Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Cisterciácký řád

Stáhnout dokument ve wordu

Cisterciácký řád vznikl v oblasti Burgundska na přelomu 11. a 12. století. Podnětem jeho vzniku byla obecně se šířící nespokojenost se stavem panujícím mezi mnišstvem. Cisterciácký řád tedy patřil mezi dobové reformní proudy, jejichž cílem bylo reformovat monasticismus, tj. navrátit se zpět k původnímu znění Regula Benedicti – Řehole sv. Benedikta, a odstranit panující rozpor mezi mnišskými ideály a skutečným životem, kterým se v tehdejších klášterech žilo. Cisterciáci, v první řadě sv. Bernard z Clairvaux, otevřeně kritizovali a odmítali okázalost a přepych většiny tehdejších klášterů – skutečnost se již dávno lišila od ideálů, které prosazoval sv. Benedikt z Nursie, zakladatel prvního západního mnišského řádu, Ordo sancti Benedicti - řádu benediktinů. Ideály prostoty, skromnosti a odříkání v očích mnohých ostře kontrastovaly s např. s nádherou Cluny, Autun či Vézelay.

Spolu se společenským vývojem se měnil i život mnichů, leč tyto změny záhy začaly vyvolávat pozornost reformátorů. V 10. století se tyto reformní snahy ještě udržely v rámci benediktinského řádu , ve století následujícím však jeho rámec přesáhla a stála tak u vzniku nových církevních řádů. Jedním z nich se stali právě cisterciáci.

Roku 1098 opustila opatství Molesme skupina stoupenců reformního směru a pod vedením opata Roberta založili nový klášter v Citeaux nedaleko Dijonu. Zde chtěli žít dle svých zásad. První statuta nového řádu nastínil nástupce Roberta z Molesme Alberich. Definitivní stanovy pocházejí od 3. opata řádu Štěpána Hardinga – tzv. Charta caritatis z roku 1118.

Jak již bylo řečeno výše, východisko reformátoři, kteří kladli důraz na vnitřní zbožnost, která nepotřebuje vnější nádhery, která ostatně jen odvádí pozornost věřících od Boha, viděli v návratu k původnímu textu Řehole sv. Benedikta, kterou si cisterciáci částečně upravili k obrazu svému a v jejím důsledném dodržování. Prosazovali oddělení od laiků a jejich světa, naprostou chudobu bratří, nadále platnou devízou zůstávalo staré heslo benediktinů „Ora et labora“, avšak na rozdíl od černých bratří, kteří se stále více zaměřovali na práci duševní, cisterciáci kladli důraz na činnost manuální.

Počátky cisterciáckého řádu jsou významně spjaty se jménem sv. Bernarda z Clairvaux, který žil v letech 1090 – 1153. Sv. Bernard pocházel ze šlechtické rodiny a spolu se svými bratry a skupinou přátel vstoupil do kláštera v Citeaux roku 1112, tj. právě v době, kdy cisterciácké hnutí prožívalo vážnou krizi, neboť mu začal chybět příliv nových noviců. Bernardova skupina, čítající 30 lidí, tuto krizi zaplašila a tak v krátké době dokonce vznikaly další cisterciácké kláštery. Sv. Bernard byl originální myslitel, skvělý organizátor, výtečný propagátor. Vytvořil ucelený myšlenkový systém, který propojoval všechny roviny klášterního života s teologií. V jeho pojetí světa vše v každodenním životě souviselo s hledáním a následováním Boha. A dle toho vypadaly i Bernardovy postoje týkající se architektury, hudby, klášterní ekonomiky i organizace cisterciáckých panství či kolonizace dosud neobydlených krajů. Svým mystickým pojetím nadchl sv. Bernard jak mnoho zájemců, kteří se pak stávali novici, tak řadu mecenášů. Stal se tak hlavním popularizátorem cisterciácké myšlenky. Jeho zásluhou uznal roku 1119 papež Kalixt II. cisterciáky za nový mnišský řád.

