Přehled událostí 1. pol. 14. st.

Vláda posledních Přemyslovců

• Pravděpodobně 1. září 1288 se (snad na poznaňském dvoře) narodila piastovskému knížeti Přemyslu II. Velkopolskému a jeho choti švédské princezně Richenze dcera, pozdější dědička polského trůnu, která získala po matce jméno Richenza (Rixa).
• Od roku 1290 za Václava II. navráceny říšské hodnosti (Přemysl Otakar II. byl až do své smrti v klatbě), český král je opět kurfiřtem a má úřad říšského číšníka.
• Roku 1289 Kazimír, vévoda Býtomský a roku 1291 Měšek Těšínský a Boleslav Opolský uznali nad sebou vrchní vládu českého krále.
• Za zmatků jež vznikly mezi Piastovci při boji o Polskou korunu vypravil Václav II. vojsko do Krakova, jež bez odporu obsadil, Sandoměřska se zmocnil Vladislav Lokýtek.
• Roku 1292 se Václav II. sám postavil do čela vojska, provázen svým nevlastním bratrem Mikulášem Opavským a oběma biskupy, Tobiášem Pražským a Dětřichem Olomouckým. Vjel slavně do Krakova kde mu bylo holdováno, potom udeřil na Sieradz, sídlo Vladislava Lokýtka, město dobyl a Lokýtka zajal. Propustil ho až poté, co Lokýtek uznal vrchní panství české a vzdal se všech nároků na Krakovsko a Sandoměřsko.
• 1295 korunovace Přemysla Velkopolského v Hnězdně.
• Dvorním kancléřem Václava II. se stává Petr z Aspeltu, biskup Basilejský (dříve dvorní lékař a kaplan při dvoru krále Rudolfa Habsburského), od roku 1296 první probošt kolegiálního chrámu sv. Petra v Brně, počátkem roku 1297 jmenován dvorním kancléřem (protonotářem).
• Roku 1296 zemřel polský král Přemysl Velkopolský (korunován 1295 v Hnězdně), dědičkou Polska je princezna Rixa (Richenza - Rejčka).
• Roku 1297 zemřela v Praze nedlouho po korunovaci manželka Václava II. královna Guta. Zasnoubení kralevice Václava (budoucího Václava III.), s dědičkou Uher, princeznou Alžbětou.
• Roku 1298 opětovné připojení Opavska k Moravě, vévoda Mikuláš byl zaopatřen v nově nabytém polském panství.
• Za bojů o polskou korunu nabídla Velkopolská šlechta ruku princezny Rixy Václavu II. a s ní i trůn Velkopolský.
• Václav II. přijal, vtrhl s vojskem do Velkopolska a zmocnil se i Pomořanska a Kujavska.
• Roku 1300 Václav II. korunován v Hnězdně polským králem arcibiskupem Hnězdenským, odebral se do Poznaně a slavil tam zasnoubení s princeznou Rixou.
• Místodržitelem Velkopolským jmenován vévoda Mikuláš Opavský, v Krakovsku a Sandoměřsku vedl správu zemský hejtman Oldřich z Boskovic.
• Vladislav Lokýtek se postavil na odpor, byl z vlastního údělu vypuzen a uprchl do Říma pod ochranu papeže Bonifáce VIII..
• Roku 1301 zemřel Uherský král Ondřej III. Arpádovec, koruna Uher nabídnuta mocnému českému a polskému králi Václavu II., synu české královny Kunhuty, vnučky uherského krále Bély IV. V čele uherské delegace arcibiskup Jan Kaločský a říšský palatin Matěj Čák z Trenčína.
• Václav II. přijal uherskou korunu pro svého syna Václava III., zasnoubeného s dědičkou Uher. Václav III. byl korunován 27. srpna 1301 ve Stoličném Bělehradě arcibiskupem Janem Kaločským.
• Papež Bonifác VIII. prohlásil korunovaci Václava III. (v Uhrách přijal jméno Ladislav V.) za neplatnou a podpořil kandidaturu druhého nejmocnějšího uchazeče, Karla Roberta z Anjou (z větve neapolských Anjuovců). Volba vzdorokrále Karla Roberta rozdělila uherskou šlechtu na dva tábory.
• 1303 příchod patnáctileté Richenzy do Prahy ke dvoru Václava II. Bezprostředně následovala svatba, během níž Richenza přijala druhé jméno Eliška (po módní světici Alžbětě Durynské) a její korunovace českou a polskou královnou. Začíná problematické soužití mladé královny s o pár let mladšími nevlastními dcerami Annou a Eliškou, které bude tyto tři panovnice provázet po celý zbytek jejich života.
• Roku 1304 Václav III. obležen v Budíně, vyproštěn mohutným českým vojskem vedeným Václavem II., jež zle poplenilo Uhry. Pro neudržitelnost situace se vracejí oba králové do Čech i s uherskými korunovačními klenoty. Václav II. ve válce s římským králem Albrechtem Habsburským a uherským vzdorokrálem Karlem Robertem. Václav II. vydal přísný zákaz stavět se při vpádu říšských svazů do země samostatně na odpor. Cílem bylo neoslabovat síly před shromážděním zemské hotovosti a nenechat se vyprovokovat k bitvě se silnějším protivníkem. Svůj zákaz podpořil slibem uhradit všechny škody.
