Vzájemné styky Haličsko-Volyňského knížectví a přemyslovských Čech a Moravy ve středověku

Často bývá zvykem vztahovat české dějiny pouze k západnímu kontextu a na vztahy s východními zeměmi (s čestnou výjimkou Polska a Uher) zapomínat. Snad tu hraje roli představa neprostupné hráze po tzv. schizmatu mezi východní a západní církví po roce 1045. Je to však chybou. Vztahy a vzájemné vazby českých Přemyslovců s východními knížaty nejsou vůbec ničím ojedinělým, docházelo k nim relativně hojně, především přes Uhry. Ostatně opravit rozšířený, leč mylný názor, že Kyjevská Rus žila uzavřena před kontaktem se západním světem se ve svém textu Zrod střední a východní Evropy pokouší opravit už F. Dvorník, který odkazuje mimo jiné na otonskou zahraniční politiku, která si vzestupu ruského státu byla dobře vědoma, přičemž spojnicí těchto kontaktů se stala území pod vládou Přemyslovců. (1)

Ve vlastních stycích Přemyslovců s Rurikovci se jednalo, kromě doložitelných vlivů kulturních, náboženských (viz kult Borise a Gleba v Čechách na Sázavě, naopak úctu k sv. Václavovi, sv. Ludmile i sv. Vojtěchovi na Rusi, ale i ke sv. Vítu, původně saskému patronu; samozřejmostí je pozice sv. Cyrila a Metoděje) i obchodních (jak dle Dvorníka naznačuje Raffelstettenský celní tarif, později je doložený význam Řezna coby celnice pro kyjevské zboží importované do západní Evropy; pro české prostředí tyto kontakty ještě ve 12. stol. po hmotné stránce dokládá archeologie), především o sňatkové aliance, ty však přirozeně nezůstaly bez následků... Patrně obecně nejznámějším příkladem je sňatek Přemysla Otakara II. s Kunhutou Uherskou (užívá se také přízvisko Haličská či méně Černigovská), té se však budeme věnovat později.

Tyto vazby mezi Přemyslovci a Rurikovci jsou doloženy již v raném středověku, a to především mezi olomouckými Přemyslovci. Prvním takovým známým případem je sňatek olomouckého údělníka Oty I. (vládl 1061 – 1087) s Eufémií Uherskou, dcerou uherského krále Ondřeje a jeho manželky Anastázie, jejímž otcem byl kníže Jaroslav Moudrý. Tuto vazbu dokládá jméno jednoho ze synů Oty I. Svatopluk, které bylo do té doby pro Přemyslovce netypické, naopak běžné v ruské oblasti. Tento sňatek snad nezůstal osamocen: soudí se, že Otova dcera Bohuslava byla také provdána na Rus (patrně za knížete Davida Smolenského), naopak Svatoplukova manželka zřejmě z Rusi přišla. Zajímavým detailem je také skutečnost, že samotný Jaroslav Moudrý dal jednoho ze svých synů pokřtít jménem Vjačeslav (tj. Václav), což je nepochybně také dáno styky a vlivem Přemyslovců. Důsledkem této příbuzenské vazby byla skutečnost, že mladý dědic olomouckého stolce Ota III. se po vypuzení z Moravy následkem vnitrodynastických střetů uchýlil roku 1126 do exilu k ruským příbuzným odkud se vrací až roku 1140 (snad z podnětu biskupa Jindřicha Zdíka; informace o tomto exilu čerpáme z tzv. Hradišťsko-Opatovických análů a od Vincencia); nepochybným výrazem existence (ba dokonce posílení) těchto vazeb byl pozdější sňatek jeho sestry s knížetem Svatoplukem Mstislavovičem roku 1143. I jeden ze synů Oty III. nosil typicky ruské jméno Vladimír. Neznámou ruskou kněžnu coby manželku pojal dle informací tzv. Kanovníka vyšehradského i brněnský kníže Vratislav (umírá 1156), leč zde nejsme tolik informováni jako v případě údělné větve olomoucké. Tyto kontakty a vazby nebyly skutečně ničím neobvyklým – stejně jako s Čechy udržovala ruská knížata styky také s Poláky, Maďary, ale kupř. i s Angličany, Francouzi i německými knížaty... Tento fakt zapříčinil složité, často proměnlivé, vztahy mezi českým, polským, uherským a ruským státem, neboť bez ohledu na stupeň a četnost příbuzenského provázání byla vždy určující autonomní politika toho kterého státu (diktující je tu především vztah česko-polský, do něhož tak či onak zasahovala politika ruských knížat). Tak se stalo, že v době tzv. zápasu o investituru mezi králem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. vzhledem k vzájemné animozitě stál český kníže Vratislav II. na straně Jindřichově, polský kníže Boleslav Smělý však na straně papežské. Jak uvádí V. Vaníček, do bojů zasáhly na polské straně z pověření knížete Svjatoslava i ruské oddíly vedené Vladimírem Monomachem. To však Boleslavovi nebránilo v tom, aby se později pokusil o expanzi do ruského prostoru. Vzhledem k českému prostoru bychom také neměli opomínat česko-ruské vazby kulturního charakteru dané cyrilometodějskou tradicí, zosobňovanou u nás slovanským klášterem na Sázavě.

