Kožešiny a kožešnické řemeslo
Vznik řemesla – zpracovatelé kůží a kožešin
Kožešina je nejstarším materiálem používaným k výrobě oděvů. Znalost jejího zpracování sahá do minulosti mnoho tisíc let. Po celou tuto dobu se řemeslo vyvíjelo a zdokonalovalo. Původně práce žen, byla nejpozději v raném středověku v rukou odborných řemeslníků – zpracovatelů a sešívačů koží. Ti se dále dělili na zpracovatele kůží bílých a rudých (někde se uvádí černých), podle způsobu činění. Do ruda byly zbarveny kůže činěné pomocí třísla, spadají sem tedy řemeslníci vyrábějící boty, tašvice, sedla a podobně. Kožešina se činila většinou kvašením a má proto řemen bílý, nebo mírně nažloutlý. Mezi zpracovatele bílých kůží patřili tedy i výrobci tenkých oděvních usní, činěných kamencem nebo tukem. Ze 14. století už známe ale tato řemesla oddělena. Oděvy z těchto z usní, šili vždy krejčí.
Vznik cechů, artikule
Nejstarší jména kožešníků jsou zaznamenána v zakládací listině vyšehradské kapituly z roku 1088.[1] Šlo tehdy ale ještě o řemeslníky služebné, kteří náleželi svému pánu. První svobodní kožešníci přicházejí do nově založených měst až počátkem 13. století. Stávají se měšťany a stejně jako jiní řemeslníci, zakládají organizace, z nichž vznikají cechy. Přestože na počátku 14. století již jistě kožešníci nějak organizováni byli, zprávy o těchto organizacích máme až z konce století, kdy si nechávali schvalovat artikule. První artikule obsahovaly ustanovení o přijetí nových mistrů, platy tovaryšům (byly pevně dané a nesměly se překračovat), tržní řád, ustanovení o nakupování zboží, pořádku na cechovních schůzích a dělání mistrovského kusu.[2]
Učeň – tovaryš – mistr, dělání mistrovského kusu
Učeň - Doba vyučení kožešníka se pohybovala mezi dvěma až čtyřmi lety. Výjimečně se mohla protáhnout o rok v případě, že učeň neměl dostatek peněz, aby vyučení zaplatil, musel si je tedy u mistra odpracovat. Učeň bydlel u svého mistra, po celou dobu jej musel mistr živit i šatit. K přijetí chlapce do učení byl třeba dostatek finančních prostředků (mistr inkasoval platbu předem) a záruka jedné či více osob, že chlapec pochází ze slušné křesťanské rodiny a byl zplozen v manželském loži. Důležitý byl rovněž takzvaný "košt". Zkouška, trvající několik týdnů, během kterých musel mistr rozpoznat, zda se budoucí učeň k řemeslu hodí. Pak teprve mohl učně nahlásit cechu a učení započalo.
Tovaryš - Po vyučení se stal z učně tovaryš. Aby tovaryš nasbíral co nejvíce zkušeností dříve, než se stane mistrem, vyžadoval se od něj "vandr". Ten trval minimálně rok, ale často i více. Tovaryš musel po tuto dobu pracovat v jiném městě u cizího mistra, kde získával nové zkušenosti.
Mistr - Mistrem se mohl stát tovaryš většinou ve městě, kde se vyučil. Musel doložit, že úspěšně absolvoval vandr, zaplatit příslušnou částku v penězích a vosku do cechovní pokladnice, zaplatit mistrům "svačinu"- pohoštění a zhotovit mistrovský kus podle toho, jak mu jej cech nařídil. Ze čtrnáctého století se nám nic k dělání mistrovského kusu nedochovalo. Z pozdějších dob víme, že zhotovoval mimo jiné vždy blány[3] ze sta králičin. Králičiny musel sám vyčinit, přinést mistrům k posouzení, a pokud ti uznali že jsou v pořádku, mohl pokračovat v práci. Pokud tovaryš obstál, byl přijat do cechu jako mistr a mohl tak samostatně pracovat. Někde se vyžadovalo, aby se tovaryš nejdříve oženil a teprve pak žádal o přijetí do cechu.