• Obléhání Kutné Hory říšskými a uherskými svazy, které se 18. října spojily pod hradbami Hor Kuten (město bylo jenom provizorně opevněno). Posádka obleženého města se úspěšně bránila, než po 5 dnech dorazila česká zemská hotovost. Aniž došlo k bitvě, dalo se říšské vojsko po pár dnech na ústup, který se změnil v útěk a následně v masakr při pronásledování českým vojskem v hraničních hvozdech, při ústupu se skupiny Němců dostali v hraničních hvozdech do léček a záseků. Kumáni na útěku opětovně poplenili Moravu.
• Roku 1305 připravuje Václav II. tažení proti zdecimovanému a zadluženému římskému králi Albrechtovi Habsburskému, verbuje v Čechách, na Moravě, v Polsku, Sasku a Bavorsku. Vůdcem spojeneckých svazů měl být vévoda Ota Dolnobavorský.
• 21. června 1305 Václav II. po dlouhé nemoci umírá, s Richenzou (Rejčkou) má asi týdenní dceru Anežku. Před smrtí stačil ještě zabezpečit spojeneckými smlouvami svá království pro svého syna Václava III. Též ustanovil komisi, jež měla zajistit uspokojení jeho věřitelů, neboť i český král se předchozími kampaněmi finančně vyčerpal (výše dluhu Václava II. byla údajně astronomická – postupně ho spláceli všichni čeští králové až do počátku vlády Karla IV.). Současně král zabezpečil svou choť Richenzu vdovským věnem ve výši 20 000 hřiven stříbra (toto věno ale nebylo zjevně nijak pojištěno na hradech, nebo městech, kam by se mohla královna vdova uchýlit).
• 16-ti letý Václav III. se vzdal uherské koruny ve prospěch Oty Bavorského a Chebska a Míšenska ve prospěch Říše. Tím si uvolnil ruce - Albrecht se zavázal nerušit ho v Čechách a Polsku, uherské nebezpečí zažehnal tím, že Karla Roberta z Anjou zaměstnal dalším kandidátem, Otou Bavorským. Tomu Václav III. 9. října v Brně předal uherskou korunu.
• Václav III. si vzal Violu Těšínskou, Piastovnu, dceru vévody Měška Těšínského, a zrušil tak své nenaplněné manželství s Alžbětou, dědičkou Uher. Lokýtek obnovil tlak na svá ztracená knížectví Sandoměř a Sieradsz.
• Na radu polského zemského hejtmana Oldřicha z Boskovic shromáždil Václav III. vojsko proti Lokýtkovi a vytáhl do Polska. Na shromaždišti u Olomouce byl 4. srpna 1306 Václav III. v děkanském domě zavražděn. Skutečná příčina vraždy, jméno vraha a případného zadavatele jsou nám stále neznámé.
• V době vraždy byl z králova pověření správcem země Jindřich z Korutan, manžel princezny Anny Přemyslovny.

Období vlády před nástupem Lucemburků

• Po smrti Václava III. byl roku 1306 českým králem zemským sněmem zvolen manžel princezny Anny Přemyslovny vévoda Jindřich Korutanský.
• Proti této volbě vystoupil říšský král Albrecht, který prohlásil českou říši za uprázdněné říšské léno a znovu vtrhl s vojskem od západu do Čech a 8. října 1306 se rozložil táborem u Loun, rakouský vévoda Rudolf vyrazil z Rakous přes Moravu a 1. října 1306 dorazil k Praze.
• Český král Jindřich Korutanský s manželkou Annou uprchli bez boje do Tyrol. Rakouský vévoda Rudolf a římský král Albrecht vedli jednání s českou a moravskou šlechtou o Rudolfově volbě na český trůn. Oba slíbili uchovat šlechtě všechna práva a privileje, udělená jejich předchůdci a zavázali se ke splácení dluhu, vázanému na osobu českého krále (viz. ustanovení komise Václavem II. na smrtelném loži 1305.
• Rudolf Habsburský zvolen českým králem, pojal za svou choť královnu vdovu Elišku Rejčku (svatba okolo sv. Havla – 16. října). Římský král Albrecht opětovně slíbil zachovat Čechům svobodu volby krále.
• 18. ledna 1307 ve Znojmě udělil římský král Albrecht, v rozporu se svými sliby a právy českých stavů, svému synovi Rudolfovi české království v léno, v případě jeho bezdětné smrti dědičně jeho bratrům. Následovalo rozdělení šlechty, Bavor ze Strakonic, Vilém Zajíc, Ojíř a četní jiní páni z Plzeňska se veřejně stavěli proti Rudolfovi a přidržovali se Jindřicha Korutanského.
• Král Rudolf vytáhl proti vzbouřencům. V průběhu tažení, 4. července 1307, zemřel král Rudolf ve věku 26 let u Horažďovic na úplavici. Před smrtí stačil ještě zabezpečit svou choť královnu Richenzu tím, že její vdovské věno zvýšil z původních 20 000 hřiven (ustanovení krále Václava II.) na 40 000. Aby mohla Richenza těmito penězi skutečně disponovat, pojistil ho Rudolf na 5 městech ve východních Čechách. Jednalo se o Hradec (Králové), Chrudim, Mýty (Vysoké), Poličku a Jaroměř.
