Bernard z Clairvaux: Apologie pro opata Viléma, ed. Iva Adámková, Oikoymenh, Praha 2018 (= Knihovna středověké tradice XXI)

177 s., ISBN 978–80–7298–246–2

 

Dějiny středověkého mnišství jsou poutavým příběhem, plným proměn, zvratů a mnohdy i pnutí a vášní. Idea zbožného života a následování biblických vzorů se stala jedním z pilířů křesťanské kultury a zvláště na Západě posléze představovala takřka konstantu v podobě vracející se snahy o očistu a návrat ke kořenům. Pozornost historiků se v tomto ohledu již tradičně upíná především k přelomu 11. a 12. století, kdy se o slovo přihlásily reformní proudy cisterciáků a premonstrátů, přičemž především první jmenovaní se díky charismatu Bernarda z Clairvaux stali až jakýmsi symbolem doby. Rostoucí obliba reformních hnutí tak definitivně ukončila pomyslné období hegemonie staršího benediktinského mnišského proudu. A tato skutečnost právě vyvolala celou řadu disputací a polemik mezi stoupenci tradičního mnišství i jeho reformy. 

Útlá publikace, kterou předložila Iva Adámková, působící na Ústavu latinských a řeckých studií FF UK, představuje jeden z nejzásadnějších spisů, vzniklých během této názorové výměny, tzv. apologii mnišského reformního hnutí sepsanou samotným Bernardem z Clairvaux. Jedná se o bilingvní latinsko-českou edici s kritickým poznámkovým aparátem a obsáhlou úvodní studií z pera Ivy Adámkové, zasazující Bernardův text do širšího dobového kontextu. V tomto směru náleží autorka k osobám bezpochyby povolaným, neboť již dříve podobným způsobem českému čtenáři zpřístupnila dílo neméně proslulého benediktinského opata z kláštera Saint Denis Sugera, tvořící pandán k textu Bernardovu.

Iva Adámková ve svém pojednání nejprve stručně shrnuje okolnosti vzniku cisterciácké reformy a důvody napětí s benediktiny clunyjské kongregace ve věcech majetku, bohatství a zdobnosti klášterních objektů. To jsou totiž zásadní témata polemiky, do níž zásadně zasáhl Bernard z Clairvaux předkládanou Apologií pro opata Viléma, již Adámková pokládá za Bernardův fundamentální příspěvek. Následuje rozbor geneze a struktury textu, kdy autorka ponejprv vykresluje Bernardovy životní osudy s důrazem na jeho vliv jakožto charismatického kazatele s pověstí askety i vzdělance vládnoucího slovem. Z hlediska geneze spisu Iva Adámková upozorňuje na existenci starší korespondence mezi Bernardem z Clairvaux a jeho přítelem Vilémem ze Saint-Thierry, tehdy opatem benediktinského kláštera v Remeši. Právě Vilém byl podle prologu iniciátorem vzniku spisu, neboť se na Bernarda obrátil s otázkami ohledně rozdílů ve zvyklostech clunyjských a cisterciáckých klášterů. Právě tato korespondence ukazuje, že jakkoliv již měl Bernard obrysy budoucího díla v hlavě, podnětem k dokončení se stal Vilémův zájem o věc a zajímavé je i to, že oba muži spolu jeho pojetí diskutovali. Sama Apologie pak byla podle mínění badatelů sepsána zřejmě kolem roku 1125. Iva Adámkové ve své úvodní studii poukazuje na skutečnost, že se dochovalo se několik verzí díla, což umožňuje sledovat vývoj Bernardových myšlenkových pochodů. Jedna z verzí patrně vznikla pro Bernardovy soukromé potřeby, zatímco druhá redakce již byla určena k šíření mezi publikem. Z hlediska rozsahu však mezi nimi je minimální rozdíl, jak konstatovala Adámková, podstatné ovšem je, že ve druhé redakci Bernard zostřil kritiku, směřovanou vůči clunyjskému pojetí mnišského života.

