Bible v českém středověku
autor: Mgr. Josef Šrámek
Excerpováno z: KYAS, Vladimír: Česká Bible v dějinách národního písemnictví. Praha 1997, s. 25-130.
Historický úvod
Biblí rozumíme kanonizovaný soubor nábožensko-historických knih starověkého židovského národa pocházející z prvního tisíciletí př. Kr. a označovaný tradičně jako Starý zákon; doplněný pak v helénské době o formující spisy křesťanství – analogicky označované jako Nový zákon. Spisy Starého zákona byly psány v hebrejštině, spisy Nového zákona pak v řečtině.
Znalost Bible se šířila postupně skrze jednotlivé překlady. Základním problémem byla hebrejština. K prvnímu překladu Starého zákona do řečtiny došlo v letech 250-150 př. Kr. alexandrijskými židovskými učenci – tento překlad vešel do dějin jako tzv. Septuaginta, a měl sloužit Židům mimo Palestinu. Doplněn o Nový zákon pak tento překlad představuje podobu, které se drží ortodoxní církev; z tohoto znění vzešla v 9. století staroslověnská verze…. Tento tzv. alexandrijský kánon byl ale později, zvláště po roce 70, Židy zavržen ve prospěch tzv. jeruzalémského kánonu, který pak v 16. století přejala i reformace…
Základním zněním Bible na římském Západě byl zprvu latinský překlad označovaný jako Vetus Latina, pořízený někdy ve 2.-3. století na základě řeckého překladu. Posléze na žádost papeže Damasa sestavil sv. Jeroným v letech 383-405 tzv. Vulgátu, a to s ohledem na hebrejskou verzi! Vulgáta se pak stala základní autoritou středověku, ačkoliv při dalších opisech se do původního Jeronýmova textu vloudila řada chyb a byla tak nutno znění čas od času revidovat – tak vznikl do 13. století soubor oprav, tzv. korektoria. Se zásadnější textovou kritikou vystoupila ale až doba humanismu a reformace.
Staroslověnská Bible
Znalost Písma svatého byla klíčovou i pro úspěch tzv. cyrilo-metodějské misie. Překlad liturgických textů pro domácí duchovenstvo padl na bedra mladšího z bratrů, Konstantina zv. Filosof. Ten nejprve přeložil část evangeliáře s úryvkem evangelia sv. Jana; přitom s inspiroval slovanským dialektem, kterým se hovořilo v okolí Soluně, odkud oba bratři pocházeli. Tak vznikla tzv. církevní slovanština – staroslověnština. Později byl tento evangeliář (samozřejmě časem zkompletovaný) dále následován staroslověnskou verzí žaltáře, epištol (Skutků apoštolských) a úryvků ze Starého zákona. Nakonec přikročil Metoděj k překladu celého Písma, který byl vyhotoven v relativně krátkém čase. Tento překlad se bohužel do dnešních dob nezachoval – k jeho ztrátě patrně došlo už poměrně záhy po Metodějově smrti, když byli jeho žáci z Moravy vyhnáni. Uchýlili se především do oblasti Bulharska a Chorvatska, kde se staroslověnská kultura (tedy i liturgické texty) rozvíjela dále…
Jak známo, definitivním koncem staroslověnské kultury u nás bylo druhé vyhnání sázavských mnichů roku 1096. Ale už předtím bylo zřejmé, že budoucnost patří kultuře latinské… Ačkoliv se logicky předpokládá, že staroslověnština (svým vlivem na češtinu) – a s ní spjaté literární památky – hrála nezanedbatelnou roli v orální kultuře skrze katechumenickou činnost při christianizaci obyvatelstva, na druhou stranu, nečetné dochované homiliáře jsou ve valné většině přirozeně latinské. K obratu tu dochází až ve 13. století v souvislosti s bojem proti herezi a rozšířením mendikantských řádů…
Nejstarší české žaltáře a evangeliáře
Ve druhé polovině 13. století se začala rozvíjet i literatura psaná v češtině. Po prvotních glosách na okrajích latinských knih, se tak objevují první české žaltáře (srv. kupř. český meziřádkový překlad latinského žaltáře známý z tzv. Wittenberského opisu z poloviny 14. století či tzv. Drážďanskou Bibli z téže doby, obsahující druhý zápis prvotního překladu celého žaltáře; dále tzv. Klementinský žaltář). Tyto překlady měly sloužit lepšímu porozumění latinskému textu při bohoslužbách a samozřejmě také privátní modlitbě.
