Móda v Čechách ve 2. pol. 13. st. a 1. pol. 14. st. v souvislosti s panovnickou zahraniční politikou

 

Často se uvádí, že Češi byli v oblasti módy tradičně zaostalí a do světa módy je uvedl až nástup Karla IV. Příčinou tohoto stavu měla být naše izolace od tradičních módních center, tedy Francie a Itálie. Abych tento mýtus vyvrátil, zaměřím se na zahraniční politiku jednotlivých panovníků druhé poloviny 13. století a první poloviny 14. st. Toto měřítko volím s vědomím, že iniciátorem módy byl vždy panovník a jeho dvůr a že módní novinky se šíří nejrychleji z vrchu dolů.

Ve sledovaném období od poloviny 13. století do poloviny 14. století u nás došlo k zásadním změnám, které ovlivnily celou tehdejší společnost. Druhá polovina 13. století byla z hospodářského hlediska především obdobím zakládání nových měst a vesnic. Kolonizace přilákala do Čech množství cizinců, zejména Němců, kteří se zde usazovali. Ve městech Němci převládali a svými znalostmi a majetkem si záhy vytvořili silné postavení. Přinesli s sebou nový právní řád (tzv. saské a švábské zrcadlo), i novou módu, která se mezi městským obyvatelstvem rychle rozšířila. Tak se i do té doby nejkonzervativnější společenská vrstva, jakou byl pracující lid, měla možnost seznámit se západním odíváním. Současně se česká šlechta průběžně seznamovala s módními novinkami zemí a dvorů, s nimiž se měla možnost bezprostředně setkat. Lze tedy předpokládat, že panovník a šlechta pohybující se na jeho dvoře měli o těchto módních novinkách přehled a ze zahraniční módy přejímali vše, co je zaujalo. Měnová reforma Václava II., která svým rozsahem neměla v tehdejší Evropě obdoby, umožnila stabilizovat domácí hospodářství po rozpadu říše „železného a zlatého krále“, prosadit zájmy českého krále vůči papežské kurii a římským králům a vybudovat říši, rozšiřující království české a markrabství moravské o slezská knížectví, polské a uherské království. Česká móda tak byla opět konfrontována se zahraniční, což nepochybně vedlo k jejich vzájemnému ovlivňování. Smrt Václava II. nepřežila ani jeho říše a následujícího roku 1306, kdy byl zavražděn jeho jediný syn Václav III., vymřela po meči jedna z nejstarších evropských panovnických dynastií. Následující léta do roku 1310 byla obdobím častého střídání králů během bojů o uprázdněný český trůn, než na něj pevně dosedli Lucemburkové. Jejich prostřednictvím se Češi bezprostředně seznámili s novou italskou a francouzskou módou, která tradičně určovala směr v odívání a současně ji obohatili o nové prvky.

 

Za vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278) měli Češi možnost blíže poznat kulturní prostředí rakouských zemí, Říše, italských měst a uherského království. Roku 1252 se ještě jako mladší český král a moravský markrabě stal Přemysl Otakar II. sňatkem s Markétou Babenberskou rakouským a štýrským vévodou. O dva roky později musel čelit uherským nárokům na Štýrsko, což nevyhnutelně vedlo k vojenské konfrontaci s králem Bélou IV. Roku 1260 získal svým vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu český král nejenom Štýrsko, ale i respekt papeže a evropských panovníků. Dal se rozvést s výrazně starší Markétou Babenberskou, která mu nemohla dát dědice a prosadil legitimitu svého nemanželského synu Mikuláše, kterého učinil opavským vévodou. Roku 1261 se oženil s vnučkou uherského krále Kunhutou Haličskou a dal se se svou mladou a krásnou chotí slavnostně korunovat. České prostředí se tak mělo možnost seznámit i s mírně odlišnou uherskou módou. (Ta se lišila podle regionálních zvyklostí. Zatímco Horní Uhry se zásadně nelišily, móda východních zemí svatoštěpánské koruny působila z našeho pohledu exoticky. Jak se oblékal uherský královský dvůr není zcela zřejmé, lze ale předpokládat, že působil spíše evropským dojmem.). V následujících letech vedl Přemysl Otakar II. úspěšnou územní expanzi. Stal se pánem Chebska, vévodou korutanským, pánem marky kraňské a vindické a signorem v Pordenone. Tak se český vliv rozšířil i směrem na jih a Češi měli možnost poznat i módu těchto zemí, kterou značně ovlivňovalo italské kulturní prostředí. Rok 1271 byl významný narozením králova dědice, Václava II. a úspěšným tažením krále do Uher, kterým ukončil neustálé potyčky s nebezpečně ambiciózním mladším uherským králem Štěpánem V. Do uzavření míru držel Přemysl Otakar II. Horní Uhry a svatoštěpánské korunovační klenoty, které byly ziskem jeho tažení. V té době byl český král nejmocnějším středoevropským panovníkem, jak o tom svědčí i jeho přízvisko „král železný a zlatý“. Pro říšskou šlechtu byl tak silný král nežádoucím kandidátem na uprázdněný římský trůn a proto roku 1273 zvolila římským králem nepříliš významného hraběte Rudolfa Habsburského. Přemysl II. jeho volbu neuznal a na důkaz svého postoje mu poslal žebráckou mošnu. Následovalo období diplomatické války, během níž ztrácel český král svůj vliv. Roku 1275 na něho byla uvalena říšská klatba, což jako záminku využila nespokojená rakouská, štýrská a česká šlechta k odboji. Za této situace byl následujícího roku český král donucen uzavřít s Rudolfem Habsburským mír. Cenou za něj bylo odstoupení všech dosavadních územních zisků. Po potlačení domácího odboje se Přemysl Otakar II. chystal na rozhodující střetnutí s Rudolfem Habsburským. Došlo k němu na den sv. Rufa roku 1278 v bitvě na Moravském poli, kde český král podlehl spojeným vojenským svazům římského a uherského krále. Jeho smrt v této bitvě vedla i k zániku jeho říše.