Kožešnická dílna
Dílny měli kožešníci zpravidla poblíž vodních toků. Narozdíl od ostatních kožedělných řemesel totiž kožešiny nejen šili, ale také činili a k tomu potřebovali tekoucí vodu. Nejčastějším způsobem činění kožešin bylo až do počátku dvacátého století kvašení. Etnologové se domnívají, že si tento způsob osvojili Slované již před stěhováním národů.[4] Byl tedy u nás nejspíš používaný i po celý středověk. Činilo se venku, hlavně v letních měsících, kdy probíhá kvašení rychleji. V zimě pak mohly být prováděny poslední operace, jako je měkčení kožek na kožešnických kosách a mazání. Zima byla ale hlavně obdobím šití. Tomu byla přizpůsobena i pracovní doba. Určoval ji cech a byla v zimních měsících delší. Vnitřní část dílny byla vybavena i několika kosami na měkčení kožek, pracovním stolem, na který se daly velké kožešinové pláty rozložit a deskou k napínání kožešin, pokud k tomuto účelu nesloužil stůl. Jako pracovní nářadí měl kožešník trojhrannou jehlu, která se musela čas od času brousit, náprstek a kožešnický nůž, ke krájení kožek. Rovněž kleště a hřebíčky k napínání kožešin nesměly v dílně chybět. V dílně se většinou pohybovalo více lidí. Mimo mistra tam pracoval zpravidla i nějaký tovaryš a učeň, rovněž žena a děti musely pomáhat. Pokud se stalo, že kožešník zemřel, živnost vedla dále jeho žena, dokud se znovu neprovdala.
KOŽEŠINY
Kožešina je materiálem, který se jen velmi těžko dochovává. Jak četné bylo používání jednotlivých druhů kožešin, můžeme tedy jen odhadovat podle nákupů a zásob kožešin v kožešnických dílnách. Používání určitých druhů kožešin bylo ovlivněno módou a do jisté míry i společenským postavením. To ale nemuselo platit vždy. Dražší kožešiny nemají srst všude stejně kvalitní, vzhledem k jejich ceně, je ale zapotřebí využít pokud možno celou kožku. Krájí se proto na různě cenné části (hřbety, bříška, hlavičky, nožky, podhrdlí, zadky atd.) a ty se pak sešívají k sobě. Takto vznikají kožichy velmi drahé i levnější ze stejného druhu kožešiny. Mimo to je i stejný druh kožešiny v různých velikostech i kvalitách, takže jejich ceny se značně různí.
Venkov
Na venkově byla až do 20. století nejčastěji používaným materiálem ovčí kožešina. Je možné, že se ve středověku ještě v malé míře stále používala i kozí kožešina, převážná většina kozích kůží se však zpracovávala na kvalitní oděvní usně. Poměrně častá mohla být i vlčí kožešina, protože vlk byl považován za škodnou a nouze o něj tehdy ještě rozhodně nebyla. Naproti tomu kožky psů se na kožešinu nepoužívaly, ale zpracovávaly se na oděvní usně. V malé míře se pak používaly kožešiny kočičí. Tyto kožky však byly považovány za nečisté a kožešníci z nich šili jen neradi a tajně. Hanlivě byli proto nazýváni "kočkaři".
Kožichy byly dostupné prakticky všem. Kdo si nemohl dovolit nový, pořídil si obnošený. Kvalitně zpracovaný ovčí kožíšek vydržel 40 i 50 let nošení, poté se používal většinou jako přikrývka, až do jeho úplného zničení. Až do 18. století se tyto kožichy nebarvily, byly tedy bílé. Většina venkovských kožichů byla bez látkového potahu.
Za velmi starý typ kožichu je etnology považován kožíšek ocáskový, byl vyroben sešitím dvou větších, dole neořezaných kožešin (přední a zadní díl) a přišitím dvou menších kožešin jako rukávů, do tvaru T. Byl velmi úzký, až do 18. století vpředu nerozstřižený, oblékal se přes hlavu.[5] Dražší varianty ovčích kožichů bývaly potaženy látkou.
Městští kožešníci
Podle zásob v kožešnických dílnách víme, že zcela jinak vypadal výběr kožešin ve městech. Daly se zde koupit jak všechny kožešiny zvířat žijících v našich lesích, tak i kožešiny dovážené - především ze severu, ale například i z Uher. O pražském trhu s kožešinami se už v 10. století zmiňuje Ibráhím ibn Jákúb jako o největším ve střední Evropě.
Stejně jako na venkově se i ve městech běžně používaly kožešiny ovčí, jehněčí, vlčí. Byly nošeny především méně majetným obyvatelstvem, ale nejen jím. Protože bylo běžné, mít v šatníku více kožešinových oděvů, našli bychom tyto kožešiny i u majetnějších měšťanů či šlechty. Pro reprezentativní účely však sloužily kožešiny honosnější. Ve snaze reprezentovat co nejlépe své bohatství a tím i postavení ve společnosti byli lidé mnohdy ochotni vydávat za své oděvy velmi vysoké částky. Stejně jako drahá látka či šperk, cenila se i kožešina. K těm nejdražším patřily kožešiny dovážené, především ze severu. Díky klimatickým podmínkám jsou totiž mnohem kvalitnější, mívají delší a hustší srst, u některých druhů je odlišné i zbarvení.
