Kateřina Charvátová: Václav II. Král český a polský

autor: Mgr. Josef Šrámek

 

Kateřina Charvátová: Václav II. Král český a polský, (Velké postavy českých dějin, sv. 7), Vyšehrad, Praha 2007, 343 s.

Není snad už dnes sporu o tom, že doba vlády předposledního (vládnoucího) Přemyslovce Václava II. náleží k nejvýznamnějším časů našich (nejen středověkých) dějin coby doby, kdy český stát hrál přední úlohu v dějinách širší střední Evropy. Monografický portrét tohoto panovníka tak zcela naplňuje název ediční řady, kde biografie Kateřiny Charvátové vyšla. O to s větším podivem je nutno konstatovat, že posledním autorem, který tomuto králi věnoval zásadnější pozornost, byl Josef Šusta ve svých Dvou knihách českých dějin, potažmo v jím psaných svazcích Laichterových Českých dějin. Šustovo pojetí se také skrze autoritu pisatele a fenomenálnost jeho díla stalo jakýmsi historiografickým kánonem, který nepřekročily ani práce dalšího významného badatele, Josefa Žemličky. Budiž ale také řečeno, že Žemličkovo nepochybně zásadní Století posledních Přemyslovců vyšlo již před cca 20 lety a na nové zpracování této epochy v následnosti za autorovou rozsáhlou syntetickou prací Počátky Čech královských (1198-1253). Proměna státu a společnosti z roku 2002 stále ještě čekáme. Svěžím větrem se tak staly až nedávné studie Libora Jana, završené nedávno monografií Václav II. a struktury panovnické moci. Právě Janovy závěry, vycházející zprvu od jím nepochybně váženého Josefa Šusty, postupně ale nabývající korekčního a inovativního vyznění, vyvolaly v historických řadách velmi bouřlivou debatu. A do tohoto ovzduší, tedy vstupuje se svou knihou K. Charvátová.

Monografie už svým rozsahem ukazuje, že postavě krále Václava byla věnována náležitá pozornost. Necelých tři sta stran textu je rozděleno do několika oddílů, sledujících chronologicky běh Václavova života. Ty se pak člení dále na menší tematické kapitolky. Po úvodním nastínění náhledu dějepisců na osobnost a vládu pojednávaného panovníka (s. 9-17), kde K. Charvátová zdůrazňuje už výše nastíněné podhodnocení Václavova významu, stojícího v očích historiků ve stínu svého otce a tragického osudu svého syna, tak procházíme postupně všemi zásadními kapitolami života předposledního Přemyslovce. Obdobím netrpělivého čekání Přemysla Otakara II. na legitimního následníka, jemuž bude moci předat své státnické dílo(s. 18-47), přes neveselé časy Přemyslova mocenského sestupu a hrdinné smrti i dobu správcovství Oty Dlouhého Braniborského v Čechách a Václavovu internaci (s. 48-70) k počátkům vlády ve stínu oslnivého Záviše z Falkenštejna (s. 71-113). Sledujeme Václavův výstup mezi špičku panovníků tehdejší Evropy (s. 113-167), významnými kapitolami se nutně stává králova politika polská a uherská (s. 168-192). Leimotivem těchto částí je snaha Charvátové podpořit „rehabilitaci“ Václava II. (považovaného již otcem českého dějepisectví Palackým za slabého panovníka, který svého lesku dosáhl ne vlastním přičiněním a schopnostmi, ale toliko díky kutnohorskému stříbru) ve stopách načrtnutých Šustou jako skutečného státníka, politika a diplomata, který v mnohém překročil stín svého otce. Poslední kapitola je předznamenána smutným koncem Václavových snah, zapříčiněným zaprvé předčasnou smrtí panovníka, zadruhé brzkou smrtí jeho jediného dědice Václava III. (s. 193-252). Epilogem jsou stručné medailonky osobností spjatých s Václavem II.: jeho syna a dcer, ať už legitimních či levobočných, manželky Elišky Rejčky, králových sourozenců Kunhuty a Mikuláše I. Opavského, pozornosti se dočkal i duchovní vztah mezi Václavem II. a jeho vnukem Karlem IV. Na závěr celé knihy jsou připojeny přehledové genealogie, poznámkový aparát, rejstříky a výběrová (!) bibliografie.