Během Přemyslovi vlády došlo k výraznému hospodářskému rozkvětu země v souvislosti se zakládáním měst, rozvojem řemesel, otevřením nových trhů a upevněním české měny brakteátovou reformou. Za jeho vlády byla do Čech uvedena inkvizice na stíhání kacířů. V téže době také vznikly zemské desky, v nichž byly vedeny zápisy o jednání českého zemského soudu. Současně bylo respektováno tzv. „německé“ městské právo, které si sebou přinesli kolonisté a které ovlivnilo další vývoj měst a městského stavu. V době prvního manželství, kdy Přemysl Otakar II. ještě neměl legitimního mužského potomka, si pravděpodobně od římského krále Richarda Cornwolského vymohl uznání dědičných nároků na český trůn po ženské linii (tzv. privilegium minus). To se po vymření Přemyslovců po meči ukázalo jako klíčové. Současně si na papeži vymohl uznání legitimity pro svého nemanželského syna Mikuláše, zakladatele opavské linie Přemyslovců. Za vlády Přemysla Otakara II. měla česká šlechta možnost poznat kulturu zemí, jež spadaly do sféry našeho vlivu nebo byly přímou součástí říše „krále železného a zlatého“ a mohla tak přejímat i ovlivňovat jejich módu.

Po smrti Přemysla Otakara II. nastoupil za dramatických okolností na český trůn jeho syn Václav II. (1278-1305). Až do roku 1283 byl prakticky rukojmím svého poručníka, markrabího Oty Braniborského, který pod záminkou regentství prakticky drancoval zemi. Ač se na základě posledních bádání ukazuje, že Ota Braniborský nebyl tak negativní postavou, jak je líčen zbraslavskou kronikou, je jeho podíl na katastrofálním stavu Čech za jeho poručnictví zásadní. Přestože na svém dvoře zjevně řádně připravil dědice země, malého Václava II., na jeho budoucí vladařskou úlohu, v roli správce země naprosto selhal. Z velké říše železného a zlatého krále zbývaly jenom popleněné Čechy, decimované hladomorem a řáděním Braniborů. Morava jako válečná reparace náležela vítězi Moravského pole, římskému králi Rudolfovi I. Habsburskému. Dva roky po návratu Václava II. do Čech a odchodu Braniborů uzavřela jeho matka, královna vdova Kunhuta, skandální sňatek se Závišem z Falkenštejna. Tento bývalý vůdce šlechtické vzpoury proti Václavovu otci pak řídil politiku země až do Kunhutiny smrti roku 1285. Téhož roku 1285 uzavřel Václav II. sňatek s Gutou Habsburskou. Tímto sňatkem získal český král podporu svého tchána, římského krále a odstavením Záviše po smrti své matky si Václav II. uvolnil ruce pro vlastní politiku. Již roku 1289 získal od římského krále české země v léno a současně s nimi i hodnost kurfiřta a říšského arcičíšníka, kterou jeho otec ztratil poté, co na něho byl uvalen říšský acht. V následujících letech získal knížectví býtomské, opolské, těšínské, ratibořické, Chebsko, Kladsko, Pliseňsko, vévodství krakovské a sandoměřské. Roku 1292 založil klášter Cisterciáků na Zbraslavi, což lze brát za další doklad opětovně nabyté moci a bohatství českého krále. V té době získal rozhodující vliv v Říši a po smrti svého tchána prosadil volbu nevýznamného říšského hraběte Adolfa Nasavského. Tak si zavázal tradičního politického rivala a připravil si půdu pro svou další zahraniční politiku. Roku 1297 se stal Václav II. říšským vikářem v Míšensku a téhož roku se dal se svou chotí v Praze slavnostně korunovat. Guta Habsburská však nedlouho po své korunovaci zemřela. Roku 1298 pak padl v bitvě u Gölheimu v boji o říšský trůn římský král Adolf Nasavský, kterého český král pozvedl na říšský trůn proti Habsburkům a kterého z téhož trůnu srazil poté, co se s ním Adolf nenávratně politicky rozešel. Český král se sám vojensky přímo neangažoval. Z bitvy vyšel vítězně Albrecht Habsburský, který usedl díky podpoře Václava II. na římský trůn. V letech 1299 a 1300 uskutečnil český král měnovou reformu a dal razit pražské groše, které se ve své době staly nejstabilnějším a nejpevnějším evropským platidlem. Roku 1300 získal Velkopolsko, Kujavsko a východní Pomořany a téhož roku se sňatkem s dědičkou Polska, Richenzou (Eliškou Rejčkou) stal i polským králem. O rok později vymřel v Uhrách vládnoucí rod Arpádovců a uherská šlechta nabídla svatoštěpánskou korunu Václavu II., který ji přijal pro svého syna Václava III. Přemyslovská říše, zahrnující nyní Čechy, Moravu, Polsko, Uhry a slezská knížectví, byla nyní větší než Svatá říše římská. Římský král Albrecht Habsburský a papež Bonifác VIII. se obávali rostoucí moci Přemyslovců a podporovali proto jejich přirozené protivníky. V Polsku jím byl kníže Vladislav Lokýtek a v Uhrách vzdorokrál Karel Robert z neapolské větvě Anjouovců. Aby umlčel opozici v Polsku, dal Václav II. roku 1303 korunovat svou mladičkou choť Richenzu (Elišku Rejčku) na českou a polskou královnu. Pozice Václava III. se v Uhrách stala neudržitelnou, když domácí šlechta hromadně přecházela ke vzdorokráli Karlu Robertovi. Nakonec byl roku 1304 Václav III., který byl již obležený v Budíně, vyproštěn mohutným českým vojskem. Ztráta Uher byla pro nepřátele českého krále podnětem ke společnému útoku a tak ve stejném roce napadla české království současně dvě vojska, první složené z říšských svazů pod vedením římského krále Albrechta a druhé vedené rakouským vévodou Rudolfem Habsburským a uherským vzdorokrálem Karlem Robertem. Následovalo společné neúspěšné obléhání Kutné Hory, která byla stříbrnou pokladnicí přemyslovské říše. Vítězství českého krále vedlo k okamžitému rozpadu protipřemyslovské koalice a znovuzískání respektu Václava II. v evropské politice. Římský král se tímto neúspěšným tažením obrovsky zadlužil a ztratil většinu své moci. Toho chtěl využít Václav II. pro konečné zúčtování, ale během příprav na odvetné tažení po dlouhé nemoci roku 1305 zemřel. Před svou smrtí vynaložil všechnu energii na urovnání záležitostí v přemyslovské říši a předání vlády svému synovi Václavu III. Protože i Čechy se předchozí zahraniční politikou přes své nesmírné bohatství zadlužily, ustanovil Václav II. zvláštní komisi mající uspokojit královské věřitele. Tyto dluhy pak do jejich vyplacení spadly na všechny další české krále včetně Jana Lucemburského. O jejich výši si lze udělat orientační představu, uvážíme-li že Čechy v té době fakticky „skoupily“ dvě království a téměř všechna slezská knížectví, odrazily nápory říšských svazů, úspěšně vzdorovaly papeži a rozhodovaly o obsazování římského trůnu. Kdyby se smrtí Václava II. velká přemyslovská říše nerozpadla, vrátily by se s největší pravděpodobností všechny vynaložené investice poměrně brzy. Takhle však zdědil Václav III. především dluhy, mocné nepřátele a rozpadající se říši, kterou nebyl schopen udržet.

Lze shrnout, že během vlády Václava II. došlo k opětovnému povznesení země, která předtím nesmírně utrpěla porážkou na Moravském poli. Znovuzískání říšských hodností a zásadní reforma české měny umožnily českému králi prosazovat vlastní velmi úspěšnou zahraniční politiku. Václav II. se poučil z chyb svého otce a obrátil svou pozornost na Slezsko, Polsko a využil příležitosti k připojení Uher. Byl si vědom, že jeho kandidatura na římský trůn by byla nereálná a proto naopak využíval své moci a postavení kurfiřta k manipulaci s římskými králi a ostatními kurfiřty. Tím zaměstnal tradiční protivníky českého království vlastním bojem o moc v Říši. Když se dostal do sporu s papežem, navázal jednání s jeho odpůrci, francouzským králem Filipem IV. Sličným a představiteli protipapežských římských rodů. Za jeho vlády tak měla česká šlechta opět možnost seznámit se s kulturu a poslední módou na dvorech v Římě, Paříži, Budíně, Hnězdně a Krakově. Lze tedy předpokládat, že přejímala a přizpůsobovala si módní novinky, které ji zaujaly. Pražský dvůr Václava II., proslulý rytířskou kulturou, minnesangem a nesmírným bohatstvím, byl v Evropě skutečným pojmem. Tomu jistě odpovídala úroveň vyšší domácí šlechty.

