Formování klášterní domény ve 13. a 14. století na příkladu benediktinských proboštství v Polici nad Metují a Broumově
Podle jedné z klášterních tradic[1] se počátky osídlení severovýchodních Čech datují k druhé polovině 12. století. Tato tradice klade do roku 1171 založení pozdější osady Broumov při zemské stezce v místech dnešního hřbitovního kostela Panny Marie. Prvními broumovskými osadníky se pak měli stát uhlíři slovanského původu. Z důvodu ochrany klíčové komunikace, po níž nehostinnou krajinou cestovali výběrčí cel a kupci, rozkázal kníže v Broumově vystavět tvrz. K dalšímu rozvoji došlo po roce 1213, kdy celou oblast daroval král Přemysl Otakar I. benediktinskému klášteru v Břevnově. Díky tomu se broumovská tvrz stala domovem břevnovských mnichů, kteří začali oblast spravovat a podnítili i další osidlovací vlnu. Např. Benediktiny pozvanými soukeníky z Flander byly takto položeny základy známého broumovského soukenictví. Roku 1256 dosáhla benediktinská vrchnost povýšení osady Broumov na město, o dva roky později pak byl v Broumově zřízen farní kostel. Jak ovšem přesvědčivě doložil Josef Vítězslav Šimák, toto podání je pouze legendou, odrážející pozdní představy broumovských řeholníků o vlastních dějinách.[2]
Není to dokonce ani jediný příběh o příchodu benediktinů do severovýchodních Čech, který se vyprávěl ve zdech broumovského, resp. břevnovského kláštera. Podle jiné klášterní tradice,[3] kterou zachytil broumovský klášterní knihovník Jeroným Růžička, začíná historie polického a broumovského proboštství na Moravě. Roku 1201 totiž daroval moravský markrabě Vladislav Jindřich území okolo Hranic premonstrátům z Hradiště u Olomouce.[4] Zde však od roku 1169 působil poustevník Jurik a na území si na základě donace knížete Fridricha činili nárok benediktini z Rajhradu.[5] Podle zmíněné tradice Jurik proto přesídlil na neobydlené Policko, aby zde pokračoval ve svém rozjímavém životě. Jiné podání dokonce tvrdí, že do regionu severovýchodních Čech zamířil Jurik cíleně, podle příkazu břevnovského opata Chunona, který zdejším krajem disponoval jako dědictvím po sv. Vojtěchovi.[6] Břevnovsko-broumovská tradice tak Jurikovi přičítá zahájení osidlování dosud spíše nehostinného kladského pomezí. V zušlechťování místní krajiny měl poustevník Jurik pokračovat až do své smrti, kladené do roku 1209.[7] Jurik se ve svém novém domově dokonce prý setkal s Přemyslem Otakarem I., když se panovník vracel z výpravy do Polska a od Jurika si vyžádal doprovod divokou krajinou k Náchodu. Panovníkovi je pak legendou (která nápadně připomíná příběh o setkání sv. Prokopa s knížetem Oldřichem) připisován i název regionu. Přemysl ji měl nazvat Policí poté, co spatřil poprvé Jurika při výrobě police pro své obydlí.[8] Byť o poustevníku O Jurikovi víme pouze z falz, lze ovšem předpokládat jeho reálnou existenci (minimálně stran působení na Moravě), jež se následně otiskla do břevnovské historické paměti. Na Jurikovo kolonizační úsilí pak měl navázat břevnovský jáhen Vitalis s několika dalšími bratřími.[9] Ti v Polici vystavěli kapli Panny Marie a dosud pustou krajinu se podle svých možností snažili učinit obyvatelnou.[10] Příslušenstvím kapli vybavil břevnovský opat Chuno.[11] Na tuto zakladatelskou činnost břevnovských řeholníků odkazuje i další hypotéza o původu jména osady i kraje, která odvozuje název od prvních polí vyklučených břevnovskými mnichy.[12]
Pro úplnost dodejme, že pozdější verze tohoto příběhu, které lze vysledovat od 16. století, dávají břevnovskou kolonizaci severovýchodních Čech do souvislosti se slavníkovským panstvím tak, jak o něm mluví Kosmas,[13] a vykládají osidlování Poličky a Broumovska jako naplnění svatovojtěšského dědictví.[14] Na rozdíl od staršího bádání můžeme dnes už jakoukoli takovou spojitost odmítnout. Nehledě na to, že moderní bádání dospělo kombinací archeologických i historických metod k odmítnutí Kosmou popisované rozsáhlé slavníkovské domény i odtud vyvozovaného mocenského postavení, o žádném podobném nadání ze strany biskupa Vojtěcha nejsme jakkoliv informováni. Ona údajná ústní tradice (kterou skutečně nelze už s ohledem na břevnovský kult sv. Vojtěcha coby zakladatele kláštera vyloučit) byla spíše prostředkem k podpoře břevnovských nároků.[15]
Výše zmíněné příběhy odrážejí představy o počátcích polického a broumovského kláštera, které se zformovaly během 16.-19. století. Pro studium fungování historické paměti jsou významným pramenem, o skutečných událostech na prahu 13. století však vypovídají pramálo, byť stopy relevantních událostí tu více, tu méně obsahují. Na poněkud jistější půdu v otázce polických počátků se dostáváme až s rokem 1213. Do tohoto roku je datována listina, kterou král Přemysl Otakar I. na žádost opata Chunona daroval polický újezd, označovaný v listině za pusté, na věčné časy břevnovskému benediktinskému klášteru.[16] Listina obsahuje dokonce výslovné nařízení, aby tento újezd i všichni lidé a statky, jež k němu náležejí, byli poddáni jen a pouze opatovi, a to jak ve věcech duchovních, tak světských, tedy aby byli vyjmuti z dosavadní pravomoci královských župních úředníků. Na základě tohoto privilegia se břevnovský opat stal vrchností v dané oblasti. Právě tato imunitní pasáž ovšem nabádá k opatrnosti a listina byla proto právem identifikována jako listinné falzum. Obecně se však předpokládá její hodnověrnost alespoň v základní informační rovině.[17]
Zajímavé je, že údajná darovací listina Přemysla Otakara I. z roku 1213 se zmiňuje jen o Vitalisovi, nikoli o Jurikovi, ačkoli mezi činností obou uběhla jen krátká doba a oba kolonizační podniky na sebe musely pravděpodobně navazovat. Stanislav Brandejs proto uvažoval, že opat Chuno buď nepokládal Jurikovo úsilí za podstatné (zde však vyvstává otázka, zda by tak opat neprokázal starší právo k majetku, k němuž se hlásil), nebo spíše o něm nic nevěděl.[18] Výmluvný je také fakt, že o Jurikovi zná literatura počínaje 18. stoletím řadu podrobností, o Vitalisovi však nikoliv. Jsme tak nuceni odkázat minimálně legendu o Jurikovi a prvotní polické kolonizaci nejspíše nazpět do oblasti klasických „mýtických počátků.“[19] Lze uvažovat o tom, že obě osidlovací legendy (zvláště dáme-li si je do souvislosti s opatskými falzy 13. století) vznikly za účelem pozdější legitimizace břevnovských zisků v oblasti. Odpověď na otázku jejich skutečné historické relevance je tak více než složitá a těžko kdy bude úplně zodpovězena.
Sama břevnovská falza náleží k hojně probádanému tématu z dějin českého středověku.[20] Jejich vznik bezesporu spadá do 13. století, konkrétně do doby po roce 1222. Na detailní výzkum listinných památek této epochy se zaměřili především Jindřich Šebánek a Sáša Dušková.[21] Z jejich studií právě vystoupila jako nepochybné falzum donace Přemysla Otakara I. na újezd polický z roku 1213 i konfirmace téhož od Václava I. z roku 1229, dochovaná v konfirmaci Karla IV. z 14. 1. 1351.[22] Dále pak listina Přemysla Otakara II. z roku 1260, týkající se rozřešení poměrů na Poličku, kdy král s odkazem na svého otce a děda posílil pravomoci břevnovského opata nad poddanými v severovýchodních Čechách oproti kladskému purkrabímu.[23] Svou studii Sáša Dušková uzavírá závěrem, že studovaný případ Břevnova podává i obraz obecných poměrů v českých zemích, kdy hlavně na počátku vlády Přemysla Otakara II. lze vysledovat usilovnou snahu o hospodářské zajištění, které se (v případě Břevnova) uzavírá k roku 1266.[24]
Jindřich Šebánek a Sáša Dušková ovšem na druhou stranu rozehnali podezření, která panovala ohledně jiných listin. Týká se to mimo jiné listiny Přemysla Otakara II. z roku 1253[25] o přenesení práva trhu z Provodova do Police a potvrzení držby Police Břevnovu.[26] Šebánek také zbavil podezření břevnovský exemplář Přemyslova velkého privilegia z března 1222,[27] už z toho důvodu, že Břevnov je výslovně jmenován v konfirmaci daného privilegia Přemyslem Otakarem II. roku 1253.[28] Podle Šebánkova úsudku rovněž nemůže být námitek proti listině o koupi rychty v Broumově roku 1266.[29] Skupinu břevnovských falz naposledy obohatil Ivan Hlaváček zpochybněním existence privilegia Přemysla Otakara II., na něž odkazuje konfirmace Václava IV. z roku 1405.[30] Toto privilegium mělo broumovským měšťanům, resp. klášterní vrchnosti, povolovat výrobu sukna a udělovat právo skladu. Hlaváček na základě toho, že se tato listina nezachovala v jiných konfirmacích, především rozsáhlých stvrzeních Karla IV., usuzuje, že ve skutečnosti nikdy neexistovala. Břevnovští tak podle Ivana Hlaváčka využili jakéhosi přepadu města, o němž mluví i počátek nejstarší broumovské městské knihy, aby institucionálně zakotvili víceméně zavedené, ale neformální právo skladu.[31]
Základem falzátorské činnosti českých duchovenských ústavů byla proměna právního rámce české společnosti na prahu 13. století, vyjádřená v našem konkrétním případě privilegiem české církve Přemysla Otakara I. z března 1222,[32] na niž byly duchovní instituce nuceny reagovat.[33] Jistě nelze očekávat od břevnovských opatů nějaký dalekosáhlý pečlivě připravovaný plán, jak cestou falšování všech možných dokladů svůj klášter povznést, jak mínil Václav Hrubý.[34] Listinný materiál je v břevnovském klášterním archivu dochován jednoznačně až od 13. století.[35] Počátky české listiny jsou diplomatiky kladeny do závěru 11. století, větší šíření je zaznamenáno od sklonku první poloviny 12. století.[36] Faktem je, že vedle výjimečného souboru listin hradišťského kláštera jen u Kladrub jsou do konce 12. století dochovány dvě nesporně pravé listiny domácích vydavatelů. Veškeré další fundační či donační listiny benediktinských klášterů jsou falzy 12. či počátku 13. století.[37] Přitom se ale s určitostí předpokládá vedení aktových záznamů u Ostrova, Opatovic i Kladrub a s velkou pravděpodobností také u Břevnova, Rajhradu, Třebíče a Hradiště.[38] Zdeněk Fiala proto usoudil, že nemůže být taková absence diplomatických záznamů náhodou, protože množství listin českých klášterů neroste ani od 30. let 12. století, kdy se obecně listina stále více prosazuje (ačkoliv ještě ve 40. a 50. letech je užívání skutečných listin vzácností). Pokud tedy panovník podmínil roku 1222 potvrzení výsad a především majetků předložením písemných dokladů, jednalo v kontextu dosavadního právního a společenského vývoje přemyslovských zemí o radikálně novou situaci a církevním institucím, které na tomto byly především zainteresovány, nezbývalo, než na požadavek zareagovat, byť cestou vytváření listinných podvrhů. Tyto dokumenty však nelze vždy jednoznačně označit za falešné stran obsahu.
