Veselá balada o téměř zapomenutém králi
Petr z Posadowa
v klání trubadúrů na Turnaji 2021
Pro vaše pobavení (a aby vás nemátl) opatřil ji poznámkovým aparátem, vysvětlujícím, jak to bylo doopravdy...
Vstoupila bledost[1] v královu[2] líci
a Petr z Aspeltu[3] uhasil svíci.[4]
Předtím stih povolat panoše, sluhy[5]
na lebku přísahat[6], že splatí dluhy[7]
A v hlavách šlechticů obava straší[8],
namísto husičky jíst budem kaši.[9]
Poselstvo zemský sněm[10] odeslal v dáli[11]
pro radu, peníze, až k římskému Králi[12]
Král Albrecht nedělal drahoty s cenou
[1] Příčinou smrti byla tuberkulóza. Podrobně o průběhu úmrtí viz Šusta (1935) str. 659, blednutí a modrání tváře královy líčí též Zbraslavská kronika str. 134.
[2] Václav II. Podrobně viz Jan (2015)
[3] Biskup Basilejský (později arcibiskup Mohučský) kancléř, blízký přítel a architekt politiky Václava II.
[4] Tradovaná přítomnost Petra z Aspeltu nemá oporu v pramenech, jde zřejmě o záměnu za Petra Angelova. Aspelt tou dobou dlel v Basileji, příčinou omylu je chybně datovaná listina RBMII č. 2032.
[5] svého nástupce Václava, protonotáře Petra Angelova, purkrabího Hynka z Dubé, Maršálka Tobiáše z Bechyně, komořího Jindřicha z Rožmberka a další Jan (2015), str. 367
[6] Přísahu kralevice Václava a dalších na lebku sv. Václava barvitě líčí Zbraslavská kronika (ed. 1976) str. 133
[7] podrobně Jan (2015), str.367 a str. 626 pozn. 90, ke splácení skutečně došlo, záznamy o splátkách těchto dluhů se nacházejí ještě až ve zlomku komorního registru krále Jana Lucemburského v roce 1312.
[8] Revindikací majetku jim pohrozil nastoupivší Václav III, také odnětí Žitavy Ronovcům, viz Maráz (2007), str. 59 a pozn. 190 a pozn. 206
[9] Jídla z obilí, kaše, viz Beranová (2005) str. 51, drůbež str. 94
[10] Ve skutečnosti výsledkem zemského sněmu byla neshoda mezi dvěma tábory hlasujícími pro Jindřicha z Korutan nebo Rudolfa.
[11] Ve skutečnosti naopak římský král nejprve vyslal posly k probíhajícímu zemskému sněmu a následně přitáhl s vojskem do Čech od západu, jeho syn, rakouský vévoda Rudolf od jihu, Zbraslavská kronika, str. 151, Šusta str. 696. Následně však Albrecht vydal listinu, ve které, pro ospravedlnění svého počínání tvrdí, že jej čeští pánové prosili o nového krále (Emler, Reg. IV. No. 2123), Šusta (1935) str. 708.
[12] Albrecht I. Habsburský, římský král a rakouský a štýrský vévoda (*7.1255-1.5.1308)
a prohlásil Čechy za svoje léno[1].
Nestihli ptát se, čí je to vina,
už mají krále[2] – Rudolfa – syna.
Pak byla hostina. Přátelé naši,
římský král podával: Slazenou kaši![3]
Po slavné svatbě[4] v soukromé hodině[5],
svěřil král královně problémy v rodině[6].
Zle nám je, paní, po tučném hodu,
namísto vína pijeme vodu.
Jíst smíme, i předkové naši,
toliko nemastnou obilnou kaši.[7]
Rozhodli udržet strašlivé tajemství,
Chorobu odložit v rodiny hájemství.
