A. J. Gurevič: Kategorie středověké kultury

autor: Roman Mikulec

 

A. J. Gurevič: Kategorie středověké kultury, přeložil PhDr. Jaroslav Kolár, CSc., Mladá fronta Praha 1978, 286 s., 16 fotografických příloh.
 

Ruský historik, specialista na dějiny středověku ve skandinávských zemích a vznik feudalismu A. J. Gurevič, se nám ve své knize Kategorie Středověké kultury, pokouší podat výklad o kultuře a chápání středověkého světa jeho tehdejší lidskou společností. Při vyslovení slova středověk se nám hned v myšlenkách vybaví temné, ale i zářivé období, doba rytířských eposů a mocných kamenných hradů. Věk románských klášterů, ale i vrcholně gotických, svým provedením uchvacujících, zároveň však i strašidelných katedrál. Doba drsných pohanských Vikingů, Germánců a Slovanů, ale i bezmezné víry v boha v byzantské říši. Čas křižáckých výprav, které sjednotili skoro celou křesťanskou Evropu, období bojů o investituru mezi papežem a říšským císařem a mnohé další znaky středověku. Avšak výše uvedené znaky, jsou pouze nádherné iluminace a příběhy odehrávající se v historii, které nám ovšem nevypovídají, jaký středověk ve skutečnosti byl. Nevypovídají, co znamenalo pro středověkého člověka právo a tradiční zvyky, pole pro drobného rolníka a majetek pro vysoké feudály. A právě těmito problémy se autor ve své knize zabývá. Gurevič si klade otázky jací jsou vlastně lidé, kteří na pozadí výše zmíněných příběhů žijí. Jak se jim jevil svět? Jak ho chápali a čím se ve svém jednání řídili? Co pro ně vlastně znamenal pojem čas? Snaží se nám ukázat jaký pohled na tehdejší "obraz světa" měl středověký člověk, jak ho chápal, jak jím byl ovlivněn, co pro něj vlastně znamenal, neboť „lidská společnost je ve stálém pohybu, proměně a vývoji, v různých dobách a v rozmanitých kulturách lidé přijímají a chápou svět po svém, vlastním způsobem organizují své dojmy a vědění, vytvářejí si svůj vlastní obraz světa“ (1). Tyto otázky jsou zajisté nadmíru důležité, protože kromě výše uvedených příkladů většinou chápeme středověk jako relativně temné období dějin lidstva. Období, které zažilo hluboký úpadek po vznešenosti antického Říma, jímž je zastiňováno z doby dřívější, a které se nemohlo vyrovnat znovuobrození člověka jako sebe sama ve světle renesance a humanismu v ranném novověku. Ovšem chápat středověk jenom jako dobu temna, by bylo iluzí. Vždyť naše dnešní Evropa nestojí jen na základech antické civilizace, nýbrž její velká část stojí na odkazu, který se utvářel ve středověku. Středověká kultura se vytvářela syntézou kultury antické, barbarské a třetím veledůležitým prvkem bylo křesťanství. Kdo jiný než právě církev se snažil pomocí své moci řídit běh každodenního dění? Právě vývojem a sloučením těchto tří aspektů, jichž si autor v knize všímá, došlo k vytvoření jedinečného kulturního systému, na jehož základech dnes stojíme. V centru autorova zájmu tedy stojí mysl středověkého člověka.

Vědomí středověkého člověka se odvozovalo od jeho víry v nadsvětské neboť, novoplatonismus byl ve středověké filosofii velmi rozšířen a oblíben. Z tohoto nadsvětského pochází veškerá jeho činnost. Tato víra zasahuje např. do malířství, literatury, aritmetiky, práva, historiografie, práce, vlády, válek a mnoha dalších aspektů středověkého člověka. Je jakýmsi předobrazem veškerých životních sfér ve středověku. A právě skrze tyto kategorie, v nichž vidí obraz středověké kultury, se Gurevič snaží nahlédnout do myšlení středověkého člověka, jeho postojů a pocitů. K vysvětlení fungování kulturního systému „modelu středověkého světa“ mu slouží právě několik výše uvedených kategorií. Zkoumání takového rozsáhlého tématu pomocí těchto několika kategorií však bude neúplné, neboť samozřejmě nemůže postihnout zdaleka všechny aspekty ovlivňující dané téma, nýbrž jen část. Autor si je tohoto závažného problému velmi dobře vědom, a proto již v předmluvě předesílá, že mu nešlo o vytvoření kompletní syntézy a definitivní rozuzlení otázek ohledně kultury a obrazu světa středověkého člověka, ale jen o předeslání a nastínění dané problematiky, tudíž její otevření.

