Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Řád Maltézských rytířů

Název řádu

Rytířský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a z Malty, Špitální bratrstvo sv. Jana Jeruzalémského, Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme do Rodi e di Malta, The Sovereign Military Hospitaller Order of St. John of Jerusalem, of Rhodes and of Malta, Ordre Souverain Militaire Hospitalier de Saint Jean de Jerusalem de Rhode set de Malte, Ordo (sacrae) domus hospitalis s. Joannis Babtistae Hierosolimitani, Ordo S. Joannis Hierosolimitani, Ordo (cruciferorum) s. Joannis cum alba cruce, Ordo Joannitarum, Ordo Melitensium, johanité, maltézští (rhodští) rytíři, řád Maltézských rytířů, Svatomářští rytíři

Zkratka názvu

O. S. I. H., O. Melit., S. M. O. M.

Znak

Ve červeném štítě stříbrný heroldský kříž, který je podložen bílým osmihrotým (maltézským) křížem.

Heslo řádu

„Pro fide.“ Pro víru.

„Defensio fidei et obsequium pauperum.“ Obrana víry a služba chudým.

„Tuituo fidei et obsequium pauperum.“ Ochrana víry a služba chudým.

Řehole

Sv. Augustina s prvky řehole sv. Benedikta.

Charakteristika řádu

Řád Maltézských rytířů je nejstarším rytířským řádem na světě. Původně byl řád zaměřen na péči o nemocné a strádající poutníky ve Svaté zemi. Od 1. třetiny 12. století se ale náplň rozšířila i na ochranu poutníků a jejich útulků. Řád proslul vynikající špitální péčí na vysoké úrovni (dokonce zaměstnával ve svých zařízeních židovské a muslimské lékaře) i válečnými úspěchy, např. při dobývání Malty Turky.

V současnosti se řád zaměřuje na charitativní službu zmírňováním duchovní i hmotné bídy, na péči o nemocné, staré a opuštěné, zajišťování humanitární péče na různých akcích (v rámci Maltézské pomoci), apod.

Organizace a struktura

Řád Maltézských rytířů představuje jako subjekt mezinárodního práva nejmenší nezávislý stát na světě. Řád se řídí kanonickým právem, ale je řádem exemptním, tj. jeho profesní členové, chrámy, kaple, konventy či jiné řádové instituce jsou vyjmuty z jurisdikce místních ordinářů s podléhají výhradně pravomoci řádových prelátů.

Suverenita řádu je vyjádřena dualistickou vládou knížete-velmistra na straně jedné a na straně druhé vládou řádových rad – svrchované rady, generální kapituly a úplné státní rady.

Kníže-velmistr je volen doživotně úplnou státní radou z řad profesních rytířů. Je podřízen pouze papeži. Velmistr vládne pomocí svrchované rady, jíž předsedá. Při uprázdnění velmistrovství je řád spravován místodržitelem velmistra

Svrchovaná rada se skládá z 8 – 10 osob, které jsou voleny generální kapitulou na dobu pěti let. Členové jsou vybíráni z řad profesních rytířů, pouze výjimečně z řad rytířů obedienčních.

Generální kapitula je nejvyšším shromážděním řádu a obvykle se svolává jednou za pět let k volbě členů svrchované rady.

Úplná státní rada se svolává za účelem volby velmistra nebo místodržitele.

Rozdělení

Řád působí na pěti kontinentech a územně je rozdělen do třech tříd teritoriálních sdružení :

  1. Velkopřevorství v čele s velkopřevorem, který je volen z řad profesních rytířů a do úřadu může být zvolen maximálně třikrát za sebou. V současnosti existuje 6 velkopřevorství : Řím, Lombardie a Benátky, Neapol a Sicílie, Čechy, Rakousko a Anglie.
  2. Podpřevorství jsou řízena regentem voleným vlastní kapitulou. V současnosti existují 3 podpřevorství : německé sv. Michala, irské sv. Olivera Plunketta a španělské sv. Jiří a sv. Jakuba.
  3. Národní asociace jsou sdružením v těch zemích, kde není dostatek profesních obedienčních rytířů, a kde proto není možné ustavit velkopřevorství nebo podpřevorství. V čele stojí předseda (prezident). V současnosti existuje 53 národních asociací, z nichž 25 je v Evropě, 23 v Americe, 2 v Asii a v Africe a 1 v Austrálii.

