Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti.
autor: Mgr. Josef Šrámek
Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti, vyd. Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka (= Mediaevalia Historica Bohemica, supplementum 2), Historický ústav, Praha 2008, 510 s., ISBN 978-80-7286-134-7
Fenomén dvora reprezentuje jednu z nejzajímavějších středověkých institucí. Byť bývá ne zcela výstižně spojována především s dvorem zeměpána, právě tento typ dvora vhodně dokresluje jeho význam, neboť vladařský dvůr znamenal víc než jen společenství okolo panovníka. Jeho vliv totiž prostupoval ze samé své podstaty celou společností a zasahoval tak do nejrůznějších aspektů každodenního života. Z tohoto důvodu je studium středověkých dvorů jedním z oblíbených medievistických témat a těší se mezi badateli nemalé pozornosti. V historiografii domácí se dvorské problematice věnovali především František Kavka a Ivan Hlaváček, jejich práce o dvorech Karla IV. a Václava IV. však představují spíše pionýrské počiny. Studium dvora a dvorské kultury bylo donedávna spojeno spíše s bádáním o době raného novověku. Tři odborné konference, zorganizované v uplynulých čtyřech letech, a z nich vzešlé publikované výstupy ovšem ukazují, že se problematika dvorského společenství stává frekventovaným tématem i ze strany českých medievistů.
Prezentovaný sborník, v pořadí už druhý, je výsledkem širokého pracovního zasedání, konaného ve dnech 18.-19. října 2007 pod záštitou Historického ústavu Akademie věd České republiky, Archivu hlavního města Prahy a Ústavu českých dějin Univerzity Karlovy v Praze. Zatímco první soubor pojednání o středověkých dvorech a rezidencích měl charakter jakéhosi konstitutivního výstupu, vymezeného spíše toliko obecně formulovaným zastřešujícím tématem, další setkání se už organizátoři pokusili úžeji vymezit, resp. vnuknout mu obecnou jednotící ideu. Nosnými pilíři se tak stala témata skladby a kultury středověké dvorské společnosti, a to v časovém horizontu, pojímajícím epochu od raného až po pozdní středověk.
Celý sborník otevírá přehledné metodologicko-teoretické pojednání Dany Dvořáčkové-Malé, jehož cílem je v první řadě vymezit a osvětlit užívanou terminologii i nabízející se přístupy ke studiu dvorské problematiky. Poté už následují konkrétně zaměřené příspěvky. Z hlediska tematického je možné rozdělit je na několik okruhů: vývoj raně středověkého dvora přemyslovských knížat do 12. století ilustruje studie Jana Zelenky. Na něj úzce navazuje úvaha Martina Wihody o možných kořenech a podobě dvora prvních moravských markrabat. Dalším jednotícím tématem se stala struktura, fungování a personálního složení panovnického dvora. V centru pozornosti tak stanula otázka purkrabích a obecně podoba dvora Přemysla Otakara II. z pera Libora Jana. Ke dvoru Václava III. napřel svůj zájem Karel Maráz, který srovnal praxi na českém, polském a uherském dvoře posledního vládnoucího Přemyslovce s důrazem na jeho panování uherské. O podobě užšího dvora krále Jana Lucemburského a jeho syna Karla coby moravského markraběte pojednal Zdeněk Žalud, Markéta Marková naopak věnovala svou pozornost na spíše opomíjené postavy, pohybující se na středověkých dvorech, jaké představovali lékaři, kejklíři, kojné či kuchaři, krejčí a ševci. Mechanismy vzniku dvorských elit se ve svém příspěvku pokusil na příkladě nejvyššího komořího Přemysla Otakara II. Ondřeje z Všechrom podchytit a zobecnit Marcin Rafał Pauk. S revizí zažitých představ o vlivu nižší šlechty na Václava IV. vystoupil Robert Novotný, který tak zpřesnil představy o podobě a fungování Václavova dvora a v jistém ohledu přispěl k rehabilitaci tohoto panovníka, jež už po nějakou dobu v historické obci probíhá. Co se týká způsobu poznání skladby a fungování středověkého dvora, jednu z nejpoužívanějších metod při plnění tohoto úkolu představuje prosopografie. Právě představení tohoto pracovního postupu se dotkl na příkladu dvora Zikmunda Lucemburského Petr Elbel. Jeho příspěvek zároveň přinesl i postižení stavu poznání této dlouho opomíjené osobnosti. Podobně shrnujícího charakteru je rovněž úvaha Václava Ledvinky nad kontinuitou či diskontinuitou mezi vrcholně a pozdně středověkými panovnickými dvory a rezidencemi v epoše pohusitské.
