Radek Bláha – Jiří Slavík, Hrad v Hradci Králové, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hradec Králové 2020
167 s., ISBN 978–80–87686–39–3
Archeolog Radek Bláha (Muzeum východních Čech v Hradci Králové) a historik architektury Jiří Slavík (Národní památkový ústav v Josefově) se rozhodli vyslyšet letité volání veřejnosti a pod lakonickým názvem předložili monografickou syntézu, kladoucí si za cíl pojednat komplexně, leč přístupně historii královéhradeckého hradu. Autoři v úvodu své práce konstatují, že třebaže místní hrad hrál významnou úlohu v dějinách nejen města a okolního regionu, ale v řadě ohledů i v kontextu celozemském, doposud se jeho historii věnoval jen nevelký počet badatelů. Důvod tohoto stavu shledávají především v tom, že objekt zanikl během husitských válek a následně byl překryt novou zástavbou. Ačkoliv tak byla problematika královéhradeckého hradu vždy pevnou součástí výkladu dějin města, v zásadě se hrad jako takový ztrácel v podobě roztroušených zmínek v celkovém pojetí historického vývoje východočeské metropole jako celku, jak ilustrativně demonstruje i poslední syntéza z roku 2017. Nejucelenější moderní pojetí tak předložili Miroslav Richter a Vít Vokolek v roce 1995, jejich text však pojednával toliko o etapě knížecího hradu a počátcích vrcholně středověkého „statutárního“ města. Nadto doby publikování opět postoupilo archeologické poznání vývoje Hradce Králové, kdy byla např. objevena zeď, tvořící součást pláště budovy raně novověké solnice, která je s vysokou pravděpodobností pozůstatkem hradního komplexu.
Radek Bláha a Jiří Slavík přistoupili ke zpracování tématu s dobrou znalostí pramenné základny i odborné literatury, sami jsou dávno na poli královéhradeckých dějin etablovanými badateli. Také koncepce knihy je poměrně velkorysá. Třebaže gros textu tvoří epocha 13.–15. století, vytyčenou hranici autoři překračují oběma směry. Předešleme však, že funkčně a odůvodněně. První kapitola je věnována přírodním podmínkám, které determinovaly vznik a podobu osídlení královéhradeckého návrší a genezi zdejší akropole. Na ni úzce navazuje kratičká kapitola čtvrtá, zabírající se pravěkým osídlením. V těchto pasážích autoři skicují letmý vhled do vývoje budoucího města, právě s detailní znalostí výsledků současných archeologických výzkumů, což pomáhá ukotvit pozici hradního objektu v širším místním kontextu, s nímž hrad tvořil sice sociálně a symbolicky oddělený, jinak však úzce propojený celek.
Kapitola druhá skýtá vhled do dějin bádání o královéhradeckém hradě. Úsporně, avšak erudovaně autoři upozorňují na významné autory, které nelze při studiu opomenout. Před čtenářem tak defilují jména a práce Pavla Stránského, Bohuslava Balbína, Karla Josefa Bienera z Bienenberka, Františka de Paula Švendy, Mořice Lüssnera, Václava Vladivoje Tomka, Jeronýma Jana Nepomuka Solaře, Augusta Sedláčka, Ludvíka Domečky, Aloise Kubíčka a Zdeňka Wirtha, Josefa Vítězslava Šimáka, Dobroslava Líbala, Jana Tomského, Pavla Běliny, Miroslava Richtera a Víta Vokolka či Jaromíra Mikulky a Františka Musila. U všech pak autoři stručně akcentují jejich význam pro rozvoj poznání historie královéhradeckého hradu. Do jisté míry Bláha se Slavíkem v této kapitole zpochybnili své úvodní konstatování o malém zájmu badatelů o téma královéhradeckého hradu. Badatelská tradice i přes dílčí diskontinuitu zjevně existuje, spíše je na místě akcentovat absenci syntetického zpřístupnění dosavadních poznatků.
