Zbraslavská kronika - Chronicon Aulae Regiae

autor: Bc. Ivan Dubec

 

Kroniky obecně původně vznikaly jako rejstříky se záznamy o úmrtích mnichů, především opatů. Postupem času se pak jejich funkce změnila, začaly do nich být zapisovány i jiné významné události, např. velké živelní pohromy, nebo významné události dané doby (sňatky panovníků, narození následníků trůnu…) a zprávy o těchto událostech pak zcela převážily nad původním účelem. Kroniky se stávají knihami zaznamenávajícími pro budoucnost události dob minulých.

Kroniky rozhodně nebyly odbornými, kritickými díly. Jejich autory k sepsání kronik často vedly různé motivy, tyto motivy se pak zcela logicky odráží v postojích kronikáře k událostem o nichž je informováno. U Zbraslavské kroniky byla tímto motivem snaha vyzdvihnout zakladatele kláštera, Václava II., přičemž byla koncipována jako životopis tohoto českého panovníka. Také proto kronika nezačíná obvyklým stvořením světa, nýbrž stručným zmíněním života Václavova otce, Přemysla II. Otakara.

 

Zbraslavská kronika - Chronicon Aulae Regiae

Kronika vznikla v klášteře na Zbraslavi mezi léty 1305 – 1339 a je dílem dvou zbraslavských opatů: Oty, který ji psal pravděpodobně v letech 1305 – 1314 a Petra Žitavského, který následně pokračoval v letech 1313 –1339. Kronika zaznamenává události z let 1252 – 1338. Z původní oslavy zakladatele kláštera se vyvinul spis zaznamenávající nejen život Václava II. a jeho následovníků na českém trůně, ale v obecných rysech podává kronika i přehled zahraničních událostí s širší či užší vazbou k českým zemím (především záležitosti týkající se římských králů, ale je zmíněn např. i proces s Templáři).

Kroniku lze rozdělit do tří částí:
- kniha první pojednává o období 1252 – 1316 (nejobsáhlejší, 130 kapitol)
- kniha druhá pojednává o období 1317 – 1333 (34 kapitol)
- kniha třetí pojednává o období 1333 – 1338 (15 kapitol)

 

První část byla psána převážně opatem Otou. Tato část se drží původního účelu kroniky, tedy oslavy panovníka-zakladatele kláštera Václava II (z celkových sto třiceti kapitol je mu věnováno prvních osmdesát tři kapitol). Kronika líčí skutky tohoto vládce jako vzorného křesťana a světského knížete, dost možná s cílem jeho budoucího svatořečení. V tomto životopise pak po smrti Oty pokračoval Petr Žitavský. Ten pak již mění charakter této kroniky a pokračuje následovníky krále Václava II., tedy Václavem III., Jindřichem Korutanským, Rudolfem Habsburským, Jindřichem Korutanským, nástupem Jana Lucemburského. Pro první část je charakteristické, že popisuje události zpětně a není psána chronologicky, informace jsou řazeny podle významu, který jim autor přikládal. V poslední části knihy jsou přesto značně patrné naděje, jež jsou vždy spojovány s nástupem nového panovníka, jenž by měl zemi přinést vytoužený mír a blahobyt a stejně tak i zklamání a vystřízlivění po jeho nástupu.

Druhá kniha je již psána chronologicky, počíná popisem stavu českých zemí a věnuje se pak vládě krále Jana Lucemburského, rozkolu v manželství a jeho odchod z České země do zahraničí a jeho rytířských skutcích. Zaznamenány jsou však i smrti české královny Elišky Přemyslovny a Jindřicha z Lipé. Vedle domácích zpráv se pak ještě ve větší míře objevují zprávy o zahraničních událostech se vztahem k našim zemím – především roztržka krále Jana s římským králem Ludvíkem Bavorským, smrt římského vzdorokrále Fridricha Sličného a smrt mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, rádce a přítele krále Jana. Vedle toho jsou zde stručně podány i klíčové události sousedních zemí (Polsko, Rakousy, Uhry,…). Kniha končí smrtí tradičního Janova nepřítele polského krále Lokýtka a Janovým tažením v Itálii. Třetí knihu píše Petr již na sklonku svého života a sám připouští, že již zůstane možná nedokončena. I tato kniha je psána chronologicky, počíná se návratem „Karla, dědice království českého,“ a objevují se zde nové naděje na návrat pořádku a rozkvětu. Popisuje Janova tažení v Polsku, Prusku a proti Rakousku. Zaznamenává Janův druhý sňatek, s francouzskou princeznou Beatrix Bourbonskou a smrt Elišky Rejčky, Hradecké královny. Kniha končí pro tuto kroniku poněkud netypicky – příběhem o zázračném zachránění hostií při požáru kostela svatého Ondřeje, jež byl filiačním kostelem kláštera Zbraslavského.