Jak již bylo napsáno, základ autorova zkoumání tvoří kategorie. Tyto kategorie jsou současně i jmény a tématy jednotlivých kapitol. Jde tedy o: Středověké představy o prostoru a času, přičemž uvedená kapitola de-facto obsahuje 2 kategorie, jež jsou zmíněny v názvu. Další kapitola nese název - Zákonem je nutné budovat zem. Jak již název napovídá, zde se autor bude věnovat studii pojetí práva ve středověku. A poslední kapitolu nazval: Středověké představy o bohatství a práci. Výsledek svého bádání autor rozebírá v závěru pod titulem: Na cestě za lidskou osobností.

Gurevič nám podává výklad, o tom jak jednotlivá témata byla chápana nejprve v době barbarské a později v době vrcholného středověku. Přičemž barbarský koncept obrazu světa porovnává s křesťanským konceptem vrcholného středověku, v němž jsou přežitky z barbarského období zakomponovány. Barbarské období je v knize většinou reprezentováno skandinávskými kmeny a státy, nicméně nevynechává ani anglosaskou Anglii a Germány. Naproti tomu zcela vynechává Slovany. Nicméně svůj přístup, kdy barbarský svět vidí jednolitější, než svět křesťanství a vrcholného středověku, odůvodňuje tím, že je založený na menších rodových společenstvích, která si jsou v základních principech velmi podobná. U společnosti vrcholného středověku je tato diferencovanost již mnohem větší. Jednotlivé pojmy mají různý význam, který záleží na společenském statusu feudálních sociálních vrstev. Proto se při hledání souvislostí, sloužících k porovnání s barbarskou epochou a jejím vývojem, uchyluje k interpretaci masových jevů. Autor také využívá zkoumání uměleckých děl k dokládání své hypotézy, avšak upozorňuje čtenáře, že základem úspěšné tvorby ve středověku bylo zachování tradice v souladu s „theologií umění“. Umělecké cítění se tím vytrácí.

V první kapitole Středověké představy o prostoru a čase se autor věnuje problému chápání existence časů ve středověku a úvahám o promítání okolního prostředí ve světovém názoru jedince. Vnímání prostoru a času je závislé na době a tehdejších konvencích. V každé době byl vnímán jinak, dnešní společnost má na tyto pojmy velice vyhraněný názor. Čas kolem nás neustále plyne a budoucnost ubíhá do vzdálené minulosti. Jak píše autor, pro nás čas a prostor nejen objektivně existují, my je subjektivně prožíváme a uvědomujeme si to. Nicméně ve středověku takové ubíhání a jeho uvědomování neexistovalo, tedy alespoň ne do doby pozdního středověku. Lidé rozlišovali čas cyklický, rodový a liturgický. Cyklický čas se objevoval již v antice a znamenal pravidelně se obnovující status. Opakující se koloběh života a existence světa, kde po zkáze přijde obroda. Uvedené pojetí času získávalo zároveň obsah sakrální. A toto pojetí se uchovalo do nástupu křesťanství v skandinávských zemích. Čistě cyklický čas v epoše vrcholného středověku představoval čas práce. A byl typický především pro zemědělskou vrstvu. Právě tato vrstva k němu měla logicky nejblíže, neboť druh její práce se cyklicky odvíjel dle roční doby. Zasít, vypěstovat, sklidit, uskladnit, zorat, prodat, splatit daň a poplatky, vyrobit nářadí na další rok.

