Metodika pro studium historie a práci s prameny

autor: Bc. Ivan Dubec

 

Historici a zkušení badatelé mi doufám prominou a přejdou tento další můj příspěvek se shovívavým úsměvem, neb je určen především začínajícím badatelům. Nemám v úmyslu shrnout krátkou studií tuto problematiku, jenom chci letem světem seznámit zájemce s pár základními pojmy, které by jim měly usnadnit jejich další studium. Cílem je především seznámit neznalé s metodikou studia historie a historických pramenů. Současný fenomén internetu přinesl všem badatelům nesmírné možnosti, laiky pak dokonale zahltil množstvím informací různé kvality. Proč tak obecně známou věc píšu? Protože je tu překvapivě stále dost lidí, kteří se z neznalosti či pohodlí spokojí s informací, kterou jim poskytne internet, aniž by si ji dále ověřili. Hodnota takových neověřených informací je pak logicky často zavádějící a kontraproduktivní. Také se překvapivě často zaměňují pojmy jako pramen a literatura. Někteří z diskutujících tak citují literaturu o dané problematice v domnění, že pracovali s původním historickým pramenem (zní to úsměvně, že?), k prameni se ovšem nedostali a autorovi závěry přejímají jako dogma (když je to ten pramen). Druhý extrém, který se tu objevuje je opačného charakteru, ale je stejně tristní – někteří si z internetu stáhnou dobová vyobrazení a pokoušejí se je interpretovat, aniž by měli základní znalosti dané doby a problematiky. Odbornou literaturu k dané problematice neznají, nebo ji ignorují, „protože přeci pracují přímo s pramenem, tak co by jim tak asi mohla dát, že?“ To vede ke stejným omylům a dogmatům. Všem beze zbytku nám ale jde o to nalézt pravdu, pochopit danou dobu a co nejvíce se našim předkům přiblížit. Proto mi prosím promiňte tento dlouhý úvod, po němž následuje pár pojmů a stručně shrnutá metodika.

Pojmy

Pramen

Pramen je vše, co z daného historického období skutečně pochází , velmi obecně se dělí na prameny hmotné (vše co se nám fyzicky dochovalo), písemné (vše co bylo v dané době napsáno – tedy nikoli to, co bylo o dané době napsáno později), obrazové (všechna vyobrazení, např. iluminace, obrazy, fresky, v mladším období pak fotografie, atd.), narativní (tradičně předávané příběhy, pověsti, písně, atd.). To členění je samozřejmě daleko širší, ale pro obecný přehled by to mělo zatím stačit :-) Prameny se dále dělí na přímé a nepřímé. Máme-li tedy například vyobrazení středověké písařské kanceláře včetně jejího vybavení, jedná se o pramen nepřímý. Popisuje nám sice, jak co vypadalo, jaké asi mělo měřítko a jak se to používalo, ale nemáme to fyzicky „v rukou“. Za přímý pramen by byl považován fyzicky dochovaný originál takové ho předmětu, který jsme viděli na vyobrazení.

Edice

Edice je zpřístupnění pramene (např. knižní vydání dobových kronik, digitalizace manuskriptů či listin, atd.). Nejde tedy o literaturu, nebo odbornou práci na dané téma, dobového autora či dílo (asi to zní úsměvně, ale bývá to překvapivě často zaměňováno).

Literatura

Velmi zjednodušeně lze říci, že solidní literatura z níž bychom měli čerpat (chceme-li se dobrat solidních informací) se dělí na odbornou (vědeckou) a populárně vědeckou. Autory jsou lidé znalí dané problematiky, kteří nám své názory nevnucují jako dogma, ale seznamují nás s fakty a své případné úvahy dávají čtenáři k posouzení.

Protože jsem to velmi zjednodušil, podotýkám že záleží i na užití - tak se nám původně zdroj kategorie literatura může stát pramenem (nejzřetelněji dějiny historiografie, mentalit apod.).

Pro zájemce zde velmi stručně shrnu klasickou metodiku studia historie a historických pramenů, která by měla ulehčit bádání všem amatérským historikům:

Pokud se rozhodnete zmapovat nějakou problematiku (užitná keramika, odívání, zbroje, zbraně, všední život, atd.) vybraného historického období, je nezbytné získat nejprve základní přehled o dané době. Bez něho není možné dále solidně pokračovat, protože by badateli chyběli jak základní informace, tak i pochopení souvislostí. Obnáší to tedy prostudovat obecné práce o dané době a lokalitě. Abych to uvedl na nějakém příkladu, vztáhnu to na svou studii odívání nobility 1. pol. 14. st. ve střední a západní Evropě – bez základních znalostí českých a evropských dějin by nebylo možné se do jakékoli takové studie vůbec pouštět. Musel jsem se dobře orientovat v politických, hospodářských a kulturních dějinách, v nutné míře zvládnout heraldiku, sfragistiku, numismatiku, diplomatiku a kodikologii (viz. výše) a musel jsem mít samozřejmě představu o vývoji středověkého odívání.