Vyjevit slabost, byla by potupa,
divný zvyk svedli na příkaz biskupa.[8]
[1] Šusta, str. 697
[2] ve skutečnosti byl zvolen zemským sněmem 16.října 1306. Předcházela tomu ujednání s římským králem, který uplatil řadu předních českých šlechticů, aby pro Rudolfa na sněmu hlasovali. Šusta, str. 699-701
[3] Je myšleno posměšně, nicméně slazená kaše byla součástí i předních panovnických hostin. Například při hostině 5. ledna 1378 podávané francouzským králem Karlem V. při návštěvě Karla IV. Šmahel (2006) str. 327
[4] Ihned po volbě proběhla nejen korunovace, ale též sňatek s Alžbětou (Rejčkou) posvěcený Salzburským arcibiskupem Konrádem
[5] Vášeň Rudolfa k Alžbětě barvitě líčí kronika Otokara Štýrského uvádějíc, že přílišná tělesná láska královnina byla příčinou králova chřadnutí. Jde samozřejmě o dobový „bulvár“. Ottokars österreichische Reimchronik, v. 91845-91914.
[6] Jde o básnickou licenci, nelze nijak doložit, že šlo o dědičnou chorobu.
[7] Vychází ze zmínky v Dalimilově kronice, která se pozastavuje nad nezvyklou královou dietou, již přisuzuje doporučením „mastičkářů“ za účelem posílení králova chatrného zdraví. Bláhová (2005) str, 171
[8] Viz pozn. 4, dle tradice měl být garantem přísahy pánů o splacení dluhů přítomný biskup Petr z Aspeltu.
Dvůr nemá hotovost, vznešení páni[1],
pro letos husička nebude k mání.
Než nové peníze[2] narazí Vlaši[3],
obědvat, večeřet, budeme kaši.
Jen Bavor[4] naštvaně oblékl brni[5],
copak jsem sysel, večeřet zrní?
Král rozhod odpor vymýtit hned,[6]
nakázal sedlat, na koně sed.
Na vozy naložit zbroje a další,
obroku koním, vojákům kaši.
chtěli mu přilepšit, jídlo mu míchali.
Do džbánku víno, do kaše sádlo
A tělo krále chřadlo a chřadlo.[7]
[1] Odkazuje na Rudolfovu spořivost, která vyvolala značnou nelibost nejen u pánů dvoru nejbližších, ale také u dvorních dodavatelů, u kterých odmítal odebírat zboží, či pražských dlužníků, u kterých úporně vyžadoval splátky. Pro přílišnou nákladnost také odkládal korunovační slavnost. Brzy po Praze kolovaly popěvky o „králi hokynáři“ a další. Šusta (1935) str. 709.
[2] Nález pražských grošů v Černožicích obsahuje kromě standardních mincí řadu přeražeb považovaných za mince z období po smrti Václava III. Přeražbou, která byla jednodušší, než výroba nové mince, mohl Rudolf zvýšit efektivitu a tím zisk Kutnohorské mincovny. Němečková (2006), str. 158.
[3] Architekty Václavovy mincovní reformy – zavedení pražského groše – byli tři florenťané, finanční odborníci působící v Praze od roku 1299 – Rinieri, Arpado, Cino. Němečková (2006), str. 154.
[4] Volba Rudolfa jako českého krále zdaleka nebyla jednotná, v opozici stáli zejména páni z jihu a západu Čech, Vilém Zajíc z Valdeka, Ojíř z Komberka a Bavor ze Strakonic (v jehož majetku kromě Strakonic byly Horažďovice a Zvíkov, další části jižních Čech pak ovládali jeho příbuzní).
[5] Podrobněji např. Embleton (2007), případně Razim (2014).
[6] Výprava proti odpůrcům probíhala úspěšně v červnu 1307, král vyplenil zboží odpůrců a došel až před opevněné Horažďovice, kde mělo dojít v podstatě už jen k dohodě o kapitulaci Bavora ze Strakonic
[7] Skutečnou příčinou choroby neznáme, úplavici, zmiňují už soudobé prameny „morbus dissenterie“ v kronice Jana z Wiktringu (Šusta, 1935, str. 716), ovšem ta je vysoce nakažlivou nemocí a prameny nezmiňují onemocnění dalších členů vojska, je tedy možné, že onemocnění souviselo s dřívějšími trávicími problémy.