Kožešinová zvířata, užívaná u nás ve středověku
Lasice hranostaj - hermelín - Hranostaj, žijící v našich podmínkách nemá příliš kvalitní srst a proto se vždy dovážel. Je to velmi malá, 15 až 20 cm dlouhá kožešina. Zimní srst je bílá, s černým konečkem ocásku. Ocásky se neodřezávají, po sešití tak tvoří na kožešině typický vzor v podobě černých, podlouhlých skvrn. Aby vzor nebyl příliš hustý, sešívají se dvě kožky nad sebou. Spojovací šev se řeže do zoubků (cikcak), aby spoj nebyl vidět. Kožka se tím nejen prodlouží, ale nadbude vždy jeden ocásek, který pak může sloužit k imitacím hranostaje na jiných kožešinách. Nejcennější jsou kožky jasně bílé, u hranostaje se však často vyskytují i kožky zažloutlé. V takových případech se kožky bělí, dnes chemicky, dříve plavenou křídou.
Lasice kolčava - laska - laski - Zimní srst je bílá pouze u zvířat žijících v některých oblastech na severu, jinde srst na zimu jen zesvětlá, nebo zůstane hnědá. Narozdíl od hranostaje, koneček ocásku není černý.
Veverka obecná - popelka - novohradka - popelice - po odřezání hlav a hřbetů, se bílá bříška označují jako bělizna - Jedná se o evropskou veverku, z nichž nejcennější jsou právě kožky veverek žijících na severu. Ty totiž mění letní rezavou srst na popelavě šedou, zatím co naše veverky jsou celý rok zbarveny stejně. I přes šedé zbarvení, ale rezavé chloupky zcela nevymizí. Zůstávají rezavé nožičky, někdy i hlavička, jindy tvoří i hřbetní čáru, nebo jsou dokonce promíchány s šedou srstí. Takovéto kožky se velmi špatně třídí, zvláště pokud pocházejí z různých proveniencí. Zpracovávají se zvlášť hřbety, hlavy, nožky i bříška. Za nejcennější byla přitom považována bříška, která po sešití tvořila nezaměnitelný vzor bílého bříška, přecházejícího na krajích do šedého až šedorezavého zábočí.
Kuna - Vysoce ceněná byla i kožešina kuny, přestože se toto zvířátko vyskytovalo i v našich lesích. Nebylo však patrně nikdy tak přemnoženo jako nyní. Zatímco kuna lesní je dnes vytlačována všudypřítomnou kunou skalní, dříve tomu bylo naopak. Kuna lesní, typická svým naoranžovělým podhrdlím, byla tedy nejspíš mnohem běžnější kožešinou, než kuna skalní, s podhrdlím bílým. Tyto druhy jsou zoologicky tak rozdílné, že se nemohou mezi sebou křížit. I tady je pravděpodobné, že se dříve zpracovával zvlášť hřbet, šíje a podhrdlí, ocásky, případně nožky. Kožešina z šíje a podhrdlí by se v tom případě nejspíš zpracovávala především na podšívky, protože má mnohem nižší srst.
Kuna charza - Jde o velmi vzácný a dnes už téměř vyhubený druh kuny, dovážené k nám ze severu.
Sobol - Rovněž sobol je pokládán za vzácnou kožešinu, dováženou k nám ze severu. Je příbuzný kuně skalní a je možné jej s ní i křížit. V přírodě se ovšem tato zvířata nemohou potkat, křížence proto známe jen z umělých chovů. Zbarvením se soboli od sebe liší, podle toho, ve které oblasti žijí. Nejvzácnější jsou kožky tmavé, až černohnědé.
Rosomák - nesyta - obžerova? - Dnes velmi málo známé kožešinové zvíře žijící na severu. Dříve se ale vyskytoval jižněji, až po Alpy.
Norek - Kdysi se norek evropský vyskytoval i u nás. Byl však téměř vyhuben a jeho poslední zbytky vytlačeny norkem americkým. Dnešní faremní norek, už nemá s evropským příliš společného. Byl vyšlechtěn z amerického norka, je až dvojnásobně větší, má tmavší a hustší srst. Původní hnědá až rezavohnědá barva byla z chovů vytlačena módním tmavě hnědým až černým odstínem.
Liška - Liška obecná, kožešnický název - červená liška byla v našich lesích vždy hojná. Zpracovávaly se jak husté hřbety, tak i řídké podbřišky. Podšívky liščí podbřiškové patřily k nejběžnějším. Mnohem hůř dostupné a jistě i násobně dražší byly lišky dovážené k nám z polárních krajů. Ze Skandinávie a Sibiře se k nám mohla dovážet liška polární, křížová a stříbrná. Dnes, jsou tyto lišky dostupné pouze z faremních chovů.