Přese všechny pochyby lze tedy předpokládat, že k rozvoji severovýchodních Čech došlo na počátku 13. století přičiněním břevnovských opatů Chunona a Dluhomila. Na Policko tak z podnětu benediktinů přicházeli osadníci, tehdy ještě převážně domácího původu[39] a po obou stranách Stěn byly klučeny lesy a stavěny vesnice. Do tohoto období lze s jistou opatrností klást i počátky Broumova coby tvrze nad řekou Stěnavou.[40] V tomto případě je ale na místě opatrnost při zvažování břevnovského podílu, neboť benediktini na Broumovsko zjevně pronikají až kolem poloviny 13. století. Při původní Vitalisově kapličce byl snad ještě za opata Chunona,[41] spíše však až za jeho prvních nástupců, vybudován klášter Panny Marie. Ten je nejpozději od roku 1260 doložen se statutem proboštství[42] a ve 13. století představoval centrum břevnovské kolonizace v oblasti v oblasti severovýchodních Čech.[43] Tímto centrem zůstala Police až do doby, než nad ní převážil význam Broumova, tj. někdy do 1. poloviny 14. století.
Že panství vzkvétalo, potvrzuje samo rozrůstání se polického kláštera i předpokládaný růst osady Police.[44] Roku 1253 sem byl přeložen královským privilegiem trh z klášterní vsi Provodova.[45] Samotný akt ale neznamená, že by Police už dosáhla statutu městečka či města. Jak dokládá František Hoffmann, ne všechna sídliště nadaná právem trhu vyrostla až na kvalitativní úroveň města. Některá dosáhla statutu městečka, jiná zůstala zakonzervována v rovině venkovského sídliště s omezenou tržní funkcí, další poklesla na úroveň vsi.[46] Roku 1253 král Přemysl Otakar II. vedle přeložení trhů z Provodova do Police také potvrdil nadání Policka opatovi Martinovi I.[47] Na tomto základě tak mohl opat Martin I. povolat německé kolonisty a postoupit jim díl území mezi Stěnami a říčkou Stěnavou, aby zde žili a hospodařili podle práva německého.[48] V části literatury se traduje, že tehdy byli v Broumově usazeni němečtí soukeníci, kterým bylo povoleno držet se práv německých, zhotovovat sukno z počesné vlny, k čemuž pro ně opat vymohl u krále příslušné výsady.[49] Tyto úvahy ovšem přesvědčivě vyvrátil Ivan Hlaváček, jak je zmíněno výše.[50]
Roku 1258 pražský biskup Jan III. udělil břevnovskému opatu Martinovi právo, aby užíval výnosů broumovské fary a dosazoval i sesazoval zde faráře bez zvláštního stvrzení od biskupa.[51] Tato listina je nepochybným dokladem postupné expanze Břevnova v prostoru severovýchodních Čech. Josef Vítězslav Šimák a po něm Karel Kuča logickým způsobem z aktu inkorporace broumovské fary vyvodili ustavení proboštství v Broumově, jež bylo potvrzeno papežem Bonifácem VIII. roku 1296.[52] Přesto, až do doby vystavění hradu a především kláštera v Broumově opatem Bavorem na počátku 14. století hrálo významnější roli centra nadále proboštství polické. Do roku 1260 se pak hlásí podvržená listina, v níž měl král Přemysl Otakar II. nařídit, aby bylo Policko vyňato z pravomoci královských úředníků,[53] a to jak v oblasti soudní, tak v oblasti platů, a aby podléhalo jen opatovi břevnovského kláštera. Pouze v případě hrdelního zločinu mělo být toto řešeno před královským soudem v Praze, ovšem pokuta či propadnutí statku mělo vždy náležet právě Břevnovu. Zdá se však, že snad z důvodu vzdálenosti hlavního města a břevnovských panství v severovýchodních Čechách, přešla tato pravomoc na soud hradeckého kraje, a to do roku 1295, kdy král Václav II. udělil Polici právo hrdelní.[54] Opat měl právo přenést na něj delegovanou pravomoc na jinou osobu, povětšinou na dědičného rychtáře, tzv. šulce. Ani nadání hrdelním právem neznamená, že by Police byla už v této době městem, jakkoliv je hrdelní právo jedním z výsadních práv městských. V listině samé je Police označena jako „locus forensis“.[55] Jiří Kejř říká, že na konci 13. století nelze sídliště s přívlastkem „forensis“ pokládat za plnoprávná města.[56] Nadto jako „oppidum“ je Police nad Metují doložena až v královské listině z roku 1395. Obdobně pak hovoří urbář z roku 1406 a privilegium Vladislava II. z roku 1502.[57] Srovnáme-li polické poměry s broumovskými, můžeme opět vytušit probíhající přesun center. Z roku 1260 pak pochází listina, vymezující hranice polického zboží vůči statkům pánů Petra a Rubína, rodu erbu třmene.[58]
Dikce Přemyslovy podvržené listiny z roku 1260 rozlišuje polický újezd a ostatní zboží kláštera za horami, tj. Broumovsko. Václav Vladivoj Tomek z toho vyvodil oddělenou správu klášterních statků. Na Policku pod správou probošta, na Broumovsku pod dohledem purkrabího.[59] Nezapomínejme ale, že za Stěnami klášter nebyl do té doby de facto pánem, ačkoliv od dob opata Dluhomila se sem nepochybně upínala pozornost břevnovského konventu. K zisku, resp. plnému ovládnutí došlo právě až za zmiňovaného opata Martina.[60] Tento opat roku 1266 odkoupil od fojta Wichera fojtství v Broumově se všemi právy a důchody k němu přináležejícími.[61] Skutečnost, že k tomu bylo zapotřebí svolení nejvyššího komořího a maršálka, naznačuje oprávněnost skepse vůči domněnkám o dřívější přináležitosti Broumovska k břevnovské majetkové doméně. Klášterní panství se nepochybně ustavovalo a rozšiřovalo postupně, vlivem uznání klášterních falz, nebylo tedy od základu dáno privilegiem z roku 1213.[62] K tomuto fojtství nejspíše krom Broumova přináleželo přibližně od poloviny 13. století také několik vsí v okolí. Samotný Broumov je písemně poprvé doložen k roku 1256 jakožto trhová ves (villa forense) či městečko (oppidum forensis),[63] fojtství je v pramenech fixováno o dva roky později. O Broumovu jako městě (civitas Brunow cum suo territorio) hovoří listina opata Bavora z roku 1296, třebaže po striktně právní stránce městskými právy ještě obdařen nebyl.[64] Broumovskému fojtovi podléhaly do té doby v okolí založené vsi. Jméno Broumov bývá odvozováno od jeho zakladatele, obvykle se uvažuje o jakémsi Brunovi,[65] avšak nejsou nám známy žádné podrobnosti. Vzato souhrnně, počátek 60. let 12. století tak lze považovat za datum, kdy bylo benediktinská správa v severovýchodních Čechách plně konsolidována a právně zajištěna. Policko i Broumovsko měly tedy ve 2. polovině 13. století vlastní správu, ač obojí podřízenou Břevnovu. Policku vládl probošt, Broumovsko spravoval purkrabí, sedící právě na broumovské tvrzi, jenž zde stála snad již v roce 1253, s jistotou od roku 1296.[66]
Za těžkých časů po smrti krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli došlo v letech 1279-1290 za opata Kristiána k zastavení Broumovska vévodovi Jindřichu IV. Vratislavskému.[67] Po upevnění vlády mladého Václava II. a v prvé řadě po smrti vévody Jindřicha IV., jemuž římský král Rudolf I. doživotní držbu Kladska potvrdil, se Broumovsko navrátilo na základě vévodovy závěti zpět do držení břevnovských opatů. Tehdy bylo také zřízeno samostatné broumovské děkanství, jež bylo odděleno od děkanství kladského.[68] Obtížným časům ale neměl být ani po konsolidaci zeměpanské moci konec. O atmosféře a životních podmínkách doby vypovídá právě onen úřad broumovského purkrabího. Takovým purkrabím byl rytíř Konrád ze Sulzu, najatý opatem roku 1296.[69] Rod pánů ze Sulzu byl slezský rod původem z Durynska. Samotný Konrád se do Slezska se přiženil a po své ženě Jadwize z Maniowa zdědil statky v Dobrzkowicích. O kontaktech a postavení členů rodu ze Sulzu svědčí fakt, že v letech 1298- 1321 se jeho příslušníci objevují při vratislavském a lehnickém dvoře, bratr samotného Konráda působil jako duchovní v Hlohově.[70] Purkrabí Konrád měl za úkol opatřit broumovskou tvrz posádkou a dostatečně ji bránit. Pokud by se vzdálil, slíbil Konrád zanechat tvrz osazenou silnou posádkou. V případě války mezi českým králem a polskými knížaty pokud by nebyl schopen broumovskou tvrz ubránit sám bez pomoci, nesměl sám povolat pomoc. O vyslání pomoci měl totiž rozhodnout pouze opat. Purkrabí měl být sice ochráncem práva, přitom si ale nesměl uzurpovat soudní pravomoci, pokud by mu to opat neurčil po svém vyslanci či ve svém dopise. Při soudních sporech měl vždy stát na straně broumovského fojta. Nesměl v krajině lovit zvěř a ptactvo, ani chytat ryby, pokud by to nepovolil probošt v Polici.[71] Po něm (tj. patrně od roku 1297) držel purkrabský úřad Vyšemír z Nečtin, údajně bratr opata Bavora.[72]
