Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Kde hledat listiny a čeho si všímat

autor: Bc. Ivan Dubec

 

O významu listin jako historického pramene se asi rozepisovat nemusím. Jen na úvod zdůrazním, že listinou rozumíme právní sdělení, nejedná se tedy o účty, verše, kroniky, soukromou korespondenci atd. (to je již záležitostí kodikologie, zatímco, písemnosti právního charakteru, o nichž je tu řeč náleží do diplomatiky). Obecně se listiny dělí na originály, kopie, opisy a falza.

Originálních vyhotovení mohlo být i více – pak měly vždy naprosto shodný obsah (jako originál se vyhotovovaly ve vícero stejných kusech v případě, že adresátů bylo více – např. Richenza byla jako královna vdova paní pěti věnných měst a když jim udělovala všem stejná privilegia, nechala tutéž listinu vyhotovit 5x).

Kopie byla vyhotovena dodatečně (většinou na žádost adresáta) a aby měla stejnou právní hodnotu jako originál, musela být koroborována (ověřena - především pečetí) původním vyhotovitelem, nebo jeho přímým nástupcem, případně veřejným notářem (požadavkem tedy bylo mít k vyhotovení kopie i originál).

Opis je obecně přepisem obsahu listiny do knih (městských, register, kopiářů, formulářových sbírek, knih veřejných notářů). Je to nejčastěji z důvodů zpětné kontroly vydavatele i adresáta. U měst však městské knihy nahrazovaly klasické šlechtické listiny – co se tedy zaneslo do městské knihy, mělo pro město stejný právní význam, jako by se jednalo o listinu (v městských knihách tak byly zaneseny záležitosti dědictví, dluhů, přísah, žalob a rozsudků, smluv, atd.).

Falzum je listinou, která nebyla vyhotovena se souhlasem či vědomím majitele. Může mít ovšem všechny náležitosti, tj. i pečeť (pak se jedná o falzum, které vyhotovila kancelář bez vědomí svého pána – to se například traduje k Václavu III.), nebo byl původní text pozměněn (něco se vyškrábalo, něco se dopsalo, nebo vynechalo), nebo byla vyhotovena úplně nová listina a přivěsila se na ni původní pečeť z jiné listiny.

Je to velmi zjednodušené a obecné, ale pro první orientaci by to mělo stačit.

Pozor! To že se jedná o pravou listinu vždy neznamená, že její obsah je pravdivý. Nebývalo vzácné, že vítěz si legalizoval nastolené poměry jako tradiční, dané již privilegiem – to by totiž legalizovalo jeho předchozí protiprávní činnost (např. neuznání starobylých šlechtických práv panovníkem, potvrzení právního nároku na trůn falešným odkazem, atd.). Naopak falzum může nést pravdivé údaje (listina by pak měla podpořit oprávněné ale zneuznané nároky, pro něž se z nějakého důvodu nedochovalo privilegium – např. bylo záměrně zničeno).

Pro snazší orientaci v listinách, budeš-li je hledat: každá země si uspořádává jejich sbírku, eviduje je a zpracovává. Pro veřejnost je pak i zpřístupňuje formou edic. Edice vycházejí v jednotlivých „řadách“ a jsou řazeny lokálně a časově. Tj. Čechy mají CDB (Codex diplomaticus et episcopalis regni Bohemie), Morava má CDM (Codex diplomaticus et episcopalis Moraviae), Německo – Říše římská zase MGH (Monumenta Germaniae Historica), atd. Další dělení je pak věcné - Katalog královských listin, Privilegia venkovských měst královských, Městské knihy, atd. Edice by měly být k dispozici ve všech státních vědeckých knihovnách (SVK), v menších je na přání objednají z větších, část edic je pak již na webech (viz. odkazy níže).

Panovnická privilegia se nemusela vyhotovovat ve dvou provedeních (pro příjemce a pro zhotovitele), ale bylo běžné vyhotovit jenom v jednom provedení – pro příjemce a současně je zapisovat do register a kopiářů (kancelář která listinu z rozkazu panovníka vyhotovuje ji opíše do vlastní knihy register - přesné znění, datum, atd. - kvůli potřebě ověřování) a kancelář příjemce ji navíc zapsala do své knihy kopiářů (nejenom z důvodů evidence, ale i pro pojištění obsahu v případě možné pozdější ztráty či poškození listiny). Toto další zapisování a obecně rozvětvená agenda se po celou dobu vrcholného středověku omezovala prakticky jenom na velké kanceláře, tj. papežskou, královské, arcibiskupské a biskupské. U šlechty se kanceláře prakticky neobjevovaly (i když i zde jsou výjimky) a písemnosti jim obvykle zpravovali jejich sekretáři. Přesto je další evidence privilegií dána logickou potřebou, protože listina je dokladem právního aktu. Proto je přímo v listině obsaženo kdo a komu se k čemu zavazuje, jaké jsou sankce za porušení tohoto závazku (příkazu, odkazu, atd.), kdo je svědkem tohoto právního počinu (svědci obvykle přivěšují své pečetě), kdy a kde byla listina vydána (veřejně pečetěna) a jakým způsobem je koroborována – pečetěna (jakým druhem pečeti, zda přivěšením či přitištěním, atd.). Tyto údaje zároveň zvyšují ochranu listiny, protože když je v jejím obsahu uvedeno, že ji jako svědci pečetí konkrétní pánové a jejich pečeť na listině chybí, nebo neodpovídá pečeť vydavatele (v listině je: koroborujeme pečetí svou majestátní a sekretní - přitom je tam fyzicky jenom sekretní pečeť), je to důvod prohlásit listinu za neplatnou a její právní obsah tak zpochybnit (i proto se listiny chránily umístěním v ochranných schránkách).

V odborné literatuře je při citaci listiny vždy uvedeno její umístění a číslo signatury (v edici, např. CDM, je zase v popisu nejenom stručný obsah, ale i zmíněné údaje, včetně pečeti a způsobu její koroborace). Bez těchto údajů je informace o tom, že někdo z takové listiny čerpal jako z pramene velmi nevěrohodná, pokud ji totiž dotyčný skutečně neměl v ruce, nebo neměl k dispozici její edici, pak jenom spekuluje.