Vláda posledního přemyslovského krále Václava III. (1305-1306) byla velmi krátká. Po předčasné smrti svého otce se ujal trůnu a vlády nad rozlehlou přemyslovskou říší, zmítanou vnitřními spory a obklopenou silnými nepřáteli. Byl si vědom, že není v jeho silách udržet celistvost této velké a bojem o moc zmítané říše, která navíc obrovsky zatěžovala již tak zadluženou zemskou pokladnu. Aby si uvolnil ruce pro chystané tažení do Polska proti Vladislavu Lokýtkovi, který se ucházel o polskou korunu, uzavřel Václav III. smlouvu s římským králem Albrechtem a vzdal se v jeho prospěch Pliseňska, Chebska a Míšenska. Současně přenechal své nároky na uherský trůn bavorským Wittelsbachům a předal východní Pomořany braniborským Askáncům. Zajistil si tak spojence pro další upevňování svých pozic v evropské politice. Postoupením uherské koruny bavorskému vévodovi zaměstnal svého soka Karla Roberta a postoupením Pomořan zase Lokýtka. Za západní postoupená území si zajistil, že Říše se nebude vměšovat do jeho vnitřní politiky Čech a Polska. Tato území již fakticky nedržel, nebo by si jejich udržení vyžádalo sil, které by ho brzy vyčerpaly. Téhož roku se oženil s dcerou nevýznamného piastovského knížete Vilolou Těšínskou. Na naléhání svých rádců a polského hejtmana sebral v létě roku 1306 vojsko na tažení proti Vladislavu Lokýtkovi. Do Polska však již nevstoupil, protože byl na shromaždišti u Olomouce 4. srpna 1306 zavražděn. Před svým odchodem určil správcem země svého švagra, korutanského vévodu a tyrolského hraběte Jindřicha, manžela princezny Anny Přemyslovny. Smrtí Václava III. vymřela přemyslovská dynastie po meči.

Jeho vládu lze charakterizovat jako období úplné ztráty Uher a rychlého úpadku královské moci doma, ve slezských knížectvích a Polsku. Ztráta přemyslovského vlivu v těchto zemích se ukázala pro následující roky rozhodující a vedla až k úplné ztrátě polské koruny a nutnosti znovu získávat jednotlivá slezská knížectví. Odstoupení nároků na uherskou korunu se ukázalo jako prozřetelné rozhodnutí, kterým český král zaměstnal svého protivníka Karla Roberta z Anjou. Lze se domnívat, že zásadní rozhodnutí, týkající se zahraniční politiky, činil Václav III. na nátlak svých rádců, protože jeho vlastní rozhodnutí údajně postrádaly prozíravost a politickou zkušenost. O tom by za jeho krátké vlády svědčil poměrně rychlý úpadek královské moci na úkor narůstající moci šlechty. Že domácí šlechta využila slabostí nezkušeného panovníka je logické.