První český překlad evangeliáře vznikl, jak už bylo naznačeno, ze zcela jiných důvodů. A sice v souvislosti s šířící se herezí ve 12. a 13. století. Jako účinná zbraň se ukázalo angažování žebravých řádů, které se primárně věnovaly apoštolátu ve městech. Aby mělo jejich kázání smysl, muselo být logicky v lidovém jazyce. Při bohoslužbě se tedy zpívalo či četlo latinsky, vše pak osvětlovalo v našem případě české (či německé!) kázání… Takovéto české evangeliáře máme dochovány už ze začátku 14. století, více ale až z jeho konce (viz Evangeliář Seitenstettenský, Vídeňský a Rajhradský).
Bible
Nejlepším dokladem prvního českého překladu Bible je Drážďanská neboli Leskovecká Bible (bohužel dodnes nedochovaná – padla za oběť I. světové válce – známe ji z opisů a z části z fotokopií). Dle Dobrovského vznikla v letech 1390-1410. Bible zřetelně vycházela z Vulgáty.
Úryvky z nejstaršího překladu evangelií se zachovaly v 1. části evangeliáře zvaného Čtenie zimnieho času, patrně z 60. let 14. století. Nejpozději v 80. letech pak byly napsány další tři Bible nebo alespoň jejich části, jak víme z jejich dochovaných zbytků. Z doby o něco pozdější se dochovalo už více děl – např. tzv. Proroci rožmberští – obsahuje torzo knih Proroků, téměř se shoduje s podobou Drážďanské Bible; tzv. Rajhradské glosy – úryvky prvotního překladu Izajáše; Litoměřicko-třeboňská Bible z 2. decénia 15. století a Olomoucká Bible z roku 1417.
Nejstarší český překlad Bible je možno poznat z edice torza Drážďanské Bible spolu s Biblí Olomouckou, případně Litoměřicko-třeboňské. Odborníci předpokládají, že na překladu se podílelo více osob – snad až deset – zřejmě nejprve začala překlad jedna skupina; druhá byla zadavatelem povolána snad kvůli jeho urychlení. Odkud však překladatelé pocházeli, to se neví – uvažuje se o klášteře břevnovském či pražských dominikánech… Ohledně zadavatele odborníci tipují nějaký ženský klášter – snad benediktinky od sv. Jiří nebo dominikánsky od sv. Anny na Starém Městě. Soudí se, že přeložena byla Bible cca v polovině 14. století. Latinská předloha překladu nebyla dodnes nalezena – ale uvažuje se na základě vnitřní kompozice o okruhu rukopisů kolem tzv. pařížského rukopisu Vulgáty.
V době Karla IV. zůstal český exemplář Bible patrně omezen jen na několik opisů pro kláštery. Ačkoliv je to doba rozvoje laických religiózních hnutí (pro které se vžilo označení devotio moderna), je jisté, že Bible byla natolik nákladnou záležitostí, že si ji mohl pořídit málokdo. A vzdělancům samozřejmě případně dostačovala podoba latinská (viz Štítný).
Ke změně dochází ale už za vlády Karlova syna Václava. Víme, že ve výbavě Václavovy sestry Anny, provdané roku 1382 za anglického krále Richarda II., se nacházel evangeliář s českým, německým a latinským textem. Z konce 14. století pochází taktéž trojjazyčný evangeliář polské královny Jadwigy, o němž se uvažuje, že byl vypracován dle české předlohy. Z téže doby pochází český žaltář Poděbradský, sepsaný pro Alžbětu, manželku Jana Bočka z Kunštátu. A z druhého desetiletí jsou doloženy celé české Bible, vytvořené na zakázku českých šlechticů, tj. zmíněná Bible Litoměřicko-třeboňská, Olomoucká a Boskovická, aj.