Řád je tradičně aristokratický, ale přijímá i členy rekrutující se z významných osobností nešlechtického původu. Členové řádu se dělí do tří základních stavů :

  1. Profesní bratři – nejvyšší kategorie řádového členstva. Po složení věčných a slavných slibů užívají před křestním jménem zkratku Fra. Dělí se na :
    1. profesní rytíře (1), kteří jsou v podstatě celibaterními laiky a zároveň církevními osobami ve smyslu církevního práva. Pouze z této skupiny může být volen velmistr, většina členů svrchované rady, velkopřevoři, baili a komtuři.
    2. profesní kaplany, kteří neužívají žádného řeholního jména a mohou, pokud nejsou vázáni konventem, přijímat pastorační závazky při vedení duchovní správy ve svěřených farách.
  2. Obedienční rytíři, dámy a justiční donáti skládají pouze kanonický slib poslušnosti (2) a přijímají povinnost žít ve stavu křesťanské dokonalosti a usilovat o rozvoj řádového díla. Mohou být ženatí a mít světská zaměstnání či funkce.
  3. Třetí stav tvoří skuteční laici, kteří neskládají profesní ani obedienční sliby, nejsou nuceni žít celibatérně, ale jsou povinni plnit řádové úkoly a vést příkladná křesťanský život. Dělí se na 6 kategorií :
    1. čestní a devoční rytíři, dámy, tj. čestní rytíři a dámy za oddanost (nutný šlechtický původ)
    2. konventuální kaplani ad honorem, tj. čestní kaplani (jsou přijati k řádu a nežijí v konventu)
    3. graciální a devoční rytíři (dámy), tedy rytíři a dámy z milosti (uchazeči, kteří mají pouze 8 šlechtických předků)
    4. magistrální kaplani (diecézní kněží přidružení k řádu, aby vypomáhali při výkonu duchovní služby)
    5. magistrální rytíři a dámy, tj. z milosti (šlechtici, kteří nemohou doložit požadovaný vývod předků pro vyšší řádový stupeň nebo členové občanského původu vynikajícího společenského postavení)
    6. devoční donáti (plnoprávní členové řádu, kteří vytvářejí pokračování dřívější kategorie sloužících nebo pomocných bratrů a sester)

Vznik řádu

Počátky řádu maltézských rytířů spadají do roku 1048, kdy se domu pro poutníky u kostela Panny Marie v Jeruzalémě ujali kupci a námořníci z italské Amalfi a přebudovali jej na špitál s kostelem sv. Jana Almužníka. Po zřízení Jeruzalémského království byl vybudován nový kostel, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, a byl rozšířen špitál, jehož personál rozmnožili rytíři z křížové výpravy. Bratr Gepard zreorganizoval špitální bratrstvo do společenství laických bratří a přijal pro ně řeholi sv. Augustina. Známými se stali jako „Špitálníci sv. Jana“, „Johanité“ či „Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského“.

15. února 1113 schválil papež Paschal II. toto špitální bratrstvo a podřídil je Svatému stolci, čímž zaručil právo svobodné volby bez cizího zasahování. Špitálníci se tak stali samostatným exemptním církevním řádem, jehož patronem byl ustanoven sv. Jan Křtitel.

V letech 1126-1136 byla provedena částečná transformace řádu a Johanité přijali vedle své původní monisticko-špitální funkce i funkci vojensko-rytířskou. Johanité tedy napříště střežili poutníky nejen na cestě od pobřeží ke Svatým místům, ale i všechny útulky ve Svaté zemi. Tato reforma přinesla řádu nejen zvýšení prestiže, ale i příliv nových členů a v neposlední řádě také finanční a pozemkové dary v Levantě a Evropě. Brzy tedy začal řád budovat vlastní hrady, vytvořil jezdecké oddíly a spolu s ostatními rytířskými řády zřídil první a tehdy jedinou západní stálou armádu.

Řád neomezil svou působnost pouze na Svatou zemi, ale rychle pronikl i do evropských zemí, kde zbudoval síť útulků s řádovými sídly (komendami), které měly vlastní finanční zdroje a byly spravovány skupinou rytířů vedenou preceptorem, později zvaným komtur.

Za vlády prvních dvou představených byl zaveden jako řádový odznak bílý osmihrotý kříž, který představuje osmero evangelních blahoslavenství podle Ježíšova kázání na hoře, a také se konstituovala spiritualita řádu, jež nedoznala během staletí žádných podstatných změn.


Po dobytí Jeruzaléma Saladinem roku 1187 přenesli Johanité své sídlo i se špitálem na hrad Markat. Po dobytí poslední křižácké pevnosti ve Svaté zemi, Akkonu, (1291) opustil řád Palestinu a přesídlil na nedaleký Kypr, na hrad Kolossi, kde bylo zřízeno nové hlavní sídlo velmistra.

Jako jediný z velkých rytířských řádů se Johanité rozhodli vytrvat na Východě a pokračovat v boji proti nevěřícím. Řád založil vlastní loďstvo, které používal v boji egyptským sultánem a při pronásledování korzárů.

S pomocí janovské obchodní flotily řád dobyl a obsadil roku 1309 ostrov Rhodos, podle kterého pak byli Johanité nazýváni rhodskými rytíři. Řád takto získal vlastní území, na němž vybudoval politický a hospodářsky silný stát. Samotná existence ostrovního řádu si vynutila rozšíření a zdokonalení loďstva, které z řádu učinily skutečnou námořní velmoc. Své válečné aktivity omezil na ochranu hranic křesťanského světa proti expanzivním muslimům ve vodách východního Mediteránu.