Opodstatnění funkce broumovského purkrabího dobře ilustruje příběh z počátku 14. století. Roku 1300 totiž v době opatovy nepřítomnosti broumovští fojtové Lev a Tyček spolu s rychtáři z Martínkovic a Otovic vykradli o svátku Božího těla pokladnu v kostele v Polici. Opat Bavor si nechal oba fojty po návratu z Říma zavolat k sobě do Police a po jejich příchodu je nechal zajmout a uvěznit na hradě Jestřebí pana Hynka z Dubé. Leč neopatrností či snad přímým přičiněním strážců zajatci utekli a spolu s dalšími vedli odbojnou válku proti klášteru. Konventu škodili rozličným loupením, žhářstvím, ba dokonce vyplenili a vypálili samotný Broumov. Těžká zranění přitom utrpěl klášterní notář Jan, jemuž útočníci ukradli poddanské platy ve výši 70 hřiven stříbra, a purkrabí Vyšemír přišel o koně a zbroj v hodnotě 100 hřiven stříbra. Od škod ovšem nebyli uchráněni ani broumovští měšťané, ačkoliv se útočníkům nestavěli na odpor. Škody na sýpkách a dvorech dosáhly výše 200 hřiven stříbra. Následkem toho byli oba fojtové prohlášeni za psance a dáni do klatby. Nedali se tím ale zastrašit a dále plenili okolí. Když však včele družiny 100 mužů vyloupili a vypálili klášterní ves Šonov, purkrabí Vyšemír s pomocí pana Beneše z Vartenberka, purkrabího kladského,[73] proti povstalým fojtům vytáhl s hotovostí a porazil je. Odbojní fojtové s částí svých druhů byli zajati, avšak Lvovi se podařilo uprchnout. Jeho bratr Tyček byl z příkazu purkrabího Vyšemíra smýkán po broumovském náměstí přivázán k ocasům koní, a poté, již polomrtvý, uvržen do kobky, kam jej posléze následoval i znovu lapený Lev.[74] Tím byly mír a bezpečnost v kraji obnoveny, jak říká listina opata Bavora.[75]
Celou kauzu ovšem známe toliko optikou opata Bavora z Nečtin. Již Rudolf Urbánek varoval před nebezpečím jednostranného pohledu. Třebaže z dochovaných pramenů se zdá, že celá událost tkví v loupežném přepadení, jeho potrestání a následné msty, nelze se nepozastavit nad rozsahem nepokojů na Broumovsku roku 1300. Takto uvažoval i Rudolf Urbánek, který nepokládal krádež peněz z polického kostela za hlavní příčinu. Události, které vyvrcholily otevřeným střetem s klášterní vrchností, Urbánek považoval za cílevědomou rebelii proti opatovi Bavorovi, zapříčiněnou krácením práv broumovských fojtů i ostatních rychtářů na Broumovsku ze strany Benediktinů. Loupež peněz byla podle Urbánka aktem nespokojenosti s výší desátků, jimiž opat Bavor financoval své nákladné a ambiciózní plány.[76] Třebaže celkový obraz opata Bavora cobi velkého falzifikátora a konspirátora, který Rudolf Urbánek ve svém rozsáhlém díle vykreslil, není příliš přesvědčivý a rovněž vede k opatrnosti v úsudcích,[77] i případ povstání broumovských fojtů může být odrazem konstituování benediktinského panství v severovýchodních Čechách. Inspirativní je také Urbánkův poukaz na možnou spojitost bratrů Lva a Tyčka s rodem Pannewitzů na základě toho, že jméno Tyčko se v tomto rodě opakovaně objevilo.[78]
Po těchto neblahých zkušenostech nechal opat Bavor z Nečtin mezi lety 1301-1305 vystavět v Broumově nový hrad na místo vypálené dřevěné tvrze, na jehož stavbu vydával každým rokem 24 hřivny stříbra a k tomu ještě 18 strychů různého obilí. Za šest let činilo celkové vydání 144 hřivny stříbra, plus 12 hřiven za dovoz kamene. Hradní studna podle dochovaných účtů vyšla na 4 hřivny, stavba fary na 7 hřiven, další náklady obnášely sumu ve výši 5 hřiven. Na jižní straně hradu dal opat postavit trojlodní kostel s masivními opěrnými pilíři. Josef Vítězslav Šimák argumentoval, že nelze mluvit o stavbě nového hradu, ale jen o jeho obnově po požáru, neboť broumovské „munitio“ je doloženo už k roku 1296. Myslím, že toto není ve vzájemném protikladu, protože je možno věc vysvětlit stavbou nového, tj. většího a lépe opevněného sídla, což lze po prožitých zkušenostech pochopit. Naopak není třeba zpochybňovat Šimákovu tezi o tom, že vzhledem k dominantní poloze kláštera i hradu, který se nepřizpůsobuje okolí, ale okolí jemu, lze soudit, že zde ona tvrz jakožto předchůdce tohoto nového opevněného sídla vznikla buď současně s městem, ale spíše ještě před ním. I Jan Čížek a Jiří Slavík předpokládají existenci tvrze nejpozději v roce 1296 a její zničení za bojů s fojty i následné obnovení a rozšíření ve skutečný hrad.[79] Při němž pak opat Bavor roku 1322 založil nové sídlo proboštství, když severovýchodní stranu tohoto hradu přestavěl na plnohodnotný klášter.[80] Ve stejné době byly dokončeny také stavební práce na polickém proboštství, jež prošlo rozsáhlou přestavbou, o které svědčí opatské zápisky uvádějící náklady. Tehdy byl téměř dokončen klášterní kostel Panny Marie, započatý už za opata Martina.[81] A právě tento opatem Bavorem z Nečtin na počátku 14. století vystavěný a opevněný hrad, který stál jako sídlo proboštů na vyšším kvalitativním stupni než dřívější tvrz, byl zřejmě spolu s jeho strategickou polohou hlavním důvodem povýšení významu Broumova a tedy přesunutí centra regionu z Police za Stěny, když se Broumovsko začalo osamostatňovat na původním zázemí kolonizace severovýchodních Čech, na polickém proboštství, které postupně ustoupilo do pozadí. Na okraj zmiňme, že ve světle událostí v regionu na sklonku 13. století se jeví nikoliv neopodstatněným názor archeologů, kteří zvažují o dataci hrádku Vlčince u Žďáru nad Metují do doby opata Bavora z Nečtin.[82]
Severovýchodní Čechy tedy prošly v letech 1213-1322 bouřlivým rozvojem, na jehož konci stál konstituovaný region se sítí vesnic a městským centrem jakožto správou oblasti. Leč i tento vzestup měl své důsledky: roku 1331 král Jan Lucemburský zastavil město i panství Broumov, očividně v důsledku potřeby prostředků spojených s jeho italskou politikou, bratrům Wolframovi a Matějovi z Pannewitz.[83] Šlechtický rod Pannewitzů sídlil ve Slezsku a původně pocházel z Horní Lužice, z Pannewitz pod Bischofswerdou. Ve 14. století byl tento rod již velmi rozvětvený. Z hlohovské linie vzešla větev, která se usadila v Kladsku. V roce 1327 obdrželi bratři Pannewitzové Wolfram, Matěj a Tyček od Jana Lucemburského za věrné služby patronát kostela v Rengersdorf pod Kladskem. V Kladsku pak dosáhli úspěchu a Wolfram se dokonce stal kladským purkrabím.[84] Listu krále Jana, daný 10. června v Pavii, opatovi a konventu zaručil, že statky kláštera ve městě Broumově a okolí připadnou po smrti obou bratří, jimž bylo panství zastaveno, Břevnovu nazpět, což oba Pannewitzové přijali. Po jejich úmrtí se tak skutečně stalo.[85] I přes tyto zásahy ze strany panovnické komory lze dobu opata Bavora z Nečtin i jeho nástupců charakterizovat jako období rozkvětu.
