Ján Lukačka: Matúš Čák Trenčiansky

Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied,

Bratislava 2016,144 s.

ISBN 978-80-224-1532-3.

autor: Mgr. Josef Šrámek

Postava Matouše Čáka Trenčínského, pána Váhu a Tater, je jednou z mála osobností slovenských (v dobovém kontextu uherských) středověkých dějin, která se udržela v obecnějším povědomí české veřejnosti i po rozdělení společného československého státu. Toto povědomí však nedosahuje větší hloubky, než je spíše barvotisková představa mocného velmože, který se vyšvihl na vrchol v pohnuté době přelomu 13. a 14. století, kdy střední Evropa mimo jiné v důsledku vymření starobylých vladařských dynastií Přemyslovců a Arpádovců procházela procesem přerodu a nové konsolidace. Matouš Čák několikrát výrazně zasáhl do českých dějin, ba dokonce udržoval úzké vazby s prostředím moravské šlechty, proto by v domácím prostředí neměla zapadnout biografie tohoto uherského velmože, kterou předložil přední slovenský medievista, profesor Ján Lukačka, působící na Historickém ústavu Slovenské akademie věd a Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Lukačka je autorem nadmíru erudovaným, neboť se tématem i dobou dlouhodobě zabývá.

Ján Lukačka v knize zdařile kombinuje chronologické a tematické členění výkladu. Po stručném historiografickém úvodu, kdy konstatuje zájem o Čákovu postavu již od slovenského národního obrození, které mnohém předurčilo náhled na osobnost tohoto velmože, nejprve představuje zázemí, z něhož Matouš Čák vzešel. Stručně resumuje historii, postavení a zázemí trenčínské větve uherského rodu Čáků (Csáků). Čákové byli starý uherský rod, jehož zástupci jsou listinně doloženi v závěru 12. století, v polovině 13. století pak již byl rozdělen do 12 větví. Zakladatelem trenčínské větve se stal Matouš I., zastávající kolem poloviny 13. století posty královského stolníka a posléze číšníka a také úřady župana nitranského a bratislavského. Vzestup této větvě rodu byl zahájen po tatarském vpádu a na vrchol jeho zástupci vystoupali na přelomu 70. a 80. let 13. století za vlády slabého panovníka Ladislava IV. Kumána, kdy dosáhli na úřad palatina. Matouš (III.) Čák tak zdědil v době konce arpádovské monarchie solidní výchozí pozici k dalšímu vzestupu.

Počátky kariéry Matouše Čáka jsou spjaty s působením ve službách posledního uherského krále z dynastie Arpádovců Ondřeje III., čemuž Ján Lukačka věnuje poměrně podrobnou pozornost. Už zde se ukazuje jistá charakteristika Matouše Čáka, který byl králem Ondřejem nejprve jmenován palatinem, ale posléze byl úřadu zase zbaven z důvodu obohacování na úkor Koruny. Pro českého čtenáře je nadmíru zajímavá následná část Čákova životního příběhu, která se odehrávala ve znamení angažmá na straně posledních

Přemyslovců, tedy českého krále Václava II. a jeho stejnojmenného syna, který však jako uherský král vystupoval pod jménem Ladislav V. Byl to právě Matouš Čák, kdo stanul v čele poselstva, které nabídlo v květnu roku 1301 uherskou korunu Přemyslovcům. Po jistém váhání Václav II. nabídku ve prospěch svého syna přijal a Přemyslovci se tak pustili do dalšího mezinárodně politického zápasu. Část uherské šlechty již totiž uherským králem zvolila Karla Roberta z dynastie sicilských Anjouovců, který se těšil kupř. podpoře papeže Bonifáce VIII. Bez ohledu na to se mladý kralevic Václav odebral v létě roku 1301 ve společnosti Matouše Čáka a krakovského biskupa Jana Muskaty, předního diplomata Václava II., do Uher a v srpnu téhož roku dosáhl ve Stoličném Bělehradě korunovace. Přemyslovcova pozice však od počátku závisela na jedné straně na českých oddílech, na straně druhé především na přízni Matouše Čáka, který tak nadále posiloval své majetkové a mocenské zázemí. Avšak poté, co uherský velmož během roku 1303 seznal, že Přemyslovcova štědrost vázne, neváhal přejít do tábora jeho protivníka. V druhé polovině roku 1303 pak přemyslovská strana ztratila i odklonem dalšího mocného rodu ze severovýchodní části Uher, tzv. Abovců v čele s palatinem Omodějem. Tak postupně dospěla situace k tomu, že v létě roku 1304 české vojsko vtáhlo do Uher, oblehlo Ostřihom a následně přitáhlo k Budínu, aby krále Ladislava (Václava) doprovodilo zpět do Čech.