V druhé fázi se shromažďuje všechna odborná literatura a studie, pojednávající o dané problematice, kterou chce badatel prostudovat. Badatel se tak seznámí jak s danou problematikou, stavem současného bádání a může porovnat metodiku použitou předchozími autory. Současně si ověřuje odkazy na prameny předchozích autorů. Já jsem tedy shromáždil všechnu solidní odbornou literaturu, pojednávající o daném tématu. Nevyhnul jsem se ani encyklopedickým pracem, byť ty mi svým omezeným rozsahem posloužily spíše pro orientaci (tady si člověk užije, protože dnes je již téměř všechna odborná literatura v angličtině – to je dané logickým požadavkem ne rychlou dostupnost a výměnu informací na mezinárodní úrovni, i tak ale zbude dost němčiny, francouzštiny, polštiny a ruštiny :-) ). Odborná literatura badateli přispívá nejenom obsahem, ale i citacemi dobových pramenů a dalších prací, na něž odkazuje.

Ve třetí fázi se shromažďují dobové prameny, mající souvislost se studovanou problematikou (hmotné, obrazové, písemné, atd.). Je třeba tyto prameny jak časově, tak i lokálně vymezit, aby byly pro studium relevantní. Já jsem se při volbě metodiky řešení zaměřil na studium dobových pramenů, především obrazových a hmotných. Jejich výběr jsem si časově vymezil obdobím druhé poloviny 13. století a první poloviny 14. století. Lokálně jsem se zaměřil na oblast střední a západní Evropy, abych tak byl schopen prostudovat a pochopit vlivy formující dobovou módu tohoto období v českých zemích.

Ke shromažďování jsem využil elektronických databází evropských museí, archivů, knihoven a manuskriptorií. Ty v současnosti umožňují badatelům, v rámci nových projektů digitálního zpřístupnění vzácných dokumentů, pracovat s prameny v jejich elektronické podobě. Tak jsem získal nepoměrně širší pramennou základnu než moji předchůdci. Díky tomu jsem mohl shromáždit více než 2 000 vyobrazení dobových oděvů a doplňků z vybraných evropských lokalit. Z hmotných pramenů jsem shromažďoval informace o dochovaných originálech oděvů, jejich částí a doplňků, včetně šperků. Dále jsem se zaměřil na sochy a plastiky. Z obrazových pramenů pak především na iluminace, deskové obrazy a fresky. U písemných pramenů na kroniky, rytířské příběhy a dobovou poesii.

Ve čtvrté fázi si badatel určuje metodiku práce. V průběhu práce je žádoucí průběžně porovnával dosud publikované úvahy o vlastnostech oděvů s výsledky vlastního bádání. Tady je nejvíce prostoru pro experimentování a konzultace s odborníky.

Já jsem shromážděná vyobrazení a popisy oděvů roztřídil podle účelu nošení a roční doby, s ohledem na mužské a ženské, i na společenské postavení nositele. Rozhodl jsem se je dále dělit na spodní prádlo, základní a svrchní odění, obuv, pokrývky hlavy, pláště a doplňky. Z takto shromážděných a rozdělených oděvů, jejich částí a doplňků jsem vytřídil ty, které považuji pro dané období za charakteristické. Cílem bádání bylo shromáždit potřebné množství oděvních součástí pro pokrytí mužského a ženského šatu s ohledem na jednotlivá roční období a zvláštní účel nošení. Současně i dohledání dosud opomíjených oděvních částí, jakými je například dámské spodní prádlo.

Pro podrobné zkoumání shromážděných vyobrazení jsem využil moderní technologie, jakou je digitalizace. Dokumenty uložené ve velkém rozlišení umožňují digitální úpravy zvětšováním, zaostřováním a vytvářením výřezů. Tak jsem si mohl vyhledávat potřebné detaily a vzájemně je porovnávat.

Poslední fází je pak samotný závěr bádání, shrnutí poznatků a vlastních zkušeností.