• Král Rudolf pochován v katedrálním chrámu v Praze rukama zbraslavského opata Konráda, jež vedl pohřební obřady. Rudolf Habsburský nebyl korunován královskou korunou, králem byl toliko volbou a manželstvím s korunovanou českou a polskou královnou Alžbětou Richenza (Eliška Rejčka).
• Ve Francii zahájil Filip IV. Sličný proces s řádem Templářů. Tomu předcházelo zvolení profrancouzského papeže Klimenta V. (1305) a následné přenesení papežského sídla z Říma do Avignonu (začíná období tzv. Avignonského zajetí, které se vyznačuje silnou závislostí papeže na osobě francouzského krále).
• Nové rozdělení šlechty, v Čechách uznán králem Jindřich Korutanský, na Moravě uznáno nástupnické právo rakouského vévody Fridricha Sličného (Znojemské ujednání z 18. ledna 1307). V Praze během potyčky zabit vůdce habsburské strany Tobiáš Dobeš z Bechyně, maršálek království českého („…Oldřich a Hynek Krušina z Lichtemburka po boku pražského biskupa Jana s některými jinými ozbrojenou mocí vnikli do komnat pana Tobiáše a tam jej ostřím meče zabili…“ Zbraslavská kronika).
• Návrat Jindřicha Korutanského a Anny Přemyslovny do Čech.
• 15. srpna 1307 byl Jindřich Korutanský v Praze zvolen českým králem a ujal se vlády v zemi.
• Římský král Albrecht vyhlásil říšskou klatbu proti zvolenému Jindřichovi Korutanskému a vtrhl s vojskem od západu přes Cheb do Čech. Jeho syn, rakouský vévoda Fridrich Sličný, shromáždil vojsko u Jemnice na Moravě, oba oblehli Kutnou Horu a Kolín, ale obě města se ubránila. Obranu měst vedli nejvyšší maršálek království českého Jindřich z Lipé a nejvyšší číšník Jan z Vartemberka.
• „…Královna vdova Rejčka, přející králi Albrechtovi byla zatím v Praze, kde utrpěla některé urážky a potíže ze strany Jindřicha Korutanského, proto aby nebyla hruběji urážena, uprchla tajně z Prahy s jedinou služkou nesouc svou dcerku Anežku v náručí…“ (Zbraslavská kronika). Rakouský vévoda Fridrich Sličný (její švagr) se podílel na jejím útěku a dopravil jí do vojenského ležení u Kutné Hory.
• Král Albrecht s vévodou Fridrichem pro vojenské neúspěchy a blížící se zimu ustoupili na Moravu a do Rakous, kde připravovali nové tažení do Čech, plánované na příští rok. Královna vdova Eliška Rejčka za ochranu pro sebe a svou dceru princeznu Anežku Přemyslovnu poskytla svá města habsburským posádkám k přezimování. Tím si pojistila svá města proti odvetě Jindřicha Korutanského a současně jim získala velmi významná privilegia (tzv. Opatovická privilegia 1307).
• Habsburské posádky usazené ve věnných městech svedli mnoho bitev se střídavým úspěchem, aby nakonec podlehli v rozhodné polní srážce u Mýta (někdy po novém roce 1308), kde údajně všichni padli do zajetí. Po smrti krále Albrechta se po vyjednávání a navrácení hradů vrátili domů.
• 1. května 1308 zemřel ve Švábsku římský král Albrecht rukou svého synovce Jana Habsburského.
• V červnu 1308 se ve vojenském táboře u Kutné Hory Raimund z Lichtemburka vzdal úřadu podkomořího, jeho úřad převzal Jindřich z Lipé. (Raimundova pohledávka činila 9 042 hřiven a 1 lot).
• Rakouský vévoda Fridrich Sličný nyní zbaven hlavní opory svého otce římského krále uzavřel s Jindřichem Korutanským mír. Vévoda Fridrich se vzdal za náhradu 45 000 hřiven stříbra všech nároků na panství v Čechách a na Moravě a zavázal se vydat všechna města a hrady jež měl v držení. Měl zatím podržet zárukou náhrady na Moravě, Jihlavu s doly, cly a soudem, hrad Veveří, Ivančice, Podivín a Pohořelice. Moravská šlechta , biskup Jan a dle všeho i moravská města dosud věrná Fridrichovi, zvláště Brno a Olomouc uznaly bez odporu krále Jindřicha Korutanského. Součástí mírové smlouvy mezi rakouským vévodou Fridrichem Sličným a českým králem Jindřichem Korutanským byl generální pardon všem habsburským příznivcům v zemi a bezpečný návrat královny vdovy Elišky Rejčky a její dcery Anežky, včetně záruk jejich osobní bezpečnosti a zachování všech jejich práv, jakož i zachování všech práv a svobod jejím městům.
• Richenza na cestě z Rakous potvrdila již 17.srpna 1308 v Nymburce svým městům všechna práva a svobody, udělené jim již králem Rudolfem a zavázala se, že je proti jejich vůli nikomu nezastaví. Města jí při této příležitosti obnovila slib poslušnosti.