Po zrušení templářského řádu (1312) převzali Johanité značnou část jejich majetku

( kromě statků ve Francii, Anglii, Valencii, Portugalsku a Kastilii s Leonem).

Na počátku 14. století došlo k další reorganizaci řádu, kdy se Johanité dělili podle tzv. „jazyků“. Původně jich bylo sedm – Provence, Auvergne, Francie, Itálie, Aragon, Anglie a Německo (kam náležely i Čechy, Rakousko, Polsko a Uhry). Roku 1462 byl oddělením Kastilie a Portugalska od jazyka aragonského vytvořen jazyk osmý. Představený každého jazyka - pilier – zastával zpravidla některý důležitý úřad v řádu. Na Rhodu byl každý jazyk usídlen ve vlastním domě a jen nemocnici měli všichni společnou.

Od poloviny 15. století musel řád čím dál častěji odrážet nájezdy Turků přímo na samotný Rhodos. Skoro celé století ještě setrval řád na Rhodu, který byl ale roku 1522 dobyt osmanskými Turky. Na Nový rok 1523 opustili Johanité ostrov. Postupně si vytvořili přechodná exilová sídla v Mesině, Baiae, Civitavecchia, Viterbo, Villefranche a Nizze.

Po sedmiletém exilu postoupil císař Karel V. řádu 22. března 1530 ostrovy Malta, Gozo a Comino jako suverénní léno na věčné časy. Od této doby je řád znám jako Řád maltézských rytířů.

Patroni řádu

Panna Maria z Philermosu, sv. Jan Křtitel a zakladatel řádu bl. Gepard.

Řádoví světci a blahoslavení

bl. Fra Gerard

bl. Fra Raymond de Puy

sv. Niccasio Martire

sv. Hugo Canefro

bl. Gepard Mecatti di Villamagna

bl. Fra Don Garcia Martinez

sv. Gerland d´Alemanna

bl. Fra Pietro da Imola

bl. Nonius Alvarez Pereira

bl. Adrian Fortescue

bl. Fra David Gonson

bl. Vilmos Apor baron de Altorja


Významné domy v českých zemích

Do Čech byl řád uveden knížetem Vladislavem II. po jeho návratu z II. křížové výpravy, někdy mezi léty 1158-1169. Johanité byli usazeni na levém břehu Vltavy, na předmostí Juditina mostu. Nedlouho po svém příchodu vybudovali chrám Panny Marie pod řetězem, který slouží řádu dodnes.

Představený Johanitů v Čechách se nejprve nazýval preceptor, od 13. století velký preceptor a ještě později mistr. Od roku 1325 začal představený užívat titulu generální převor. Generálnímu převorovi v Čechách podléhaly také komendy na Moravě, ve Slezsku, Rakousku, Štýrsku, Korutanech a Kraňsku.


Období husitských válek znamenalo pro řád pohromu. 8. května 1420 lehl popelem chrám i konvent na Malé Straně a členové řádu se dočasně přestěhovali do Strakonic. Byly však vydrancovány i jiné řádové statky a část z nich byla dokonce zastavena Zikmundem Lucemburským. Celkově přišel řád o 9 komend.

Kvůli nedostatků finančních prostředků byl řád nucen zastavit nebo prodat další část svého majetku, takže se statky řádu omezily pouze na Prahu, Strakonice, Pičín a Opavu.

Teprve zklidnění poměrů za vlády Jagellovců napomohlo „zotavování“ řádu. Roku 1519 byl částečně opraven chrám na Malé Straně a byl u něj zřízen řádový hřbitov.


Díky oblibě a přízni velkých feudálů mohl řád brzy po svém příchodu do země zakládat i další komendy : Manětín (1169-1483), Kadaň (1186-1542), Ploskovice (1174 či 1188-1465), Kladsko (1184).

Roku 1243 získali Maltézští rytíři část bavorovského hradu ve Strakonicích, který se tak stal nejstarším rytířským řádovým hradem na sever od Alp.

Další komendy vznikaly pak ve 13. století : Mladá Boleslav (1255-1421), Světlá pod Ještědem, resp. Český Dub (po r. 1237 až 1425), Žitava.

Po zrušení templářského řádu získali johanité jejich komendy : sv. Vavřince v Praze, Čejkovice, Uhříněves, Vodochody a Nové Dvory na Táborsku.

Poznámky:

  1. Průkaz šlechtictví (do 16 předků) je vyžadován pro naplnění motta NOBLESSE OBLIGE, kdy je pravé šlechtictví manifestováno službou Kristu a méně šťastným lidem.
  2. obedience = poslušnost

Literatura: