Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Anna Kernbach: Vincenciova a Jarlochova kronika v kontextu svého vzniku. K dějepisectví přemyslovského období.

autor: Mgr. Josef Šrámek

 

Anna Kernbach: Vincenciova a Jarlochova kronika v kontextu svého vzniku. K dějepisectví přemyslovského období.

Brno, Matice moravská 2010, 267 s. (Knižnice Matice moravské, sv. 28), ISBN 978-80-86488-68-4

 

Letopisy svatovítského kanovníka Vincencia a milevského opata Jarlocha představují významné narativní prameny, přibližující události 40.-90. let 12. století. Obě díla jsou známa od 18. století, vědecké edice byly posléze vydány v řadách MGH, FRA a FRB. Bádání o obou pramenech má tedy již dlouhou tradici, kterou aktuálně obohacuje publikovaná disertační práce Anny Kernbach. Bylo zřejmé, že nemá smyslu kráčet stezkami vyšlapanými předchůdci, počínaje F. Palackým a V. Novotným, Z. Fialou či M. Bláhovou konče. Vlastní cestu Anna Kernbach nalezla v interdisciplinárním studiu s výrazným vlivem literárněvědných přístupů. V počátku její práce tak stojí otázka, jaké dotazy lze středověkému dílu vůbec klást, o čem svědčí text ve smyslu, který mu dal autor, a jak se s dalším použitím díla, kdy původní text dostává novým zpracováním i nový kontext, tento smysl mění? Anna Kernbach se tedy nesnaží znovu zabývat tím, jaká je pramenná hodnota Vincenciovy či Jarlochovy kroniku v tom či onom, ale chce rekonstruovat literární koncepci obou autorů na základě rozboru jejich narativní strategie, zacílené na předpokládaného modelového čtenáře.  

Kapitola první představuje nutný úvod, který čtenáře seznamuje s oběma díly a především velmi podrobně sumarizuje názory a problémové okruhy, zformulované a řešené předchozími badateli. Anna Kernbach zdůrazňuje, že stran Vincencia se přednostní zájem historiků upínal především k otázce identifikace autora, přesné doby vzniku díla, důvodu jeho náhlého ukončení a vypovídací hodnoty pro české a říšské dějiny. V případě Jarlocha pak byla diskutována především otázka jeho národnosti a původu, resp. pak to, co kronikář soudí o postavení české církve či o vztahu přemyslovského knížectví k říši. Anna Kernbach upozorňuje na zásadní vliv Palackého názorů na myšlení dalších generací badatelů: právě Palacký podle ní sestavil na základě obou děl základní obraz doby a nabídl určitý způsob čtení, který jeho nástupci rozvíjeli či modifikovali. Podle mínění autorky je tato skutečnost zřejmá především u letopisu Jarlochova, který bývá ztotožněn se svědectvím o úpadku českého státu na sklonku 12. století.

Kapitola druhá se zabývá textem v kontextu jeho vzniku. Anna Kernbach nejprve charakterizuje formu středověkého dějepisectví, jak na základě konkrétních pramenů, tak také shrnuje obecnější názory moderního historiografického bádání ohledně studia tohoto specifického žánru. Popisuje tak vnímání pojmů historie, dějiny, čas ve středověké společnosti a upozorňuje na to, že tyto kategorie mají vždy hluboké teologické pozadí, neboť byly vnímány skrze boží plán spásy. Tyto pasáže mají vědomě kompilativní charakter, autorka upozorňuje především na metodologické podněty plynoucí z práce H.-W. Goetze, G. Melvilla, W. Pohla či R. McKitterick. Odtud pak odvozuje svou ústřední tezi, že autor, obdařený určitým vzděláním, píše své dílo tak, aby mu čtenář díky stejné znalostní výbavě bezpečně porozuměl. Proto lze také rekonstruovat i jeho autorský záměr a v konečném důsledku porozumět fungování daného textu v určitém historickém a sociálním kontextu. Dále Anna Kernbach upozorňuje na význam kodikologického kontextu (tedy dochování díla a jeho recepce), který může podobně jako analýza obsahová prozradit leccos o funkci daného rukopisu mezi jeho uživateli. Za příklad udává např. anály hradišťsko-opatovické a jejich vytržení z kontextu editory Wattenbachem a především Emlerem, což významně pokřivilo vnímání této památky u generací historiků. To samé platí pro kroniku tzv. Mnicha sázavského. V těchto pasážích Anna Kernbach pojednává o dějepisectví v přemyslovských Čechách 12. a 13. století obecně. Neomezuje se pouze na Vincencia a Jarlocha, ale řeší vzájemné vazby mezi prameny, otázku zdrojů i recepci obou hlavních děl.