Pozici kláštera je možno vyvozovat z postavení samotného města Broumova, které hrálo očividně stále významnější roli. Právě k roku 1331 máme doloženu do dnešních časů bohužel nedochovanou městskou pečeť, tedy i nutnost právních úkonů ze strany městských hodnostářů.[86] Byla-li doba počátků vlády lucemburské dynastie pro Broumovsko nelehká, můžeme naopak konstatovat nepochybné zlepšení jeho pozice a situace za vlády Janova syna. Roku 1348 totiž dosáhl opat Předbor z Chroustoklat (ještě nedávno polický probošt)[87] na Karlu IV. obdaření Broumova právy královských měst Hradce a Kladska,[88] a tentýž panovník dovolil opatovi usadit ve městě Broumově dvě židovské rodiny, které byly osvobozeny ode všech daní a poplatků náležejících královské komoře.[89] 14. ledna 1351 si opat Předbor vymohl od Karla IV. potvrzení všech předchozích výsad udělených klášteru dřívějšími knížaty a králi.[90] Na žádost konventu pak roku 1359 Karel IV. broumovským měšťanům zakázal obehnat město hradbami a příkopy proti opatově vůli (o obehnání Broumova začala městská rada uvažovat zřejmě již roku 1348 v důsledku Karlova privilegia).[91] Tento na první pohled snad bezkonfliktní akt opevnění města (opevnění přece muselo být prospěšné jak samotným měšťanům, tak i vrchnosti, jejíž zboží tak bylo spíše chráněno) je ale nesporým dokladem právě onoho rostoucího sebevědomí broumovských měšťanů, které mělo být vyjádřeno stavbou hradeb i navenek, což si opat Předbor jistě dobře uvědomoval. Avšak už o rok později nastoupil do úřadu nový opat Diviš I., který odmítavé stanovisko svého předchůdce nesdílel. A tak v letech 1360-1380 došlo k obehnání Broumova kamenným opevněním, které zahrnovalo i objekt kláštera, hradu a farního kostela.[92]
Co se týče poměru broumovského proboštství k církevní vrchnosti, ta byla benediktinům nadále nakloněna: roku 1335 papež Benedikt XII. potvrdil všechny výsady, povolení, exempce a milosti papežské, císařské i královské, které byly Břevnovu dosud uděleny, což lze bezpochyby vztahovat i na Broumovsko, neboť roku 1341 biskup Jan IV. z Dražic potvrdil poddanství broumovské fary Břevnovu.[93] Potvrzení práv na Polici a Broumov se Břevnovu dostalo znovu roku 1391.[94] Položme si proto retrospektivní otázku, jaká byla pozice severovýchodních Čech v rámci širšího břevnovského klášterního panství, což může zpětně vypovídat o důvodech motivace opatů počátku 13. století k zisku regionu.
Neocenitelnými, leč bohužel ojedinělými prameny, jsou v tomto ohledu torzo klášterního urbáře z let 1390 až 1394[95] a urbář klášterních statků z roku 1406.[96] Doklady o vývoji břevnovské majetkové držby jsou dochovány krom toho až od 13. století, přičemž se dlouho jedná o jednotliviny, nedovolující učinit si konkrétnější představu.[97] Majetkové poměry Břevnova ve 13. století zachycují falza listin, hlásící se ke knížatům Boleslavu II. a Břetislavu II. Tyto listiny ukazují velmi roztříštěnou majetkovou držbu, rozprostřenou především po středních Čechách, dílem pak skrze rajhradské proboštství na Moravě.[98] Vzhledem k historickému vývoji neměl břevnovský klášter rozsáhlou pozemkovou državu ve svém bezprostředním zázemí. Většina klášterních zboží, zformovaná během 13. století, byla rozeseta po celém království. V okolí pražského hradiště byla pozemková držba od počátku nutně rozdrobená. Až do začátku 13. století bylo zvykem panovníka zajišťovat existenci církevních institucí nějakými statky v okolí Prahy. Do toho od 13. století však razantně vstoupilo vedle církve též měšťanstvo, které začalo zakupovat venkovská zboží. Na omezeném hřišti tak bylo příliš mnoho hráčů. Klášterní pozemkové nadání tedy netvořilo v žádném případě kompaktní celek, což jistě nebylo z ekonomického hlediska příliš výhodné.[99] Proto klášter jak mohl, usiloval o změnu, o scelení domény cestou směn a koupí. Kromě snah o zisk a sjednocení pozemkového majetku,[100] v němž spočíval základ středověké ekonomiky, však klášter nezanedbával ani příjmy spojené s patronátními právy nad inkorporovanými kostely.[101]
Z našeho hlavního pramene, klášterního urbáře z počátku 1. decénia 15. století,[102] vyplývá, že ekonomika břevnovského klášterství stála na zemědělské produkci v okolí Prahy, dále pak Podřipsku, Litoměřicku, Chlumínsku a Kouřimsku, tedy oblastech s dávnou sídlištní tradicí, nezanedbatelnou roli však hrály i regiony kolonizační, tj. oblast středního Povltaví, Policka, Broumovska a Prácheňska..[103] Na počátku 15. století Břevnovu patřilo 90 celých vsí a téměř 20 z části[104] včetně několika samostatných dvorů. Dále pak několik tvrzí a především město Broumov a městečka Chlumín, Police nad Metují a Rajhrad. Největší příjmy plynuly konventu z úrodných oblastí středních Čech, kde klášter vlastnil relativně hustou síť dvorů, zemědělských, řemeslných a obchodních center. Lokality mimo tuto oblast měly malý ekonomický význam. Středočeské statky se na důchodech Břevnova podílely téměř 50%, přičemž to byla toliko ¼ klášterství. Mimořádné postavení měly ovšem ve srovnání se zbytkem klášterství državy v severovýchodních Čechách, které skýtaly výhody kompaktní domény s nezanedbatelným množstvím peněžních platů (především Broumovsko).[105] Obecně lze konstatovat, že území darované břevnovskému opatovi Chunonovi králem Přemyslem I. Otakarem a označované tehdy jako újezd polický, bylo dosti nehostinné. Naopak za skalnatým pásmem Stěn, tzn. v pozdější broumovské kotlině, byl kraj sice chladnější než Policko, avšak výhodněji položený – otevřený na severozápad i jihovýchod horskými branami, s možností dobrého spojení se Svídnickem na jedné straně a Kladskem na druhé. To hrálo podstatnou roli při obchodních a dalších kontaktech v rámci širšího regionu. Zatímco ve středních Čechách, coby nejstarší sídlištní oblasti, v podstatě zůstaly v nemalé míře až do 15. století zachovány hospodářské zvyklosti starší doby, tj. velký podíl naturálií a robot, v severovýchodních Čechách se od počátku vlivem kolonizace nabízela možnost aplikace trendů moderních a celá oblast byla od počátku orientována na řemeslnou výrobu a obchod (Broumovsko), přitom ovšem se zemědělským zázemím (Policko). Rostislav Nový ve vztahu Břevnova k jeho severočeským doménám usoudil, že integrita obou proboštství v rámci celého břevnovského dominia byla bedlivě chráněna, a to právě s ohledem na to, že se jednalo o ekonomické těžiště.[106]
Hlavní problém klášterního velkostatku předhusitského období spočíval v potížích při překonávání ryze naturálních hospodářských vztahů: ty, které nebyly schopny přejít od naturální renty k rentě peněžní, se začaly opožďovat a posléze rozpadat vlivem rostoucích pronájmů a nakonec i rozprodávání statků, neboť tento systém nebyl schopný přinést konventu dostatek hotových peněz. Jak vyplývá z břevnovského urbáře z roku 1406, přechod na reluovanou rentu na Policku i Broumovsku proběhl.[107] Výnos z městských sídlišť tvořil v celkovém břevnovském důchodu a v hotových penězích cca 15%.[108] V Broumově vynikalo především soukenictví, na významu nabíralo pivovarnictví.[109] Dle Rostislava Nového výrobní struktura města Broumova odpovídá, ba je podmíněna, hospodářské povaze klášterního panství – město se totiž za převažující peněžní a naturální renty v okolních vsích stává hlavním odbytištěm zemědělských produktů a to má nezanedbatelný vliv na něj jako na centrum místního trhu.[110] Hospodáři na Broumovsku odváděli především peněžní úrok, naturální dávky byly nevelké, stejně tak jako roboty. Na Policku byly robotní povinnosti proto vyšší, naturální a robotní renta ovšem nižší. V severovýchodních Čechách spravoval klášter v rámci polického proboštství 22 vesnic a tři dvory a několik mlýnů. V Polici byla vápenka, lázně, mlýn, několik krámů a kostel. Zde vybrané dávky se dělily mezi opata a probošta. Z druhé strany pohoří Stěn bylo okolo města Broumova soustředěno 13 vesnic. Měšťané se živili řemesly a obchodem. Úhrnem zde bylo 25 soukenických a 11 masných krámů. Dále mlýn, valcha, lázně několik dvorů a kostelů. Příjem od broumovských poddaných činil na penězích 234 kop grošů mimo naturálie.[111] Leccos z toho, co probošti v Polici a v Broumově vybrali a odvedli do Břevnova se přitom proboštstvím vrátilo, jak ukazuje péče břevnovského centra i o své periferní prepozitury. Neprostřednost obou venkovských klášterů naznačuje opět inventář kostelního vybavení z doby opata Diviše II.[112] Nelze si nepovšimnout dosti bohatého knižního fondu, ten však byl jistě výsledkem akvizičního úsilí nejedné generace. To jistě platí také o kostelním náčiní.[113]
Dějiny polického a broumovského kláštera jsou vděčným objektem historického zájmu ještě z jednoho důvodu. Obecně totiž platí, že je dosud pramálo známo o vývoji a roli proboštství coby správního prvku v rámci benediktinského řádu.[114] Institut proboštství přitom představuje výrazné novum v rámci středověké církevní správy a především v rámci samotného řádu benediktinského. Normativní text přednostního významu, který život v benediktinském klášteře do nejmenšího detailu upravuje, tedy řehole sv. Benedikta, totiž pojímá každý řádový dům jako autonomní jednotku, jehož svrchovanou hlavou je právě opat.[115] V českých zemích se s proboštstvími v pramenech setkáváme právě během 13. století, v době bouřlivých hospodářských, společenských i právních změn. Přitom s ohledem na pramennou nouzi předchozích věků není příliš zjevné, z čeho košatění klášterní správy pramení, což vede k řadě hypotéz a spekulací. Nejzřetelnějším příkladem je vztah rajhradského a břevnovského kláštera.[116] Příklad klášterů v Polici nad Metují a v Broumově skýtá cenný a poměrně ojedinělý vhled do vývoje benediktinských expozitur počínaje právě zakladatelským 13. stoletím. Případ zmiňovaných klášterů tak naznačuje, že konstituování proboštství coby podřízených klášterních jednotek a lokálních správních a ekonomických center bylo reakcí na výše zmíněné proměny Čech knížecích v Čechy královské a svým způsobem okolnostmi vynucenou modernizací prastarých řádových struktur benediktinů.