Dalším časem, který Gurevič rozebírá, je čas rodový – genealogický. Ani tento čas nenabývá abstraktní formy. Událost se určovala dle pokolení předků za koho, nikoliv kdy. Přičemž byla velmi spjatá s konkrétním prostorem rodu a mýtu. Lidé jej pouze prožívali. I tento čas byl cyklický. Situace odehrávající se znovu, stejně jako předkové znovu se rodící v dalších pokoleních. S tím souvisí mýtus o stvoření člověka - ten byl stvořen bohy a čas byl dán do něj. Člověk díky mýtu rozezná sakrální a profánní. Díky tomu lidé mohou ovlivňovat čas a působit na jeho kvalitu. Hmotnost tohoto času nám ukazuje i Gurevičem popisovaný příklad, že minulost lze najít na pohřebišti za sídlištěm.

S příchodem křesťanství se tento čas přesunul do nižší úrovně. Byl nahrazen lineárním časem liturgickým. Liturgický čas byl časem věčnosti. Nicméně existoval pozemský čas, který byl pouze stínem věčnosti a ten byl také lineární. Čas začal zároveň se světem a sním i skončí. Čas není nic jiného než střídání, řada věcí. Středověká představa o čase byla taková, že je jako lano natažené z východu na západ. Čas se právě jako svět zhoršuje (2). V středověké představě existovali tři základní období. Doba Adamova hříchu, příchodu Krista a doba odplaty. Sv. Augustin zase dělil čas na 6 dob od stvoření světa po jeho zánik. Historie světa je určená, nikoliv však pevně daná. Lze ji ovlivňovat, neboť každého čeká poslední soud a spasení či zatracení. Nicméně liturgický čas vznikal v době pohanské, a tak lze souhlasit s autorovým názorem, že nejde jen o čas lineární, nýbrž i cyklický. Liturgický kalendář, jak autor správně poznamenává, je postaven na pohanských svátcích, které dostaly jen křesťanskou podobu, a taktéž čas je veden od smrti ke vzkříšení na nebesích. Světský čas tak podléhá času sakrálnímu. V eposech se setkáváme s časem statickým a dynamickým. Nicméně představa času ve středověku se mění a to s nástupem času kupeckého v 13. a 14. st. Zde dochází k jeho partikularizaci a abstrakci neboť právě kupci si uvědomují, že čas nezadržitelně a nenávratně rychle uplývá (3).

V části věnované prostoru příznačně pojmenované Makrokosmos a mikrokosmos, se autor věnuje představě člověka a jeho vnímání okolí. V ranném barbarském období bylo velmi řídké osídlení a také samozřejmě většina země byla pokryta hvozdy a bažinami. Sídliště byla malá a obklopená ze všech stran divokou přírodou s malou sídelní hustotou osídlení. Komunikace mezi sídlišti byla špatná a místo původu člověka sloužilo taktéž k jeho identifikaci. Člověk žijící na svém statku znal své nejbližší okolí, přírodu, která ho obklopovala a jejíž součástí se cítil, s níž splýval a nikoliv ji využíval. Žil v souladu s ní. Měl k ní silné citové pouto, a tak oblast okolo jeho pozemků, jeho obydlí včetně něho tvořila mikrokosmos. Neboť byl odrazem velkého vesmíru – makrokosmu, včetně mytologie.

V době křesťanství však jak autor píše, už člověk s přírodou nesplýval. Křesťanství přišlo s novým výkladem kosmu, avšak mnohé barbarské rysy, jak autor ukazuje, přetrvaly v upraveném významu a podobě. Člověk si uvědomoval, že příroda je stejně jako on dílem božím. Částečně se už vůči ní vymezil, naplňoval boží záměr. Prostor a příroda slouží jako prostředek k naplňování božího záměru, přičemž lidský mikrokosmos a makrokosmos se neztrácí, nýbrž jsou obrazem božího díla. Středověký pojem Natura obsahoval nejen přírodu, nýbrž i poměr člověka k ní, a tudíž vystihoval i lidskou kulturu. Samozřejmě že toto přirovnání je zjednodušené. Nicméně je nutno, a to autor správně ve své knize popisuje, vzít v úvahu dualismus křesťanství, v němž existuje království nebeské tvořící předobraz hříšného světa pozemského. Kosmos se tedy přísně dělil na civitas Dei a civitas terrena. Zároveň je celý pozemský svět protkán symbolikou. Každá věc má svůj symbolický význam daný právě předobrazem světa v civitas Dei. A člověk vidí tento středověký svět úplně zaplněn.

Zákonem je nutno budovat zem. Tak autor pojmenoval část knihy, v níž se zabývá vývojem práva ve středověku jako kulturního aspektu. Vyjadřuje specifičnost práva v Evropě. Gurevič vnímá právo ve středověku v mnohem širší podobě, než je vnímáno v dnešní době. Barbarským zákoníkům věnuje hodně prostoru. Termín rith, vnímá nejen jako právo, tradice, ale i morálku a spravedlnost, osud a společenský status. Neboť kdo dle něj pozbyl práva, byl vyobcován z celé společnosti. Takového člověka přirovnává pomocí etymologického výkladu k vlkodlaku. Žít v právu, pro něj znamená, žít v lidské společnosti. Být součástí komunity. Udává, že jedinec se již s daným právem narodil a od narození patřil k sociální vrstvě, kterou nemohl změnit. Tím podle Gureviče neexistovala možnost jak tento svůj společenský statut změnit, na rozdíl od vrcholného středověku, kde tato možnost existovala. Ačkoliv rozebírá a reflektuje barbarské zákoníky, jde o zákoníky a tradice anglosaské a právo v skandinávských zemích. Nerozebírá germánské zákoníky a neuvažuje o recepci římského práva v těchto zákonících. Neuvědomuje si, že prvky ochraňující osobní vlastnictví v těchto zákonících vychází právě z vulgarizovaného římského práva (4). V tomto okamžiku se dopouští docela závažné chyby. V textu vůbec nezmiňuje zákoníky jako např. vizigotský zákoník Codex Euricianus, který vznikl na základě pozdněřímského zákoníku známého jako Codex Theodosianus nebo burgundský Lex Gundobada či Lex Romana Burgundium. V rozboru vztahu práva mezi královskou mocí a právem popisuje nutnost podrobení krále tradici a zákonu. Dále zmiňuje Saské zrcadlo a Isidora Sevillského o nutnosti svrhnuti tyrana - krále porušujícího zákony. Na druhou stranu ovšem vůbec nebere v potaz Tomáše Akvinského, který naopak formuloval myšlenky, že svrhnutí tyranie je nemožné a proti boží vůli, neboť na královské hodnosti by dle něj dosáhl ještě větší tyran. Avšak správně, jak pro barbarskou epochu, tak pro dobu křesťanství, udává tradicionalismus. Vydávání nových zákonů a zákoníků jako zavádění novot se nedělo z vůle panovníka. Nýbrž jako znovuobjevení bohem daného v paměti lidstva. V době vrcholného středověku se zabývá otázkou svobod. Ty chápe jako jakési stupně privilegií, od feudála spojenou s jeho ochranou. Dále neexistující svoboda v dnešním slova smyslu, neboť konstatuje omezení každé svobody komunitou. Ovšem vůbec nebere v otázku vznik kompletní osobní svobody. Jejím důkazem nám je Aristotelova teorie svobody – svobodný je onen člověk, který je sám sobě příčinou, prosazované od 13. st.

V kapitole Středověké představy o bohatství a práci se zabývá poslední z jím sledovaných kategorií. Ukazuje rozdíl filosofického náhledu na práci oproti antice. Správně formuluje myšlenku, že práce byla v antice svobodnými občany odsuzována. Neboť ti se měli účastnit veřejného života. Naopak ve středověku byla odsuzována zahálka, která vedla k lenivosti a hříšnosti člověka. Nicméně správně podotýká, že každý stav měl na starosti svou práci. Dále rozebírá typické trojí dělení společnosti ve středověku (oratores –bellatores- laboratores tzn. duchovní – nobilita – pracující lid) a uvádí příklady vývoje středověké filosofie na práci.