Roku 1115 tedy vzniká Clairvaux a během 20. a 30. let 12. stol. se cisterciácké kláštery rozšiřují po celém Burgundsku a Francii. Roku 1120 vyrážejí cisterciáčtí mniši za Alpy a usidlují se v Itálii. Na území Svaté říše římské vzniká první cisterciácký klášter roku 1123, v Anglii roku 1129, o rok později v Rakousích. Ve 40. letech cisterciáci osidlují Uhry, Polsko a Čechy, stejně tak Skandinávii a Iberský poloostrov. Za života sv. Bernarda (zemřel roku 1153) došlo k založení 350 opatství, které se hlásila k odkazu Citeaux a Clairvaux, K. Charvátová uvádí, že ve středověku vzniklo asi 850 mužských a 1200 ženských klášterů řádu.

I přes tak velký rozmach se cisterciákům podařilo zachovat ve všech klášterech stejný způsob života – díky sv. Bernardovi, který vnitřní organizaci řádu důkladně propracoval, se cisterciáci na rozdíl od benediktinů stali pevně propojeným společenstvím. Centrem řádu zůstal klášter v Citeaux, kde sídlila hlava řádu. V Citeaux se také konaly každoroční generální kapituly řádu, kam se sjížděli všichni opati všech cisterciáckých klášterů ze všech zemí. Rozhodnutí zde přijatá měla platnost zákona a veškerá cisterciácká opatství byla povinna se jimi řídit.

Kromě těchto vazeb k centru existovaly i vazby tzv. filiační – tj. každý nově založený klášter řádu musel být napojen na některé z již existujících opatství. Jednalo se buď o odštěpení části mnichů z dostatečně bohatého kláštera, který si mohl dovolit nadát nově vzniklý klášter pozemky či o založení nového kláštera světskou či církevní autoritou, která svou novou fundaci obdařila pozemky jako věnem. Fundátor pak požádal některý z existujících klášterů, aby nový klášter osadil svými bratřími. Byla tak zajišťována kontinuita ve všech řádových opatstvích, a to jak po stránce organizační, tak ideové. Kláštery nové se nazývaly kláštery dceřinými, kláštery původní pak mateřskými a jejich vzájemný vztah byl definován mnoha právy a povinnostmi jedněch vůči druhým.

Od 12. stol. počítáme 5 hlavních řádových větví, které se staly základem dalších klášterů. Jednalo se o opatství v Citeaux, La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimondu. Právě z Morimondu pocházeli řeholníci, kteří osídlili české země a většinu střední Evropy.

Jak vlastně vypadala struktura cisterciáckého kláštera? Základ opatství tvořila skupina řeholníků označovaná jako konvent. Každý, kdo chtěl do kláštera a tím i řádu vstoupit, musel nejprve absolvovat jakousi zkušební lhůtu, tzv. noviciát, kdy si mohl ověřit pevnost svého odhodlání. Po úspěšném zakončení noviciátu mohl kandidát, byl – li ostatními bratry shledán vhodným, složit sliby a stát se tak mnichem.

Každodenní život cisterciáků byl velmi náročný. Bratři vstávali velmi časně a již kolem druhé hodiny ranní se v chrámu scházeli k vigiliím – duchovní přípravě na nový den. Sedmkrát denně se mniši scházeli ke společným oslavám Boha prostřednictvím modliteb, zpěvu a četby liturgických textů. Čas v klášteře se odvíjel od tzv. hodinek. Mimo to se každý den konal určitý počet dalších mší, závislých na tom, zda byl všední den, významný svátek či neděle. Každého rána se v kapitulní síni scházela kapitula, tj. shromáždění mnichů, která řešila aktuální problémy týkající se kláštera. Dále se mniši věnovali práci na políčkách, výstavbě a opravám opatství a dalších nutných záležitostech, které přinášel každodenní chod kláštera. Své místo v denním programu mělo i studium věroučných textů a opisování a výzdoba knih! Jedlo se v létě dvakrát a v zimě jednou. Pokrm se sestával povětšinou z obilnin, zeleniny, ovoce či mléčných výrobků. Maso, vyjma rybího, bylo zapovězeno – výjimku tvořily případy těžkého onemocnění či jinak zapříčiněné tělesné slabosti, která mohla ohrožovat život dotyčného. Pila se voda a víno. Pamatovalo se i na odpočinek. Polední klid trval asi 2, 5 hod. po obědě. Pro spánek byl vyčleněn čas od 20hod. do 1, 45 hod.