Obecně je třeba zdůraznit autorčin čtivý sloh a cit pro jazyk, což myslím není faktorem zanedbatelným. Také uvedená bibliografie poukazuje na fakt, že se autorka orientuje v tématu a celé šíři historiografické produkce. Čtenář, který není výlučným specialistou na dějiny střední Evropy na sklonku 13. století, jistě ocení exkurz o náhledu polských badatelů na krále Václava, a to i přesto, že je tato pasáž nutně jen informativní. Přesto je škoda, že K. Charvátová nevystoupila ze stínu Šustova (k čemuž se sama v úvodu přiznává (s. 11)) a nezaujala otevřený postoj k badatelským závěrům brněnských medievistů, primárně tedy L. Jana (analytické studie Roberta Antonína o Václavově polské politice autorka reflektuje, ba nevykračuje příliš za jejich rámec). A to zvláště proto, že kontroverzní Janovy teze o stavu šlechtické obce a jejímu vztahu ke Koruně nebyly akceptovány zcela souhlasně. Bylo by proto vhodné věnovat jejich komentáři krátkou pasáž, už s ohledem na populárně laděné zaměření edice a tedy i zpřístupnění polemiky laickému čtenáři. Navíc při řešení problematiky Václavova postupu při konfiskaci Závišova majetku (a to bez ohledu na nevlastního bratra Ješka) hraje tento vztah zásadní roli. Titul tak působí obojetným dojmem: v pasážích o mincovnictví, ekonomice, Václavově horním zákoníku K. Charvátová plně následuje závěry přinesené L. Janem, se zproblematizovanými pojmy „dominium speciale“, „dominium generale“ nepracuje, poznámky ukazují, že i v problematice dějin české šlechty daného období Janovy teze reflektuje, ovšem v konečném vyznění sečtělý čtenář přese všechno cítí v pozadí především autoritu Šustovu a Žemličkovu.

Nemalým problémem, se kterým se musí badatel se zájmem o postavu krále Václava II. vyrovnat, jsou limity hlavního zdroje, Zbraslavské kroniky opatů Oty a Petra Žitavského. K. Charvátová je už s ohledem na své výzkumy věnované cisterciáckému řádu znalkyní tohoto díla a je si vědoma jeho záměrů a slabin. Po mém soudu se své práce v tomto ohledu zhostila dostatečně, resp. tak, jak jí pramenné podklady umožňovaly. Autorka věnuje velkou pozornost braniborskému správcovství, konkrétně vyvrácení zažité představy o neschopnosti Oty V., Václavově utrpení v internaci a poukazuje na (pro někoho překvapivé) přátelské vztahy obou mužů v pozdějších letech, už za Václavovy samostatné vlády. Na druhou stranu třeba říci, že zde shrnuje starší závěry J. Žemličky a Dany Malé-Dvořáčkové. Přesto snad konečně touto monografií vejde tato skutečnost do obecnějšího povědomí. V obdobné rovině se pohybuje i podání dalšího zlomového bodu, a sice vývoje vztahu mezi Václavem II. a Závišem z Falkenštejna. Není důvodu nesouhlasit s tím, že významným faktorem byla ve Václavově politické linii do roku 1297 královna Guta. K. Charvátová také znovu vyvrací bohužel velmi silně zažitou představu o setnutí Falkenštejna přiostřeným prknem, pocházející z pozdních opisů Pulkavovy kroniky. Stejně tak je jistě správným úsudkem, že přijetí uherské koruny za tamních poměrů a existence toliko jediného následníka bylo chybou. Ovšem, můžeme zcela zodpovědně říci, že se jedná o soud spravedlivý? Václav II. v určitém smyslu pravda poněkud zanedbávat možnost zplodit dalšího legitimního syna (viz dlouhá doba strávená po boku mladé Rejčky), na druhou stranu však patrně nepočítal se svou tak brzkou smrtí. Závěrečné medailony je možno vzít jako upozornění na možné další badatelské pole kupř. pro obdobně popularizační portréty (byť spíše v rozsahu studie) Alžběty (Elišky) Rejčky, Jana Volka, svatojiřské abatyše Kunhuty či Mikuláše I. Opavského.

Naopak velmi spekulativní je pojednání o psychice Václava II., roztroušené po celém líčení jeho života. Opět především s ohledem na dochované prameny. Zbraslavská kronika, Ottokar Štýrský, něco diplomatických pramenů, a dohady dnešních lékařů. Zde je Zbraslavská kronika velmi nespolehlivým pramenem (stejně tak jako dějepisec rakouský) a je vůbec otázkou, lze-li se vůbec duševnu osoby nám tak vzdálené přiblížit, pokud nemáme dochovány nějaké ego-dokumenty. Tím nechci říct, že by historici měli na takové psychologizující pokusy zcela rezignovat, je však nutné se držet při zemi. K. Charvátová po mém soudu mnohdy zachází dosti daleko; právě proto, že hypotézu (možnou, ale nedoložitelnou) někdy formuluje jako fakt. Vyznění sice poněkud napravuje jedna ze závěrečných kapitol, nazvaná příznačně „Jaký byl?“ (s. 223-245), přesto výše řečené myslím trvá. Také některé další úvahy jdou podle mého mínění za rámec historického pojednání. Kupř. úvaha, o vývoji přemyslovského panství nebýt Václavovy předčasné smrti. Skutečně je tak zřejmé, že by Václavova posílená moc obnovila moc v Polsku, Přemyslovci by udrželi západní říšská léna a ne tak jistá by pro Anjouovce byla také situace v Uhrách? K tomu K. Charvátová připojuje doušku, že historie kdyby nezná (s. 212), což se jeví laciným prostředkem. Přitom později sama říká, že pět let Václavovy polské vlády je příliš krátkým časovým úsekem pro vážnější zhodnocení (s. 248). Nemyslím si, že by domýšlení a úvahy nad neuskutečněnými variantami vývoje byly pro historika nepatřičné či snad škodlivé, jen je třeba snést alespoň nějaké argumenty pro své domněnky. Co se ztratí v odborné debatě specialistů, je však v popularizační práci pro širší publikum dosti závažnou vadou na kráse.