• 27. listopadu 1308 byl ve Frankfurtu zvolen nový římský král Jindřich VII. Lucemburský, korunován byl se svou chotí Markétou Brabantskou v Cáchách. Začal s úspěchem urovnávat poměry v Říši.
• Král Jindřich Korutanský se svou nerozhodností a nečinností zbavil brzy sám veškeré vážnosti u poddaných. Šlechta se od krále začala odvracet, v zemi panovalo téměř bezvládí. Představitelé předních patricijských rodů byly vytlačováni ode dvora předními velmoži. Jejich reakce na sebe nedala dlouho čekat.
• V březnu 1309 byli v Sedleckém klášteře těmito patriciji zajati nejvyšší zemští hodnostáři: páni Jindřich z Lipé – nejvyšší maršálek a podkomoří, Jan z Vartemberka – nejvyšší číšník a Jan z Klinkenberka. V Praze pak i pan Rajmund z Lichtenburka, Heinman z Dubé a královský kancléř Petr Angelův. Zajatí páni drženi na Liticích.
• Zajatí velmoži po vyjednávání na záruky propuštěni, mimo jiné měli své dcery provdat za syny vzbouřených patricijů (Ruthardovci, Pušovci). Vše se událo s tichým svolením krále Jindřicha Korutanského, „zatčení“ pánů snad dokonce po jeho dodatečném souhlasu. Tento čin šlechtu velmi pobouřil a protože vzbouření patricijové sledovali toliko vlastní zájmy, nikoli zájmy měšťanů obecně, nedostalo se jim podpory ani od mocného patriciátu, ani od váhavého krále. Propuštění velmoži se spojili s příbuznými a ráznou vojenskou akcí vyhnaly oba patricijské rody ze země a jejich majetek zabavili.
• Opětovná váhavost krále Jindřicha Korutanského vedla k tomu, že se od něj odvrátila všechna česká šlechta i měšťani. Šlechta i církevní představitelé s podporou patriciátu se rozhodovali pro jeho sesazení a začali se ohlížet po příštím králi. Mezi možnými kandidáty byli např. rakouský vévoda Fridrich Sličný a příbuzní polští a slezští Piastovci. Na radu opata Konráda Zbraslavského se připravovali vyslat poselstvo k novému římskému králi Jindřichovi VII., s nabídkou ruky princezny Elišky a trůnu pro jeho mladého syna Jana. To vše bylo dohodnuto potají.
• 4. srpna 1309 vyjel opat Konrád Zbraslavský k jednání s římským králem Jindřichem VII. s plnou mocí českých pánů a princezny Elišky. Jednání se ve prospěch Čechů účastnil i mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu (arcibiskupem od roku 1306, dříve kancléř krále Václava II.) a tridentský biskup Jindřich.
• 14. srpna 1309 římský král Jindřich VII. slavně slíbil, že na český trůn nesmí usednout nikdo, koho si nezvolí za chotě princezna Eliška Přemyslovna. Tím bylo hlavního cíle vyjednávání dosaženo, neboť bylo zlomeno jeho předchozí rozhodnutí prohlásit Čechy za uprázdněné říšské léno a popřít tak dědičné nástupnické právo princezen z Přemyslovského rodu. Bylo dohodnuto, že princezna Eliška pojme za chotě muže z rodu Lucemburků. Češi žádali syna římského krále Jindřicha VII. mladého Jana, král nesouhlasil s českou volbou ale slíbil se rozhodnout.
• Ohrožený Jindřich Korutanský požádal o rychlou vojenskou podporu svého bratra Otu Korutanského. Koncem října 1309 vstoupil do země korutanský rytířský sbor cca 80-ti kopí pod velením zemského maršálka Konráda z Aufensteina a jeho bratra Jindřicha z Aufensteina. Ti obsadili Kutnou Horu, přitáhli do Prahy a převzali vládu v zemi.
• Konrád z Aufensteina držel Kutnou Horu a nakrátko zde učinil konec podkomořství pana Jindřicha z Lipé, který byl nucen předložit vyúčtování a to 27. listopadu 1309 (Jindřichova pohledávka činila 17 215 hřiven a 5 lotů). Jindřich z Lipé si dodatečně podkomorský úřad podržel (v královské listině z 12. ledna 1310 vystupuje jako nejvyšší maršálek a podkomoří), ale dělil se o něj s Jindřichem z Aufensteina i pražským patricijem Peregrinem Pušem (který musel v červnu 1309 uprchnout z Prahy právě před pomstou Jindřich a Lipé, nyní byl jako rehabilitovaný zpět a ve funkci člena královské rady).
• V lednu 1310 jednali v Norimberku čeští páni Jindřich z Rožmberka, Albrecht ze Žeberka a Fridrich ze Šumburka s římským králem Jindřichem VII. o českém právu volit si svobodně krále, zaručeném bulou sicilskou, což jim Jindřich VII. listinou z 31. ledna 1310 závazně slíbil.
• V březnu 1310 poslal Jindřich VII. do Čech na průzkum mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, tomu se podařilo získat na lucemburskou stranu nejvyššího číšníka Jana z Vartemberka, jež se zavázal listinou z 6. března 1310, že bude-li zproštěn přísahy Jindřichu Korutanskému, uzná za krále toho, kdo si po vůli římského krále vezme princeznu Elišku Přemyslovnu za manželku.
