Petr Kubín: Sedm přemyslovských kultů

autor: Mgr. Josef Šrámek

 

Petr Kubín: Sedm přemyslovských kultů

Praha, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 2011, 372 s., ISBN 978-80-87258-19-4

 

Už podle názvu je zřejmé, že Petr Kubín vstupuje prostřednictvím této publikace na badatelské pole, těšící se v minulosti poměrně velkému zájmu historiků. Přitom je nutno souhlasit s autorovými slovy z úvodu knihy, že v současnosti se nezdá být problematika středověké hagiografie něčím, co stojí v centru soustavnější pozornosti badatelů – snad s výjimkou filologie. Vypadá to, jako by mezi odborníky převážil dojem, že vše zásadní již bylo řečeno, resp. že sporné otázky stejně není možné s ohledem na pramennou nouzi rozhodnout. Když se v nedávné době zdálo, že se znovu rozhoří další debaty o stáří Kristiánovy václavské a ludmilské legendy, proběhla tato polemika spíše v tichosti, aby záhy skončila bez výraznějšího výsledku. Už proto tedy k sobě Kubínova kniha přitahuje pozornost.

Co se obsahu knihy týče, v centru autorova zájmu stojí postavy kněžny Ludmily, knížete Václava, biskupa Vojtěcha, opata Prokopa a abatyše Anežky. Obvyklý pantheon českých světců 10.-13. století pak doplňují méně známé postavy abatyše Mlady-Marie a poustevníka Gunthera-Vintíře. Proklamovaným cílem autorova úsilí je vyložit vznik kultu svatých s vazbou na přemyslovskou dynastii, tj. položit si otázky kdy, kde, proč a jak začali být dotyční jako světci uctíváni, kdo jejich kult ustanovil a jak byl církví potvrzen.

Tomu ovšem Petr Kubín předsadil obsáhlý „prolog“, v němž se snaží usadit tyto konkrétní přemyslovské kulty do širšího kontextu. Věnuje se tak vývoji a proměnám kultu svatých již od starověku, rozebírá možnosti a limity hagiografického žánru, shrnuje i vývoj středověkého církevního zákonodárství ve vztahu ke svatořečení. V zájmu komplexnosti se Petr Kubín snaží představit téma v širokých souvislostech, neomezuje se pouze na dobu do 14. století, ale protahuje představení proměny kultu svatých a kanonizačního procesu až do současnosti. Nejedná se přitom o samoúčelné pasáže. Autor jednak seznamuje čtenáře s problematikou, kterou bezpochyby nelze pokládat za obecně známou, jednak si vhodně připravuje předpolí pro pozdější argumentaci. Zásadní roli hraje především poukaz na proměnu postoje papežské kurie ke svatořečení, k níž došlo během první poloviny 13. století. Po pontifikátech Řehoře IX. a Inocence IV. byl totiž postoj papežů ke kanonizacím víc než zdrženlivý, což mělo za následek velký rozvoj neschválených kultů.

Poté již autor věnuje svou pozornost výše zmíněným světcům přemyslovských časů. S ohledem na chronologickou posloupnost tedy nejprve věnuje pozornost sv. Ludmile. Klíčovým textem pro Kubínovu argumentaci je právě Kristiánova legenda. Petr Kubín prosazuje dataci této památky až do poloviny 12. století a pro své tvrzení snáší řadu argumentů. Ač nepochybuje, že Ludmila byla jako světice uznávána již na sklonku 10. století (viz legendy Fuit a Crescente), tvrdí, že šlo o lokální kult, spojený s klášterem sv. Jiří. Upozorňuje přitom na dva zdokumentované příklady vlažnosti pražských biskupů ke svatoludmilské úctě, aby následně nabídl svou hypotézu o tom, že právě Kristiánova dvojlegenda, která jako první podrobně líčí Ludmilinu translaci, měla za cíl uznání kultu světice po celé diecézi. Ač je třeba přiznat Kubínovu názoru závažnost (a s pozdní expanzí ludmilské úcty se budou muset kristiánovští badatelé jistě vyrovnat), plně uspokojivé není jeho vysvětlení, proč Kristiánův text věnuje takovou pozornost velkomoravským kořenům českého křesťanství. Argumentace sázavskou tradicí (resp. duchovním milieu doby Karla IV.) není v tomto ohledu plně postačující. Bylo by také záhodno se podrobněji vyrovnat se závěry např. Davida Kalhouse.

Inovativně přistupuje Petr Kubín také ke svatováclavské tematice. V daných pasážích klade důležitou otázku, zda je možné Václavovu translaci chápat a priori jako svatořečení? Jako klíčový problém této hypotézy vidí absenci biskupa u aktu. Kubín odmítá myšlenku, že Václavova translace měla souvislost s úsilím Boleslava I. o zřízení biskupství (podle jeho názoru se jednalo jen o výraz Boleslavova pokání) a naopak soudí, opíraje se o legendu Crescente, že k ustanovení kultu došlo až po vzniku pražské diecéze, tedy za vlády Boleslava II. Zde je ale třeba opravit malé přehlédnutí: pokud Petr Kubín v rámci své argumentace tvrdí, že jméno Boleslav se stalo díky bratrovrahovi mezi Přemyslovci tabu a jeho posledním nositelem byl stejnojmenný syn Boleslava II., narozený ještě před uznáním kultu sv. Václava, je tu ještě stejnojmenný nejstarší syn Vratislava II. a hypotetický syn Děpolta II. A dále: když Petr Kubín zdůrazňuje podporu Václavova kultu ze strany biskupa Vojtěcha, co tento fakt přináší pro dataci Kristiánovy legendy?