Právě Bible Boskovická má být dokladem vlasteneckých ambicí české šlechty, které se staly podnětem pro tzv. II. redakci staročeské Bible. Jejím základem je nový překlad Nového zákona, jehož kvalita vyplývá z odstupu 50 let a s tím spojeného kvalitativního vzrůstu české literární tvorby; svou roli nepochybně sehrály i dobové náboženské podněty. Perličkou je, že je již psána novým diakritickým pravopisem, tedy pochází k okruhu stoupenců reformního křídla. Navíc obsahuje Husův Menší výklad na desatero. Bohužel otázka, která se tak logicky nabízí, a sice zda měl Jan Hus přímý podíl na vzniku II. redakce staročeské Bible není prozatím možno odpovědět. Je třeba provést srovnání s jeho dalšími spisy.
Do druhého desetiletí 15. století spadají krom Boskovické Bible i další památky: jedná se o tzv. Hlaholskou Bibli z Emauzského kláštera, dochovanou v 1 úplném exempláři a 11 zlomcích ostatních svazků; tzv. Dobrovského (dle objevitele) Starý zákon, psaný na papíře, pocházející zřejmě ze stejné doby jako Hlaholská Bible; Dobrovského Nový zákon shodný s verzí v Boskovické Bibli; tzv. Těšínský Nový zákon z roku 1418, taktéž na papíře, jedná se o kompilaci staročeské Bible II. a III. redakce – zřejmě jde o nejstarší doklad tohoto typu.
Z válečných dob 1. poloviny 15. století se nám mnoho exemplářů Bible nezachovalo, což ale není příliš překvapivé – doba jistě nebyla pro takové podniky příznivá… Přesto i z tohoto období máme několik rukopisů zachováno; především se jedná o Nový zákon – tzv. muzejní Nový zákon z roku 1422; Nový zákon Martina písaře Kořečka z roku 1425; Klementinský Nový zákon glosovaný z roku 1426. Vzácností je Litoměřická Bible jednosvazková – první zachovaná česká Bible z doby husitských válek, sepsaná písařem Duchkem z Mníška. Duchek z Mníška je písařem i další dochované Bible, tzv. Duchkovy Bible z roku 1433 (obě jeho Bible jsou ze značné části stejné, jisté rozdíly v textu tu však jsou). Ze 30. let 15. století pochází i tzv. Wolfenbüttelská Bible – její osudy jsou ale zcela neznámé. Z poloviny 15. století pochází tzv. Bočkova Bible ve dvou svazcích, připisovaná Bočkovi z Kunštátu, staršímu synovi Jiřího z Poděbrad. Dochovala se i tzv. Kunštátská Bible, nazývaná tak dle erbovní výzdoby na úvodním foliu. Obsahuje pozdní zápis nejstaršího překladu historických knih Starého zákona. Raritou jsou tzv. Mlynářčina Bible (dle Balbínem zmiňované tradice krumlovských jezuitů, že autorkou byla mlynářka) a tzv. Moskevská Bible – dvě nejmenší české rukopisné Bible. Dochovalo se i několik zlomků Starého zákona – tzv. Cardův Starý zákon cca z 30. let; Starý zákon Zamojských z téže doby; Klementinský Starý zákon a tzv. Bible královny Kristiny, která obsahuje polovinu Starého zákona, patrně také z 30. let 15. století.