Olomoučtí Přemyslovci se svými dynastickými vazbami významně odlišují od dalších větví rodu, které se ve své sňatkové politice zaměřovaly, krom sousedního Polska, Uher, a Rakous, spíše na západ do Němec. Lze konstatovat, že význam styků Čech a Rusi výrazně poklesl s vymřením olomouckých údělníků na samém prahu 13. století a s ovládnutím uvolněných pozic Prahou, tj. Přemyslem Otakarem I. a jeho bratrem Vladislavem Jindřichem, kdy i sňatková politika byla logicky volena tak, aby upevnila nově získané postavení, tzn. především dědičný královský titul a s tím spojené náležitosti. Navíc v Čechách nepochybně rezonoval negativní vztah papežství k Rusům coby schismatikům, kteří se pojí s pohany a popírají tak očividně své údajně pravé křesťanství, jak dokládá postoj letopisců za česko-uherských válek roku 1253, kdy se bojů zúčastnili na uherské straně i Rusové pod haličsko-volyňským knížetem Daniilem Romanovičem, kteří operovali na Opavsku. Roku 1257 je papežem proti Litevcům, Jatvingům a Rusům dokonce vyhlášena kruciáta. Tento náhled na Rusy je ostatně v této době deklarován i samotným českým panovníkem, Přemyslem Otakarem II. Rusům ještě víc škodila společná tažení s Tatary od konce 50. let, kterými argumentoval kupř. biskup Bruno ze Schauenburka roku 1273.

Přesto všechno v osobě Přemysla Otakara II. k prolnutí s rurikovským rodem znovu došlo a zároveň toto spojení náleží k jednomu z nejreflektovanějších v české historii.

Kunhuta Uherská či Haličská, jež se stala Přemyslovou manželkou, byla vnučkou uherského krále Bély IV., resp. dcerou Bélovy dcery Anny a Rurikovce Rostislava. Vlivem vpádu Tatarů na Rus přišel Rostislav Michailovič o dědičný úděl na rodném Černigovsku, následkem čehož se uchýlil i s rodinou do Uher. Zde dosáhl Rostislav přízní královského tchána postupně postu bána slavonského, bána srbské Mačvy, vládce bosenského, chvíli se nazýval dokonce bulharským carem.

V říjnu 1261 byla ve věku cca 17 let Rostislavova a Annina dcera Kunhuta provdána za Přemysla Otakara II., jemuž bylo tehdy asi 30 let, a to poté, co byl anulován Přemyslův předchozí sňatek s Markétou Babenberskou (záminkou se stal její dřívější klášterní slib, jehož nebyla oficiálně zproštěna, skutečným důvodem pak byla ne zcela překvapivá absence potomstva z tohoto spojení). (2) Perličkou je, že až po tomto sňatku se Přemysl (i s manželkou) nechal korunovat českým králem, ačkoliv od smrti jeho otce Václava I. uplynulo již 8 let – do této doby se spokojoval s neurčitým titulem „pán českého království.“ Dalším Přemyslovým motivem k tomuto sňatku byla patrně i snaha eliminovat vlivem dynastického spříznění další konflikty s uherským králem.