Významné postavení vedle světských, či chceme-li šlechtických, elit ovšem zastávaly na panovnických dvorech také elity církevní. Proto nemohla být tato sociální vrstva opomenuta ani zde. Roli a působení vzdělanců, tedy v kontextu doby především kléru, v rámci dvora přemyslovských knížat a králů v kostce shrnula Marie Bláhová. O kontaktech a vzájemných vztazích mezi cisterciáckými opaty a posledními přemyslovskými králi pak přehledně pojednala Kateřina Charvátová. Třebaže s cisterciáckými opaty Heidenreichem, Konrádem a Petrem je závěr přemyslovské epochy obvykle spojován ponejvíce, není na místě zapomínat na ostatní řeholní řády. V rámci anotovaného sborníku tuto úlohu tuto mezeru zaplňuje stať Renáty Modrákové, která se zaměřila na svatojiřský klášter benediktinek, který byl odedávna silně spjat s panovnickým dvorem.
Prozatím byla řeč především o dvorech českých knížat a králů, resp. moravských markrabat. Stranou však nezůstaly ani další teritoria zemí české koruny. Např. dvůr hlohovského a opavského vévody Zikmunda Jagellonského ve svém příspěvku představil Petr Kozák. Další příspěvky, dotýkající se tzv. vedlejších zemí Koruny české se pak pojí s problematikou panovnických rezidencí, které tvořil vedle institutu dvora druhý zájmový okruh daného kolokvia, tedy i výsledného sborníku. Do této kategorie spadají příspěvky Milady Holé o vazbách českých panovníků 14.-16. století k rezidenčním sídlům ve slezské Vratislavi a referát Lenky Bobkové, věnovaný problematice dvora a rezidence vévody Jana Lucemburského ve Zhořelci. Co se týká proporčního rozvržení, problematika rezidenčních sídel zůstala poněkud v pozadí za dvory panovníků, šlechty a kléru. Poměr ovšem poněkud vyvažuje rozsáhlá a především minuciozní studie Roberta Šimůnka, věnovaná otázce rezidenčních dvorů české pozdně středověké šlechty. Do širšího geografického a kulturního rámce zasadila téma Klára Benešovská, která si předsevzala představit dočasné rezidence Jana Lucemburského ve Francii, Lucembursku a Itálii. Nutno ovšem zdůraznit, že zájem referentů nebyl věnován jen dvorům panovnickým. Úkolu představit dvůr olomouckých biskupů Roberta, Bruna a Dětřicha, za jejichž episkopátu na Moravě vznikl specifický biskupský manský systém, se zdařile ujal Dalibor Janiš.
Coby další okruh badatelského zájmu vedle složení dvora je v názvu deklarována kultura dvorské společnosti. Je ovšem nutné přiznat, že této oblasti byl věnován menší díl zájmu. Vedle již uvedených textů Marie Bláhové a Renáty Modrákové tuto část zastupuje toliko stať Lenky Mráčkové, věnující se hudební kultuře v pramenech pozdního 15. století. Dále pak obsáhlé pojednání Jany Fantysové o rytířských turnajích doby lucemburské jakožto nejen bojovém, ale i kulturním fenoménu, a studie Martina Musílka, v níž autor sleduje široké spektrum jevů, jež demonstrují reflexi dvorské módy u vrcholně středověkého měšťanstva. Do sekce „kultura“ pak byl zařazen i koncepci celku se poněkud vymykající příspěvek Roberta Antonína, rekapitulující představy o ideálním panovníkovi dle výpovědí narativních pramenů českého středověku.
Jako celek lze bez pochyby sborník Dvory a rezidence II. Skladba a kultura dvorské společnosti vyzdvihnout jako přínosný. Přináší relativně sevřené, mezi sebou často komunikující příspěvky, které reprezentativním způsobem přibližují vytčené téma. Přínos představují jak po stránce faktografické zpřesněním poznání konkrétních problematických okruhů, tak po stránce historiograficko-metodologické skrze pečlivou recepci košatého zahraničního bádání. Bráno souhrnně, hlavní pozitivum přestavuje upozornění na fakt, že na dvůr nelze pohlížet jako na izolovaný organismus a s tím spjatý faktor barevnosti dvorského života a proměnlivosti dvorské společnosti. Srovnáme-li daný počin s jeho pět let starým předchůdcem, je zřejmé, že v oblasti výzkumu středověkých dvorů a dvorského aparátu došlo ke znatelnému posunu. To však neznamená, že by nezbýval prostor do budoucna, jak některé z příspěvků koneckonců ukazují. Ostatně už v době vzniku této recenze spatřil světlo světa následovník tohoto sborníku, tentokráte věnovaný aspektu všedního a svátečního života na středověkých dvorech.