poznámky:
[1] Viz CECHNER, Antonín. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu broumovském. 1. vyd. Praha: nákladem Archaeologické komise při České Akademii věd a umění, 1930, s. 23-24. Cechner tu jako zdroj zmiňuje blíže nespecifikovaný rukopis z břevnovského klášterního archivu. Na ten odkazuje broumovský regionální historik Laurentius Wintera, ale jak konstatoval už MENZEL, Beda Franz. Die Geschichte des Braunauer Ländchens. In Das Braunauer Land. Ein Heimatsbuch des Braunauer Ländchens, des Adersbach-Wekelsdorfer und starkstädter Gebietes. 1. vyd. Forchheim: Heimatkreis Braunau, 1971, s. 56, tento, ani jiný rukopis dnes neznáme.
[2] ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Počátky Broumova a Broumovska. Český časopis historický, 1936, roč. 42, s. 575. Srov. MENZEL, B. F. Die Geschichte, s. 56-60; HEJNA, Antonín. Hrad Vizmburk a oblast severovýchodních Čech ve 13. století. Folia Historica Bohemica, 1979, roč. 1, s. 193, 198.
[3] Obdobných podání „bájných počátků“ nepochybně existovalo v historické paměti břevnovsko-broumovského konventu povícero, srov. Národní archiv v Praze (dále jen NA), fond Benediktini – Břevnov (dále jen ŘBB); kupř. Memorabilia quadam Gremium Brzevnoviense concernentia Ex superstite Archivio excerpta et posteris consignata, inv. č. 50; Historische Notizen aus den alten Kirchen und Spital Gedenkbüchern zu Politz, sign. A XVII 2; Geschichte des Benediktinerstiftes Břevnov-Braunau nach Urkunden und Handschriften verfasst, inv. č. 148-151; resp. ZIEGELBAUER, Magnoald. Epitome historica regii, liberi, exempti in regno Bohemiae antiquissimi, celeberrimi ac amplissimi monasterii Brevnoviensis vulgo S. Margarethae Ordinis S. Benedicti prope Pragam. Coloniae: Gotthard Joann Püttner, 1740; či PITER, Bonaventura. Thesaurus absconditus in agro seu monasterii Brzevvnoviensi prope Pragam. Brunae: Emmanuel Swoboda, 1762; nebo také NA, Archiv benediktinského kláštera v Emauzích v Praze (dále jen ŘBE), Kláštery řádu sv. Benedikta v Čechách a významní členové řádu, inv. č. 11.
[4] FRIEDRICH, Gustav. (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (dále jen CDB). Praha 1912, díl II, č. 352, s. 364-368; RŮŽIČKA, Jeroným: Děgepis kláštera Břewnowského a Braumowského. Časopis pro katolické duchowenstwo, 1846, roč. 19, č. 4, s. 756-757; srov. ZIEGELBAUER, M. Epitome, s. 40; PITER, B. Thesaurus, s. 141-142; KRÁSL, František –JEŽEK, Jan. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter a úcta u lidu. 1. vyd. Praha: Nákladem dědictví sv. Prokopa, 1898, s. 316-317; BRANDEJS, Stanislav. Kniha o Polici nad Metují a Policku. Díl I. Dějiny do roku 1914. 1. vyd. Police nad Metují: Město Police nad Metují, 1940, s. 24; PREISS, Pavel –VILÍMKOVÁ, Milada. Ve znamení břevna a růží. Historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 112.
[5] FRIEDRICH, Gustav. (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Praha 1907, díl I, č. 247, s. 218-219; CDB II, č. 228, s. 228-229; CDB II, č. 352, s. 364-368; ZIEGELBAUER, M. Epitome, s. 243-245; PITER, B. Thesaurus, s. 140-142; RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 756-757; KRÁSL, F. – JEŽEK, J. Sv. Vojtěch, s. 316; BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 24. O Jurikovi víme pouze z falz. Martin Wihoda nabídl názor, že Jurik nebyl rajhradským, ale hradišťským benediktinem, a darování území, kde poustevničil a které tak spadalo pod Hradiště, Rajhradu je nutno vidět pod úhlem nahrazení řehole Benediktovy na Hradisku řeholí sv. Augustina roku 1150. Viz WIHODA, M. Vladislav Jindřich. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2007, s. 271-278.
[6] ZIEGELBAUER, M. Epitome, s. 184; PITER, B. Thesaurus, s. 143-144; KRÁSL, P. – JEŽEK, P. Sv. Vojtěch, s. 317; 330; BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 24.
[7] MENZEL, B. F. Die Geschichte, s. 57.
[8] RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 757; Břevnov, první klášter černých benediktinů na půdě slovanské. 1. vyd. Praha: Kotrba, 1931, s. 33-34; BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 23-24; PICHL, Miroslav: Historické počátky města Police nad Metují. 1. vyd. Police nad Metují: Město Police nad Metují, 2003, s. 4. S původu názvu srov. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl III. M-Ř. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1951, s. 426
[9] Archiv Národního muzea Praha (dále jen ANM), sb. F15, Břevnov (v. Broumov), kart. č. 13; NA, ŘBB, Historische Notizen aus den alten Kirchen und Spital Gedenkbüchern zu Politz, sign. A XVII 2, fol. 44b; ERBEN, Karel Jaromír. (ed) Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae at Moraviae (dále jen RBM). Praha 1855, díl I, č. 539, s. 250-251. Srov. ZIEGELBAUER, M. Epitome, s. 184; RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 757; KRÁSL, F. – JEŽEK, J. Sv. Vojtěch, s. 317; ŠIMÁK, Josef Vítězslav. České dějiny. Díl I/5. Středověká kolonizace v zemích českých. 1. vyd. Praha: Jan Laichter, 1938, s. 893; KUČA, Karel. Města městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl V. Par-Pra. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 350, 352. PICHL, M. Historické počátky, s. 4, nabízí teorii o Vitalisově původu z Provodova na Náchodsku, prvotní držby Břevnova v regionu, avšak ani pro to není zřejmých důkazů.
[10] ZIEGELBAUER, M. Epitome, s. 131. Srov. TOMEK, Václav Vladivoj. Paměti újezdu Polického čili nynějších panství Broumovského a Polického z časů před válkou Husitskou. Památky archaeologické a místopisné, 1857, roč. 2, č. 5, s. 208.
[11] ANM, sb. F15, Břevnov (v. Broumov), kart. č. 13; srov. RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 757; TOMEK, V. V. Paměti, s. 205; KRÁSL, F. – JEŽEK, J. Sv. Vojtěch, s. 317; Josef Vítězslav ŠIMÁK, Historický vývoj Čech severovýchodních, Od kladského pomezí, 1930-1931, roč. 8, s. 83.
[12] TOMEK, Václav Vladivoj. Příběhy kláštera a města Police nad Medhují. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1881, s. 2; srov. BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 31.
[13] BRETHOLZ, Bertold. (ed.) Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. In Monumenta Germaniae historica. Scriptores rerum Germanicarum. Nova series II. Berlin 1923, s. 49-50.
[14] KRÁSL, F. – JEŽEK, J. Sv. Vojtěch, s. 327. Sami autoři se však k možnosti přímého nadání Břevnova územím kladského pomezí biskupem Vojtěchem staví rezervovaně a odkazují i na stejný postoj břevnovského historika ZIEGELBAUERA, M. Epitome, s. 187. Pro srovnání: opačný názor zastával Bohuslav Balbín, Karel Josef Biener z Bienenberka či Josef Bonaventura Piter. Takové bájné nadání už tehdy popíral Václav Vladivoj Tomek.
[15] Srov. uvažování KRÁSLA, F. – JEŽKA, J. Sv. Vojtěch, s. 330.
[16] NA, ŘBB, sign. B III 87; ANM, sb. F15, Břevnov (v. Broumov), kart. č. 13; CDB II, č. 367, s. 399-401. Srov. ZIEGELBAUER, M. Epitome, s. 246-248; PITER, B. Thesaurus, s. 144-145; TOMEK, V. V. Paměti, s. 205; ŠIMÁK, J. V. Historický vývoj, s. 82; TÝŽ, Počátky Broumova a Broumovska, s. 575 76.
[17] Tak konstatoval už NOVOTNÝ, Václav. České dějiny. Díl I/3. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. (1197-1253). 1. vyd. Praha: Jan Laichter, 1928, s. 622, pozn. 1; srov. naposledy PICHL, M. Historické počátky, s. 6; a především PREISS, P. – VILÍMKOVÁ, M. Ve znamení břevna a růží, s. 39, 277.
[18] BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 25.
[19] Odmítá ji už BARTOVSKÝ, Vojtěch. Vlastivěda moravská. Místopis Moravy. Díl II. Jičínský kraj – hranický okres. Brno: Musejní spolek 1909, s. 116, pozn. 1. Stejný závěr reprodukuje i PICHL, M. Historické počátky, s. 4.
