Libor Jan, Václav II. Král na stříbrném trůnu 1283-1305

Libor Jan, Václav II. Král na stříbrném trůnu 1283-1305, Argo, Praha 2015

739 s., ISBN 978-80-257-1544-4

autor: Mgr. Josef Šrámek

Předposlední panovník z rodu Přemyslovců Václav II. stál dlouho ve stínu svého otce Přemysla Otakara II. ze strany jedné a vnuka Karla IV. ze strany druhé. Dnes můžeme konstatovat, že tento stav již neplatí. Osobnost Václava II. a doba jeho vlády jsou předmětem zájmu celé řady badatelů, a právě předmětná kniha, která na první pohled zaujme svou obsáhlostí, je toho nejlepším dokladem. Publikace Libora Jana představuje první kritickou celistvou monografii o osobnosti Václava II. od dob Josefa Šusty (dříve vyšlá práce Kateřiny Charvátové je spíše popularizačního charakteru, knihy Roberta Antonína či Dany Dvořáčkové-Malé se zase zaměřují na jedno užší téma, spjaté s dobou a osobou Václava II.). To před autora postavilo nemalou výzvu, jak se vyrovnat s dílem velkého historika a zároveň nepodlehnout jeho vlivu. Libor Jan si byl tohoto nebezpečí vědom a k sepsání své knihy přistoupil po dlouhém studiu pramenů, které zúročil v řadě přípravných studií a jedné dílčí monografii. Již zde formuloval některé závěry, jež vyvolaly nemalý kritický ohlas v historické obci. I z tohoto důvodu k sobě Janova václavská biografie přitahuje jistou pozornost.

Autor svou monografie o předposledním vládnoucím Přemyslovci koncipoval do tří tematických částí. První část se zaměřuje klasicky na chronologii života a vlády Václava II. s důrazem na soudobé politické dění. Je zde tedy pojednán základní kontext Václavova života: závěr vlády jeho otce Přemysla Otakara II. a jeho smrt na Moravském Poli u Suchých Krut, Václavovo dětství ve stínu příslovečné vlády Braniborů v Čechách i okolnosti jeho návratu do vlasti z podnětu české šlechty. Obsáhlé kapitoly dále Libor Jan věnuje vztahu mladičkého panovníka s mocným Vítkovcem Závišem z Falkenštejna, který formoval rané období Václavovy vlády, ruku v ruce s tím sleduje i Přemyslovcův vztah s Habsburky. Vedle domácího politického dění tak autor věnuje velkou pozornost zahraniční politice. Libor Jan ukazuje Václava II. jako významného hráče na soudobé politické šachovnici, ať už na poli středověké římské říše, tak ve vztahu k Polsku a posléze Uhrám, kam předposlední Přemyslovec, poučen pádem svého otce, napřel své vladařské ambice. Po tomto usazení do základních dobových souřadnic Libor Jan představuje svůj náhled na mechanismy vlády Václava II. Pojednává zde o králově dvoře, jeho složení a struktuře dvorských úřadů, přičemž speciální pozornost věnuje purkrabím královských hradů, královské kapli a kanceláři. S panovnickým dvorem a jeho životem pak souvisí problematika rytířské kultury, turnajů a poezie. Klíčovou částí jsou pasáže o panovnické domény. Zde Libor Jan prezentuje své názory na Šustovu tezi o rozdělení panovnické domény na veřejnoprávní a soukromou část právě v době Václava II., dále se zabývá tematikou královských vilikací, panovnickou komorou a berním systémem. Čtenáři, obeznámenému s Janovými pracemi, budou tyto pasáže povědomé. Tato témata totiž autor pojednal už ve své starší knize Václav II. a struktury panovnické moci – a právě ona vyvolala značnou odezvu. Autor nyní svou argumentaci prohlubuje a reaguje tak na názory oponentů, nutno však říci, že se přes to nadále přidržuje svých názorů. Závěr knihy představuje část, v níž se Libor Jan odhodlal vstoupit na další potenciálně ožehavé pole, když se pokusil naskicovat portrét Václava II.