Nazítří k řeži už mělo dojít,[1]
no krále začali rubášem strojit.[2]
K závěru chýlí se rozprávka naše,
s půlnocí vystyd král i jeho kaše.
Lipé a Vartemberk, vítězstvím posedlí[3]
poslední legrácku královi provedli.
Bavora nechali přísahat zdáli,[4]
Hrad Zvíkov odevzdal mrtvému králi![5]
Zmínění pánové[6] zůstali jásavše,
vyhráli bez boje, bez krále (a) bez kaše!
i příběh poslední královy hodiny.
Přestali mrtvému tropiti nástrahy,
[1] 3. července 1307, Horažďovice
[2] Králova choroba postupovala tak rychle a blížící konec byl zřejmý, že byli narychlo povoláni zbraslavští opati, kteří s umírajícím králem stihli promluvit sotva několik slov (především o hmotném zabezpečení nastávající vdovy královny Alžběty) Šusta (1935) str. 715, Zbraslavská kronika str. 152.
[3] jsou míněni Jindřich z Lipé, a Jan z Vartemberka, jako stoupenci krále Rudolfa a královny Alžběty. Jde o fikci, jejich přítomnost zde není doložena. V kronice Františka Pražského jsou zmíněni „Někteří urození“, Bláhová (1987), listina týkající se události (RBM II, No. 2133) zmiňuje výslovně Jindřicha z Rožmberka, který měl z celé události hlavní hmotný prospěch.
[4] Její průběh zmiňuje až o 35 let mladší kronika Františka Pražského (Bláhová, 1987) takto: „…Někteří urození pak přivedli řečeného pana Bavora k temnému stanu, kde leželo tělo již mrtvého krále a on, dohnán strachem, se vzdal hradu Zvíkova…“
[5] Že s králem zřejmě nebylo všechno v pořádku dokládá zmíněná listina RBM II, No. 2133, vydaná samotným králem, kterou Bavor ze Strakonic předává hrad Zvíkov Jindřichovi z Rožmberka. Děje se tak ovšem až 4. července, tedy den po králově smrti doložené dobře ostatními prameny. Druhým nepřímým potvrzením je i pojistka v téže listině, která říká, že akt je platný i pro rakouského vévodu Fridricha (se kterým se počítalo jako nástupcem po případné Rudolfově smrti). Za normálních okolností by taková pojistka neměla smysl.
[6] Ve skutečnosti jde o Jindřicha ze Šumburka, Tobiáše z Bechyně, Albrechta ze Seebergu a Jindřicha z Rožmberka, kteří jsou zmíněni v předmětné listině č. 2133.
v truhle ho sofort poslali do Prahy.[1]
Pohřben byl bez pocty, narychlo, v noci[2]
a už se další chápali moci[3].
O králi baladu už končím, braši,
v kronice zbylo jen, že jedl kaši[4].
[1] Poslední úkony a přepravu zemřelého krále do Prahy zajišťoval podle vlastních slov zbraslavský opat Konrád (Zbraslavská kronika, 1976, str. 155).
[2] Pohřeb nebyl ve skutečnosti tak dramatický, uprostřed chrámu na Pražském hradě jej pohřbil zmíněný opat Konrád (Zbraslavská kronika, 1976, str. 155). Nicméně podle těchto pramenů král skutečně nebyl pohřben s obvyklými poctami, jeho tělo nebylo vystavováno v pražských kostelích, jak to bylo v té době běžné. Jestli to bylo z důvodu obavy před nakažlivou chorobou, na kterou král zemřel, nebo to nedovoloval stav králova těla po mnohahodinovém převozu do Prahy v parné, létě, nevíme. Každopádně oproti běžným zvyklostem byl král pohřben v civilním královském oděvu z tkaniny se zlatými ptáky doplněném velmi narychlo zhotovenými nohavicemi a pláštěm ze zlatými draky a obláčky, na hlavu posazena zlacená plechová koruna (Voda, 2017, Bravermanová-Voda, 2017).
