Pánovo pokání a Sonet o mužích a ženách, o tom co je spojuje a dělí
básně od Jörga, básníka z družiny pána z Rabštejna
Pánovo pokání
Slyšte páni, slyšte dámy,
Verše, jenž teď dvorem znějí
Páni rudnou, dámy rdějí
Slyšte fakta, žádné fámy
Fakticky je totiž známo
Že když muž už někdy chybí
Zapomene na své sliby
Omluvit se, je mu dáno
Kterak omluvit se dámě?
Však to žádná věda není
Šperk a báseň se vždy cení
Srdce zjihne, v tom dej na mě
Nejprve je třeba říci
Co jsi proved, proč se hněvá
Je v tom hazard? Jiná děva?
Jsi snad manžel nepřející?
Nic tak vážného to není
Vrtoch žen však žádá svoje
Slova má jsou nyní tvoje
Pomni mravů, střez se klení
Žes jí střevíc obul špatně
Liknavě jsi stuhu vázal
Ač ses na to dvakrát tázal
Pamatoval sis to matně
Činil jsi tak přece z lásky
Kvůli ní‘s nedostál slovu
Bys jí mohl zas a znovu
Vázat na střevících pásky
Jest ti její krása cizí?
Když’s měl vybrat ladnou sponu
Nevěda či tu, či onu
Koupil’s všechny, zlaté, ryzí
Za ten měšec plný broží
Co jí šaty přes den zdobí
Jen tak na oko se zlobí
Jak ti dokázala v loži
Že slov se ti nedostává
Když chceš opěvovat její
Ladnou pleť co květ v aleji
Němý touhou, to se stává
Vešotepce dal jsi volat
Nejlepší co peníz koupí
Na zlaťáky nebyl’s skoupý
Bys moh hradby ženy zdolat
Největší však ze tvých hříchů
Vzal‘s jí nůžky, rozum ztratil
Filc jsi nerozvážně krátil
Rád buď, že je nemáš v břichu!
Za to vše a mnohem více
Žádáš její odpuštění
Bys jí v sladkém pokušení
Mohl opět líbat líce
Sonet o mužích a ženách, o tom co je spojuje a dělí
Hřmotný halas hlasu coby symbol muže
Mnohdy přehlušený mlčením je ženy
Ač je v ocel zakut, nikdy poražený
Gestem ladným odzbrojit jej může
Slovo jeho jest co zákon, který platí
Odkud se však zrodil v jeho mysli?
Vždy muž dělá, co si žena smyslí
Šalby její z paměti se ztratí
A tak žijí si tu klidně vedle sebe
Ty dva druhy jako oheň s vodou
Každý má své cesty, svoje tajné zbraně
Někdy je to peklo, jindy spíše nebe
Někdy chutná trpce, jindy za jahodou
Někdy kráčí spolu, jindy sami – jeden druhého se straně