Kromě vlastních mnichů žili v cisterciáckých klášterech i tzv. konvrši , laičtí bratři. I oni byli členy řádu, jejich postavení však bylo na rozdíl od mnichů odlišné. Zatímco mniši se relativně stejným dílem věnovali jak manuální práci, tak modlitbám, denní náplň konvršů spočívala především v práci. Právě konvrši tak stojí za cisterciáckým ekonomickým úspěchem ve 12. a 13. stol.

Cisterciácký řád v českých zemích

Do českých zemí přicházejí cisterciáci počátkem 40. let 12. stol. za vlády knížete Vladislava II., pozdějšího krále Vladislava I. V tomto období vznikají 4 opatství, a sice Sedlec (1142), založený šlechticem Miroslavem a osídlený mnichy z Waldsas na Chebsku, Plasy (1144), založené knížetem Vladislavem, osazeny komunitou z Landheimu, plaský filiální klášter Hradiště nad Jizerou a klášter (doloženo 1184), opět zřejmě šlechtická fundace, v Nepomuku (1145), pravděpodobně také šlechtického založení, osídlený mnichy z Ebrachu. O založení kláštera Svaté Pole ve východních Čechách se diskutuje. V další etapě osidlování na přelomu 12. a 13. stol. došlo k založení kláštera v Mnichově Hradišti (1184) šlechticem Markvartem, zatímco šlechtic Milhost usadil cisterciáky v Mašťově v Podkrušnohoří, ti však po nabídce velmože Slávka odcházejí v letech 1197 – 1198 do Oseka. Krom českých, resp. v Čechách založených klášterů, u nás držely půdu i některé cisterciácké kláštery cizí, např. dolnorakouský Zwettl či hornofalcké opatství Waldsasy.

Nejvýznamnějším klášterem 1. vlny byl bezpochyby klášter v Sedleci, jehož vliv velmi vzrostl od konce 13. stol., když došlo v Kutné Hoře, jež náležela k pozemkům kláštera) k objevu snad největších ložisek stříbrné rudy ve střední Evropě.

Velkého významu dosáhly také Plasy. Klášter v Plasech je nejstarším klášterem založeným panovníkem a ve velké oblibě ho chovali králové Václav I. a jeho syn Přemysl II. Otakar.

Roku 1199 vznikl klášter v Oseku, byv založen šlechtickým rodem Hrabišiců. Ve 13. stol. se cisterciáci šíří také na Moravu, zde se nejstarším a nejvýznamnějším klášterem stává plaský filiální klášter Velehrad (1205), založený markrabětem Vladislavem Jindřichem za spoluúčasti olomouckého biskupa Roberta, který je následován Žďárem (1251) a Vizovicemi (1261). Kolem poloviny 13. stol. vznikají důležité jihočeské kláštery Vyšší Brod (1259), založen velmožem Vokem z Rožmberka a osazený mnichy z hornorakouského Wilheringu, a Zlatá Koruna (1263), fundace Přemysla II. Otakara na paměť jeho vítězství nad uherským králem Bélou IV. v bitvě u Kressenbrunnu roku 1260, kde byli usazeni mniši z dolnorakouského Heiligenkreuzu. Roku 1292 dochází k založení a výstavbě dalšího významného kláštera – Zbraslavi – králem Václavem II. Zbraslav byla zamýšlena jako pohřebiště přemyslovských králů, spočinula zde však jen těla Václava II., Václava III. a Elišky Přemyslovny a dalších potomků Václava II., bylo zde pohřbeno srdce sestry Václava II. Anežky, poslední odpočinek zde nalezly také děti Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Se jménem zbraslavského opata Petra Žitavského je spjato jedno z nejvýznamnějších literárních děl českého středověku, Chronicon Aulae Regiae – tzv. Kronika Zbraslavská. Zbraslav byla vypleněna husitskými houfy 10. srpna 1420. Pro smrt Václava III. roku 1306 v Olomouci nebylo dovedeno do konce plánované založení kláštera Thronus Regis na Vsetínsku. Poslední mužský cisterciácký klášter, Skalice u Kouřimi, vznikl v českých zemích roku 1357. Jeho fundátorem byl mindenský biskup Dětřich, pozdější arcibiskup magdeburský, sám původně cisterciák z brandenburského Lehninu. Za Karla IV. také vznikla v Praze cisterciácká kolej.

