Robert Antonín: Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283-1300

Autor: Mgr. Josef Šrámek

 

Robert ANTONÍN - Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283-1300.

Matice moravská, Brno 2009, 304 s., 270 Kč

 

Bylo již vícekrát konstatováno, že předposlední přemyslovský panovník Václav II. stojí ve dvojím stínu – otce Přemysla Otakara II. a vnuka Karla IV. Teprve v posledních letech je tomuto králi, na jehož hlavě spočinula nejen česká, ale i polská koruna, věnována soustavnější pozornost, ovšem dosažené výsledky už opatrně naznačují, jak pokřivená byla výše uvedená optika. Velikost panovníka bývá často poměřována (opomeňme, zda oprávněně) jeho zahraniční politikou. Již proto tedy nelze přehlédnout práci, s níž aktuálně vstupuje na pole bádání o závěru přemyslovské epochy historik Robert Antonín.

Jméno Václava II. se v obecném povědomí pojí především se ziskem polského královského titulu. Je tedy jen logické, že právě polské angažmá Václava II. představuje základ Antonínovy knihy. Autor však osvědčuje promyšlenou koncepci i heuristickou poctivost a téma vědomě pojímá šířeji. Byť svou pozornost koncentruje na polské události, zasazuje tuto expanzi důsledně do dobového kontextu, když pečlivě sleduje cestu, kterou musela česká diplomacie za účelem zisku polské koruny urazit. Vedle strategií, uplatňovaných vůči vzájemně znesvářeným piastovským knížatům, tak autor řeší jednak postoj Václava II. k Závišovi z Falkenštejna a domácím mocenským klikám, jednak proměnlivý vztah k rakouským vévodům i říšským elitám, tj. faktorům, jež měly zásadní vliv na polskou politiku Přemyslovců. Přestože nosné téma knihy představuje sféra politických dějin, klíčové jsou v autorově koncepci pasáže, které tvoří na první pohled pouhý úvod knihy. Robert Antonín tu věnuje nemalé úsilí tomu, aby čtenáře seznámil se základními prameny k popisované době a tématu. Nutno zdůraznit, že v tomto případně nejde jen a pouze o povinnou součást vědeckého aparátu, ale jak ukazuje oddíl věnovaný Zbraslavské kronice, naopak jde o pojednání zcela zásadní pro dále zpracovávanou problematiku. Antonín zdařile dekóduje autorský záměr zbraslavských mnichů a přesvědčivě dokládá, že cílem úsilí cisterciáků Oty Durynského a Petra Žitavského nebylo pojednání historické v dnešním slova smyslu, ale spíše dílo hagiografické. Toto konstatování by snad působilo banálně, kdyby Zbraslavská kronika nebyla stále nahlížena především jako pouhý svod tzv. faktů doby závěru 13. a začátku 14. století. Rozkrytí narativních strategií, které na stránkách Zbraslavské kroniky vykreslují Václava II. coby ideálního středověkého panovníka, pak autorovi umožnilo poukázat na limity starších interpretací, postavených na doslovně chápaném vyprávění zbraslavských opatů. Robert Antonín tak byl nucen vyrovnat se především s nepřehlédnutelným odkazem Josefa Šusty a je třeba konstatovat, že obstál se ctí. Jeho kniha díky vhodné kombinaci různorodých pramenů zpřesňuje celou řadu Šustových poznatků, nadto v některých ohledech přímo opravuje literaturou již kodifikované omyly. Velice sympatickým rysem je skutečnost, že Robert Antonín tak činí s veškerou úctou vůči svému velkému předchůdci, na jehož ramenou stojí. Jak Antonín předkládá, nezakládá se na pravdě představa o snahách Václava II. opětovně ovládnout pod vlivem Záviše z Falkenštejna otcovy někdejší državy. Václav II. se patrně spíše než k „babenberskému dědictví“ realisticky orientoval na upevnění svých pozic na slezském a polském pomezí, což determinovalo jeho politiku ve vztahu k Habsburkům, Piastovcům, Arpádovcům či papeži. Výrazný přínos představuje Antonínovo upřesnění data Václavovy korunovace polským králem (patrně na podzim roku 1300) i průběhu s ní spojených festivit a rituálů. Právě v této otázce těží Antonín ze své úvodní dekonstrukce Zbraslavské kroniky. Autor pak nezapomíná ani na osvětlení toho, jakým způsobem se moc českého krále v rozdrobeném Polsku upevňovala, o koho se v domácím prostředí přemyslovská strana opírala, jak fungovala česká propaganda v Polsku, už tehdy se např. projevující ideologií česko-polské vzájemnosti v opozici proti německému etniku.

Jak lze ve výsledku shrnout, Robertu Antonínovi se bezpochyby podařilo sepsat velice svěží a zdařilou knihu, která zásadním způsobem obohacuje české bádání.  Můžeme snad proto doufat, že předložené výsledky padnou na úrodnou půdu a že minimálně Antonínův závěrečný poukaz na to, jak silně profitovali ze zahraničně-politického odkazu Václava II. ještě Jan Lucemburský a Karel IV., přispěje k většímu lesku předposledního přemyslovského vládce v očích širší veřejnosti.