Autoři

Autory byly zbraslavští opati Ota a Petr Žitavský, přičemž Ota napsal čtyřicet osm kapitol z celkových sto sedmdesáti devíti. Petr Žitavský kroniku dopsal, byl autorem většiny kapitol, všech veršů a definitivní úpravy textů – proto kronika Petra Žitavského. Ota byl druhým opatem kláštera (zvolen cca 1297-1299) a pocházel z Duryňska, není však znám jeho sociální původ ani vzdělání. Předpokládané datum narození je před rokem 1267, zemřel v březnu 1314. Petr Žitavský jej označuje jako stydlivého, z čehož lze předpokládat, že pobyt na královském dvoře v postavení význačného preláta mu příliš nevyhovoval, a proto ze své funkce odstoupil, aby se v klášterním ústraní mohl věnovat svému dílu - Chroniconu Aulae Regiae.

Petr Žitavský byl třetím opatem (zvolen 1316 po smrti prvního opata Konráda), pocházel ze Žitavy, patrně z měšťanské rodiny. Měl vynikající vzdělání, dost možná absolvoval nějakou z univerzit (Bologna, Paříž,…). Nejméně od r. 1297 pobýval v Praze a měl kontakty s královským dvorem. Ke Zbraslavským cisterciákům mohl patřit od r. 1305, od smutečních obřadů za krále Václava III, na nichž se účastnil. Od r. 1308 jsou pak již pravidelné zmínky o Petrovi řeholníkovi (uvažuje se o jeho noviciátu).

Petr jakožto kronikář projevil i větší literární nadání než jeho předchůdce, jehož vyprávění bylo dosti strohé. Byl to právě on, kdo kroniku doplnil verši. V jeho koncepci se odráží i širší politický rozhled a znalost politické scény a dvorského prostředí. Jestliže tedy Ota události pouze popisuje- zaznamenává, Petr již dodává do textu úvahy, často i kritické hodnocení těchto událostí a zaznamenává i příčinné souvislosti mezi jednotlivými událostmi.

Význam Zbraslavské kroniky

Zbraslavská kronika je nejvýznamnějším pramenem poznání k období konce 13. stol. a první poloviny 14. stol. a to nejen po stránce rozsahu, ale i po stránce obsahové. Informace v ní obsažené doplňují vývoj v Čechách kontextem evropských událostí. Na rozdíl od apolitického Oty, který zůstává zcela mimo text, se Petr sám stává jedním z „hrdinů“ svého díla. Jednoznačně jsou z kroniky rozeznatelné jeho postoje, především to, že se staví za nositele přemyslovského dědictví, tedy za Elišku Přemyslovnu. Jeho až nekritický postoj tak na některých místech jisté události zkresluje, nelze ani vyloučit, že kronika působila i jako politický nástroj propagace a boje proti Eliščiným nepřátelům. Tím jeho kronika řadu osobností opomíjí – např. tradiční sokyni Elišky Přemyslovny, Hradeckou královnu vdovu Elišku Rejčku. Rovněž jeho pohled na některé české velmože, kteří nesdíleli stejnou politickou linii s královnou Eliškou Přemyslovnou, nelze hodnotit jako pohled „sine ira et studio.“ Občas se v kronice objevují i omyly v dataci a titulaturách dvorských úřadů, či osob, tyto omyly však jsou, s ohledem na rozsah díla, pochopitelné. Přes tyto nedostatky je Zbraslavská kronika jednoznačně nejobsáhlejším a nejkvalitnějším pramenem k danému období. Kronika umožňuje nahlédnout i do politiky církevní, jakož i do církevního života a fungování kláštera.

Editoři

Největší pozornost věnoval Zbraslavské kronice Václav Novotný, který v roce 1905 doprovodil první český překlad cca sedmdesátistránkovou studií. Nejdostupnější edicí je vydání Zbraslavské kroniky – Chronicon Aulae Regiae v edici pramenů od Nakladatelství Svoboda, které vyšlo v Praze v roce 1975. Text kroniky přeložil František Heřmanský, verše Rudolf Mertlík, odborná revize překladu, rodokmenů, poznámek a vysvětlivek z předchozího vydání, včetně odborného dohledu univ. prof. Zdeněk Fiala, Dr.Sc., rejstřík osob a míst sestavila dr. Marie Bláhová.

Závěr

Ačkoli byla kronika vždy hojně využívána jako zásadní zdroj zpráv pro poznání posledních desetiletí 13. a prvních dekád 14. století, sama se dosud nestala předmětem většího zájmu. Lze říci, že v posledních dvou stoletích historici ze spisu spíše daleko více čerpali, než se jím zabývali. Na všestranný kritický rozbor, který by Chronicon Aulae Regiae zhodnotil jak jako historický pramen, tak literární dílo, kronika dosud čeká.