• Páni Jindřich z Lipé, Jan z Vartemberka, Landštejni a další jejich spojenci se otevřeně postavili proti králi. Shromáždili velké vojsko s nímž přitáhli před Prahu a s podporou četných pražských měšťanů vyhnali z města Volflinovce a další korutanské příznivce (především ty, jež se podíleli na sedleckém přepadu), páni uvedli nazpět do Prahy patricije Volframa. Oba páni pak opevnili mosteckou věž (Malostranská mostecká věž), patricij Volfram u mostu špitál Křižovníků s červenou hvězdou. V té době přitáhlo svrženému králi Jindřichovi na pomoc z Korutan vojsko pod vedením Jindřicha z Aufensteina. Bojovalo se v pražských ulicích a na Juditině mostě. Z českých pánů v boji nejvíce prosluli Landštejni. Boj skončil patem, proto došlo k dohodě, podle níž byl hrad, mostecká věž a špitál postoupeny korutanským ( zmínka v Dalimilově kronice - není uveden důvod, ani případný český zisk), ostatní drželi vzbouřenci.
• 1. září 1310 se za účasti římského krále Jindřicha VII. konala ve Špýrském dómu svatba české princezny Elišky Přemyslovny a jeho syna, mladého lucemburského hraběte Jana. Římský král Jindřich VII. posílá svého syna Jana do Čech s vojskem říšských rytířů, kteří měli spolu se slibovanou českou hotovostí dosadit Jana na trůn, Korutanci se opevnili ve městech a hradech, které měli již v držení, především v Kutné Hoře a Praze.
• Říjen 1310 římský král Jindřich VII. Lucemburský zahájil italské římskou jízdu za císařskou korunou.
• 19. listopadu 1310 oblehl Jan s českou a říšskou hotovostí Kutnou Horu, po jejím neúspěšném obléhání stanul na konci listopadu před Prahou, během drobných půtek pod hradbami probíhalo tajné vyjednávání s Eliščinými příznivci uvnitř městských hradeb. K úspěchu vyjednávání přispěl i příjezd královny vdovy Rejčky, otevřeně podporující kandidaturu Jana Lucemburského.
• 3. prosince 1310 před setměním otevřeli pražští měšťané násilím bránu u Sv. Františka, jak bylo prostřednictvím Eliščina kaplana Bergnera tajně dohodnuto. Janovi rytíři při vniknutí do města volali „mír“ a tím zabránili krveprolití. Jindřich Korutanský se uchýlil do hradu a Menšího Města. Nastalo pětidenní vyjednávání Jindřicha Korutanského a Jana Lucemburského o bezpečném odchodu Korutanců a Míšňanů, kteří tvořili jeho vojenskou hotovost, ze země.
• 9. prosince 1310 o půlnoci opustil Jindřich Korutanský s královnou Annou Přemyslovnou a svými vojsky Prahu.

Nástup Lucemburků na český trůn

• 25. prosince 1310 se konal v Praze sněm Českých pánů, kteří Janovi Lucemburskému a Elišce Přemyslovně přísahali věrnost a zavázali se vytlačit korutanské posádky ze země. Jan a Eliška potvrdili městům jejich práva, česká šlechta se dožadovala na arcibiskupovi Petru z Mohuče korunovaci Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Mohučský arcibiskup odmítal, protože by Jan Lucemburský musel podle dohody českých pánů s římským králem Jindřichem VII. rozpustit svou říšskou hotovost (tím by se stal zcela závislý na domácí šlechtě, která se snažila královskou moc oslabit ve vlastní prospěch). Arcibiskup naléhání českých pánů povolil až když se mu začali posmívat, že královskou korunovaci zaplatí i nad jeho přemrštěnou cenu, kterou si stanovil, aby je odradil.
• leden 1311 byl Milán římským králem Jindřichem VII. Lucemburským dobyt, Jindřich VII. s chotí byly korunováni železnou lombardskou korunou.
• 4. února 1311 se konala v Praze korunovace krále Jana a královny Elišky, při té příležitosti se opět potvrzovala privilegia šlechty, měst. Součástí korunovace bylo obnovení tzv. inauguračních listů, kterými se král zavázal k těmto slibům:
• Do zemských úřadů dosazováni toliko rodilí Češi a Moravané.
• Berně podléhají výslovnému souhlasu sněmu, mimo zvláštní berně pro korunovaci a obvěnění dcery, či dcer.
• Šlechta je povinna konat vojenskou povinnost toliko na území a v hranicích země.
• Odúmrť – dědičnost i v ženské linii (dříve připadala králi).
• Čeští pánové zapomínají na dávná záští a země se začíná vzpamatovávat z válek. Do Prahy docházejí poslové moravských měst a církve a žádají krále Jana o nápravu věcí na Moravě a návrat práva a pořádku. Král rozpouští větší část své říšské hotovosti (ne však celou, jak slíbil).
• 27. června 1311 byl Valram Lucemburský, bratr římského krále, smrtelně zraněn pod hradbami Brescie a po několika dnech zranění podlehl.