Následné období let 1306-1310 lze stručně charakterizovat jako období před nástupem Lucemburků, kdy se na českém trůnu vystřídalo více kandidátů. Na krátkou dobu vládl zemi Jindřich Korutanský (1306 a 1307-1310), kterého zvolila česká šlechta králem bezprostředně po smrti Václava III. Jeho volbu však okamžitě zpochybnil římský král Albrecht Habsburský. Vyhlásil Čechy za uprázdněné říšské léno a udělil je svému synovi, rakouskému knížeti Rudolfovi. Záminkou bylo dřívější příbuzenství Habsburků s Přemyslovci. Současně oba vtrhli do Čech, aby své nároky podpořili zbraní. Jindřich Korutanský uprchl bez boje ze země a česká šlechta tak byla nucena jednat. Výsledkem byla téhož roku volba Rudolfa I. českým králem (1306-1307) a jeho sňatek s královnou vdovou Eliškou Rejčkou. Jeho politika však vedla velmi záhy k povstání domácí šlechty, během kterého Rudolf I. v létě roku 1307 zemřel. Do Čech se rychle navrátil Jindřich Korutanský a znovu se ujal vlády, aby nejistě panoval v letech 1307-1310. Během své vlády čelil opakovaným habsburským útokům a nárokům nového rakouského vévody, Fridricha Sličného Habsburského. Za příprav na nové tažení do Čech zemřel roku 1308 římský král Albrecht Habsburský, ale pozici Jindřicha Korutanského to výrazně neposílilo. Jeho neschopná vláda vedla záhy domácí šlechtu a představitele církve k rozhodnutí nahradit ho jiným kandidátem. Volba padla na mladičkého syna nového římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Během jednání s římským králem prosadila česká šlechta právo Přemysloven na dědictví trůnu po ženské linii, který byl potvrzen sňatkem dědičky země Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. V tomto období neustálých bojů a postupného úpadku země lze stěží předpokládat větší zájem šlechty o novinky v odívání. O tom by mohla svědčit zmínka překvapeného kronikáře Petra Žitavského, který při svém líčení královské svatby Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského ve Špýru roku 1310 poukazuje na nezvyklý vzhled nevěsty: „...ale úžasně jsme se podivili nad věcí námi v českých krajinách předtím nevídanou. Neboť vycházela tehdy nevěsta ze své ložnice s vlasy rozpuštěnými a sem tam po svých ramenou rozvolněnými, zcela bez vínku a koruny, ozdob hlavy, celá oděná nezdobným velmi dlouhým rouchem francouzským...“. Slova Petra Žitavského by mohla svědčit o tom, že se princezna Eliška nechala obléknout podle poslední francouzské módy, která u nás v té době byla neznámá. Současně ale nelze vyloučit, že tato móda byla nejvyšší domácí šlechtě známa a že podle ní pořídili princezně Elišce svatební oděv na cestu do Špýru, protože ona sama k tomu před svou cestou neměla prostředky.