[20] Výběrově s ohledem na region severovýchodních Čech Hrubý, Václav. Falsa Břevnovská. Český časopis historický, 1920, roč. 26, s. 94-126; TÝŽ, Tři studie o české diplomatice. 1. vyd. Brno: Filosofická fakulta, s. 79-80; Šimák, J. V. Počátky Broumova a Broumovska, s. 575-582; Šebánek, Jindřich - Dušková, Sáša. Studie k českému diplomatáři. 1. K Otázce břevnovských falz. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské univerzity, 1953, roč. 2, č. 2-4, s. 261-285; Tíž. Listina v českém státě doby Václava I. Praha: ČSAV, 1963, s. 17-23; Dušková, Sáša. Listinný poklad břevnovského kláštera z doby vlády Přemysla Otakara II. In Milénium břevnovského kláštera (993-1993). Praha: Karolinum, 1993, s. 139-145; Hlaváček, Ivan. Co a jak se událo či neudálo v Broumově před šesti sty lety? In Regnum Bohemiae et Sacrum Romanum Imperium. Praha: Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2005, s. 77-87.
[21] Viz ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S. Listina v českém státě, s. 17-23; DUŠKOVÁ, Sáša. Fälschungen böhmischer Königsurkunden im 13. Jahrhundert. In Fälschungen im Mittelalter, Band IV. 1. vyd. Hannover: Hahn, 1988, s. 597-615.
[22] PRAŽÁK, Jiří. Břevnovská deperdita z doby přemyslovské. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské univerzity, 1960, roč. 9, s. 112 upozorňuje, že v klášterním raněnovověkém inventáři se mluví nikoli o známé Karlově konfirmaci (ta je uváděna samostatně), ale o jednotlivých listinách. Srov. dále ŠEBÁNEK, Jindřich – PRAŽÁK, Jiří – DUŠKOVÁ, Sáša. Studie k české diplomatice doby přemyslovské. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1959, s. 61.
[23] ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša. (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Praha 1981, díl V, sv. 2, č. 246, s. 377-379.
[24] DUŠKOVÁ, S. Listinný poklad, s. 139-145.
[25] Státní okresní archiv Náchod (dále jen SokA NA), Archiv města Police nad Metují (dále jen AMP), Kniha opisů privilegií, inv. č. 15, kn. 2, f. 3.
[26] Viz ŠIMÁK, J. Počátky Broumova, s. 576; URBÁNEK, Rudolf: Legenda t. zv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských i václavských a její autor. Díl I/2. 1. vyd. Praha: Česká akademie věd a umění, 1948, s. 500-502; ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S. Listina v českém státě, s. 22-23.
[27] CDB II, č. 227, s. 210.
[28] EMLER, Josef. (ed.) Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále jen RBM). Praha 1882, díl II, č. 3, s. 2. Srov. ŠEBÁNEK, J. – DUŠKOVÁ, S. Studie k českému diplomatáři 1, s. 263-265.
[29] RBM II, č. 522, s. 202. Srov. ŠEBÁNEK J. – DUŠKOVÁ, S. Studie k českému diplomatáři 1, s. 270.
[30] SEDLÁČEK, August. (ed.) Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480. 1. vyd. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1914, č. 597, s. 85; srov. edici HLAVÁČKA, I. Co a jak se událo, s. 86-87; a inventární zápis u PRAŽÁKA, J. Břevnovská deperdita, s. 113-114; s. 121, pozn. 36.
[31] SOkA NA, Městský úřad Broumov (dále jen MÚB), Opis nejstarší městské knihy z r. 1407, inv. č. 344, sign. 258, f. 3. K tomu HLAVÁČEK, I. Co a jak se událo, s. 84. Jeho interpretace představuje nemalý posun, neboť kupř. PRAŽÁK, J. Břevnovská deperdita, s. 114, nepochyboval o pravosti, resp. spíš o možnosti vydání takové listiny, navzdory jejímu nedochování se.
[32] CDB II, č. 227, s. 210.
[33] Srov. už HRUBÝ, V. Falsa, s. 95.
[34] Viz tamtéž, s. 97.
[35] Přehled podává SCHRAMM, Romuald. Regesten zur Geschichte der Benedictiner-Abtei Břevnov-Braunau in Böhmen. Studien und Mittheilungen aus dem Benediktiner-Orden, 1882, roč. 3, s. 66-83, 2, s. 292-309; 3, s. 82-95.
[36] Srov. HRUBÝ, V. Tři studie, s. 2-22; URBÁNEK, R. Legenda t. zv. Kristiána I/2, s. 464-466; FIALA, Zdeněk. K otázce funkce našich listin do konce 12. století. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské univerzity, řada C7, 1960, roč. 9, s. 5, 16, 18; BISTŘICKÝ, Jan. Zakládací listiny kláštera Hradiska u Olomouce a počátky české panovnické listiny. Vlastivědný věstník moravský, 1993, roč. 45, s. 131-136; TÝŽ, Über Falsifikate Böhmischer Gründungsurkunden bis zum Ende des 12. Jahrhunderts. Archivmitteilungen, 1991, roč. 4, s. 187; TÝŽ, Übersicht über das Urkundenwesen der böhmischen Herrscher bis zum Jahre 1197. In Typologie der Königsurkunden. Olomouc: Univerzita Palackého, 1998, s. 227-233; HLAVÁČEK, Ivan. The Use of Charters and other Documents in Přemyslide Bohemia. In Charters and the Use of the Written Word in Medieval Society. Utrecht: Brepols Publishers, 2000, s. 136-139.
[37] FIALA, Z. K otázce funkce, s. 21, pozn. 41. K souboru kladrubských listin přehledně NOVOTNÝ, Václav. Začátky kláštera kladrubského a jeho nejstarší listiny. Praha: Česká akademie věd a umění, 1932, resp. ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša. Studie k českému diplomatáři 2. Listiny kladrubské. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, 1954, roč. II, č. 2-4, s. 285-307; BISTŘICKÝ, J. Über Falsifikate, s. 188.
[38] FIALA, Z. K otázce funkce, s. 8.
[39] Přestože je při lokaci Police třeba počítat s jistým podílem Němců, byla to dle KUČY, K. Města a městečka V, s. 353, jen přechodnou epizodou a v celé své další historii byla Police českým městem. Srov. dále ŠIMÁK, J. V. Historický vývoj, s. 83-84.
[40] RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 757; snad lze tuto údajnou tvrz ztotožnit s tvrzí, o níž mluví SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl V. 2. vyd. Praha: Argo, 1995, s. 59, a které přičítá úlohu strážkyně polské hranice. KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Díl I. A-G. 1. vyd. Praha: Libri, 1996, s. 333, existovala tato, tehdy ještě dřevená, tvrz nepochybně ve 2. polovině 13. století – k roku 1266 byla totiž sídlem fojta Wichera. Výslovně je doložena k roku 1296.
[41] Srov. KRÁSL, F. – JEŽEK, J. Sv. Vojtěch, s. 317; KUČA, K. Města a městečka V, s. 350, 352.
[42] ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša. (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Praha 1962, díl V, sv. 1, č. 246, s. 377-379; TOMEK, V. V. Paměti, s. 208; TÝŽ, Příběhy, s. 13; ŠIMÁK, J. V. České dějiny I/5, s. 893; KUTHAN Jiří a kol. Umění doby posledních Přemyslovců. 1. vyd. Praha: Středočeské muzeum Roztoky u Prahy, 1982, s. 276; ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha: Svoboda, 1990, s. 293; KUČA, K. Města a městečka V, s. 352; HLADKÝ, Ladislav. Police nad Metují. Středověké a novověké město či městečko? In Královéhradecko, 2004, roč. 1, s. 71-72.
[43] ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha: Melantich, 1998, s. 261-263, resp. TÝŽ. Počátky Čech královských 1198-1253. Proměna státu a společnosti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 235. Jak uvádí TÝŽ. Přemysl Otakar I., s. 138, předchozí kolonizace 11. a 12. století se zastavila před broumovskými Stěnami.
[44] TOMEK, V. V. Příběhy, s. 9, o Polici v této době mluví už jako o městečku (stejně tak Paměti, s. 208). Dále (s. 10) však sám podotýká, že patrně až přenesení práva trhu bylo podnětem ke konstituování městského centra. Srov. BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 107. ŠIMÁK, J. V. Historický vývoj, s. 83, mluví dokonce o městě! Na problém apriorního směšování termínů město – městečko na příkladu Police a na přeceňování jejího právního statutu poukazuje HLADKÝ, L. Police nad Metují, s. 71-89. Situaci komplikuje KEJŘ, Jiří. Vznik městského zřízení v českých zemích. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998, passim, který poukazuje na terminologickou nejednotnost a nevyhraněnost středověkých pojmů a říká, že rozlišování sídlišť na města a městečka nemá žádnou právně-historickou relevanci.
[45] RBM I, č. 1344, s. 618; ŠIMÁK, J. V. České dějiny I/5, s. 893; BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 32, 34; KUČA, K. Města a městečka V, s. 352.
[46] HOFFMANN, František. České město ve středověku. 1. vyd. Praha: Panorama, 1992, pozn. 10, s. 34.
[47] SOkA NA, AMP, Kniha opisů privilegií, inv. č. 15, kn. 2, f. 3; RBM I, č. 1344, s. 618; srov. RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 759; HRUBÝ, V. Falsa, s. 116; ŠIMÁK, J. V. Počátky Broumova a Broumovska, s. 576. ŽEMLIČKA, J. Počátky Čech královských, s. 427, tuto listinu označuje za nepravou, ale obsahově věrohodnou.
[48] ŽEMLIČKA, J. Počátky Čech královských, s. 405. V rozmezí let 1255-56 jsou tak německými lokátory vysazeny vsi Hynčice, Křinice, Božanov a Velká Ves. Viz RBM II, č. 67, s. 26; RBM II, č. 68, s. 26; RBM II, č. 91, s. 35.
[49] RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 759; TOMEK, V. V. Paměti, s. 212.
