IV. Lateránský koncil (1215)

IV. lateránský koncil, uskutečněný v listopadu roku 1215 z popudu tehdejšího papeže Inocence III., patří bezesporu k nejvýznamnějším církevním sněmům středověku, ne-li celých dějin křesťanstva. Lze v souladu s Jacquesem Le Goffem (1) říci, že jím (resp. osobou Inocence III.) vyvrcholil obrodný proces zahájený v polovině 11. století především papežem Řehořem VII.; právě on určil další směřování církve; právě on velkou měrou s konečnou platností definoval ideje o plnosti papežské moci a její nadřazení moci světské (jakkoli v tomto ohledu Inocenc III. nestavěl na zelené louce), které se pokusil téměř o století později v absolutní, extrémní podobě naplnit pontifik Bonifác VIII. ...

Soudím však, že za významem IV. lateránského koncilu stojí především osobnost Inocence III., o němž se obecně ne bez důvodu tvrdívá, že v něm dosáhlo středověké papežství vrcholu své moci – proto si myslím, že je nutné se nejprve blížeji seznámit s jeho životem.

Budoucí pontifex maximus Inocenc III. se narodil kolem roku 1160 jako Lothar ze Segni. Lothar získal výtečné vzdělání u proslulých kanonistů Huguccia v Bologni a Pierra de Corbeil v Paříži, které mu bylo více než dobrým předpokladem k úspěšné kariéře, nadto samo vzdělání bylo doplňováno Lotharovou pílí a duševními schopnostmi. Stal se členem kardinálského kolegia a jako takový byl ve svých 37 letech (byl mezi kardinály nejmladším) byl po smrti Celestina III. 8. 1. 1198 zvolen novým nejvyšším pontifikem. Josef Gelmi soudí, že v Inocencově osobě nasedl na Petrův stolec vladař par excelence – mistr papežské ideologie i kanonického práva, který dovedl ke zdárnému konci dílo započaté Lvem I., Řehořem I., Mikulášem I. a Řehořem VII. (2) Inocenc III. se již necítil jako „pouhý“ náměstek sv. Petra (lat. vicarius Petri), ale jako náměstek samého Krista (lat. vicarius Christi); přirozeně méně než Bůh, leč více než člověk poznamenaný ve své vezdejší existenci prvotním hříchem. Inocenc zastával názor, že veškerá moc vychází z moci papežské a že tedy i patriarchové musí sloužit Svatému stolci (tzn. papežský primát (3) ); veden stejným duchem, vznášel Inocenc nároky na konečný vladařský primát i ve sféře světské, nad králi a knížaty. Inocencova ráznost, cílevědomost i ideály, které směřovaly ne k posílení osobní moci, ale k povznesení Církve, se projevily již krátce po nástupu do úřadu, kdy se nový papež zaměřil na reorganizaci aparátu kurie, tzn. vypořádat se s příživníky a celou kurii tak pročistit. Stejně tak energicky se vrhl na to, aby se Patrimoniu sancti Petri navrátila území postupem času mu odňatá; přičleněno taky bylo vévodství Spoleto a hrabství Ancona. J. Gelmi a s ním Bernard Schimmelpfennig v této souvislosti opět hovoří o Inocencovi coby o druhém zakladateli papežského státu (4) .

K tomuto rozmachu papežství, kromě výtečné osobnosti Inocencovy, nemálo přispěla zahraničně politická situace, a to oslabení tradičního protivníka, římského panovníka. Po smrti Jindřicha VI. byla totiž Říše vnitřně rozdělena bojem mezi dvěma pretendenty: dědicem Jindřicha VI. Filipem Švábským, poručníkem jeho nezletilého syna Friedricha, a Filipovým oponentem Otou Brunšvickým. Přirozeně nebylo pro tak silnou osobnost jakou byl Inocenc III. těžké tak příhodné konstelace pro své cíle využít... Po počáteční neutralitě dané patrně zjišťováním, který z obou kandidátů bude pro Svatý stolec výhodnější, tj. menším nebezpečím, se nakonec roku 1201 Inocenc rozhodl pro Otu Brunšvického, jenž se mu patrně zdál tvárnějším v duchu papežské koncepce vztahu auctoritas versus potestas než Štauf Filip. Doba a situace však byla složitá, ani papež se nevyhnul tomu, aby jako knížata několikrát změnil strany (5) (Po počátečním příklonu k Otovi, posléze Inocenc podpořil Filipa, po jeho zavraždění se znovu přimkl k Otovi a roku 1209 jej v Římě korunoval císařem. Poté, co však Otovi s jídlem zřejmě narostla chuť a pokusil se následovat cestu někdejšího císařského universalismu, nechal jej Inocenc padnout a věnoval svoji přízeň mladému dědici Sicilského království (tzv. Svatopetrského léna) a římské koruny s nadějí, že mladý Štauf, zdomácnělý spíše na italském jihu než v Říši, bude snáze formovatelný než Ota Brunšvický. Jak je ale známo, tyto Inocencovy naděje nebyly naplněny a v osobě Friedricha II. vyrostl Inocencovým nástupcům snad nejvýraznější oponent od dob Otonů...