Formát biografie je čtenářsky a tedy i autorsky nepochybně oblíbený, má však také svá úskalí, zvláště co se středověké epochy týče. Výchozím bodem jsou přirozeně prameny, které jsou nejen torzovité, ale ani jejich výpovědní hodnota není vyrovnaná. Nelze se pak divit, že (nejen) středověké biografie z tohoto důvodu často sklouznou spíše k dějinám země za života té které osobnosti. Liboru Janovi se však podařilo tomuto ubránit. Jak je patrno z výše psaných řádků, jeho biografie sice představuje bohatý sumář poznatků o celé řadě aspektů vlády předposledního přemyslovského krále, autor své téma pojímá detailně a v širokém kontextu. Ovšem i v okamžicích, kdy se přibližuje k oněm dějinám země za vlády Václava II., je to právě panovníkova osobnost, která vždy představuje společný jmenovatel. Autor tak sice zachází do podrobností (např. poměry a vztahy mezi českou šlechtou), vždy se ale jedná o faktory, které ovlivňovaly život Václava II., a události, které musel řešit. S formou biografie souvisí i potenciálně nejproblematičtější část knihy, kterou podle mého soudu představuje závěrečná část o osobnosti Václava II. Libor Jan měl šťastnou ruku, neboť Václav II. je jedním z mála českých středověkých panovníků (ne-li jediný vedle Karla IV.), v jehož případě se vůbec lze pokusit o napsání biografie. Velkou zásluhu má na tom kronika zbraslavských opatů Oty a Petra. Ta přináší celou řadu údajů o osobnosti předposledního přemyslovského krále a doplňuje tak vhodně svědectví „suchých“ diplomatických pramenů, avšak na druhou stranu se stává pro badatele jistou pastí. Libor Jan se však nástrahám ubránil, nepodlehl ani výmluvnosti cisterciáckých opatů (či dalšího kronikáře Otakara Štýrského), nesklouzl ani k pseudovědeckému psychologizování. Je si vědom problémů se sdělností pramenů, neskrývá je, ale naopak kriticky a uměřeně formuluje své názory bez toho, aby cítil potřebu vynést soud silnější, než mu ony prameny umožňují. Přesto před čtenářem vyvstává obraz Václava II. jako panovníka i – byť v menší míře – jako člověka.

Libor Jan se podle mého mínění úspěšně vyrovnal se zavazujícím odkazem svých předchůdců, především s velkým dílem Josefa Šusty. Domnívám se, že k tomu zvolil správný postup a ve snaze, aby nepodlehl Šustovu pohledu, obrací svou pozornost přednostně k autentickým pramenům, na jejich základě si činí názor a ten následně konzultuje se závěry v odborné literatuře. Sympatickým rysem Janovy práce je skutečnost, že ne vždy hledá násilně nová originální řešení, neváhá se ztotožnit s názory svých předchůdců, pokud dojde ke stejnému mínění. Neméně kvituji skutečnost, že pokud už Libor Jan vede polemiku se svými předchůdci či kolegy (odchyluje např. v názorech na podobu dvora či ony pilíře vlády Václava II.), činí tak takřka výhradně v poznámkovém aparátu a nezatěžuje učenou disputací hlavní text, který zůstává přístupný i hloubjeji nezainteresovanému čtenáři. Objektivně je třeba říci, že jistou daň autor zaplatil za to, že k sepsání monografie přistoupil po důkladném dlouhodobém studiu a řadě přípravných studií. Jeho václavská monografie tak pro obeznámeného čtenáře, jenž práci Libora Jana dlouhodobě sleduje, nepřináší mnoho postřehů, které by jej překvapily. A to z toho důvodu, že je autor publikoval již dříve (např. okolnosti vzestupu a pádu Záviše z Falkenštejna, představení osobnosti jeho syna Ješka či upřesnění data Václavovy korunovace polským králem). Prostřednictvím přítomné knihy se však tyto dílčí střípky skládají do celistvé mozaiky, čímž získávají potřebný kontext.

V souhrnu lze říci, že Libor Jan předložil poctivou, fundovanou práci, kterou přispěl ke splacení dluhu, jenž česká medievistika vůči Václavu II. měla. Namísto obrazu senzitivního až labilního krále, potýkajícího se se strachem z bouřky a koček, můžeme číst portrét schopného racionálního panovníka, aniž by však byly zakrývány jeho slabé či negativní stránky. Janův Václav II. tak již nestojí ve stínu Přemysla Otakara II. a Karla IV., ale spíše po jejich boku.