Vlastní Bernardův spis Iva Adámková dělí z obsahového hlediska na tři části. Část první představuje podle jejího soudu skutečnou apologii. Pasáže textu se nesou v rovině obhajoby cisterciáckého řádu před odpůrci a sám Bernard se zde hájí před obviněním, že záměrně tupí Clunyské. Bernard z Clairvaux se zde s odkazem na biblické vzory vyslovuje kladně pro mnohost řeholních řádů a mnohost podob zbožného života, řeší stěžejní otázku doby, kterou byla možnost přestupu mezi řády, jež byla v řadě ohledů problematická i pro samotného Bernarda, vyslovuje se také k otázce ideálního poměru mezi fyzickou a spirituální prací. Podstatné ale je, že jakkoliv ve své obhajobě Bernard vykresluje obraz mnohosti zasvěceného života v rámci jednotné církve, nepokládá přitom jednotlivé směry za rovnocenné, ale tím nejvyšším ideálem je mu přirozeně směřování reformní, cisterciácké. Část druhá pak rozvíjí tu první. Tady už Bernard z Clairvaux zaměřuje svou pozornost na návrat k Benediktově řeholi a formuluje své názory obecnější otázky života mnišské komunity. Ukazuje se zde Bernardův vklad k formování řeholního života, a to právě v otázce následování řehole sv. Benedikta. Ukazuje se, že Bernard z Clairvaux nebyl fanatikem, ale spíše (alespoň v řadě ohledů) pragmatikem. Jakkoliv Benediktovu řeholí činí normou, k níž je radno se oproti zvykům clunyjské kongregace navrátit, přesto však Bernard argumentuje, že řehole není normou absolutní, že není třeba ji plně ve všem následovat, ale cílem je pro něj spíše čistota následování řehole než slepá důslednost. V rámci samotné řehole tak Bernard rozlišuje charakter doporučení, napomenutí a závazných příkazů, přičemž dodržování řeholních nařízení neponechává na svévoli mnichů, ale svěřuje je pravomoci a uvážení opata. V daných pasážích si tak Bernard z Clairvaux připravil základ pro závěrečnou třetí část svého spisu a právě ona obsahuje ostrý polemický náboj. Zde totiž pisatel pranýřuje konkrétní nešvary soudobého mnišství. Satiricky komentuje podobu nestřídmého života v clunyjských klášterech, ať jde o podobu a četnost stravování (včetně nadměrné konzumace ryb), zneužívání pobytu v příbytcích pro nemocné bratry (kde platil z logiky věci mírnější režim dodržování dikce řehole), rozmařilost v doprovodu opatů na cestách, výstřelky a neskromnost v oblékání, i přílišnou zdobnosti a velikost klášterních budov (což odvádělo pozornost bratří od vnímání svatých textů a plýtvalo prostředky pro charitu).

Iva Adámková nejenže opatřila jak svou úvodní studii, tak edici bohatým kritickým aparátem, ale sama také pečlivě rozebrala Bernardovu narativní strategii, aby poukázala na skutečnost, že se jedná o promyšlené dílo na vysoké rétorické úrovni. Což ovšem znamená, že ve všech jeho slovech nelze vidět přesný analytický popis soudobé reality. Naopak je zřejmé, že Bernard z Clairvaux při psané své Apologie sledoval své konkrétní cíle a za tím účelem volil i  argumentační strategii, nesoucí se v silně satirickém duchu stavícím na programovém karikování protivníka. Úvodní studie Ivy Adámkové je tak výborným předporozuměním Bernardovu autentickému textu, skvěle sloužícímu jako opora i v problematice méně se orientujícímu čtenáři. Sama edice Apologie pro opata Viléma je pečlivě zpracována. Čtenář zde ocení především odkazy jak na primární prameny, ulehčující rozklíčování zdrojů Bernardovy argumentace, tak na odbornou sekundární literaturu doplňující potřebný kontext. Sama edice Ivy Adámkové se opírá o poslední souborné vydání díla Bernarda z Clairvaux od Gerharda B. Winklera z roku 1992. České vydání obsahuje obsáhlou bibliografii pramenů a literatury a nepochybně užitečný jmenný rejstřík i rejstřík Bernardem „citovaných“ biblických, patristických a dalších textů.

V souhrnu tak platí, že publikace, předložená Ivou Adámkovou díky bilingvnímu zpracování i pečlivosti kritického aparátu výborně poslouží odborníkům, ať již z hájemství církevních či kulturních anebo intelektuálních dějin, avšak neuzavírá se ani před širší čtenářskou obcí, které zpřístupňuje zajímavý pramen duchovních dějin evropského středověku.

 

Josef Šrámek