Po 4 letech manželství se narodila dcera pojmenovaná Kunhuta, po dalších 4 další dcera, tentokrát Anežka. Kunhuta porodila také 2 chlapce, oba však zemřeli – následníka se tak Přemysl dočkal až roku 1271, kdy spatřil světlo světa synek, pokřtěný jménem dynastického patrona Václava, budoucí Václav II. Radost z následníka však byla pomalu labutí písní Přemyslovy moci... Jak známo, brzy se sebevědomý český král dostává do sporu a následného přímého ozbrojeného střetu s novým římských králem Rudolfem I., hrabětem z Habsburku. Později budou letopisci královně Kunhutě vyčítat, že nenechala Přemysla žít s Rudolfem v míru, leč konkrétní doklad pro toto tvrzení nemáme a mám za to, že i se základní znalostí psychologie Přemysla Otakara II. lze soudit, že by takového pobízení zrovna dvakrát nepotřeboval. Nadto byla Kunhuta jednou z prvních, kdo dělal vše pro to, aby následky Moravského pole byly co nejmírnější. Že se tak nestalo, není asi úplně její vinou, neboť - předpokládáme-li, že obecně jsou temné časy po Moravském poli personifikovány s osobou braniborského markraběte Oty – je třeba si uvědomit, že v tomto královna jen následovala vůli zemřelého krále... Přesto je důležité si uvědomit, že nebýt Kunhuty a její úmluvy s Rudolfem Habsburským o spojení obou rodů skrze děti Václava a Gutu, mohly být české země postiženy mnohem více! Bez významu není ani následná, závěrečná fáze Kunhutina života ve spojení s velmožem Závišem z Falkenštejna, kdy i v této době přispěla k obnově a konsolidaci země, což i s ohledem na pozdější vývoj není dle mého názoru třeba jakkoli relativizovat. Uvažme přinejmenším Závišovy schopnosti, se kterými se ujal správy království - ať už je hodnotíme jakkoliv, a i osobní vliv, s nímž po určitou dobu formoval mladého Václava II. Asi se nelze divit, že naše posuzování královny Kunhuty se odvíjí od našeho pohledu ani ne tak na Přemysla Otakara II. jako spíše na Záviše z Falkenštejna, je však zapotřebí si uvědomit, že jejich vztah byl pro středověkou společnost něčím revolučním, skandálním a že se téměř okamžitě z něho stalo politikum a následné memento (viz kupř. poměr Alžběty Richenzy a Jindřicha z Lipé), tím pádem byla podstata zatížena mnoha interpretacemi, které sledovaly různé cíle. Není proto jednoduché proniknout co nejblíže ke skutečné osobnosti královny Kunhuty Uherské. Na závěr dodejme, že královna Kunhuta zemřela v září 1285, 4 měsíce po sňatku se Závišem, ve věku necelých 40 let...

(1) F. Dvorník odmítá, že by kontakty mezi Rusí a přemyslovským státem mohly být ohroženy kupř. vpádem Maďarů na počátku 10. stol. či pozdější okupace dnešního Slovenska polským Boleslavem Chrabrým a následně uherským Štěpánem I.

(2) Již roku 1260 papež Alexandr IV. sice přiznal status legitimního potomstva Přemyslovým dětem z levého boku, leč kromě toho nejdůležitějšího: práva na královské důstojenství...


Literatura:
Dvorník, František: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha 1999.
Fiala, Zdeněk: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995 – 1310. Praha 1975.
Komendová, Jitka: Vladařská propaganda a antipropaganda na Rusi a v Čechách ve 13. století. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica 29 – 200, s. 39 – 50.
Krzemieńska, Barbara – Merhautová, Anežka – Třeštík, Dušan: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Praha 2000.
Kuthan, Jiří: Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. Vimperk 1993.
Mendlová – Mráčková, Eleonora: Královna Kunhuta. In: Královny, kněžny a velké ženy české. Ed. Karel Stloukal. Praha 1940, s. 95 – 103.
Válka, Josef: Dějiny Moravy I. Středověká Morava. Brno 1991.
Vaníček, Vratislav: Vratislav II. (I.). První český král. Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století. Praha 2004.
Žemlička, Josef: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha 2005.
Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Praha 1986, 1998.