlavně na venkově, primárně soustředili na městské prostředí. S rostoucí oblibou a šířením žebravých řádů však přirozeně docházelo k zužování pole působnosti. Ve 13. století se v Čechách objevují krom mendikantů křížovníci; ve 30. letech 14. století přicházejí nadto z podnětu biskupa Jana IV. z Dražic augustiniáni – kanovníci, v nichž biskup hledal oporu ve svých sporech s mendikanty; ve 40. letech uvádí král Jan do Čech kartuziány. Ještě později lze přičíst navíc augustiniány-eremity, karmelitány, servity a celestiny.

Jak vidno, duchovní život v předhusitských Čechách malou rozmanitostí v žádném případě netrpěl. Ona tzv. zlatá doba za Karla IV. byla vstřícná i vůči benediktinům. Primární postavení si nadále zachovával Břevnov, mající nad ostatními konventy právo vizitace. V polovině 14. století byly fundovány dva nové ženské kláštery řádu, a to roku 1341 v Pustiměři u Vyškova a o sedm let později klášter sv. Ducha na Novém Městě pražském. Pod vlivem Karlova pobytu v Lombardii vznikl další klášter, tentokráte mužský, sv. Ambrože, taktéž situovaný na Nové Město. Osazen byl italskými mnichy, držícími se ambroziánské liturgie. Stalo se tak roku 1354. V obecném povědomí nejrozšířenější je však Karlova fundace kláštera v Emauzích roku 1347, kam se uchýlili z Dalmácie uprchnuvší mniši ritu slovanského, na to konto pak zvaný „Na Slovanech“. Karel IV. v tomto případě dle Jaroslava Kadlece vědomě navázal na starší domácí tradici; sám nový klášter byl zasvěcen sv. Jeronýmu, kostel pak Panně Marii, sv. Cyrilu a Metodějovi, sv. Vojtěchu a sv. Prokopovi. I v tomto směru se tak jasně projevila jak orientace fundátora, tak i konventu. V průběhu celého 14. století byl nadto řád sv. Benedikta v českých zemích posílen o další proboštství, a to ostrovský Nicov u Kašperských hor, sázavský Zbyšov a Dřevíč, kladrubský Touškov a sv. Kateřinu (bývalá poustevna), na přelomu 14. a 15. století pak podlažickou Svídnici (Práčov) u Chrudimi a postoloprtský Slavětín.

Měrou do té doby nesrovnatelnou zasáhly do života a vývoje řádu sv. Benedikta v Čechách husitské války. Břevnovští mniši, snad dostatečně informováni, snad vedeni jasnozřivostí, se těsně před tím, než boje zachvátily Prahu a okolí, povětšinou rozešli do vzdálenějších konventů, a to buď do kláštera broumovského či kláštera rajhradského. Sám Břevnov byl husity vypálen 22. května roku 1420; několik mnichů, kteří zde i přes hrozící nebezpečí zůstali, bylo na počátku června v Praze upáleno. Centrum řádu se tak po pádu nejstarší fundace přesunulo i s opatem do broumovského proboštství u hranic s katolických Slezskem a Kladskem. Ani po skončení husitských válek nenabyl hned Břevnov svého někdejšího postavení; i přes snahu opatů tomu bránily politické, především však ekonomické důvody. Sídlem hlavy řádu sv. Benedikta v českých zemích tak nadále zůstal Broumov, jehož hospodářské zázemí zůstalo husitskými válkami nedotčeno… Taktéž proboštství v moravském Rajhradě zůstalo boji v podstatě nedotčeno; klášter byl sice poškozen, dobyt však nikoli.

Benediktinský klášter v Kladrubech se stal v lednu roku 1421 cílem útoku husitů pod Žižkovým velením. Obdobně jako v případě Břevnova však kladrubský opat Martin s většinou bratří stihl i s největšími cennostmi utéct do kláštera sv. Emmerama v Řezně. Již o pět let později byli benediktini v Kladrubech zpět; posléze dokonce došlo i k obnovení proboštství v Přešticích a v Touškově.