Autor věnuje velkou pozornost zkoumání barbarských i feudálních společenských vztahů, z nichž se v epoše středověkého rytířství vyvinula dvorská kurtoazie. Správně rozebírá funkci peněz a zlata v barbarských společnostech, tvořící symbol bohatství a sociální prestiže. Vytvářející darováním sociální pouta přátelství a věrnosti mezi velmožem a jeho družinou a v pozdější době seniorem, panovníkem a šlechtou. Rozebírá dvorskou kurtoazii po symbolické stránce avšak v určitém momentu stejně jako March Bloch do ní zařadil příklady zcela nevhodné. „M. Bloch uvádí několik podobných příkladů ze středověké feudální praxe: „Jeden rytíř poručil osít zorané pole kousky stříbra; jiný použil k přípravě pokrmů na místo dřeva drahých voskových svící; třetí senior upálil za živa z "vychloubačnosti" jak píše kronikář 30 svých koní“ (5). Podstatou jak popisuje i Gurevič, bylo ukázat svou štědrost ostatním hostům, obdarovat je a ctít je. Obdarování vytvářelo přátele či odměňovalo věrné poddané a druhy, nebo jak již bylo výše napsáno ctilo hosty, přičemž dary měly velmi vysokou hodnotu, která měla ukázat, jak si darující dotyčné osoby váží a jakou mají dárci moc a bohatství. Uvedené příklady ovšem poukazují na povýšenectví oproti hostům a tímto by muselo dojít k jejich zneuctění. Proto považuji Gurevičem zvolené příklady za nevhodné. Zároveň si autor všímá teologického výkladu bohatství a jeho vývoje, v poslední části této kapitoly popisuje vztah církve k bohatství kupců a k lichvě.

V závěru knihy poté autor rozebírá, jak moc se projevovala osobnost a individualismus ve středověku. Ukazuje, že středověk k tomuto pojetí individualismu osobnosti nedospěl a samotný člověk mohl individuálně působit do velmi málo, neboť byl svázán svojí sociální třídou, přičemž se oceňovala tradice a typičnost. Díky svému přístupu a pojetí knihy autor poukázal na další možnosti historického bádání v oblasti středověké kultury. Z dnešního pohledu by se na první pohled mohlo zdát, že Gurevič, jakožto marxistický historik rozebíral jednotlivé kategorie zcela poplatně své době. Nicméně, i přesto že se tato ideologie na několika místech v jeho bádání projevuje, jsou daná témata řešena objektivním přístupem, přičemž v mnoha vývodech autor využívá poznatků nejen sovětských historiků, ale i též historiků tehdejší západní Evropy.

Nelze se taky nezmínit o poměrně solidním rozsahu poznámkového aparátu. Autor se v mnoha případech odkazuje na prameny, zvlášť jde – li o prameny spjaté se skandinávskými zeměmi. Poznámkový aparát je uveden na konci knihy. Každá kapitola je číslována zvlášť. Kniha dále obsahuje 16 názorných fotografických příloh v černobílém provedení. Taktéž jsou uvedeny na konci knihy. V neposlední řadě kniha obsahuje také jmenný rejstřík, který však není nikterak obsáhlý.

Gurevič analyzoval čtyři rozsáhlé kategorie, ovlivňující život a myšlení středověkého člověka. Díky rozsáhlosti těchto témat však nebyl sto v komplexnosti pojmout všechny pohledy na danou problematiku. Proto se některé závěry mohou jevit poněkud jednostranné, nicméně relativně vystihují danou skutečnost. Jak již v úvodu předeslal, nešlo mu o definitivní vyřešení daných otázek, nýbrž o jejich nastínění a rozvedení této problematiky a tento svůj úkol, který si na počátku knihy uložil, odvedl ve velmi dobrém provedení.

(1) A.J.GUREVIČ, Kategorie středověké kultury, Mladá fronta Praha 1978, s. 9.
(2) HONORI AUGUSTODUNENSIS, De imagine mundi II, 1-3. citováno v A. J. GUREVIČ, Kategorie středověké kultury, Mladá fronta Praha 1978, s. 93.
(3) J. le GOFF, Za jiný středověk. Čas, práce a kultura na středověkém západě:18 esejů , Argo, Praha 2005, s. 47 – 65.
(4) J. KUDRNA in A. J. GUREVIČ, Kategorie středověké kultury, Mladá fronta Praha 1978, s. 281 - 282.
(5) A. J. GUREVIČ, Kategorie středověké kultury, Mladá fronta Praha 1978, s. 193. srov. M.BLOCH, La societé féodale, Paříž 1940 str. 432-433.