Za nejstarší známé užití překladu III. redakce staročeské Bible se obecně považuje Husova Postila nedělní, dokončená k roku 1413. Dalším dokladem je těšínský Nový zákon z roku 1418, který je kompilací II. a III. redakce. Stejně tak muzejní Nový zákon z roku 1422. Úplný překlad staročeské Bible III. redakce přináší až tzv. Padeřovská Bible datovaná lety 1432-1435. Důvody vzniku III. redakce je patrně možné vidět, jak již bylo řečeno, za módní touhou českých šlechticů vlastnit Písmo v domácím jazyce, a dosavadní překlad asi už nebyl vyhovující. Byl tedy znovu přeložen Starý zákon a překlad Nového zákona II. redakce zrevidován – právě v Novém zákonu spočíval hlavní přínos II. redakce; na stejnou úroveň se teď zařadila III. redakce se svým Starým zákonem. Původní překlad totiž nevyhovoval nejen svým jazykem, ale i textem. Překladatel znám není, ale zřejmě pocházel z univerzitního prostředí.
Bible III. redakce se zachovala i v dalších exemplářích – výběrově zmiňme např. Nymburskou Bibli z 60.let 15. století; torzo Pernštýnské Bible z roku 1471; Kladrubský rukopis téhož data, Lobkovická Bible z přelomu 70. a 80. let 15. století; tzv. Krumlovská a Hodějovská Bible a další.
Existoval dohad, že Padeřovská Bible vznikla v Táboře – ten byl ale zamítnut. Bohužel o podobě Bible užívané v Táboře 20. let 15. století nevíme nic jistého. Obecně tradovaná všeobecná znalost Bible (jak ji uvádí Eneáš Silvius Piccolomini), která se ale nejspíše týkala především Nového zákona, byla spíše než individuální četbou českého překladu podnícena ze strany kazatelů. Jako ukázka biblických překladů blízkých Táboru může sloužit Jistebnický kancionál, kde texty i zpěvy dle mínění Zdeňka Nejedlého pocházejí z okruhu Jana Želivského. Zde užitý překlad je místy značně volný, tzn. pravý opak překladu III. redakce; je spíše jasnější než přesný.
Samozřejmě nejsou jen čisté překlady vycházející z jednotlivých redakcí, ale i řada překladů kompilačních – jmenujme ze 70. let 15. století kupř. Bibli Dlouhoveského či Záblackého nebo tzv. Mikulecký sborník z doby Rokycanovy a Jiřího z Poděbrad.
Zásadní změnou se stal knihtisk, který teď už doslova výrobu knih urychlil a zlevnil. První výtisk Vulgáty spadá do let 1452-1454 a od té doby byla Bible nejčastěji vydávanou knihou. Mezi první české tisky patří Nový zákon, který spatřil světlo světa po roce 1476 v Plzni. Zachoval se ve dvou exemplářích – v Praze a ze Vídni. Text je na svou dobu dosti starobylý – jedná se o upravenou verzi II. redakce.
V 80. letech 15. století za vlády Vladislava Jagellonského bylo přikročeno k vyhotovení IV. redakce staročeské Bible pro další vydání tiskem. Nejprve vyšel Nový zákon (tzv. Dlabačův), pak roku 1487 žaltář a nakonec o rok později celá Bible (tzv. Pražská). Roku 1489 pak vyšla ještě tzv. Bible Kutnohorská s textem téměř stejné podoby. První ilustrovaný Nový zákon byl vytištěn roku 1497 na Starém Městě pražském – jeho text je založen na Pražské Bibli, občas se odchyluje k verzi Kutnohorské. Za IV. redakcí opět stáli univerzitní mistři, patrně pod vedením Václava Korandy mladšího.
Nesmíme však opomenout, že i přes existenci řady překladů se ve středověkých Čechách nadále studovala také Bible latinská, která byla pro studenty a kněze dostupnější, neboť opisy na papíře s těsnopisnými zkratkami byly levnější – navíc pro disputace byl závazný text Vulgáty. Ke studiu latinské Bible ovšem byly různé příručky a slovníky - od 2. decénia 15. století i v české mutaci. Dodnes se nám dochovalo na 19 takových česko-latinských slovníků, ať už celých či ve zlomcích.