Oděvní pořádky - mýtus a realita

Dobová společnost byla rozdělena na tři stavy: šlechtu, duchovní a neurozený pracující lid. Takto rozdělená společnost se pak dále logicky členila podle svého sociálního a majetkového postavení. Přirozeně se tak opakovaně objevovaly snahy o viditelné rozlišení lidí podle jejich postavení i v souvislosti s odíváním. V drtivé většině se tak dělo formou kázání mravokárců, jejichž kritiku zaznamenávali i doboví kronikáři. Tato kritika však byla toliko názorovým vyjádřením autora k „nepravostem“ ve společnosti, porušování tradice a Bohem daného pořádku. Neměla tedy charakter obecně závazného nařízení, jehož nerespektování by vedlo ke konkrétní sankci. Stížnosti mravokárců jsou pro nás velmi cenná, protože postihují změny ve společnosti, nelze na ně ale pohlížet jako na závazné normy, kterými byli tehdejší lidé povinni se řídit. Tato kritika se navíc v drtivé většině případů neobrací proti celé společnosti, ale jenom proti neurozeným – především měšťanům, kteří se vlivem prudkého rozvoje patriciátu již na počátku 14. st. „povyšují nad svůj stav“ ve snaze vyrovnat se privilegované šlechtě.

Naproti tomu závaznou normou, určující jak se má kdo oblékat, byly takzvané oděvní pořádky. Ty se objevují s rozvojem patriciátu již od sklonku 13. st. a jejich cílem je omezování přílišné přepychovosti a především výstřednosti. Za oděvní pořádky jsou mnohdy mylně považovány mravokárné traktáty, vznikající na panovnických dvorech. Skutečně doložené oděvní pořádky mají ale jenom některá významná říšská města s vlastní samosprávou, např. Norimberk, Ulm, Špýr, Štrasburk a italská, jako Bologna a Florencie. Tyto pořádky zakazovaly užívání konkrétních drahocenných látek, kožešin a šperků. Nejčastější sankcí za jejich porušení pak bylo uložení peněžní pokuty. V Norimberku například podléhaly pokutě látky brokát, atlas a samet, ze zdobných prvků pak zlaté šňůry, lemy a spony. Za prohřešek byl právně zodpovědný muž - za parádivou ženu manžel, za dceru otec. Pokuta byla často spojena s konfiskací oděvu, či jeho částí, někde dokonce až s vyhnanstvím, nebo trestem vězení. V oděvním pořádku města Ulmu bylo nejvyšší sankcí udělení pokuty 20 zlatých spojené s rokem vyhnanství. Oděvní pořádky si tedy vydávalo samo město a dohled nad jeho dodržováním i výkon trestu za porušení náležely městské radě. Ta měla právo postihovat své občany – obyvatele svého města. Tyto pořádky tedy nebyly a ani nemohly být závazné pro urozené, vyslance jiných měst, cizí kupce, atd. V českém prostředí nemáme pro 14. st. doložený žádný oděvní pořádek, týkající se šlechty, měšťanstva, či venkovského lidu, což logicky souvisí s charakterem našeho státu.

Současně s těmito pořádky existovali i pořádky církevní, jejichž vydavateli byli biskupové a preláti, představitelé řeholních a mnišských řádů a velmistři i zemští komtuři duchovních rytířských řádů. Ti svými nařízeními či řádovými regulemi vymezovali jak barevný vzhled oděvu, tak i použitý materiál s ohledem na konkrétní příležitosti a roční dobu. Tato nařízení a pořádky omezovaly či zakazovaly zdobnost a obsahovaly jasné sankce za porušení. V této souvislosti je třeba zmínit fakt, že po celou dobu středověku neměli kněží kromě liturgických oděvů při bohoslužbách předepsaný civilní oděv a oblékali se tak jako jejich světští současníci. O tom, že právě kněží se mnohdy oblékali velmi švihácky, až výstředně, svědčí množství opakovaných nařízení, zakazujících nošení károvaných nohavic, zlatých ostruh a mečů (nebyl-li jejich nositel rytířem dle práva) a nařizujících holení tonzury. Zachovaných nařízení a pořádků máme pro 14. st. v českém prostředí poměrně dost. Nejplodnějším vydavatelem byl první český arcibiskup Arnošt z Pardubic, který se jimi snažil o mravní nápravu církve.

Zvláštní kapitolou pak byly židovské pořádky, vydávané papeži i panovníky. Ty Židům nařizovaly nošení konkrétních rozlišovacích znaků na oděvu, např. špičaté žluté klobouky, žlutá kolečka, žluté lemy na oděvu.. Kromě těchto nařízených znaků (nošených mimo židovskou komunitu) se židovský oděv nijak neodlišoval od soudobé módy. O tom, že se tato nařízení zcela běžně nedodržovala svědčí jejich opakovaná vydávání