[3] Podle ustanovení římského krále Albrechta (viz pozn. 12) byl nástupcem Rudolfův Bratr, rakouský vévoda Fridrich. Ten okamžitě vtrhl s vojskem na Moravu a dožadoval se svých práv, přičemž moravští pánové mu složili slib věrnosti jako novému králi, stoupenci Jindřicha z Korutan však okamžitě vyslali poselstvo žádající jeho návrat do země a převzetí vlády odmítajíce dále vliv římského krále Albrechta. Jejich spor provázený osobními útoky vyvrcholil na jednání v Praze, při kterém byl 24.7. 1307 připraven o život Tobiáš z Bechyně. Vlády se ujal Jindřich z Korutan.
[4] „Rudolf žije z mnišské stravy, kuchař mu jen kaši vaří. Snad mu řekli mastičkáři, že si posílí tak zdraví.“ Bláhová, 2005.
Prameny a literatura:
JAN, Libor. Václav II.: král na stříbrném trůnu : 1283-1305. Praha: Argo, 2015. Ecce homo. ISBN 978-80-257-1544-4.
ŠUSTA, Josef. České dějiny. V Praze: Jan Laichter, 1935. Laichterův výbor nejlepších spisů poučných.
Zbraslavská kronika: Chronicon aulae regiae. Praha: Svoboda, 1976. Členská knižnice (Svoboda).
Ottokars österreichische Reimchronik, in: MGH, Deutsche Chroniken V/2, Joseph Seemüller (ed.), Hannover 1893, v. 91845-91914.
BLÁHOVÁ, Marie. Kronika tak řečeného Dalimila. Přeložil Marie KRČMOVÁ. Praha: Paseka, 2005. ISBN isbn80-7185-767-x.
EMBLETON, G. A. Oděv a zbroj vojáka ve středověku: znovuzrozené v barevných fotografiích. Vyd. 2. Přeložil Pavel TOMAN. Praha: Fighters Publications, c2007. ISBN 978-80-86977-20-1.
BLÁHOVÁ, Marie. Kroniky doby Karla IV. Přeložil Jakub PAVEL, přeložila Jana ZACHOVÁ. Praha: Svoboda, 1987. Členská knižnice (Svoboda).
BERANOVÁ, Magdalena. Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1340-7.
MARÁZ, Karel. Václav III.: (1289-1306) : poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. Koruna. ISBN 978-80-86829-25-8.
ŠMAHEL, František. Cesta Karla IV. do Francie: 1377-1378. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-765-x.
BLÁHOVÁ, Marie. Kronika tak řečeného Dalimila. Přeložil Marie KRČMOVÁ. Praha: Paseka, 2005. ISBN isbn80-7185-767-x.
NĚMEČKOVÁ, Věra a Jiří SEJBAL. Nález mincí a slitkového stříbra z Černožic: peníze posledních Přemyslovců a počátky české grošové měny. Hradec Králové: Olga Čermáková, 2006. ISBN 80-86703-14-2.
RAZIM, Jakub. Dvorské účty Menhartovců. In: Kol. Přemyslovský dvůr. Život knížat králů a rytířů ve středověku. Praha: NLN, 2014. s. 287-289.
BRAVERMANOVÁ, M.–VODA, P., 2017: New discovery about the funerary garment of Czech king Rudolph I. (IV.) Habsbourg (died 1307). In: Archaeological Textiles – Links Between Past and Present. NESAT XIII. (Bravermanová, M.–Březinová, H.–Malcolm-Davies, J., edd.), 349. Liberec – Praha.
VODA, P., 2017: Rekonstrukce pohřebního oděvu krále Rudolfa I. Habsburského zvaného král Kaše. In: Sborník semináře historie odívání v Hradci Králové (Burianová, M., ed.), 51–71. Hradec Králové.