Dalším benediktinským klášterem postiženým husitskými válkami byl klášter v Postoloprtech v severozápadních Čechách. K jeho napadení došlo v květnu 1420, když Žatečtí s Lounskými táhli na pomoc pražanům, a dle údajů Jaroslava Kadlece byl bez vědomí a souhlasu hejtmanů zapálen. Řeholníci se zachránili útěkem a azyl nalezli v benediktinském klášteře v Kamenici v Sasku. Po smrti opata Jana byli jeho nástupci postupně zvoleni bratři Mikuláš Dupovec, Aleš a Jan Polomec. S touto poslední volbou však část bratří zřejmě nesouhlasila a i přes Polomcovu konfirmaci administrátory pražského arcibiskupství Jana z Královic a Jana z Dubé ze 14. dubna roku 1424 zvolili opatem Bohuslava ze Žďáru. Rozřešení sporu bylo nakonec postoupeno olomouckému biskupovi Janovi, zvanému pro svůj nekompromisní záporný postoj ke kalichu Železný. Biskup se postavil na stranu Jana Polomce a dosáhl i podpoření svého rozhodnutí králem Zikmundem. Leč na konci roku 1428 opat Jan Polomec zemřel a novým otcem konventu se nakonec stal dříve poražený Bohuslav ze Žďáru, potvrzený v úřadu pražskými administrátory 12. ledna roku 1429. Toto je však poslední pramenná zmínka o někdejších postoloprtských benediktinech, neboť do Čech se již nevrátili.

Klášter ve Vilémově u Čáslavi byl husity napaden po velikonocích 1421 – i když patrně nebyl, dle údajů čerpaných od Jaroslava Kadlece, zcela pobořen, přesto dosti rychle podlehl zkáze. Sám Jan Žižka poslal dne 26. března roku 1423 list bratřím Valečovským ze zřícenin pobořeného kláštera. Opat s konventem se znovu zavčas zachránili útěkem, když se uchýlili do zdí proboštství v Uherčicích na Moravě, které kontinuem řeholního života až do začátku 16. století. Sám vilémovský klášter však obnovy nedošel.

Poté, co pražané 20. dubna roku 1421 opanovali Kouřim, ovládli brzy nato i starodávný klášter na Sázavě, přičemž mniši byli vyhnáni. Jaroslav Kadlec soudí, že se snad poté zdržovali ve Slezsku, neboť je doloženo, že své cennosti deponovali ve Vratislavi. Sázava byla znovu osazena už před rokem 1433.

Při ústí řeky Sázavy do Vltavy ležící klášter ostrovský podlehl útoku pražských vojsk patrně 10. srpna roku 1420, ovšem soudí se, že i zde se bratři stačili spasit útěkem, a to do proboštství sv. Jana pod skalou u Karlštejna, kde se poté usadili.

Jaro 1421 bylo ve znamení rozsáhlé kališnické ofenzívy mimo jiné do východních Čech, kdy byla ovládnuta řada měst; tehdy došlo k ovládnutí kláštera v Podlažicích. I odtud mniši zavčasu odešli, přičemž stihli s sebou odnést klášterní archiv. Jaroslav Kadlec soudí, že odešli za hranice, neboť v pramenech české provenience o nich není zmínky. I tam však byli nadále voleni opati. Poté, co roku 1448 zesnul opat Jan, nakázal papež Mikuláš V. 28. května téhož roku biskupu vasalskému při římské kurii, aby novým opatem jmenoval Bonifáce z Volkenštejna – víme, že ten byl naživu ještě v roce 1460. Leč po jeho smrti se ukázalo, že naděje na obnovu podlažického kláštera je marná.