• král Jan byl uvítán v Brně, v Rajhradu uzavřel mír s rakouským vévodou Fridrichem Sličným. Král sjednával v zemi mír a dobýval a srovnával se zemí hrádky a tvrze loupeživých pánů.
• 13. prosince 1311 zemřela choť římského krále Jindřicha VII. Lucemburského a matka českého krále Jana Lucemburského, římská královna Markéta Brabantská , která se po boku svého muže účastnila italského tažení.
• květen 1312 tažení krále Jana na Moravu v doprovodu arcibiskupa Petra z Mohuče. Zemská hotovost přitrhla k Olomouci, kde byl král Jan uvítán, tam po jednáních s vratislavským vévodou Boleslavem získal pro Čechy opavské vévodství (které se za dob zmatků dobrovolně poddalo vratislavskému vévodovi za slib ochrany a vyhnalo posádky opavského vévody Mikuláše, válčícího v Polsku) za 8 000 hřiven stříbra. Této kampaně se účastní i páni ze dvora hradecké královny vdovy Alžběty Richenzy (Elišky Rejčky).
• 1312 koncil ve Vienne, svolaný papežem, jehož se účastnil i pražský biskup Jan (na koncilu byl všemu duchovenstvu uložen desátek pod záminkou obecné křížové výpravy, jež na sebe vzal francouzský král Filip).
• 1313 (konec roku) římská korunovace Janova otce Jindřicha VII. Lucemburského, císař nedlouho poté 1313 umírá. Zpráva o císařově smrti zastihla český kontingent i krále na cestě k Římu.
• Za nové římské volby 1313, poté co bylo jasné, že český král nezíská římskou korunu, podpořil král Jan se svým strýcem arcibiskupem Balduinem (držitelé 2 kurfiřtských hlasů) volbu Ludvíka Bavora proti kandidatuře tradičního nepřítele země rakouského vévody Fridricha Sličného Habsburského. Fridrich přesto zvolen protikrálem.
• Pro královu vládu v zemi bylo rozhodujících prvních deset let, Jan vycházel z francouzského vzoru (byl vychováván na dvoře Filipa IV. Sličného), který se tu ale neujal pro příliš silné postavení šlechty (zesílila za dob bezvládí 1306-1310). Janovi nepomohli ani zkušení rádci a diplomaté jakými byli Petr z Aspeltu a Berthold z Heneburgu. Oponentem v zemi byl především Jindřich z Lipé se svými straníky, v protiváze byla královna Eliška Přemyslovna.
• 20. dubna 1314 smrt papeže Klimenta V. Nedlouho předtím byl ukončen proces francouzského krále Filipa IV. Sličného s Templáři. Řád byl oficiálně zrušen a jeho majetek mimo území Francie přešel Johanitům, ve Francii byl zkonfiskován králem. Přední představitelé řádu, na čele s velmistrem, byli v Paříži upáleni. Na Pyrenejském poloostrově vzal portugalský král Dinis Templáře pod ochranu a včlenil je do nově vytvořeného Kristova řádu.
• květen až červenec 1315 tažení krále Jana proti Mátůši Čáku Trenčanskému, který plenil Moravu. Došlo k obléhání hradů Veselí a Holíče, zde i vítězná polní bitva v níž proslul statečností Jindřich z Lipé. Tažení skončilo jednáním, z obou stran vybráno osm rozhodčích, aby projednali příčiny roztržky.
• Na opakované žádosti české šlechty propustil ze svých služeb král Jan zbylé cizince, „… z Čech odešli hrabě Berthold z Henneburgu, lankrabě z Leuchtenberka, z Moravy Dyten z Castellu s četnými jinými…“ viz. Zbraslavská kronika.
• 26. října 1315 byl Jindřich z Lipé obviněn z velezrady (snad pro údajné spolčení s Fridrichem Sličným) a na králův uvězněn. Fakt, že se Lipé nemohl podle práva hájit u zemského soudu šlechtu zneklidnil. Po neúspěšných jednáních ze strany Jindřichových příbuzných se šlechta rozdělila na dva tábory. V zemi vypukla občanská válka, nazývaná současníky též Válka dvou královen, protože v čele straníků Jindřicha z Lipé stála hradecká královna vdova Eliška Rejčka a v čele jeho nepřátel pražská královna Eliška Přemyslovna. Královna vdova Richenza ztratila na samém počátku války 3 města, konkrétně Mýto, Poličku a Jaroměř. Mezi známé spojence krále Jana patří Vilém Zajíc z Valdeka, přátelé Tobiáše z Bechyně, bratři Mutina a Jan z Dobrušky a Petr z Rožmberka, který zrušil své zasnoubení s dcerou JIndřicha z Lipé a pojal za choť královnu vdovu Violu Těšínskou, o niž usiloval od smrti krále Václava III.
• Ordál soudním soubojem v Hradci (Rudoltici a Věnkovici).
• 1316 padl při obléhání Kostelce (snad kostelní tvrze u Hradce) Jan z Vartemberka, údajně zasažen střelou z praku do obličeje. Jeho smrt byla nejcitelnější ztrátou strany Jindřicha z Lipé.
