Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Pavel DRNOVSKÝ, Hmotná kultura šlechtických sídel severovýchodních Čech. Každodennost ve středověku pohledem archeologie

Červený Kostelec, Pavel Mervart 2018, 344 s., ISBN 978-80-7465-358-2.

Téma každodenního života se stále těší setrvalé přízni historiků i archeologů a tuto badatelskou oblast nedávno zúrodnila i publikace Pavla Drnovského, jež vyšla jako třetí svazek ediční řady Archeologické studie Univerzity Hradec Králové. Autor se ve své původně disertační práci zaměřil na poznání všedního života na vybraných středověkých a raně novověkých šlechtických sídlech v regionu severovýchodních Čech, resp. současného Královéhradeckého kraje, a to optikou archeologie. Nepřekvapí proto, že prim hraje především svědectví hmotných památek, jakkoliv se Pavel Drnovský sympaticky snaží integrovat do svého výkladu i výpověď historických pramenů. Autor v úvodu deklaruje snahu využít maximálně potenciál archeologického bádání tak, aby na tyto výsledky mohly dále navázat i další obory historických věd, a doplnit tak toto ze své podstaty multidisciplinární téma.

V úvodní kapitole své knihy Pavel Drnovský nejprve shrnuje dějiny archeologického bádání o mladších středověku severovýchodních Čech, počínaje 18. stoletím a zakladatelskými pracemi osobností jako Karel Josef Biener z Bienenberka či Mořic Lüssner. Ačkoliv autor tyto pasáže pojal výrazně úsporně, přesto skýtají dostačující vhled do dané problematiky a pomohou čtenáři zorientovat se v tématu a udělat si představu o aktuálním stavu poznání. Autor zde mimo jiné akcentuje, že na rozdíl od jiných oblastí České republiky nebyla v regionu severovýchodních Čech v takové míře reflektována průřezová témata a výsledky jednotlivých výzkumů nebyly často zpracovány, tedy ani souhrnně interpretovány. Na tomto základě tak Pavel Drnovský upozorňuje na další z cílů své práce. Tím nebylo jen a pouze pojednat o každodenním života na šlechtických sídlech na severovýchodě Čech v časovém horizontu od poloviny 13. do počátku 17. století, ale nemalý význam vidí právě i v heuristické fázi svého bádání, a to především v revizi a nezřídka i vůbec prvním vyhodnocení movitých artefaktů, nacházejících se v muzejních sbírkách, a jejich zpřístupnění širší badatelské veřejnosti.

V další kapitole Pavel Drnovský pojednává o lokalitách, které se staly předmětem jeho výzkumu. Představuje tak hrady Brada, Bradlec, Rumburk, Pecka a Nebákov a tvrz Třebovětice na Jičínsku, hrady Břečtejn, Bolkov a Bradlo i tvrze Javorník a Batňovice na Trutnovsku, hrady Červená Hora, Rotemburk a Rýzmburk a tvrz Semonice na Náchodsku či hrádek u Božanova na Broumovsku, přičemž v těchto pasážích se autor zaměřuje především na vykreslení historického (primárně s důrazem na držitele) a stavebně-historického vývoje daných lokalit. Až poté přichází na řadu vlastní gros Drnovského práce, a sice popis a vyhodnocení jednotlivých typů archeologických artefaktů – stolní a kuchyňské keramiky, kamnářské keramiky a obecně kovových předmětů, tj. stavebních kování, řemeslnických a zemědělských nástrojů, jezdecké výstroje, militarií, oděvních součástí a předmětů osobní potřeby. Součástí autorova výkladu není jen popis a interpretace (včetně katalogů) nálezů z jednotlivých šlechtických sídel, ale i početný obrazový doprovod v podobě dobových vyobrazení, nákresů, map, fotografií i rozličných grafů a přehledových tabulek, a to jak průběžně v textu, tak v rámci samostatné přílohy v závěru knihy.

Sympatické je zařazení „sumarizační“ kapitoly, v níž Pavel Drnovský překračuje čistě popisný archeologický ráz své práce, a reflektuje vývoj moderní historiografie s důrazem na podněty, které přinesl rozvoj paradigmatu dějin každodennosti, kulturních dějin a dějin mentalit, a zároveň přibližuje recepci těchto vlivů v prostředí archeologie. Ačkoliv by se mohlo zdát, že právě koncept dějin každodennosti je právě oboru archeologie takřka organicky vlastní, Pavel Drnovský konstatuje, že ačkoliv nejpozději od 90. let 20. století se tato badatelská optika v českém archeologickém diskurzu etabluje více a více, ucelené koncepční studie k určitému tématu či lokalitě zůstávají stále poměrně vzácné. Na základě dosažených poznatků pak v této závěrečné kapitole Pavel Drnovský za prostý popis a katalogizaci artefaktů, ale snaží se vykreslit i obraz toho, jak se na daných lokalitách žilo. Pojednává tedy o dobovém hospodaření, bydlení, stravování, stolování, odívání, lovu a válčení, dotýká se i složitějších oblastí jako jsou otázky spirituality, volného času či reprezentace. Shromážděné nálezy jsou Drnovskému také prostředkem k úvahám o podobě regionálních a nadregionálních sítí, do nichž byla daná sídla ve svém každodenním fungování zapojena. Naopak cíleně autor ponechává stranou pokusy o hmotové rekonstrukce daných sídel s poukazem na to, že se jedná o samostatné téma. V závěru pak Pavel Drnovský nejen resumuje dosažené poznatky, ale záslužně poukazuje i na možný směr dalšího bádání – zdůrazňuje např. potřebu ucelenějšího studia východočeské keramické produkce, především v městském prostředí, a procesy její distribuce. Početný přehled použitých zdrojů pak ilustruje hloubku Drnovského ponoru do studované problematiky a kvitovat je třeba i neobvykle obsáhlé anglickojazyčné resumé.

Kniha Pavla Drnovského tak přínosným způsobem rozmnožuje řady východočeské medievistické literatury, přičemž její obsah díky přehledné výstavbě textu a argumentaci i zásluhou publikování dosud nezpracovaných artefaktů jistě ocení badatelé nejen z tohoto regionu. Ač kniha náleží primárně do hájemství archeologie, svým zaměřením na dějiny každodenního života skýtá potenciál pro obohacení také historického bádání a stát se tak jedním se stavebních kamenů interdisciplinárního studia, jehož potřebu Pavel Drnovský konstatuje v úvodu své práce.

           Josef Šrámek