Poté, co Přemyslovci rezignovali na uherskou korunu, se však situace v Uhrách neuklidnila, naopak Karel Robert z Anjou nebyl fakticky uherskému trůnu o nic blíž. Po roce 1310, kdy byl Karel Robert z Anjou znovu (a naposled) korunován uherským králem, Matouš Čák získal sice vysoký dvorský úřad, avšak vztahy měly nadále k srdečnosti daleko. Přesto Matouš pozice využil. Měl zajistit návrat zcizených korunních statků do královských rukou, čehož se sice horlivě ujal, avšak myslel v první řadě na sebe, jak konstatuje Ján Lukačka. Další střet tak byl jen otázkou času. V září 1311 byla sice podlomena pozice Abovců násilnou smrtí jejich předáka Omoděje, což na jedné straně král Karel Robert využil k posílení své pozice vůči mocnému rodu, na straně druhé to však vedlo ke sblížení Abovců právě s Matoušem Čákem. Ten podle Jána Lukačky právě v této době stanul na vrcholu své moci. V roce 1312 došlo k vojenské konfrontaci mezi Abovci a Karlem Robertem z Anjou, kde válečná štěstěna přála královským zbraním. Na abovské straně se střetu účastnil i sbor, vyslaný Matoušem Čákem (pro posílení svých oddílů Čák verboval i na Moravě). Porážka u Rozhanovců ovšem znamenala Čákovo oslabení. Nejenže ztratil citelnou část zbrojné síly, ale především do rukou Karla Roberta padly rozsáhlé oblasti východního Slovenska, kde si tak panovník vytvořil zázemí k dalšímu tlaku na své oponenty. Počátek sestupu Matouše Čáka

ilustruje přechod magistra Donče z rodu Balašovců, zvolenského župana, do královského tábora roku 1314. Čákovi poté zůstaly jen jeho državy na západě Slovenska, které si ovšem udržel až do své smrti v roce 1321.

Po roce 1312 už byly Čákovy možnosti výrazně limitovány. Pro českého čtenáře je zajímavé, že v okolí hornouherského velmože se pohybovala moravská šlechta, s níž Matouš udržoval styky již od 90. let 13. století. Přední roli zastával Zdislav ze Šternberka, jenž se dokonce stal Čákovým švagrem, a po neúspěšném povstání proti králi Janovi Lucemburskému nalezl po roce 1312 spolu s dalšími moravskými pány útočiště na Trenčíně. Jak Zdislav, tak jeho syn Štěpán následně patřili k nejbližším mužům Čákova okruhu. Tento Štěpán se dokonce stal Čákovým dědicem po smrti Matoušova syna v roce 1316. Patrně i v důsledku této vazby na moravskou aristokracii se Matouš Čák zapletl do české vnitřní politiky, když jeho angažmá na východní Moravě, kde dokonce obsadil větší počet opevněných sídel, vedlo Jana Lucemburského roku 1315 k tažení proti uherskému velmoži. Došlo dokonce až k oblehnutí Čákova hradu Holíče českým vojskem, zde se však dostal do přímého ohrožení sám král Jan, jehož z nebezpečí vysvobodil až zásah Jindřicha z Lipé. Česká kampaň nebyla koncem Čákových potíží. V roce 1317 proti němu vytáhl král Karel Robert, a to dokonce za pomoci župana Donče a rakouského vévody Fridricha Habsburského. Tlak královské strany dále sílil a Matouše Čáka začali opouštět další dosud věrní stoupenci. V roce 1321 Matouš Čák zemřel a jeho dědic Štěpán nedokázal strýcovo panství udržet.

Smrtí Matouše Čáka Ján Lukačka uzavírá chronologicky koncipovanou část výkladu a volí optiku tematickou. První takto orientovanou kapitolu představuje přiblížení Čákovy reálné moci v podobě jeho familiarity (klientely, ministeriality), tedy s Čákem provázané a na něm do jisté míry závislé nižší šlechty. I zde se Ján Lukačka vrací k postavě Zdislava ze Šternberka a jeho syna Štěpána, na základě pramenů z roku 1316 kupř. konstatuje, že Šternberkové patřili k Čákovým nejbližším familiárům (pramen je zmiňuje na prvním místě). Neméně zajímavé kapitoly pak představují pasáže, v nichž Ján Lukačka tematizuje Čákův vztah k městům a církvi. Ve vztahu k městům Matouš Čák nevystupuje Lukačkovým zorným úhlem jen jako hrabivec a kořistník, autor ukazuje, že se městům pod Čákovým panstvím mohlo i dobře dařit, ba dokonce, že Čák rozvoj měst podporoval. Naopak Čákův postoj vůči církvi označuje Ján Lukačka výslovně za krajně nestandardní, upozorňuje v tomto směru především na zneužívání pravomocí a vyostřené vztahy vůči nitranskému biskupovi. Jen pevné otěže, v podobě patronátních práv, které Matoušovi pomohly podržet si v područí regionální klérus, jen ochránily přes důsledky církevních sankcí, které jeho činy vyvolaly.

Jaký portrét Matouše Čáka Trenčínského tedy před svým čtenářem vykreslil Ján Lukačka? Je to obraz muže nepochybně sebevědomého, statečného, rozhodného, až možná bezskrupulózního. Ján Lukačka Matouše Čáka nikterak neidealizuje, odmítá ale také jeho příliš negativní hodnocení. Čák je pro něho, stručně řečeno, především mužem své doby, podobně jako např. Záviš z Falkenštejna anebo Jindřich z Lipé, mohli bychom dodat. Matouš Čák Trenčínský je bezpochyby postavou, která bude vzbuzovat zájem, ba dráždit další a další generace. Každopádně však platí, že Jánu Lukačkovi se podařilo vykreslit obraz, který se blíží historickému Čákovi více, než starší, různými mřížkami apriorního předporozumění zatížené interpretace. Jeho kniha je nejen zdařilým portrétem významné osobnosti středověkých dějin Slovenska a Maďarska, úzce se ale dotýká také českých, resp. především moravských dějin, může tedy nabídnout zajímavou optiku i českým badatelům.