• 14. května 1316 se narodil králi prvorozený následník Václav (pozdější císař a král Karel IV.). Pokřtěn 30. května v katedrálním Pražském chrámu za přítomnosti trevírského arcibiskupa Balduina, mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a biskupů Jana Pražského a Heřmana Prizrenského
• Na královu žádost přibyli do Čech arcibiskupové Balduin Trevírský a Petr Mohučský s 400 rytíři, aby podpořili krále Jana při jednání s Ronovskou stranou. Vyjednávání o propuštění Jindřicha z Lipé začalo 26. března 1316 a po mnohém zprostředkování byl Jindřich z Lipé po šestiměsíčním zajetí na Týřově propuštěn. V zástavu musel dát 9 hradů a vydat 6 rukojmí ze zemských šlechticů své strany, aby mohl být 17. dubna téhož roku propuštěn na svobodu.
• Zasnoubení princezny Anežky s javorským vévodou Jindřichem a jeho příchod na Hradecko (je možné, že javorská hotovost doplňuje bojem vyčerpané posádky věnných měst). Richenza připisuje své dceři věnem Hradec.
• 19. září 1316 bitva u Neckaru. Strhla se ve večerních hodinách (snad ze zmatků v táboře), celá tíha bitvy se vedla vprostřed toku, až do západu slunce. V bitvě si nejlépe vedl mladý král Jan, který si tak vysloužil rytířský pás. Vítězství patřilo Janovi a Ludvíku Bavorovi, ale cena byla vysoká. Zajato mělo být 12 hrabat a na 140 rytířů z habsburského tábora, padnout mělo na 1500 koní.
• 1318 přivedl do zem král Jan cizí žoldnéře s úmyslem konečně prosadit svou vůli, čímž dokonale sjednotil českou šlechtu, která se mu svorně postavila na odpor. Mírová jednání vedl jako prostředník mezi oběma stranami římský král Ludvík Bavor, ta vyvrcholila tzv. Domažlickým sněmem (při zachování úcty naprostá kapitulace krále – výkonná moc přechází z panovníka na domácí šlečchtu).
• Přestože byl Domažlický smír vnímán královskými manželi jako politická porážka a zasnoubení princezny Anežky 1316 nesla Eliška Přemyslovna jako osobní útok, dochází postupně k výraznému oteplení vztahů mezi králem Janem a Jindřichem z Lipé, po boku s královnou vdovou Richenzou. V tomto období také dochází k dohodě o přesídlení Jindřicha z Lipé a Richenzy na Moravu. Oba začínají ve velkém měnit své statky za statky na Moravě a Richenza nabízí králi k odkoupení svá věnná města.
• 1319 definitivní rozvrat králova manželství, vyvrcholí „Loketskou návštěvou“ na které král odebere královně svého syna Václava (Karla IV.) a drží ho 3 roky na Křivoklátě mimo matčinu moc. Královna odchází do exilu na Mělník. Jindřich z Lipé je královým rádcem a Jan se podílí na Richenzině fundační činnosti.
• 9. října 1319 smrt Viléma zajíce z Valdeka
• Někdy kolem roku 1321-23 se Richenza a Jindřich z Lipé definitivně usazují v Brně, kde si na Špilberku sestavují společný dvůr.
• 28. září 1322 bitva u Mühldorfu, v níž král Jan rozhodl válku o římský trůn ve prospěch Ludvíka Bavora porážkou a zajetí vzdorokrále Fridricha Sličného (odměnou získal Jan Chebsko a mnohé hrady v Říši). Nedlouho poté došlo k trvalé roztržce mezi Janem a Ludvíkem Bavorem. Váhavý Ludvík nyní vnímá ambiciózního Jana již jako možnou hrozbu.
• 12. února 1322 se králi Janovi narodil druhorozený syn Jan Jindřich (počatý během krátkého usmíření královských manželů). Velmi záhy byl zasnouben s dědičkou Korutan (1327), aby se roku 1347 stal rozhodnutím svého staršího bratra dědičným markrabětem moravským.
• 1323 Richenza zakládá ženský cisterciácký klášter a baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Na fundaci se podílí i král Jan.
• 1323 král Jan odeslal syna Václava na pařížský dvůr k vychování ke své sestře, francouzské královně Marii Lucemburské, manželce krále Karla IV.
• Následuje králův trvalý odchod ze země. Od této doby pobýval většinou za hranicemi a vracel se jen pro vypsání daní.
• Biskup Jan z Dražic obviněn z podpory kacířství, odjel se hájit do Avignonu (země 10 let bez biskupa).
• Úspěchy krále Jana na poli válečném i diplomatickém proslavili po Evropě celou zemi. Velmi dobré vztahy s Francií (postupně čtyřnásobné spříznění lucemburského rodu a českého trůnu s francouzským, zasnoubení Václava – Karla IV. s Markétou Blankou z Valois).
• 1328 Ludvík Bavor v Římě korunován císařem, papež Jan XXII. prohlásil korunovaci neplatnou a uvrhl císaře do klatby.
• 1329 smrt královny Elišky Přemyslovny
• 1330 smrt Jindřicha z Lipé a uherského krále Karla Roberta.
• Král Jan vedl úspěšně územní expanzi s obrovskými zisky:
• 1319 si dal holdovat v Horní Lužici (složení poslušnosti), o dolní Lužici sváry s braniborským markrabím.