Východočeský opatovický klášter byl dobyt v dubnu roku 1421 husitským orebským bratrstvem pod panem Divišem Bořkem z Miletínka. I v tomto případě se podařilo opatu Janovi zachránit se i s konventem v proboštství ve slezském Wahlstattu, a později, když očividně ani tady nebylo bezpečně, v proboštství ve Středě u Vratislavi. Víme, že roku 1436 byl novým, i když spíše titulárním, opatem zvolen probošt Petr, potvrzený konzistoří dne 31. března. Poté následovalo několik dalších opatů, posledním byl opat Řehoř Rüdiger, který středský klášter odprodal vratislavskému biskupovi z obavy, aby se ho nezmocnil luterán Fridrich, vévoda Lehnický.

Jinak se zachovali benediktini emauzští. Ti se uvolili i s opatem Pavlem přijmout kalich a tak se zachránit před pleněním. Naopak benediktini od sv. Ambrože na Novém městě pražském odešli po poboření svého kláštera roku 1421 patrně do Itálie, odkud byli za časů Karla IV. do Čech povolání, aby se již nevrátili.

Více než již zmíněný rajhradský klášter byl poškozen benediktinský klášter v Třebíči, a to hned dvakrát, neboť roku 1422 obsadili Třebíč Rakušané, o čtyři roky později se však pány města stali husité vedení Prokopem Holým. Přitom se pokoušeli dobýt i benediktinský klášter, avšak bez úspěchu. Třebíčský klášter zanikl až v jagellonské době.

Co se týče ženské větve řádu, řeholnicím svatojiřského kláštera v Praze bylo dáno na zvážení, zda přistoupí ke čtyřem artikulům a pokud tak neučiní, mohou svobodně odejít. Abatyše s částí sester k artikulům skutečně přistoupila, ani tato konverze je však nezachránila. Podle údajů Vavřince z Březové, v sobotu před sv. Janem Křtitelem roku 1421 byli řeholnice shromážděny a přestěhovánu ku sv. Anně na Starém městě pražském. Tady ale z nějakých důvodů nechtěly zůstat a tak abatyše i se sestrami odešla z Prahy; Jaroslav Kadlec soudí, že patrně ke svým rodinám či příbuzným. Konce husitských válek se údajně dočkaly jen čtyři z nich včetně abatyše a do svatojiřského kláštera se navrátily v roce 1437. Ženský klášter u sv. Ducha v Praze byl zpustošen už 2. srpna 1420, řeholnice se poté uchýlily pod ochranu zdí mateřského kláštera u sv. Jiří, posléze se svatojiřským konventem ke sv. Anně. Jejich další osudy nejsou známé; jisté je, že klášter u sv. Ducha se nedočkal obnovy. Proti benediktinskému klášteru v Teplicích vytáhli v červenci roku 1421 pražané za pomoci Žateckých a Lounských. Ačkoli byli řeholnicemi pohostinně přijati, přesto sestry vypudili a oloupili, i o oděv. Kam se uchýlily poté, není známo. Na Moravě byly pustiměřské benediktinky stěhování uchráněny, i když ani jim se nevedlo zrovna nejlépe.

Dle údajů, jež lze nalézt u Antonína Rybičky fungovalo v českých zemích na konci 14. století na 192 klášterů, avšak v rozmezí let 1419-1430 jich bylo cca 65 zpustošeno; během 15. století se části podařilo postavit se na nohy, ale i přitom jejich příjmy nebyly vzhledem k panovnickým zásahům nijak skvělé. Kláštery obecně tak neměly dostatek prostředků ke svému absolutnímu zotavení a především k rekonstrukci poničených statků – byly tak odsouzeny k velmi skromnému životu. V 16. a na počátku 17. století se dle Rybičky připomínají benediktinské konventy v Broumově, Kladrubech, u sv. Ivana pod Skalou a na Hradčanech u sv. Jiří. Ovšem i tehdy byl u většiny klášterů, a to opět obecně, konstatován nedostatek financí, ba i duchovenstva. Dle berních přiznání podávaných na sněmu, o které se Rybička opírá, kupř. opat broumovský vládl nad 1 265 poddanými, 5 farami a 45 mlýnskými koly.