Období mezivládí ukončila až volba nové českého krále Jana Lucemburského (1310-1346). Ten přišel do českého prostředí, doprovázen říšskou hotovostí a zkušenými rádci, bezprostředně po svém sňatku s Eliškou Přemyslovnou na podzim 1310. Česká šlechta si od něho slibovala obnovení pořádků v zemi při zachování svých dosavadních zisků a od jeho otce ochranu českých zájmů. Za podpory domácího panstva v čele s Jindřichem z Lipé, duchovních a královny vdovy Elišky Rejčky porazil sesazeného krále Jindřicha Korutanského. V té době zahájil jeho otec italskou římskou jízdu za císařskou korunou. V lednu byli Jindřich VII. Lucemburský s chotí korunováni železnou lombardskou korunou a v únoru byl jejich syn Jan korunován se svou chotí Eliškou českým králem. Při té příležitosti vydal král Jan inaugurační listiny, kterými se zavázal dosazovat do zemských úřadů jenom rodilé Čechy a Moravany. Potvrdil žádosti šlechty, aby berně podléhaly výslovnému souhlasu sněmu, mimo zvláštní berně pro korunovaci a obvěnění dcery a že šlechta je povinna konat vojenskou povinnost jenom na území a v hranicích země. Současně se král vzdal práva na odúmrť, takže v případě vymření šlechtického rodu nepropadly jeho majetky panovníkovi, ale nejbližším příbuzným a to i v ženské linii. V souladu se svými sliby rozpustil Jan část své říšské hotovosti a urovnal stav v zemi. Získal nazpět ztracené Opavsko a uzavřením míru s rakouským vévodou Fridrichem Sličným ukončil dlouholetou válku. Roku 1312 se dal jeho otec Jindřich VII. Lucemburský korunovat římským císařem a vyžádal si Jana a české rytíře, aby mu pomohli nastolit pořádek v Itálii. Krátce nato ale roku 1313 císař zemřel a zpráva o jeho smrti zastihla český kontingent na cestě k Římu. Zdálo se, že Lucemburská hvězda náhle zapadla, protože mladičký a nezkušený král Jan se náhle ocitl bez mocné ochrany svého otce. Během následujících kritických let však prokázal své diplomatické a vojenské schopnosti. Když bylo při nové římské volbě roku 1314 zjevné, že český král římskou korunu nezíská, podpořil Jan se svým strýcem arcibiskupem Balduinem Lucemburským volbu Ludvíka Bavora proti kandidatuře tradičního nepřítele země, rakouského vévody Fridricha Sličného Habsburského. Fridrich byl přesto zvolen protikrálem. Toto dvojvládí, ohrožující bezprostředně české království, trvalo až do roku 1322 kdy po dlouhé válce porazil český král u Mühldorfu Fridricha Sličného. Pro Janovu vládu v zemi bylo rozhodujících prvních deset let, kdy se neprosadil proti příliš silné šlechtě. Oponentem v zemi mu byl především Jindřich z Lipé se svými straníky a v protiváze jeho choť královna Eliška Přemyslovna. Roku 1315 rozpustil Jan na nátlak české šlechty zbylou říšskou hotovost. Tak ze země odešel politický soupeř domácí šlechty, který ji dosud sjednocoval. Ve stejném roce byl nejmocnější muž království Jindřich z Lipé obviněn některými šlechtici z vlastizrady pro údajné spolčení s nepřítelem země, římským vzdorokrálem Fridrichem Sličným. Na králův příkaz byl Jindřich zatčen a uvězněn. Královi straníci žádali soud a Jindřichovi jeho propuštění. Následovalo rozdělení šlechty vedoucí k občanské válce. Ta byla též nazývána Válkou dvou královen, protože v čele straníků pana z Lipé stála hradecká královna vdova Eliška Rejčka a v čele jeho nepřátel pražská královna Eliška. V té době se králi narodil syn Václav, pozdější císař a král Karel IV. Domácí válku po roce ukončilo vyčerpání obou stran. Po zprostředkování míru arcibiskupy Balduinem Trevírským a Petrem Mohučským byl Jindřich z Lipé roku 1316 propuštěn a rehabilitován. Král Jan a Eliška Přemyslovna považovali uzavřený mír za své pokoření a připravovali se na další střetnutí s domácí šlechtou. Ještě během roku 1316 svedl Jan vítěznou bitvu s římským vzdorokrálem u Neckaru, kterou si v Evropě získal velkou prestiž. Roku 1318 přivedl král do země cizí žoldnéře s úmyslem konečně prosadit svou vůli. Tímto činem však dokonale sjednotil českou šlechtu, která se mu svorně postavila na odpor. Římský král Ludvík Bavor si byl vědom, že bez svého spojence krále Jana se v Říši neudrží, proto nemohl dopustit jeho pád. Jako prostředník vedl mírová jednání mezi oběma stranami. Jejich výsledkem byl tzv. Domažlický mír, který byl při zachování úcty naprostou kapitulací krále. Výkonná moc přešla z panovníka na Jindřicha z Lipé. Roku 1318 byl pražský biskup Jan z Dražic obviněn královniným kancléřem z podpory kacířství, když sesadil dominikánské inkvizitory, kteří podle jeho názoru trestali kacíře příliš tvrdě. Sám se odjel hájit k papežskému stolci do Avignonu a zůstal tam neuvěřitelných 10 let, než byl jeho spor ukončen. Rok 1319 byl definitivním rozvratem králova manželství, když Jan odebral královně jejich syna Václava, aby předešel nebezpečí, že bude sám svržen a královna bude vládnout prostřednictvím jejich syna jako regentka. V následujících letech vedl Jan úspěšnou územní expanzi s obrovskými zisky. Získal Horní a Dolní Lužici a prakticky ovládl i Slezsko s výjimkou Javorska a Svídnicka. Roku 1322 rozhodl bitvou u Mühldorfu válku o římský trůn ve prospěch Ludvíka Bavora. Zajal vzdorokrále