[50] Viz HLAVÁČEK, I. Co a jak se událo, s. 77-87. Tzv. Codex Přemyslaeus, v němž je Václavova listina zapsána, uchovává Národní knihovna České republiky (dále jen NK ČR), sign. VI A7.
[51] CDB V/1, č. 162, s. 258-259; RBM II, č. 191, s. 76-77; srov. KURKA, Josef. Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecese litomyšlská (Místopis církevní do r. 1421). 1. vyd. Praha: Čsl. akciová tiskárna, 1915, s. 589, 591.
[52] RBM II, č. 1716, s. 735-736; dále KURKA, J. Archidiakonáty, s. 591; ŠIMÁK, J. V. Historický vývoj, s. 83-84, 135, pozn. 13; TÝŽ. České dějiny I/5, s. 896; KUČA, K. Města a městečka I, s. 333. Obdobně se dá usuzovat ze zmínky SEDLÁČKA, Augusta. Místopisný slovník historický království Českého. 1. vyd. Praha: Bursík a Kohout, 1908, s. 59.
[53] RBM II, č. 276, s. 106-107; srov. ŠIMÁK, J. V. Historický vývoj, s. 83.
[54] SOkA NA, AMP, Kniha opisů privilegií, inv. č. 15, kn. 2, f. 2. Srov. VANĚČEK, Václav. Studie o imunitě duchovních statků v Čechách do polovice 14. století (Pokus o věcný rozbor imunitních textů). 1. vyd. Praha: Jan Kapras, 1928, s. 91; TOMEK, V. V. Paměti, s. 241-242; ŠIMÁK, J. V. České dějiny I/5, s. 894; JAN, Libor. Václav II. a struktury panovnické moci. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2006, s. 199-200.
[55] SOkA NA, AMP, inv. č. 15, kn. 2, f. 2. Srov. KUČA, K. Města a městečka V, s. 352; HLADKÝ, L. Police nad Metují, s. 72.
[56] KEJŘ, J. Vznik městského zřízení, s. 78.
[57] SOkA NA, AMP, Kniha opisů privilegií, inv. č. 15, kn. 2, f. 4; MENDL, Bedřich – LINHARTOVÁ, Milena. (ed.) Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále jen RBM). Praha 1928, díl VI, sv. 1, č. 680, s. 385-386; EMLER, Josef. (ed.). Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum hussiticum praecedente (dále jen DRC). Praha 1881, s. 153, 199; HAAS, Antonín. (ed.) Codex iuris municipalis regni Bohemiae (dále jen CIM). Praha 1961, díl IV, sv. 3, č. 715, s. 98-99. Srov. TOMEK, V. V. Paměti, s. 208; PROFOUS, A. Místní jména III, s. 426; KUČA, K. Města a městečka V, s. 352.
[58] RBM II, č. 85, s. 33-34. O rodu erbu Třmene pojednal ŠIMÁK, J. V. Historický vývoj Čech severovýchodních, passim., zde i odkazy na další.
[59] TOMEK, V. V. Paměti, s. 207; TÝŽ. Příběhy, s. 16.
[60] Nezapomeňme, že se jedná o interpolovanou listinu. Obecně se soudí, že Břevnovu bylo nejprve přiřčeno území před Stěnami, což bylo za opata Dluhomila rozšířeno. Takovému vývoji by nasvědčovaly i Tomkem zmiňované spory benediktinů s královskými úředníky o Broumovsko. Viz CDB II, č. 367, s. 400; CDB II, č. 382, s. 430-431. Srov. ŠIMÁK, J. V. České dějiny I/5, s. 893-894; BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 27, 30. Také SEDLÁČEK, A. Místopisný slovník, s. 59, klade ovládnutí Broumovska Břevnovem do doby opata Martina I., konkrétně k roku 1253. Zanedlouho bylo dle Sedláčka v Broumově zřízeno proboštství, roku 1322 pak vystavěn klášter. Srov. RBM II, č. 1732, s. 743-744.
[61] RŮŽIČKA, J. Dějepis, s. 759-760; TOMEK, V. V. Paměti, s. 207, 243. Tomek zde (s. 207) cituje listinu nejvyššího komořího království českého Ondřeje a nejvyššího maršálka Zdislava, RBM II, č. 522, s. 202-203.
[62] BRANDEJS, S. Kniha o Polici nad Metují a Policku, s. 28-29; srov. TOMEK, V. V. Paměti, s. 205-207, 241.
[63] ŠIMÁK, J. V. Historický vývoj, s. 83; SEDLÁČEK, A. Místopisný slovník, s. 71, uvádí první zmínku o Broumově k roku 1256, a to coby trhovou ves s farním kostelem. Stejnou dataci uvádí VLČEK, Pavel – SOMMER, Petr – FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. 1. vyd. Praha: Libri, 1997, s. 186; PREISS, P. – VILÍMKOVÁ, M. Ve znamení břevna a růží, s. 39 a KUČA, K. Města a městečka I, s. 333, 336. Kuča se zde odkazuje na domácí klášterní zápis. Souhlasně HLADKÝ, L. Pečeti, znak a prapor města Broumova, Stopami dějin Náchodska, 2003, roč. 9, s. 10. Tato zmínka se dochovala na zadní straně manuskriptu označovaného jako Super cantica canticorum, jenž je deponován ve fondech NK ČR, sign. Cim D92. K rozdílu villa – oppidum viz listiny opata Martina I. a pražského biskupa Jana III. z Dražic: RBM II, č. 91, s. 35; RBM II, č. 191, s. 76-77.
[64] RBM II, č. 1732, s. 743.
[65] Historicko-lingvistický rozbor podává PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I. A-H. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1947, s. 185. Srov. ŠIMÁK, J. V. Počátky Broumova a Broumovska, s. 579; TÝŽ. České dějiny I/5, s. 895; MENZEL, B. F. Die Geschichte, s. 59-60; KUČA, K. Města a městečka I, s. 336. Šimák tu odmítá původ jména Broumova od německého „braun“ odkazující na charakter půdy v oblasti. Profous tuto možnost zvažuje také, leč jeho závěry vyznívají spíše pro možnost druhou, čili ono odvození jména Broumov od osobního jména lokátora.
[66] RBM II, č. 1732, s. 743-744.
[67] EMLER, Josef – TOMEK, Václav Vladivoj – TRUHLÁŘ, Josef. (ed.) Příběhy krále Přemysla Otakara II., In Fontes rerum Bohemicarum. Praha 1875, díl II, s. 333. Srov. TOMEK, V. V. Příběhy, s. 12; KUČA, K. Města a městečka I, s. 333; MUSIL, František. K formování sociální a správní stránky manského systému v Kladsku. In Korunní země v dějinách českého státu. Svazek I. Integrační a partikulární rysy českého státu v pozdním středověku. 1. vyd. Praha: Albis internation, 2003, s. 71. BLÁHOVÁ, Marie. Historia fundationis monasterii Brevnoviensis. In Milénium břevnovského kláštera (993-1993). 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993, s. 160, mluví dokonce o tom, že Jindřichovi Vratislavskému byla zastavena pouze část Broumovska. K úloze Jindřicha IV. v době interregna také JAN, Libor. Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2000, s. 215-216, 218-219, 255-257, 259. V širším ohledu srov. WISZEWSKI, Przemysław. Henryk Probus i jego czasy. 1. vyd. Wroclaw: Wydawnictwo Dolnośląskie, 2002; WACHOWSKI, Krzysztof. (ed.) Śląnsk w czasach Henryka IV. Prawego. 1. vyd. Wroclaw: Instytut Archeologii Uniwersytetu Wroclawskiego, 2005.
[68] RBM II, č. 1514, s. 651-652. Srov. PREISS, P. – VILÍMKOVÁ, M. Ve znamení břevna a růží, s. 40. Nad výpovědní hodnotou závěti Jindřicha IV. rozmýšlí JUREK, Tomasz: Testament Henryka Probusa. Autentyk czy falsyfikat? Studia źródloznawcze, 1994, roč. 25, s. 79-99.
[69] Jak uvádí KUČA, K. Města a městečka I, s. 332, k tomuto datu purkrabí Konrád ze Sulzu/Sulic, zástavní držitel Broumova, slíbil, že nebude od měšťanů vymáhat platy; RBM II, č. 1732, s. 743-744. KRÁSL. F. – JEŽEK, J. Sv. Vojtěch, s. 353, se zmiňují (bohužel bez detailů a patřičných odkazů) o nepokojích a potížích se sousedy a vzpurnými poddanými, které v této době Broumovsko zachvátily. Právě proto došlo k angažmá Konráda se Sulzu a Vyšemíra z Nečtin coby purkrabích. Snad lze uvažovat o nějakých důsledcích držby vratislavského knížete, ovšem vzhledem k absenci hodnověrných svědectví je toto čirou spekulací.
[70] JUREK, Tomasz. Obce rycerstwo na Śląsku do połowy XIV wieku. Poznań: Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk, 1996, s. 293-294.
[71] SEDLÁČEK, A. Hrady, zámky a tvrze V, s. 62; srov. RBM II, č. 1732, s. 743-744.
[72] TOMEK, V. V. Paměti, s. 211-212; PREISS, P. – VILÍMKOVÁ, M. Ve znamení břevna a růží, s. 41.
[73] Doživotně pak odměnou panu Beneši propůjčena do užívání klášterní ves Provodov se dvorem i vším příslušenstvím s omezenými právy nad tímto zbožím. Viz RBM II, č. 2024, s. 876.
[74] O rebelii broumovských fojtů viz RBM II, č. 2765, s. 1207-1209. Celou událost shrnuje MENZEL, B. F. Die Geschichte, s. 77. Dle PREISSE, P. – VILÍMKOVÉ, M. Ve znamení břevna a růží, s. 41, byli oba fojtové odsouzeni ke ztrátě hrdla.
[75] RBM II, č. 2765, s. 1208.
