Zdeňka Hledíková: Arnošt z Pardubic. Arcibiskup, zakladatel, rádce

autor: Mgr. Josef Šrámek

 

Zdeňka Hledíková: Arnošt z Pardubic. Arcibiskup, zakladatel, rádce. Vyšehrad. Praha 2008, 349 s., 328 Kč
 

Představovat jméno prof. Zdeňky Hledíkové není jistě nutné. Většině poučených zájemců bude známá přinejmenším její monografie o pražském biskupu Janu IV. z Dražic, potažmo pasáže fundamentálních Dějin správy v českých zemích; v lepším případě i záslužná práce ediční. Ve zkratce lze říci, že recenzovaná monografie shrnuje nemalou dosavadní badatelskou aktivitu prof. Hledíkové o domácích církevních dějinách vrcholného středověku. Tím byla velkou měrou předurčena i celková podoba knihy. Na úvod je třeba konstatovat, že osobnost Arnošta z Pardubic (ač arcibiskupův význam pro epochu vlády Karla IV. nebyl nikdy zpochybňován), ve srovnání s jeho souputníkem a partnerem Karlem IV. nedošla souměřitelné pozornosti historiků. Před Z. Hledíkovou se biografie prvního pražského arcibiskupa zhostili toliko dva autoři – za zmínku tu stojí především jméno Václava Chaloupeckého. Obě tyto práce jsou však již cca půlstoletí staré. Z. Hledíková tak vstupuje sice nikoliv na pole neorané, leč přesto není její kniha mlácením prázdné slámy. V koncepci knihy je vhodně kombinováno hledisko chronologické a topické. Po nutném úvodu, kdy věnuje pozornost textům svých předchůdců a objasňuje pojetí práce vlastní, se autorka obsáhle zaměřuje na otázku počátků Arnoštova rodu. Jedná se o pasáž stěžejní, neboť bez znalosti kořenů můžeme stěží hodnotit Arnoštovu cestu na výsluní arcibiskupského stolce. Bohužel je však toto poznání znesnadněno – ne-li znemožněno – minimem pramenných podkladů o původu pánů z Pardubic. Z. Hledíková se tak musela pustit na tenký led spekulací a lze jí jen přičíst ke cti, že její pojetí vyniká přehledností shrnutí dosavadních hypotéz, jejích pramenných dokladů a především střízlivostí tvrzení vlastních. Z. Hledíková předně poukazuje na fakt, že ač literatura spojuje působení Arnošta z Pardubic až s Karlem IV., pozdější pražský (arci)biskup začal svoji kariéru už ve službách jeho otce Jana coby diplomat. I díky tomu mohl důvěrně poznat avignonské i italské prostředí a rozšířit si své duševní obzory. Přesto skutečně razantní nástup Arnošta z Pardubic lze datovat do období po roce 1339, kdy se stal děkanem pražské kapituly a posléze pražským biskupem. Zanedlouho mu po boku coby zeměpán stanul Karel IV. a spoluprací obou mužů začalo, jak Z. Hledíková na řadě míst výstižně dokládá, „zlaté“ období českých středověkých dějin. Bylo by ale mylné pohlížet na Arnošta jen jako na jakéhosi poradce krále Karla. Ač je Arnoštovo angažmá na Karlových projektech výraznou kapitolou arcibiskupovy činnosti (viz role mediátora mezi císařstvím a papežstvím, tak dramaticky vyjádřená na pozadí osudu Coly di Rienzo), nelze opomíjet ani roli, kterou první arcibiskup sehrál v dějinách české církve. S činností Arnošta z Pardubic je vedle symbolů pražského arcibiskupství a vysokého učení spojeno především dokončení vnitřní christianizace Čech a vytvoření správního systému, odpovídajícího západoevropským standardům. Ač v mnohém navazoval na své předchůdce, Z. Hledíková ve svém textu ukazuje, jak hluboké vzdělání, cílevědomost i osobní kvality Arnoštovy podmínily úspěch těchto procesů. Aby čtenář plně docenil „zakladatelské dílo“ Arnoštovo, věnuje prof. Hledíková obsáhlý prostor správnímu vývoji (arci)diecéze a dalším náležitostem, což bude řadový čtenář jistě kvitovat s povděkem. Podobně se zabývá také arcibiskupovou reformní politikou, dohledem nad hospodářskou i mravní úrovní domácího kléru. Opět v kontextu svých dlouhodobých zájmů neváhá autorka překročit prostor zemí Koruny české, když pojednává o Arnoštově roli metropolity ve vztahu k papežské kurii. S nároky, které text na čtenáře mnohdy klade, pak souvisí i další sympatický rys knihy, a sice terminologický slovníček, situovaný na konci práce. Závěrečné kapitoly knihy tvoří osobněji pojaté kapitoly, kdy čtenář prostřednictvím výkladu Z. Hledíkové hlouběji proniká k Arnoštu z Pardubic jako člověku, jeho osobním zálibám i lidskému zázemí. Řazením poslední, ne tak ale přitažlivostí, je pak kapitola o posmrtné úctě k Arnoštu z Pardubic a o tzv. druhém životě arcibiskupově. Zajímavé jsou tu především peripetie snah o svatořečení prvního pražského arcibiskupa, smetené však rázně vlnou reformace.

Není úkolem recenze zabíhat do všech detailů. Dostatečně snad vyznělo, že vlivem hluboké fundovanosti se prof. Hledíkové podařilo napsat podnětnou biografii výrazné osobnosti karlovské doby, potažmo dějepis celé jedné epochy. Domnívám se, že tato kniha stane po zásluze vedle povedených karlovských biografií Kavkovy a Seibtovy, kam tématem i úrovní zpracování bezpochyby náleží.