Kult abatyše Mlady byl v přemyslovských Čechách bezesporu nejméně rozšířený. Od počátku se pojil se svatojiřským klášterem, a jak dokládá Petr Kubín, o jeho prosazení se silně snažila především abatyše Anežka, dcera Vladislava II., resp. posléze abatyše Kunhuta. Poslední záchvěv Mladin kult doznal za Karla IV. Lze jistě souhlasit s Kubínovým názorem, že Mladin kult se nerozšířil už proto, že v samotném svatojiřském ústavu jej upozadila úcta ke sv. Ludmile. V další kapitole Petr Kubín shrnuje osudy sv. Vojtěcha. Vyvrací především hypotézy o Vojtěchově papežské kanonizaci a podobně jako naposledy např. Marzena Matla-Kozłowska odmítá Friedovu a Třeštíkovu myšlenku o tom, že by arcibiskupství sv. Vojtěcha mělo být původně plánováno pro Prahu. I k této části lze ovšem vznést připomínku, a sice že svatovojtěšský kult byl sice založen Břetislavem I. v 11. století, ale poté upadá a např. z dikce Kosmovy kroniky je zřejmé, že svatovítský děkan považoval za nutné jej budovat. Dokladem konsolidované úcty je pak Vojtěchovi přičítaný podíl na vítězství v bitvě u Chlumce roku 1126.

Velmi přínosná je kapitola, přinášející portrét poustevníka Vintíře. Jeho jméno sice není českým historikům neznámé, vstupuje však na stránky jejich knih pouze při líčení střetu Břetislava I. s Jindřichem III. Petr Kubín se soustředí především na vykreslení vztahu břevnovských benediktinů k Vintířově kultu v horizontu 11.-13. století a na jejich opakovanou snahu o jeho oficiální potvrzení. A to mimo jiné skrze propojení Vintíře a Břetislava I. s cílem získat podporu krále Přemysla Otakara II. Právě případ Vintířův ovšem vede k jistému zamyšlení nad obsahem Kubínem používaného pojmu dynastický světec. Tento termín by možná bylo vhodné šířeji definovat. Zajímavé je potom sledovat, že stejný postup jako v případě Vintíře, tedy vytvoření obrazu dynastického světce, dle všeho aplikovali, byť z jiného důvodu, také benediktini sázavští ve vztahu ke kultu svého prvního opata Prokopa.

Petr Kubín ale především přichází s novou filiaci prokopských legend, odlišnou jak od filiace Chaloupeckého, tak Ryby. Základem prokopské hagiografie podle Kubína není tzv. vita antiqua, ani vita minor, ale samotný letopis Mnicha sázavského, resp. jeho část, označovaná jako exordium. Existenci staroslověnské předlohy odmítá zcela. Jako důvod sepsání pak udává pocit ohrožení benediktinů ze strany nových řádů. Ač je možné této interpretaci popřát s ohledem na vazby průnik sázavského konventu s někdejším želivským sborem sluchu, je nutno dodat, že novější literatura už nepřičítá papežskému schizmatu let 1159-1177 tak zásadní roli stran orientace řeholních řádů, jako to činí literatura česká, vycházející z mínění Václava Novotného. Kubín také problematizuje kanonizaci sv. Prokopa, když v Schimmelpfennigových stopách argumentuje pro názor, že roku 1204 nedošlo k Prokopově svatořečení u kurie, ale toliko k liturgickému vyzdvižení opatových ostatků, byť ve smyslu svatořečení z pravomoci diecézního biskupa.

Epilog knihy patří abatyši Anežce a závěru přemyslovské éry. Petr Kubín přehledně shrnuje okolnosti a kontext Anežčina života, aby následně vylíčil peripetie úsilí o její kanonizaci, spojené především se jménem Anežčiny praneteře Elišky Přemyslovny, resp. jejího syna Karla IV. Jejich snaha však, jak známo, nebyla korunována úspěchem, což Petr Kubín přičítá především nevhodnému dobovému ovzduší, kdy jednak kurie byla ve věcech kanonizace velmi opatrná, jednak je třeba počítat s negativním vlivem střetu papeže s minoritskými spirituály.

Ve výsledném souhrnu představuje monografie Petra Kubína velice inspirativní počin. Velkým přínosem je orientace autora nejen v historické, ale také v církevně-právní, resp. obecně teologické problematice. Ačkoliv nejspíše ne všechny závěry budou historickou obcí bezvýhradně přijaty, ba minimálně v otázkách problematiky Kristiána či sv. Prokopa lze očekávat obsáhlou diskusi, Kubínova publikace je cenná už tím, že klade podnětné otázky v tématech zdánlivě dávno vyřešených a nutí čtenáře zaujmout k nim vlastní stanovisko.