[76] O motivaci fojtů URBÁNEK, R. Legenda t. zv. Kristiána I.2, s. 505-508.
[77] Krom dobových recenzí Urbánkovy knihy především ŠRÁMEK, Josef. „Ctihodný otec a pán Bavor, z Božího milosrdenství opat břevnovský, téhož místa téměř druhý zakladatel.“ K vytváření obrazu osobnosti v historiografii. Církevní dějiny, 2010, roč. 3, s. 16-33.
[78]Viz URBÁNEK, R. Legenda t. zv. Kristuána II.2, s. 426, pozn. 772. O jménu Tyčko v rodu Pannewitzů také JUREK, T. Obce rycerstwo, s. 263-264.
[79] ŠIMÁK, J. V. Počátky Broumova a Broumovska, s. 582; ČÍŽEK, Jan – SLAVÍK, Jiří. Systém vojenského zajištění benediktinského majetku na Broumovsku a Policku. In: Vladimír Wolf et Opera Corcontica (Sborník příspěvků k šedesátinám Prof. PhDr. Vladimíra Wolfa). Dissertationes historicae 7. Hradec Králové: Ústav historických věd PdF UHK a Sdružení historiků České republiky-Historický klub, 2002, s. 72.
[80] EMLER, Josef. (ed.) Neplacha, opata opatovského, krátká kronika římská a česká. In Fontes rerum Bohemicarum. Praha 1882, díl III, s. 479, pozn. e. Už s ohledem na papežskou konfirmaci z roku 1296 je tedy zřejmé, že názor TOMKA, V. V. Příběhy, s. 18, že proboštství v Broumově vzniklo až tomto roce vzniklo, se nezakládá na pravdě.
[81] RBM II, č. 2752, s. 1202-1204. Srov. TOMEK, V. V. Paměti, s. 208. Tomek se zde odkazuje na zápisky opata Bavora z Nečtin zachované v opise z 16. stol. v rajhradském klášteře. Dále TÝŽ. Příběhy, s. 13-14; KURKA, J. Archidiakonáty, s. 591; MENZEL, B. F. Die Geschichte, s. 77-78; KUČA, K. Města a městečka V, s. 350.
[82] HORÁK, Jan. Nálezy z hradu Vlčince u Police nad Metují. Zpravodaj muzea v Hradci Králové, 2002, roč.28, s. 220-226; NOVÁK, Miroslav. Archeologické prameny k nejstarším dějinám polického újezdu. Zpravodaj muzea v Hradci Králové, 2005, roč. 31, s. 167-170.
[83] EMLER, Josef. (ed.) Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále jen RBM). Praha 1890, díl III, č. 1763, s. 690.
[84] JUREK, T. Obce rycerstwo, s. 263-264.
[85] MENZEL, B. F. Die Geschichte, s. 81; PREISS, P. – VILÍMKOVÁ, M. Ve znamení břevna a růží, s. 41.
[86] ŠIMÁK, J. V. České dějiny I/5, s. 897; KÖCHER, Jindřich. Stará broumovská městská pečetidla. Zpravodaj Okresního muzea v Broumově, 1959, roč. 2, s. 54-61; KUČA, K. Města a městečka I, s. 332.
[87] Viz TOMEK, V. V. Paměti, s. 247; KURKA, J. Archidiakonáty, s. 589; ŠIMÁK, J. V. Historický vývoj, s. 135.
[88] HAAS, Antonín (ed.) Codex iuris municipalis regni Bohemiae (dále jen CIM). Praha 1954, díl IV, sv. 1, č. 61, s. 97-98; srov. RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 763; PREISS, P. – VILÍMKOVÁ, M. Ve znamení břevna a růží, s. 42. Leč pozor: na vztahu města ke klášterní vrchnosti se tím nic nezměnilo. Viz NOVÝ, Rostislav. Poddanská města a městečka v předhusitských Čechách. Československý časopis historický, 1973, roč. 71, s. 74.
[89] EMLER, Josef. (ed.) Regesta diplomatica nec noc epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále jen RBM). Praha 1892, díl IV, sv. 2, č. 444, s. 224. Srov. RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 763.
[90] NA, ŘBB, sign. B III 87.
[91] ČÍŽEK, Jan. Městské opevnění Broumova v archivních pramenech. Stopami dějin Náchodska, 1995, roč. 1, s. 17.
[92] Dnes jsou bohužel z tohoto opevnění zachovány jen nepatrné zbytky, musíme se tedy orientovat na sekundární prameny, z nichž jsou zásadní v prvé řadě prameny rázu ikonografického. Viz SOkA NA, MÚB, Sbírka fotografií a reprodukcí rytin Broumovska 1609-1937, inv. č. 1-5, f. 1.
[93] RBM IV, č. 241, s. 93; RBM IV, č. 1012, s. 404-405. Srov. RŮŽIČKA, J. Děgepis, s. 763.
[94] KROFTA, Kamil. (ed.) Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia (dále jen MVB). Praha 1903, díl V, sv. 1, č. 496, s. 279.
[95] EMLER, Josef (ed.) Zlomek inventáře kláštera Břevnovského z let 1390-1394 (dále jen ZIB). Praha 1888, s. 280-305.
[96] DRC, s. 151-218.
[97] Srov. ČECHURA, Jaroslav – RYANTOVÁ, Marie. Urbář kláštera Břevnov z roku 1406. Časopis Národního muzea v Praze. Řada historická, 1992, roč. 161, č. 3-4, s. 81, 82; TÍŽ, Hospodářství kláštera Břevnov na počátku 15. století. In Milénium břevnovského kláštera (993 - 1993). 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993, s. 197; NOVÝ, Rostilav. Předhusitský Břevnov. In Milénium břevnovského kláštera (993 - 1993). 1. vyd. Praha: Karolinum,, s. 207; BOHÁČ, Hospodářské zázemí, s. 54.
[98] CDB I, č. 375, s. 347-350; CDB I, č. 379, s. 353-354; CDB I, č. 381, s. 356-357; CDB II, č. 228, s. 213-214. Srov. BOHÁČ, Zdeněk. Hospodářské zázemí břevnovského kláštera v době předhusitské. In Břevnov v českých dějinách. Praha: Karolinum, 1997 s. 54.
[99] Vzhledem k technologickým inovacím spojeným s trojpolním hospodářstvím. Viz BOHÁČ, Z. Hospodářské zázemí břevnovského kláštera, s. 54-55.
[100] Toto se týkalo především bezprostředního zázemí Břevnova ve středních Čechách. Srov. CDB V, č. 76, s. 141; č. 220, s. 342, RBM II, č. 1420, s. 613, RBM IV, č. 1154, s. 453, č. 1191, s. 475-477.
[101] RBM III, č. 436, s. 177-178; RBM IV, č. 1012, s. 404-405.
[102] NA, ŘBB, Urbář břevnovského kláštera, inv. č. 5 (fotokopie); Výpis listů hlavního nápravníka z Břevnova, inv. č. 3, fol. 6-40; DRC, s. 151-218. Dále vycházím z Emlerovy edice.
[103] DRC, s. 155-189, 214-215.
[104] ČECHURA, J. – RYANTOVÁ, M. Urbář kláštera Břevnov, s. 81, upozorňují, že ze způsobu evidence vsí není často zřejmé jak velký díl klášter držel. Něco lze korigovat pomocí úvodního rejstříku k urbáři, ale ani s jeho přesností si nejsou jisti. Srov. DRC, s. 151-154 a pak dále.
[105] Viz DRC, s. 155-218; ČECHURA, Jaroslav. Břevnov a Strahov na počátku 15. století. In Historia docet. Sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc. Praha: Historický ústav Československé akademie věd, 1992, s. 36-42; ČECHURA, J. – RYANTOVÁ, M. Urbář kláštera Břevnov, s. 80-105; NOVÝ, R. Předhusitský Břevnov, s. 210-213; BOHÁČ, Z. Hospodářské zázemí břevnovského kláštera, s. 56-58.
[106] NOVÝ, R. Předhusitský Břevnov, s. 212. Dokládá to i mínění ČECHURY, J. – RYANTOVÉ, M. Hospodářství kláštera Břevnov, s. 200-201; resp. Urbář kláštera Břevnov, s. 80, že na rozdíl od jiných břevnovských statků se část zboží na Broumovsku a Policku zformovala v kompaktní území.
[107] Srov. DRC, s. 189-207.
[108] ČECHURA, J. – RYANTOVÁ, M. Hospodářství kláštera Břevnov, s. 202.
[109] DRC, s. 189-192.
[110] NOVÝ, R. Poddanská města a městečka, s. 98.
[111] DRC, s. 189-207.
[112] ZIB, s. 293-301.
[113] Viz ZIB, s. 283-305.
[114] Srov. JAN, Libor. Počátky benediktinů na Moravě a rajhradský klášter. In Ve stopách sv. Benedikta. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2002, s. 26, pozn. 23. Příkladem k dalšímu bádání jsou studie FOLTÝNA, Dušana. K typům a funkcím cisterciáckých proboštství v předhusitských Čechách. In 900 let cisterckého řádu. 1. vyd. Praha: Unicornis, 2000, s. 79-95; resp. Celly a proboštství kláštera sv. Jana Křtitele na Ostrově. Zamyšlení nad problematikou benediktinských pobočných domů v raně středověkých Čechách. In Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 277-289.
[115] Viz Regula Benedicti. Praha: Arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Břevnově, s. 14-25, 72-73, 145-158.
[116] Srov. JAN, L. Počátky benediktinů na Moravě, s. 19-27; ŠRÁMEK, Josef. Na okraj počátků Břetislavovy fundace v Rajhradě. Příspěvek ke vztahu rajhradského a břevnovského kláštera v 11.-13. století. In Documenta Pragensia Supplementa II. Kapituly v zemích Koruny české a v Uhrách ve středověku. 1. vyd. Praha: Scriptorium, 2011, s. 45-73.