Dalšími podstatnými rysy Inocencovy politiky se stala snaha o iniciování další křížové výpravy (s tím souvisí jeho velice rezervovaný postoj k událostem v Byzanci roku 1204 a následnému Latinskému císařství, které ztížilo, ne-li znemožnilo, tolik potřebnou spolupráci mezi Západem a Východem), rozhodný boj proti heretickým hnutím (tehdy především proti katarům/Albigenským v jižní Francii – dominantnímu problému na prahu 13. století (8) ), to vše doprovázela papežská podpora řeholních a rytířských řádů, především však toto ovzduší přispělo k legitimizaci nových monastických směrů, dominikánů a františkánů (9) .

To však byla zatím ještě hudba budoucnosti, které se Inocenc III. nedožil, tedy osobně mu nic nebránilo prosazovat ideje papežského primátu, nadřazenost papeže jakoby nejvyššího lenního pána, jak už bylo naznačeno výše. Nechám-li znovu zaznít slova J. Gelmiho, zjistíme se, že Inocenc se bezpochyby domníval, že stojí nad lidmi i nad národy, protože dle jeho vlastního mínění knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, sv. Petr je tak převyšuje co do výšky i to šířky, neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé (6) . Toto pojetí bylo Inocencem ještě povýšeno tím, že namísto dosavadního symbolického označení římského biskupa coby náměstka sv. Petra uvádí na scénu termín náměstek Kristův. Reflexí, nepochybně politicky podmíněnou, bylo to, že králové Anglie, Aragonu, Portugalska, Dánska, Polska, Čech i Uher přijali formálně své země od papeže v léno. Již z letmého pohledu jsou patrné nároky Říma na nejvyšší autoritu v křesťanstvu, tak jak ji budou požadovat kupř. Bonifác VIII. či Jan XXII., nutno zde však říct, že Inocencovy vlastní požadavky byly v tomto ohledu dosti umírněné: Inocenc III., jakkoli kladl důraz na pozici papeže coby náměstka Kristova a v té souvislosti i plnost své moci (lat. plenitudo potestatis) a volnosti k zásahům do poměrů zemských církví, přesto neodpíral světským vládcům, že přijali svou moc od Boha, tj. že on nad nimi nedisponuje světskou autoritou, leč v jistých případech může uplatnit svůj vliv (daný např. právem korunovat císaře či pozice papeže jako lenního pána), to především na základě hříchu (lat. ratione peccati) může papež coby nejvyšší kněz vystoupit proti chybujícímu vládci a vykonat příslušné kroky k nápravě (7) .

A právě všechny výše zmíněné aspekty Inocencovy politiky se odrážejí i v aktech IV. lateránského koncilu. Opakuji, že tento koncil svým významem ani v nejmenším nezaostává za velkými ekumenickými koncily starověku, v praxi se jednalo o první skutečně univerzální koncil zemí středověké latinské Evropy s účastí nejen kleriků, ale i laiků (ti zde ale byly pouze v pozici svědků, nikoli aktivních účastníků).IV. lateránský koncil se pak stal vzorem pro papežské koncily 13. a 14. století (10) . Programem koncilu, zahájeného 11. 11. 1215 (zasedání byla celkem 3), byla vyhlášena především reforma obecné církve a křížová výprava, jejíž počátek byl ustanoven na 1. 6. 1217. Definitivně se zde papežství postavilo za Friedricha II. coby legitimního panovníka Římské říše. Koncilem bylo odsouzeno učení mystika Jáchyma z Fiore (11) , bylo definováno vyznání víry – akt namířený proti katarství, věřícím byla nařízena ušní zpověď a svaté přijímání alespoň jednou ročně, poprvé v církevním dokumentu tu byla přeměna při eucharistii nazvána transsubstanciací (formováno na základě střetu s Berengarem z Tours), dále bylo ustanoveno, že sedisvakance v diecézi nesmí přesáhnout 3 měsíce, jediným volitelem biskupa byla ustanovena kapitula, odsouzeno bylo mnohoobročnictví. Byla formulována zásada nemožnosti douzení papeže světskou osobou, leda v případě jeho hereze, což mělo mít do budoucna zásadní význam (12) . Došlo k uznání dominikánů a františkánů, vytváření dalších regulí však bylo zapovězeno. Část kánonů se týkala i Židů: především lichvářství (13) .

