Ondřej Felcman – František Musil (edd.): Dějiny východních Čech v pravěku a středověku (do roku 1526)

autor: Mgr. Josef Šrámek

 

Ondřej Felcman – František Musil (edd.): Dějiny východních Čech v pravěku a středověku (do roku 1526), Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2009, 825 s.

ISBN 978-80-7422-003-6 

 

Předkládaná publikace představuje výstup výzkumného záměru Východní Čechy v historických proměnách českých zemí, realizovaném na historickém pracovišti Univerzity Hradec Králové. Jak je už podle názvu patrné, autorský kolektiv si v knize klade ambiciózní cíl pojednat souhrnně o dějinách východočeského regionu, a to od dokumentovatelných počátků pravěkého osídlení až po konec středověku (ztotožněný už tradičně s rokem 1526). K naplnění olbřímího úkolu se proto sešel široký kolektiv specialistů, jen volně navázaný na Univerzitu Hradec Králové.

Celou knihu, čítající přes 800 stran textu, otevírá úvodní pojednání O. Felcmana, osvětlující autorský záměr a koncepci díla v kontextu náhledu na postavení a roli regionálních dějin v historických vědách. Na Felcmanovu primárně programovou stať organicky navazuje text F. Musila, věnovaný stručnému seznámení s východočeskou historiografií. Poté už dochází na vlastní kapitoly, líčící dějinný příběh východočeského regionu. Ke slovu logicky přichází nejprve archeologie. Období od paleolitu po dobu bronzovou se autorsky ujali J. Kalferst, R. Thér, P. Květina, J. Prostředník, M. Kuchařík a M. Novák, o době keltské píší T. Mangel a R. Thér, o období germánském R. Thér a E. Droberjar. Počátků slovanských dějin mezi lety 500-800 se zhostil J. Sigl. Na Siglovy archeologicky koncipované pasáže koherentně navazuje historicky orientovaná pasáž o dějinách východních Čech v období 9. a 10. století F. Musila, zakončující první oddíl knihy.

F. Musil představuje ostatně většinového autora recenzované publikace. Z jeho pera pocházejí i další pasáže o sídelně historickém, sociálním, hospodářském vývoji ve východních Čechách přemyslovské i lucemburské epochy. Autor se důsledně věnuje geografickým determinantnám vývoje východočeské oblasti, zvláštní pozornost věnuje přirozeně procesu středověké kolonizace. Tyto socio-ekonomické pasáže pak doplňuje výklad F. Nesejta o kultuře a vzdělanosti v regionu východních Čech v době románské, resp. gotické (kde je spoluautorem V. Hrubý). Pozornosti se relativně proporčně dostává architektuře, sochařství, malířství, literatuře i hudbě, stejně tak jako církevnímu a laickému školství a knihovnám. F. Musil se navíc zhostil také částí věnovaným gotické městské architektuře a kastelologii.

Už s ohledem na geografické vymezení či složení autorského týmu nepřekvapí, že pomyslným vyvrcholením předkládaného příběhu představuje slavné období husitské revoluce. Jakousi předehru k této kapitole, jíž se ujali F. Musil a V. Wolf (F. Nesejt pak vedle toho zpracoval problematiku odrazu husitských válek v soudobé kultuře) tvoří už Musilova kapitola o období vlády Václava IV., koncepčně pojaté (snad poněkud antikvovaně) jako období společenské krize a nadcházejícího společenského kvasu. Husitská kapitola východočeských dějin je pak autory zpracována dosti rovnoměrně – od formování kališnické strany a orebského volného svazu přes Žižkův a Ambrožův Menší Tábor až po angažmá sirotků a dozvuky kališnického radikalismu v osobě Jana Roháče z Dubé. Husitského dědictví ve druhé polovině 15. století se poté autorsky ujal M. Šandera. Koncepčně tuto kapitolu pojal především prizmatem politických dějin, kdy východní Čechy vykresluje jako průkopníka landfrýdního zřízení, logicky se soustředí na postižení cesty Jiřího z Poděbrad za královskou korunou. Dochází ale i na nastínění změn, které husitství přineslo, když se věnuje rozmachu nižší šlechty na příkladu Kostků z Postupic a Trčků z Lípy, potažmo postavení východočeských měst. S ohledem na kunvaldské počátky dostává ne nevýznamný prostor také Jednota bratrská. Epilog představuje nastínění dějin východních Čech za vlády obou jagellonských králů z pera J. Čechury, který navazuje na směřování textu Šanderova, když se věnuje vzniku pernštejnského a trčkovského dominia na straně jedné či osudům potomků krále Jiřího na straně druhé jakožto hlavním trendům popisované doby. V této souvislosti Čechura věnuje dosti detailní pozornost také proměně postavení královských a poddanských měst jako předzvěsti nadcházejícího novověku. Obsáhle je pak pojednán také kulturní rozměr poděbradovské a jagellonské epochy. Celá publikace je pak zakončena schématy rozrodů hlavních šlechtických rodů, spjatých s východními Čechami, výběrovým, leč obsáhlým soupisem relevantních pramenů a literatury a nepostrádá ani s ohledem na rozsah práce nesporně užitečný osobní a místní rejstřík. Krom toho je každá kapitola zakončena komentovanou bibliografickou poznámkou.