Následující kapitoly už se věnují vlastnímu tématu, vývoji hradu na královéhradeckém návrší od raného do pozdního středověku, kdy objekt zanikl. Role Hradce ve správním systému přemyslovského panství, tak jak ji odráží např. falzum tzv. zakládací listiny nedalekého opatovického kláštera, se upevnila během 1. poloviny 11. století, v důsledku čehož se v severozápadní části návrší vydělila samostatná opevněná akropole jako sídlo světské i církevní správy. Na počátku 13. století se někdejšímu centru knížecí správy dostalo městských práv, samotný hrad pak během 13. století několikrát hostil přemyslovské krále a jejich doprovod. Zlatou dobou se však stalo až 14. století, kdy se Hradec nad Labem a s ním i místní hrad, stal sídlem českých královen Alžběty Rejčky, Elišky Pomořanské a Žofie Bavorské. Zvláště s Rejččinou královéhradeckou érou se pojí řada mnohdy až odvážných interpretací, proto je třeba kvitovat, že autoři se ve výkladu drží při zemi, jakkoliv se nebojí hypotéz. Bláha a Slavík splétají příběh královéhradeckého hradu, tak jak jej lze poznat na základě písemných i archeologických pramenů, a nezřídka jej prolínají s příběhem města Hradce Králové, což výsledku dodává na plasticitě a komplexnosti. Bláha se Slavíkem se tak věnují jak vývoji původní akropole, tak postavení Hradce v systému krajské správy i zázemí, které hrad a jeho obyvatelé ke své existenci potřebovali. Na rozdíl od předchozích pojednání královéhradeckých dějin je však v centru pozornosti autorů hrad, který se tak neztrácí v doplňujících informacích. Obsáhlá pozornost je samozřejmě věnována závěrečné etapě královéhradeckého hradu na počátku husitské éry. Jak známo, města se chopili straníci kalicha v červnu 1420 a v jejich držení zůstal až do konce domácích válek. Zároveň se však město stalo předmětem zájmu soupeřících husitských křídel, a právě to se stalo osudné místnímu hradu. Ten byl coby poslední opora Jetřicha z Miletínka, bratra hradeckého purkrabího Diviše, pobořen oddíly Jana Žižky a vůdce hradeckých husitů kněze Ambrože v létě 1423. Třebaže hrad tehdy nezanikl zcela, k jeho obnově po roce 1437 již nedošlo. Až do počátku 16. století pak už zprávy o hrad chybí, lze proto jen spekulovat, nakolik byly jeho zbytky poškozeny požárem, který ve městě vypukl v roce 1484.
Zánikem někdejšího hradu se však autoři s tématem neloučí, ale sledují vývoj v dané lokalitě i poté, co byl hrad jako takový již minulostí. Zbylé objekty totiž byly před počátkem 16. století přebudovány na sídlo purkrabího hradeckého kraje a stavební aktivita zde probíhala i v dalších desetiletích. Autoři pak sledují osudy objektu i v dalších stoletích, přičemž důraz kladou na proměny, kterých místo doznalo během 19. a 20. století. Tyto pasáže tak dávají nahlédnout, jak vypadala stavební aktivita, která dále zkomplikovala poznání královéhradeckého hradu.
Na tuto základní výkladovou linii historie lokality královéhradeckého hradu navazují další již specializovanější kapitoly. První z nich přináší informace o plánech a obrazových i fotografických pramenech, které podávají informace o proměně hradského areálu. Jedná se ovšem o prameny nepřímé, neboť nejstarší takový pramen, Willenbergova veduta Hradce Králové, pochází z roku 1600. Nejstarší plán lokality je pak z roku 1693. Na to pak navazuje kapitola pojednávající o stavebním vývoji královéhradeckého hradu a jeho hypotetické podobě. Třebaže se autoři stačí opírat o informace získané především z archeologických a ikonografických pramenů, s ohledem na popsaný vývoj lokality je zřejmé, že ve výsledku nemohou než se pohybovat na poli hypotéz, spekulací a teorií. Jakkoliv se v otázce typologie městského hradního objektu snaží opírat také o české (Chrudim, Žatec, Mělník, Litoměřice, Písek, Kadaň) i zahraniční (Vratislav, Lehnice) analogie, výsledek je přirozeně jen nastíněním možného a dané pasáže tak představují bezpochyby nejdiskutabilnější kapitolu celé knihy. V tom však vidím také jistou hodnotu. Zvláště pokud se Bláhou a Slavíkem prezentovaná teorie o královéhradeckém hradě jakožto reflexi tzv. středoevropského, resp. francouzského kastelu stane podnětem k otevření další oborové diskuse. Poslední kapitola poté představuje rozličné doklady každodenního života v areálu královéhradeckého hradu, jak o nich vypovídají archeologické nálezy. Autoři tedy věnují svou pozornost kuchyňské, stolní a užitkové keramice, drobné keramické plastice uměleckého rázu, kachlům, rozličným kostěným výrobkům a předmětům ze železa od militarií až po ozdobné prvky, nálezům skla i předmětů z kůže. Sami autoři v úvodních pasážích přiznávají, že pojednané předměty mnohdy postrádají nálezový kontext a obecně dokumentují život nižších pater sociální pyramidy, která obývala objekty hradského areálu. Přesto i tato kapitola má svou informační hodnoty a vhodně doplňuje celkové vyznění publikace. Kniha také zahrnuje náležitý kritický poznámkový aparát, seznam použitých pramenů a literatury, poměrně obsáhlé anglickojazyčné resumé a především bohatou obrazovou přílohy, víc než vhodně doplňující výklad v textu.
Publikace představuje zdařilou popularizující práci, která přístupnou formou nabízí zájemcům syntézu dosavadního poznání, včetně dosud nepublikovaných informací z terénního výzkumu, které jinak obvykle zůstávají ukryty v nálezových zprávách. Díky kritickému aparátu a kvalitní obrazové dokumentaci však dobře poslouží i veřejnosti odborné, kupř. jako podnět k dalšímu studiu městských hradů v českých zemích. Sami autoři ostatně konstatují, že téma není dosud uzavřeno a svou monografii vnímají dílčí zastavení na dlouhé badatelské cestě.
Josef Šrámek