Fridricha Sličného a odměnou za to získal Chebsko a mnohé hrady v Říši. Nedlouho poté došlo k trvalé roztržce mezi Janem a Ludvíkem Bavorem. Jan se stal přítelem a důvěrníkem francouzského krále Karla IV. a provdal za něho svou sestru Marii Lucemburskou. Roku 1323 odeslal syna Václava na pařížský dvůr k vychování ke své sestře, francouzské královně. Úspěchy krále Jana na poli válečném i diplomatickém proslavily po Evropě celou zemi. On sám však odešel natrvalo z Čech a vracel se jen kvůli vypsání daní. Protože měl v souvislosti se svými vojenskými aktivitami a reprezentací neustálé výdaje, začal postupně zastavovat královské hrady a zboží. Nejčastěji pobýval na pařížském dvoře, kde také oženil svého syna Václava s princeznou Markétou Blankou z Valois. Mladičký Václav při té příležitosti přijal jméno svého kmotra, francouzského krále, Karel. Roku 1328 byl bývalý spojenec a současný nepřítel Ludvík Bavor v Římě korunován císařem. Papež Jan XXII., jehož přízeň a přátelství si Jan dokázal získat, prohlásil korunovaci neplatnou a uvrhl císaře do klatby. Roky 1329 a 1330 byly ve znamení smrti královny Elišky Přemyslovny a Jindřicha z Lipé. Ve třicátých letech se Jan Lucemburský usmířil s bývalým českým králem Jindřichem Korutanským a dojednal s ním sňatek jeho dcery Markéty Korutanské a svého druhého syna Jana Jindřicha Lucemburského. Současně obrátil Jan svou pozornost k severní Itálii, kde vystupoval jako prostředník mezi znesvářenými městy. Díky svému diplomatickému umu a válečnému umění si vybudoval vlastní signorie, kterými byla Brescie, Pavie, Cremona, Mantova, Milán, Verona. K dohledu a vládě nad nimi dosadil svého syna (nyní již Karla) kterého proto povolal z Paříže. Mladý kralevic Karel zde získal první vladařské a válečné zkušenosti. Na žádost českého poselstva se Karel vrátil bez vědomí otce do Čech. Následujícího roku tento akt Jan legitimizoval udělením titulu Markrabě moravský a správce země. Karel navázal kontakty s biskupem Janem IV. z Dražic, který byl dosud v Avignonu a za podpory části české šlechty vykupoval zpět hrady. Roku 1334 zemřel papež Jan XXII. a jeho nástupcem se stal Karlův pařížský vychovatel, nyní Benedikt XII. O rok později proběhla v Paříži svatba českého krále Jana s francouzskou princeznou Beatrix Bourbonskou. Během slavnostního turnaje došlo k vážnému zranění krále Jana. V témže roce zemřela královna vdova Eliška Rejčka. Po smrti Jindřicha Korutanského se při prosazování nároků svého syna Jana Jindřicha na Tyroly a Korutany střetl Jan Lucemburský s císařem Ludvíkem Bavorem. Císař Korutany zabral a společně s Habsburky se snažil proti Janovi poštvat polského krále Kazimíra. Markéta Korutanská vyhnala svého chotě Jana Jindřicha ze země a císař prohlásil jejich manželství za neplatné. Současně oženil s Markétou svého syna Ludvíka Římana. Papež tento sňatek neuznal a oba manžele proklel. Bratrovy nároky jel do Korutan hájit Karel. Přes všechnu jeho snahu se však museli Lucemburkové Tyrolska a Korutan vzdát. Aby si Jan zajistil severní hranici, uzavřel roku 1335 s polským králem Kazimírem dohodu kterou se vzdal titulu polského krále. Kazimír ho za to uznal vládcem Slezska a vyplatil ho za odstoupení nároků na polskou korunu. Během následujících let došlo ke konflikt Karla a Jana ohledně zprávy země. Karel nakrátko odešel ze země a budoval si v Itálii vlastní kariéru. Roku 1338 se vrátil a začal opět urovnávat stav země. Jan roku 1341 odsouhlasil rozhodnutí zemského sněmu o nástupnictví Karla, kterým byl jeho syn po dobu královi nepřítomnosti vládcem země. Roku 1344 prosadil Jan povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Současně došlo k povýšení Litomyšle na biskupství. To opět významně pozvedlo prestiž země. Roku 1345 uzavřel císař Ludvík koalici proti Janovi, kterou došlo k úplnému obklíčení Čech. Koalice zahrnovala Uhry, Polsko, Branibory a Říši. Jan Lucemburský svolal v reakci na toto ohrožení zemský sněm do Kutné Hory, na kterém přísahal zničit každého, kdo by se opovážil napadnout zemi. Následoval první útok koalice, kterým byl vpád Poláků do Ratibořska. Česká zemská hotovost pod královým vedením je odrazila a na útěku zmasakrovala. Jan pak hnal Poláky až do Krakova, kde zdecimovaného Kazimíra oblehl. Tím se celá protičeská koalice rozpadla. Papež navíc prohlásil císaře za nenapravitelného hříšníka a hrozil uvrhnout do klatby každého jeho spojence. Jan využil této situace a prosadil téhož roku novou římskou volbu v Rénz, z níž díky jeho vlivu a moci vzešel vítězně jeho syn Karel, nyní král římský. Za příprav k boji o Říši se svrženým císařem přišla roku 1346 z Francie žádost o pomoc proti vylodivším se kontingentům anglického krále Eduarda III. Jan Lucemburský, vázaný spojeneckou smlouvou s francouzským králem, využil sebrané české a říšské hotovosti a vedl je do Francie. Na sv. Rufa se český král Jan Lucemburský se svým synem římským králem Karlem IV. zúčastnil nešťastné bitvy u Kresčaku, v níž padl. Tato bitva, jež přinesla nadlouho neštěstí Francii a jejím spojencům ,znamenala paradoxně počátek rozkvětu a vzestupu českých zemí Karlovým nástupnictvím.

