Kateřina CHARVÁTOVÁ: DĚJINY CISTERCKÉHO ŘÁDU V ČECHÁCH 1142-1420

autor: Mgr. Josef Šrámek

 

Kateřina CHARVÁTOVÁ: DĚJINY CISTERCKÉHO ŘÁDU V ČECHÁCH 1142-1420, 3. svazek: Kláštery na hranicích a za hranicemi Čech, KAROLINUM, Praha 2009, 260 s., 270 Kč

 

Jméno profesorky Kateřiny Charvátové je po odborné stránce spjato především s historií středověkého cisterciáckého řádu. Výsledkem jejího dlouhodobého badatelského úsilí se staly v letech 1998 a 2002 dvě monografie, shrnující dějiny řádových fundací na teritoriu Čech v horizontu 12.-14. století. Nyní, s odstupem několika let, K. Charvátová předkládá čtenářům další pokračování příběhu cisterckého řádu ve středověkých Čechách. Jak autorka sama předesílá, téma aktuálního svazku vykrystalizovalo vlastně náhodou. V průběhu příprav zakončení plánované trilogie syntetizujícím zhodnocením významu působení cisterciáckých mnichů ve středověkém českém státě totiž před jejími zraky vyvstala potřeba zohlednit i roli zahraničních klášterů cisterckého řádu, které tak či onak dění v českých zemích ovlivňovaly. Výsledkem je předkládaná kniha. Jak ohlašuje podtitul, objektem zájmu se staly kláštery šedých mnichů na samé hranici, častěji však za hranicemi vlastních Čech.

Koncepčně se práce K. Charvátové skládá ze dvou pomyslných částí. Čtenář je nejprve seznámen se dvěma kláštery na pomezí Čech: se Žďárem nad Sázavou, situovaném svými majetky na česko-moravském pomezí; vedle něho pak s konventem marienthalských cisterciaček z regionu Horní Lužice, který až téměř do poloviny 17. století náležel k českému státu. Především příklad marienthalský vhodně ilustruje nutnost nezapomínat při vyprávění  příběhu českého státu na jeho tzv. vedlejší země.

Obsáhlejší část knihy ovšem představuje pojednání o těch cisterciáckých klášterech, jež ležely mimo hranice středověkých Čech a se zdejším prostředím přicházely z nejrůznějších důvodů do kontaktu – ať už skrze příbuzenské vazby mezi kláštery, angažmá v právních sporech či z důvodu držby majetků. Je nasnadě, že už s ohledem na hierarchizovanou mezinárodní organiční síť cisterckého řádu byla K. Charvátová nucena přistoupit k určitému výběru, proto se logicky zaměřila hlavně na kláštery v nejbližším okolí českých hranic. Na předním místě muselo bezpochyby stanout opatství Waldsassen, jemuž byly vedle Ebrachu a Langheimu české kláštery filiačně podřízeny. Výběr se pro autorku stal klíčem k postižení různých podob možných vazeb. Valdsaský klášter představoval (v rámci zahraničních řádových domů) jednoho z největších pozemkových vlastníků v království. Saskému opatství Altzelle naopak náleželo právo dohledu nad sestrami z Marienthalu. Další ze saských klášterů, Grünhain, zastupuje ty řádové domy, které s českým prostorem naopak nepojily žádné filiační vazby, ale toliko majetková držba. Rakouskou stranu hranice pak reprezentuje klášter Zwettl, jenž pojí s českými dějinami úzké pouto. Zdejší mniši se od 12. století podíleli na kolonizaci pohraničí, což se stalo opakovaně jablkem sváru mezi oběma státy a nakonec vedlo až k odstoupení této části přemyslovských držav (Vitorazska) jižnímu sousedovi. K nové fázi vztahů pak došlo po polovině 13. století, když Přemysl Otakar II. ovládl babenberské državy. Právě jím založená Zlatá Koruna spadala spolu se Zwettlem do rodiny kláštera Heiligenkreuz. Nutné výběrovosti nutno přičíst fakt, že zrovna mateřským domům Zlaté Koruny a Vyššího Brodu, klášterům Heiligenkreuz a Wilhering, se dostalo v podstatě jen letmé zmínky. Jim, stejně tak jako dalším německým, rakouským, lužickým, slezským a polským klášterům je ovšem věnována jedna souhrnná kapitola, pojednávající problematiku vztahu mezi českými a zahraničními cisterciáckými konventy v celé řadě aspektů. Toto – byť skromné – srovnání pak autorce dovolilo konstatovat relativně překvapující fakt o minimálních kontaktech mezi jednotlivými ústavy téhož řádu, což K. Charvátová vysvětluje tím, že významnější roli než geografická blízkost hrála vždy filiace a osobní vazby.

Z hlediska tematického K. Charvátová nastiňuje celou řadu témat. Vedle podání dějin daných klášterů se věnuje charakteristice dochovaných pramenů, snaží se postihnout vazby konkrétního kláštera na centrální instituce řádu, ke kurii i vůči českému prostředí, ústředním tématem se v koncepci knihy stává ekonomika a role řeholníků v kolonizačním procesu. Opomenut ale nezůstává ani kulturní odkaz šedých mnichů.

V souhrnu lze vyzvednout především autorčinu fundovanost i akribii, s níž zprostředkovává čtenáři v našem dějepisectví nepříliš frekventovanou problematiku. 3. svazek dějin cisterckého řádu se tak představuje bez pochyby velmi vítané obohacení domácí monasteriologie.