Je zřejmé, že první metodologický problém, který museli autoři publikace řešit, bylo vymezení vlastního teritoria, které lze chápat jako východní Čechy – s ohledem na vágnost, resp. historickou proměnlivost tohoto pojmu. Tohoto problému si byli editoři očividně vědomi a po mém soudu se jim podařilo hrozící nebezpečí zdárně eliminovat. Cílem populárněvědné syntézy bylo představit celistvý vývoj na sledovaném území a určit faktory, které určovaly vývoj celozemský. Takto vytyčená linie také ovlivnila orientaci na sledování politicko-správních, socio-ekonomických a kulturních změn v čase. Z hlediska geografického vymezení gros knihy představují tedy regiony Hradecka, Podkrkonoší, Náchodska, Kladska, Orlicka, Pardubicka, Chrudimska, Hlinecka a Českomoravské Vysočiny, ovšem v odůvodněných případech s přesahy do sousedních regionů Čáslavska, Kouřimska či Boleslavska. Skutečnost, že autoři nepojímají vymezení studovaného regionu rigidně, ale v závislosti na dobových souřadnicích, představuje veskrze sympatický rys. Umožňuje to větší komplexnost i spád výkladu (nezbytná podmínka především pro děje 15. století). 

Podle mého názoru kniha představuje solidní, dobře rozvrženou publikaci, která je v mnoha ohledech výzvou běžné regionálně historické produkci. Zájemci kniha poskytuje poučený předhled o vytyčené oblasti, a to ve vhodné vazbě na celozemský kontext. Jako obzvláště přínosné vnímám pasáže o dějinách Kladska, které stojí spíše mimo pozornost českých historiků, a to i přes slibně se rozvíjející bádání o tzv. vedlejších zemích české Koruny. Po stránce faktografické není v podstatě s čím polemizovat (stranou ponechme občasné překlepy a redakční úpravu). Jako hlavní mínus však vidím absenci klasického poznámkového aparátu, který je nahrazen zmíněným bibliografickým komentářem. Podle mého soudu se jedná o vadu na kráse jinak povedené publikace. Nabízí se totiž otázka, komu je kniha takového rozsahu a náročnosti určena. Domnívám se, že přes veškerou snahu se jedná o titul nepříliš přístupný laickému zájemci (už po jazykové stránce), naopak pro odborníka je problémem obtížná verifikace snesených údajů, která ho bude nutit dělat rešerše a výzkum znovu. Problém s absencí poznámek vysvítá zřetelně v pasážích o přemyslovském období, kde autoři užívají v aktuálním medievistickém bádání zproblematizované koncepce a termíny (za všechny tzv. služebná organizace, dominium generale-speciale) – a to bez bez reflexe této odborné debaty a zaujetí vlastního postoje k ní. Čtenář tak netuší, zda se autoři staví za platnost starších konceptů nebo jsou pouze vedeni snahou o nezatěžování laického čtenáře. Podobně absence odkazů znemožňuje debatu nad deklarovaným názorem o vyšší kvalitě opatovické klášterní knihovny nad hradišťskou (ve vztahu k pramenům Hradišťsko-opatovických análů). Poznámka by byla na místě, když se mluví o údajně plánovaném atentátu na Žižku, který také není odborníky přijímán zcela konsenzuálně. Otázku po zdroji tvrzení vzbuzuje též údaj, že broumovský klášter se v pohusitském období vyvíjel v samostatný klášter. Přitom prameny znají pouze břevnovské opaty a ke vzniku dvou autonomních opatství břevnovského a broumovského došlo až papežským rozhodnutím roku 1939. To vše ovšem představuje jen dílčí připomínky k jinak zdařilé publikaci, jež pro svou informační obsáhlost jistě najde celou řadu čtenářů, a to snad nejen z oblasti východních Čech. Ti se také mohou těšit na navazující pokračování, která by měla dějiny regionu zpracovat až na práh současnosti.