Rys - Dnes už zcela nedostupná kožešina. Je možné ji ale imitovat na králičině.
Bobr - Dříve se bobři vyskytovali na našich tocích zcela běžně. Šlechta dokonce zaměstnávala specialisty - bobrovníky, kteří pro ni bobry lovili. Bobr má velmi jemnou a hustou podsadu a dlouhé hrubé pesíky. Proto se pesíky často vytrhávají (rupují), nebo alespoň sestřihují.
Vydra - Ve středověku se používala nejspíš pouze kožešina vydry říční. Mořská vydra žije příliš daleko na severu a s jejím lovem se začalo mnohem později.
Křeček - Velmi malé zvířátko, zato krásně barevné, dnes rovněž téměř vyhynulé. Je možné jej imitovat na králičině.
Krtek - Velmi krásná, jemná, sametová kožešina, ale málo trvanlivá.
Vlk - Běžně používaná a narozdíl od dnešní doby nijak zvlášť ceněná kožešina.
Ženetka - Žila na Pyrenejském poloostrově a v jižní Francii.
Zajíc - Kožešina zajíce polního se dnes nepoužívá, protože má velmi tenký, málo trvanlivý řemen. Dříve se nejspíš částečně využívala i kožešnicky, její hlavní využití byla ale výroba plsti na klobouky. Mnohem cennější byl dnes už velmi vzácný zajíc bělák. Běžně se vyskytoval nejen na sever od nás, ale i v Alpách. Jeho zimní srst je bílá, dlouhá až 45 mm, je proto vhodná k imitacím vzácnějších zvířat.
Králík - Ve 14. století se králík na kožešinu ještě nikde nechoval. Používaly se kožešiny králíků chovaných na maso, nebo divokých králíků, kteří se do lesů dostali z chovů. Neexistovaly barevné mutace. Králík divoký se zbarvením podobá zajíci a dnes ho lze nahradit kožešinou králíka zaječího.
Sysel - Sysel k nám přicházel vždy z východních stepí. Jeho výskyt býval vždy nárazový, někdy tropil škodu na polích a lidé s ním marně bojovali, jindy ho téměř nebylo vidět.
Svišť - Kožešiny jsou téměř nerozeznatelné od syslích. Liší se především velikostí.
Tchoř - U nás se vyskytuje světlá i tmavá forma tchoře, v přírodě je ale poměrně vzácný. Kožešinu je možné nahradit kožešinou fretky, což je domestikovaná forma tchoře.
Ovce - Zpracovávala se na kožešinu i na useň. Za nejkvalitnější ovčiny byl pokládán takzvaný "šerling", ovce po první střiži, tedy na jaře narozená a na podzim zabitá. Měla ještě tenký, ale pevný řemen, byla proto měkká a poměrně lehká. Byla vhodná pro kožešníky i pro jirchaře, kteří z ní vyráběli oděvní useň. K šití nebo podšívání kožichů se většinou používaly kožky zvířat maximálně do dvou let stáří. Podle kvality se rovněž dělily kožešiny ze skopců jako nejkvalitnější, horší pak byly z ovcí a za nejhorší platil beran.
Koza - Největší část kozích kožešin se zpracovávala na useň. Kožky mladých zvířat se však ve středověku mohly využívat i kožešnicky.
Toto rozhodně není výčet všech kožešin, které se ve středověku používaly. Některá zvířata mohou být dnes již vyhynulá, nebo velmi vzácná. Není vyloučeno, že se na náš trh mohly dostat i kožešiny z Afriky nebo Asie. Záznamy o nákupech kožešníků a cenách kožešin jsou jen útržkovité, neznáme jakosti nakupovaných kožešin, jejich ceny se mohly značně různit. Vezmeme-li v úvahu, že se kožešiny řezaly na různě cenné části, které se poté sešívaly k sobě, cenové rozpětí u hotových výrobků mohlo být opravdu velké. Kožichy se často dědily, nebo prodávaly obnošené, proto není vyloučeno, že i méně majetní lidé mohli vlastnit oděv, podšitý dražší kožešinou.
[1] Zíbrt, Čeněk: Dějiny kroje v zemích českých
[2] Hücke, Jan: Sbírka historických památek řemesla kožešnického
[3] jako blány se označoval jak sešitý plát z mnoha kožešin, tak i z tohoto plátu ušitý, látkou potažený kožich
[4] Paličková-Pátková, Jarmila: Ľudové kožušníctvo na Slovensku
[5] Floriánová, Olga: Kůže