Janovu vládu lze charakterizovat jako období, kdy se české království znovu pozvedlo. Na domácí politiku Jana Lucemburského lze pohlížet sporně, jeho zahraniční politika však vedla nejenom k velkým územním ziskům, ale zajistila Čechám prestiž i ochranu před vnějšími nepřáteli. Jan Lucemburský navázal velmi bré spojenecké svazky s Francií a mistrnou sňatkovou politikou čtyřnásobně spříznil francouzské panovnické rody Kapetovců a Valois s Lucemburskou dynastií. Získal si přízeň a přátelství papežů a dokázal tohoto mocného spojenectví dokonale využívat. Stal se „soudcem“ ve sporech evropských panovníků a prvním rytířem tehdejšího křesťanského světa. Když sám nedosáhl na římský trůn, úspěšně k němu dovedl svého syna Karla IV. Lze předpokládat, že česká šlechta v nejbližším okolí krále držela krok s módou, protože sám Jan proslul jako švihák oblékající se podle poslední módy. Pokud by tedy české země ztratily v letech 1306-1310 kontakt s posledními módními trendy, seznámily by se s ní opět nejpozději na sklonku roku 1310 při příchodu mladičkého krále Jana a jeho říšské hotovosti. Často opomíjené bývají v tomto období první poloviny 14. století též české mise v Avignonu, kde v té době sídlil papež se svým dvorem. V letech 1318 až 1329 zde pobýval i pražský biskup Jan IV. z Dražic, hájící se proti obvinění ze simonie a ochrany heretiků. Jeho poslové tak byli nuceni cestovat každoročně mezi Avignonem a Prahou, čímž se rozšiřoval okruh duchovních a jejich služebníků, majících možnost zblízka poznat kulturu a módní specifika Říše a Francie. Samotného pražského biskupa francouzské kulturní prostředí výrazně ovlivnilo. Po svém návratu přistoupil k přestavbě svého sídla v Praze podle vzoru paláců francouzských biskupů a vytvořil si vlastní dvůr s hodnostáři a vojenskou družinou manů. Po něm často pobýval v Avignonu i jeho nástupce a pozdější první český arcibiskup, Arnošt z Pardubic, hájící zde zájmy českého krále i své diecéze. Francie byla navíc často místem generálních kapitul, kam vysílaly řeholní konventy své zástupce. Mezi ně patřil i opat jednoho z nejvýznamnějších cisterciáckých klášterů Petr Žitavský, pohybující se na dvorech českých králů. Jestliže Avignon byl sídlem papežské kurie, pak Paříž, Bologna, Montpellier a Oxford byli cílem těch obyvatel českých zemí, kteří usilovali o univerzitní grady ve svobodných uměních a především v teologii. Ani mnohým českým duchovním a studentům tedy nechyběl patřičný rozhled. O tom že se i klérus nezřídka odíval podle poslední módy svědčí právě v tomto období četné církevní zákazy a omezení (podrobněji k tomu v kapitole Oděvní pořádky, zákazy a mravokárci).