Papež Inocenc III. zemřel ve stáří 56 let roku 1216 v Perugii a byl pohřben v tamní katedrále. Odtud byly jeho ostatky papežem Lvem XIII. roku 1892 převezeny do baziliky sv. Jana Lateránského nechal mu tam vystavět odpovídající náhrobek (14) .

Co se týče konkrétních bodů jednání IV. lateránského koncilu, v následujících řádcích bych se rád podrobněji zaměřil na nejdůležitější kánony pojednávající o monasticismu, jež byly zmíněny výše, a to konkrétně 12. a13. kánon, už s ohledem na význam zde legitimizovaných bratří sv. Františka a sv. Dominika (15) .

Připomeňme, že jedním z hlavních deklarovaných záměrů koncilu měla být reforma obecné církve. Leč k tomu, aby mohly být koncilem přijaté zásady uskutečněny v praxi, bylo nutné ještě připravit zázemí, tzn. posílit soudržnost kléru jako celku, a to pod vrchním dohledem papežství. Právě o tom hovoří kánony, věnované monasticismu. Aby bylo dosaženo jednoty kléru, bylo třeba posílit vzájemné vazby mezi nimi. Zdůrazněme, že narozdíl např. od benediktinů pouze cisterciáci zachovávali mezi sebou styky na základě filiačních vazeb a institutu každoročních generálních kapitul v Citeaux. A právě toto se stalo cestou: dohled nad reformou obecné církve byl svěřen provinciálním synodám a generálním kapitulám řádů, tzn. pod patronací vyšších míst tak měla církev reformovat sama sebe...

V každém království či provincii se dle nařízení koncilu měla každé 3 roky sejít generální kapitula (ukládaná diecézními biskupy) opatů a těch převorů, kteří nad sebou neměli opata. S praktickou stránkou organizace měli být radou i pomocí nápomocni místní cisterciáčtí opati, neboť s obdobnými setkáními měli nejvíce zkušeností. Celá kapitula pak měla mít 4 předsedající – žádný z nich však neměl převzít vůdčí roli, aby mohl být kdykoli kdokoli nahrazen, bude-li to po zralé úvaze nutné. Toto shromáždění mělo rokovat, a to obezřetně, o reformě řádů a dodržování řehole po přesně stanovený čas dle cisterckých obyčejů. To, co zde se souhlasem 4 předsedajících bylo rozhodnuto, nechť je dle koncilu nedotknutelně ve všem zachováváno bez jakýchkoli výmluv, popření či odvolání. Shromáždění mělo také za povinnost stanovit termín další kapituly. Důležitým se stalo nepochybně nařízení, které říkalo, aby byly jmenovány rozvážné osoby z řad kléru, jež si vezmou za své navštěvovat papežovým jménem všechna opatství v daném království či provincii za účelem oprav potřebného (tj. vizitace). Pokud tito vizitátoři uvidí někoho nehodného svého úřadu, mají to oznámit příslušnému biskupovi. Jestliže ten odmítne problém řešit, mají vizitátoři referovat Svatému stolci. Papežskému stolci také náleží status odvolací instance v případě, že dojde k obtížím, které nebudou moci vyřešit výše jmenované osoby (tj. vizitátoři či generální kapitula), leč to, v čem byl dosažen souhlas, nechť je zachováváno bez porušení, praví kánon.

Diecézní biskupové nadto mají dbát o reformu klášterů v jejich jurisdikci, tedy v ideální rovině, když vizitátoři dorazí, měli by najít více ke chvále než k nápravě – je však třeba dbát na to, aby kláštery nebyly sklíčeny nespravedlivými břemeny; jen tak mají být práva vrchnosti povýšena, koncil (resp. papež) si v žádném případě nepřeje podporovat špatnosti, stojí opět v soudobém vyjádření. Dále bylo diecézním biskupům i předsedajícím kapitul nařízeno bránit hanění církve ze strany těch, kteří by si troufali působit škodu klášterům, ať již řeholníkům či na zboží.