Kláštery ženské větve řádu se objevily nejprve na Moravě: Oslavany (1225), Tišnov (1232), Staré Brno (1323). Především Tišnov, založený královnou Konstancií, a Staré Brno, jehož zakladatelkou byla královna Alžběta Richenza, se těšily velké vážnosti. V Čechách jsou doloženy kláštery v Sezemicích (cca 1265) a Pohled (1265 – 1267). Jejich postavení bylo ve srovnání se Starým Brnem či Tišnovem velmi skrovné.

Celkem existovalo v zemích Koruny české na přelomu 14. a 15. stol. cca 18 cisterciáckých klášterů, z toho 13 mužských a 5 ženských. Část z nich zanikla v důsledku husitských válek a v dobách pohusitských.

Velmi rozdílné byly i podmínky, za kterých byly cisterciácké kláštery zakládány. Původní řádových předpis, dle kterého měly být cisterciácké kláštery zakládány v neosídlených oblastech, byl postupem času stále méně a méně dodržován s tím jak se již kolonizace šířila a neobývaného území bylo stále méně a méně. Např. naše opatství v Plasech vzniklo poblíž staršího sídliště, stejně tak Hradiště nad Jizerou. Opatství v Oseku bylo založeno u staršího kostela v sídle rodu fundátora, klášter Vyšší Brod byl lokalizován poblíž starší osady. S regulemi řádu se v tomto ohledu neslučovalo ani založení Zbraslavi Václavem II., kde do té doby stál královský lovecký hrádek.

Řád, který vznikl na základě reformních myšlenek, se postupem doby stal jedním z největších vlastníků půdy. Nejinak tomu bylo v Čechách, kde byla majetková držba cisterciáků v době předhusitské impozantní. Přesto se však právě v této době objevují příznaky krize, zapříčiněné stále větším kolapsem cisterciáckého ekonomického systému – tzv. grangií, autonomních hospodářských dvorců v rámci kláštera, které měly zajišťovat naprostou autonomii jednotlivých klášterů na okolním světě – který se však stává ve své době již anachronismem, neboť se mění výchozí podmínky, za nichž byl systém grangií jako základu cisterciáckého hospodářství ustanoven.

Rozmach husitského hnutí cisterciácké kláštery těžce poznamenal, mimo jiné proto, že cisterciáci stáli na Kostnickém koncilu v 1. řadách Husových odpůrců. Nepochybně i klášterními poddanými byla využita příležitost svrhnout nad sebou vládu mnichů a často se s nimi pak setkáváme v řadách božích bojovníků. Svou roli zde hrály i zásoby potravin v cisterciáckých klášterech, z nichž mohla být vojska na tažení vyživována. Cisterciácká dominia se stala, stejně jako řada dalších klášterů ostatních řádů, lákavým soustem pro okolní šlechtické sousedy. Prakticky všechny cisterciácké kláštery v Čechách byly husity dobyty, majetek až na výjimky sekularizován, takže přeživší kláštery, které nebyly vypáleny, po zbytek husitského období jen živořily a mnohé z nich nebyly již nikdy obnoveny.

V. Literatura