Po smrti Jana Lucemburského zůstala jím vybudovaná říše zachována. Svými diplomatickými schopnostmi pak jeho syn Karel IV., vládnoucí od roku 1346, upevnil postavení své i českých zemí v Říši i Evropě. Založil v Praze univerzitu a roku 1356 získal císařský titul. Následnou sňatkovou politikou rozšířil počet českých zemí o Horní a Dolní Lužici, Svídnicko, Javorsko a říšská léna.Císař a král Karel IV. sám proslul v prvních letech své vlády jako rytíř, oblékající se podle poslední módy

Celkově lze shrnout, že ve sledovaném období druhé poloviny 13. století a první poloviny 14. století měly panovnické dvory českých králů, jako politická a kulturní centra země, prestižní postavení v rámci Říše i celé střední Evropy. Kritická léta, která pro české království nastala po Moravském poli a vymřením vládnoucí přemyslovské dynastie po meči, byla poměrně záhy překlenuta a nevedla tedy k dlouhodobému kulturnímu úpadku královského dvora. Zvláštností první poloviny 14. století pak byly dvory Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV., které své vladaře často následovaly na jejich cestách. Je nepochybné, že díky postavení a politice svých panovníků držely tyto dvory i krok s tehdejší módou. Lze se domnívat, že neméně významný byl v té době v Čechách i dvůr hradecké královny vdovy Alžběty Richenzy, sídlící v letech 1308-1320 v Hradci nad Labem a v dalších letech až do smrti Jindřicha z Lipé v Brně. Závěrem lze předpokládat, že české šlechtické prostředí neztratilo během první poloviny 14. století svůj kulturní a módní rozhled. Domácí šlechta, pohybující se na dvorech velkých přemyslovských králů Přemysla Otakara II. a Václava II., získala nemalý rozhled i v oblasti západoevropské módy a udržela si ho do nástupu Lucemburků. Obecně rozšířený názor, že Češi byli v oblasti módy tradičně zaostalejší a se západoevropskou módou se mohli seznámit až s příchodem Karla IV. tak můžeme považovat za mylný.

Přejato z:
DUBEC, I. Móda v době vlády Elišky Rejčky a Jana Lucemburského. Hradec Králové: Vlastním nákladem, 2008, s.9-20