Další pasáž, v souvislosti s legitimizací mendikatských řádů, si vzala za úkol stanovit jasná pravidla i v této oblasti. Jak říká kánon 13, aby příliš skvělá rozmanitost duchovních řádů nevedla k hlubokému zmatku v Boží církvi, bylo koncilem přísně zakázáno komukoliv zakládat nové řády. Bylo ustanoveno, že kdokoliv chce se stát klerikem, nechť vstoupí do jednoho z už schválených řádů; obdobně kdokoliv si přeje založit nový klášter, ať přejme regule a status řádů již uznaných. Koncil přísně zakázal komukoli, aby usiloval o příslušnost ve více konventech či, v případě opata, aby předsedal více než jednomu klášteru.

Mám za to, že z výše psaného je význam IV. lateránského koncilu pro středověkou církev i společnost patrný. Reforma tak (i vzhledem ke kánonům 12 a 13) získala solidní základ, tzn. šlo o reformu vnitřní, na níž byli zainteresování všichni příslušníci církve. Zmiňované kánony jistě měly potenciál mnoho nešvarů napravit, navíc nelze podceňovat takto posílené vzájemné vazby, které v konečném důsledku jistě nahrávaly papežům, jak se ve 13. a 1. pol. 14. století ještě ukáže...

(1) Jacques Le Goff, Hledání středověku, Praha 2005, s. 58 – 60.
(2) Josef Gelmi, Papežové – od svatého Petra po Jana Pavla II., Praha 1994, s. 116.
(3) Podrobněji viz Klaus Schatz, Dějiny papežského primátu, Praha 2001; k Inocencovi III. konkrétně s. 97 – 98.
(4) J. Gelmi, Papežové, s. 117; Bernard Schimmelpfennig, The Papacy, New York 1992, s. 170.
(5) Pro souvislosti kupř. viz Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Praha 1986, resp. 1998.
(6) J. Gelmi, Papežové, s. 117.
(7) B. Schimmelpfennig, The Papacy, s. 181.
(8) Viz kupř. Anne Brenonová, Kataři – život a smrt jedné křesťanské církve, Praha 2005; či Malcolm Lambert, Středověká hereze, Praha 2000, s. 76 – 100, 139 – 217.
(9) Viz Hugh Lawrence, Dějiny středověkého mnišství, Praha 2001, s. 235 – 258; srv. B. Schimmpelpfennig, The Papacy, s. 185 – 186.
(10) J. Gelmi, Papežové, s. 118; srv. Jane Sayers, Innocent III. Leader of Europe 1198 – 1216, London – New York 1994, s. 95 – 100.
(11) Viz M. Lambert, Středověká hereze, s. 285 – 297.
(12) Viz Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Praha 1990, a zvl. Francis Rapp, Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku, Praha 1996 (?).
(13) H. Jedin, Malé dějiny koncilů, s. 37 – 38; B. Schimmelpfennig, The Papacy, s. 181 – 185; J. Gelmi, Papežové, s, 118; J. Sayers, Innocent III, s. 95 – 100.
(14) J. Gelmi, Papežové, s. 118.
(15) Pro plné znění akt IV. lateránského koncilu viz http://www.ewtn.com/library/COUNCILS/LATERAN4.HTM; zde se konkrétně jedná o kánony „O generálních kapitulách mnichů“ a „Zákaz nových duchovních řádů.“


Použitá literatura:
Gelmi, Josef: Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha 1994.
Jedin, Hubert: Malé dějiny koncilů. Praha 1990.
Kadlec, Jaroslav: Dějiny katolické církve. Díl II. Olomouc 1993.
Lawrence, Hugh: Dějiny středověkého mnišství. Praha 2001.
Le Goff, Jacques – Schmitt, Jean – Claude (ed.): Encyklopedie středověku. Praha 2002.
Le Goff, Jacques: Hledání středověku. Praha 2005.
Sayers, Jane: Innocent III. Leader of Europe 1198 – 1216. London – New York 1994.
Schatz, Klaus: Dějiny papežského primátu. Praha 2001.
Schimmelpfennig, Bernard: The Papacy. New York 1992.

http://www.ewtn.com/library/COUNCILS/LATERAN4.HTM. citace 17. 11. 2005.