Kapitola třetí je pak již konkrétně věnována Vincenciovu dílu. Za klíčovou pasáž pro porozumění autorskému záměru pražského kanovníka Anna Kernbach pokládá jeho líčení odboje proti Vladislavu II. roku 1142, které detailně vykládá. Pozornost pak věnuje přirozeně i dalšímu rozboru Vincenciem popisovaných událostí. Těží zde např. z možnosti srovnání Vincenciova líčení s podáním Rahewinovým. Ve výsledku přesvědčivě vyvozuje, že Vincenciovým autorským záměrem bylo zobrazit krále Vladislava I. jako ideálního panovníka a rytíře. Náhlý konec letopisu pak klade do souvislosti s Vladislavovou nečekanou abdikací ve prospěch syna Fridricha roku 1173, která rozbila Vincenciem zamýšlenou koncepci, neboť Vladislav se tak provinil proti ideálu spravedlivého vládce.

Kapitola čtvrtá se analogicky zabývá rozborem díla milevského opata Jarlocha. Autorka upozorňuje, že v době, kdy Jarloch zapracovával Vincenciovo dílo do svého, sám už letopis svého předchůdce četl jinak. Jako klíčový oddíl pro dekódování kronikářova autorského záměru vidí Anna Kernbach obsáhlé pasáže, věnované osobnosti prvního želivského premonstrátského opata Gotšalka. Tato část letopisu byla dle jejího soudu předchozími badateli přehlížena jako nepříliš podstatný hagiografický přívěsek, ona se oproti tomu snaží doložit názor, že Jarloch zde na příkladu velkého muže řádu píše dějiny a apologii Premonstrátů v českých zemích. Do tohoto kontextu pak zařazuje i Jarlochem zakomponovanou kroniku tzv. Ansberta a letopis Vincenciův. Obě díla podle autorky pro Jarlocha představovala předpolí jeho vlastního zájmu: Vincencius mu poskytl chronologickou kostru a výchozí bod skrze oslavu panovníka, za jehož vlády Premonstráti přicházejí do Čech. Podobně Ansbertova kronika doplňuje Jarlochův výklad o obecné dějiny křesťanstva a země, odkud biskup Zdík přináší Augustinovu řeholi, kterou se premonstrátský řád řídí. Nedokončené dílo pak bylo vazači spojeno s Bedovými dějinami, což jen dokreslilo středověké chápání dějin jako dějin spásy.   

Už bylo řečeno, že Anna Kernbach ve své knize vědomě rezignovala na otázku, do jaké míry jsou obě kroniky s to plnit roli historického pramene, neboť je to pro její koncepci a metodologii irelevantní a skutečně tyto otázky řeší jakoby mimochodem. Výrazným rysem práce je zájem o ideové pozadí obou děl a myšlenkový svět jejich autorů. Sympatická je na pracovním postupu Anny Kernbach programová interdisciplinarita. Autorka kombinuje výsledky historie, kodikologie, paleografie, lingvistiky, literární vědy i teologie. Prezentuje-li názor, že české medievistice schází literárněvedný pohled (jako jediné texty, reflektující klasické dílo Curtiovo, uvádí Třeštíkovy studie o Kosmově kronice), zdá se tento její soud poněkud příkrý, je ovšem pravdou, že její vlastní text je po dlouhé době první prací, která na Třeštíkem naznačený směr výrazněji navazuje. Úsilí Anny Kernbach rozklíčovat pomocí teorie modelového čtenáře autorský záměr obou kronikářů je velmi přesvědčivý, především v případě Vincencia. Bohužel, kapitola věnovaná Jarlochovi již tak přesvědčivá není, ač interpretace pasáží o Gotšalkovi je nepochybně přínosná. Vágně však působí vysvětlení vztahu Jarlocha k Ansbertovi, zohlednit by bylo záhodno i kontext doby, kdy Jarloch k sepsání svého díla přistupoval, tedy první dvacetiletí 13. století. Fialův názor, že Jarlochův letopis je plodem osamostatnění české církve, se nezdá být tezí o kronice jako dějinách českých Premonstrátů zcela jednoznačně antikvován. To ovšem nic nemění na tom, že kniha Anny Kernbach představuje výrazný titul, který v mnohém obohacuje přemyslovskou medievistiku, už jen otázkami, které před čtenáře klade.