Královně

vítězná báseň klání trubadúrů z Turnaje 2022

autor: Kuřátko

 

Jsem vinen a žádám si trestu.

Jsem vinen, bože při mně stuj.

Odpusť, dobrotivý bože,

Chraň mě od sirného lože.

 

Ne, co to říkám, ať třeba shořím v pekle!

Vždyť od Londýna po Řím není krásnější než ta, které se kořím.

Já a celá širá země, však nesrovnatelná je láska ve mně.

 

Zkouším se vyznat, marně,

snad dopřejete sluchu tomu, co tolikrát jsem říkal v duchu,

i když to bude jen plýtvání vzduchu.

 

Doprovázím ji již stovky lánů, neviděný vedle rytířů a hradních pánů.

Nemohu nabídnout rámě té jediné dámě jež v moci má mě.

Každá myšlenka na ni je sůl v ráně. Potí se mi dlaně.

Bez ní jsem bez křídel káně.

K ní modlím se i v chrámu páně. Hřeším. Selhávám, spektakulárně.

 

Znám svou povinnost a znám své místo.

Je jisto že ani za let sto nebudu jí hoden. Ni vzdáleně roven.

 

Ukrást polibek? Byl bych loven. Loven jak divá zvěř pány, s nimiž nemohu se měřit. Ani je nesmím udeřit.

Ukrást ji celou? Neplýtvali by na mě celou. Byl bych bez hlavy než bych začal mít obavy. A bezhlavý jsem už teď, bezhlavě zamilovaný obdivuji její pleť.

 

Stůjte, strážní, jsou to jen slova. Ač doufám zas a znova

dobře vím že tím jediným co kdy uvidím

            Je její úsměv – když podávám jí vodu

            Je úsměv – za mísu ovocných plodů

            Je úsměv – že jsem nenápadně poblíž, bych podal šití, papír, vějíř.

 

Nestojím o jeho milost, já uctívám jinou bytost!

Naděje poslední se vytrácí, mezi vínem a prací k ní v myšlenkách se vracím.

Ač neměl bych, sním, o životě s ní,

o lásce, kruté, očích, jenž v mysli mám vryté,

o rtech, počítám každý dech                 v její přítomnosti.

 

Jsem vinen, slyšte krajani,

mé srdce není k mání!

Navěky sloužit chci věrně,

Zpovzdálí milovat Tě neochvějně.

 

Odpusť, prosím Tebe,

Odpusť, jsi mé nebe.

 

Kde jiní žádají boha, já, lásky mátoha, jen Tebe prosit mohu.

Čím blíž Tobě, tím blíž bohu.

Krásu nebes do Tě vložil, kdo Tě nespatřil, jak by nežil.