Autorka vyzdvihuje jako jeden z faktorů toho, že se Václav II. příliš nezapsal do historické paměti Čechů, fakt, že události 4. srpna 1306 pohřbily nejen přemyslovskou dynastii, ale také jeho dílo. K. Charvátové podle mne příliš nezvažuje jak bylo toto dílo životaschopné, resp. jak moc byly potíže, které musel řešit Václav III. (a které vedly k jeho ještě výrazně horšímu hodnocení dějepisci), dědictvím po otci, jak na to poukazuje ve své monografii Václava III. Karel Maráz. Že Václav II. zanechával svému nástupci „prosperující stát s s ambicemi být nejvýznamnější silou střední Evropy“ (s. 254) se ovšem se stínu nemalých dluhů už nejeví tak bezproblémové. Pokládám za správné (ba nutné), hodnotit vládu Václava II. i v kontextu vlády (byť epizodní) Václava III. Přitom ovšem netřeba zpochybňovat základy, na nichž později stavěl Jan Lucemburský a Karel IV.

S ohledem k osobnosti autorky také zamrzí, že poměrně zkrátka přišlo duchovní a kulturní ovzduší Václava II. a jeho doby, jež nepřesáhlo charakter skromně komentovaného výčtu v rozsahu 8 tiskových stran (s. 234-245).

Pojednávaná monografie je teprve druhou v pořadí (z celkových sedmi dané ediční řady), které se od nakladatele dostalo poznámkového aparátu. Celá edice tím byla nepochybně obohacena. Touto inovací ale jistě nelze omlouvat, že na některých místech, kde by čtenář odkaz čekal, uvedení zdroje chybí. Za všechny uveďme toto místo: „Lze-li věřit řeči pramenů, byl vzájemný vztah mezi Rudolfem I. a Václavem harmonický.“ (s. 132). O jakých pramenech je však řeč, se nedozvídáme. Obdobně se pak odkaz nachází až dosti daleko za příslušnou pasáží o osudech Václavovy královské koruny (s. 156), případně ohledně věnování skladby Lejch o Panně Marii Heinricha von Meissen králi (s. 234). Není snad úkolem recenze poskytnout výčet všech takových nedostatků, jako příklad, na co dát příště pozor, myslím uvedené postačí.

K. Charvátová v úvodu nezastírá, že se k osobnosti Václava II. a jeho době dostala jaksi nepřímo, skrze své předchozí bádání o dějinách cisterciáckého řádu (s. 7). Možné obavy z toho, že dějiny Václavovy české a polské vlády budou tvořit jen jakousi kulisu k jeho vztahům s cisterciáckými opaty, zůstaly liché, ba dokonce klérus v celém příběhu téměř ztrácí (jak sama autorka na s. 7 konstatuje), čímž je vlastně čtenář opět konfrontován se svou zlidovělou představou Václava II. jako mnicha na trůně v duchu podání Petra Žitavského. Právě ten je (ovšem spíše coby hlavní informátor) nejčastějším zástupcem této sociální skupiny. Předkládaná kniha je biografií v nejryzejším slova smyslu. Jejím výchozím bodem, ke kterému se vše vrací je Václav II. I odbočky do sféry politiky, kultury, ekonomických a sociálních dějin (byť marginálně) jsou vždy vázány k osobnosti a životu předposledního přemyslovského krále. O životě jeho poddaných se dozvídáme jen to nejnutnější čistě rámcově (hlavně s. 237-245). Prezentovaným cílem se stalo detailnější seznámení širšího čtenářstva s tímto Přemyslovcem, a to cestou tradičního, chronologického vyprávění. Nelze proto čekat následování moderních biografických konceptů, jaké předvedl např. Jacques Le Goff ve svých „biografiích“ sv. Ludvíka IX. či sv. Františka z Assisi. Tato snaha byla nepochybně splněna. Zájemce, pro kterého by byly Šustovy práce už nestravitelné a Žemličkovy texty (Století posledních Přemyslovců, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali) zase příliš široce pojaté, tak dostává do rukou odborný, leč přístupný souhrn předchozího historiografického bádání. Výše zmíněné výtky pro něho nebudou logicky (povětšinou) hrát větší roli. A odborná historická obec se může jen těšit nakolik K. Charvátovou shrnutou podobiznu Václava II. promění připravovaná biografie L. Jana, ve které by se měl odklonit od struktur královské moci blíže ke králi Václavovi samému.