• Slezko – postupný zisk cca 20 knížectví (1327 Horní Slezko, 1329 Dolní Slezko). Samostatné toliko Javorsko a Svídnicko (vévoda Jindřich Javorský manželem Anežky Přemyslovny, dcery Elišky Rejčky).
• Korutany a Tyroly – ve 30. letech dohoda + sňatek dědičky Markéty Korutanské a Jana Jindřicha Lucemburského.
• Severní Itálie – král Jan zde vystupoval jako prostředním mezi znesvářenými městy, vybudoval si signorie: Brescie, Pavie, Cremona, Mantova, Milán, Verona . K dohledu a vládě dosadil svého syna, nyní již Karla, (první jeho bitva u San Felice r. 1332 mu vynesla rytířský pás).
• Za italského tažení obou Lucemburků vyzvalo české poselstvo Karla k návratu do Čech bez vědomí otce Jana. Následujícího roku tento akt Jan legitimizoval udělením titulu Markrabě moravský a správce země.
• Karel navázal kontakty s biskupem Janem z Dražic (dosud v Avignonu) a za podpory části české šlechty vykupoval zpět zastavené hrady.
• 1334 smrt papeže Jana XXII., nástupcem Benedikt XII.
• 1335 smrt královny vdovy Alžběty Richenzy (Elišky Rejčky)
• 1335 svatba českého krále Jana s francouzskou princeznou Beatrix Bourbonskou, v Paříži došlo na slavnostním turnaji pořádaném na počest svatby k vážnému zranění krále Jana.
• Návrat krále Jana do země po boku nové královny
• Zemřel Jindřich Korutanský a Jan se hlásil dle dohody o dědictví. Římský král Ludvík Bavorský však zabral Korutany a ve spolupráci s Habsburky se snažil proti Janovi poštvat polského krále Kazimíra.
• Markéta Korutanská vyhnala svého chotě Jana Jindřicha Lucemburského (druhorozený syn Jana Lucemburského), císař prohlásil manželství za neplatné a oženil s Markétou svého syna Ludvíka Římana (oba manželé papežem prokleti).
• Vyšegrádská dohoda v listopadu 1335 – Jan se vzdává titulu polského krále a Kazimír uznává Jana vládcem Slezska a vyplácí mu 20 000 hřiven stříbra za odstoupení lucemburských nároků na polskou korunu. Touto smlouvou tří králů se narovnávají dlouhodobé spory Čech, Uher a Polska.
• Konflikt Karla a Jana ohledně zprávy země, Karel nakrátko odchází ze země (1337 zemřel při Karlově italském tažení Jindřich z Lipé mladší, přezdívaný Železný).
• 1337 oficiálně vypukla stoletá válka mezi Anglií a Francií. Český král Jan Lucemburský byl s ohledem na své příbuzenství a politiku přirozeným a velmi cenným spojencem Francie. 
• 1338 návrat Karla, rázný zásah proti mocným pánům, prohlášeným za zemské škůdce (např. Mikuláš z Potštejna a Žampachu). Tím si Karel zjednává autoritu a svým rozhodným jednáním získává reálnou moc v zemi.
• 1341 Jan souhlasí s rozhodnutím zemského sněmu o nástupnictví Karla, který je po dobu královi nepřítomnosti vládcem země.
• 1344 povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, prvním arcibiskupem Arnošt z Pardubic. Povýšení Litomyšle na biskupství.
• 1345 císař Ludvík uzavřel koalici proti Janovi, obklíčení Čech (Uhry, Polsko, Branibory a Říše). Na zemském sněmu v Kutné Hoře přísahal král zničit každého, kdo by se opovážil napadnout zemi. Následoval vpád Poláků do Ratibořska, zemská hotovost pod královým vedením je odrazila a na útěku zmasakrovala. Jan hnal Poláky až do Krakova, kde zdecimovaného Kazimíra oblehl. Tím se celá protičeská koalice rozpadla. Papež navíc prohlásil císaře za nenapravitelného hříšníka a hrozil uvrhnout do klatby každého jeho spojence.
• Jan využil situace a prosadil novou římskou volbu téhož roku v Rénz, z níž vzešel vítězně jeho syn Karel.
• Za příprav k boji o Říši se svrženým císařem přišla z Francie žádost o pomoc proti vylodivším se kontingentům anglického krále Eduarda III. (na základě spojenecké smlouvy českého a francouzského krále).
• 26.8. 1346 na sv. Rufa padl český král Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku. Tato bitva, jež přinesla nadlouho neštěstí Francii a jejím spojencům znamenala paradoxně počátek rozkvětu a vzestupu českých zemí Karlovým nástupnictvím. Toho dne, jak pravili doboví současníci, padla legenda, perla koruny rytířstva. Jak praví epitaf na Croix de Boheme v polích v Crécy: „Zde zemřel chrabrý český král, jenž padl v záchvatu šlechetné šílenosti v boji za cizí zemi.“

Prameny:

• Zbraslavská kronika, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976
• Kronika tak řečeného Dalimila, Nakladatelství Svoboda, Praha1977
• Vita Karoli, Odeon, Praha 1978
• Guillaume de Machaut (Jugement dou roi Behaigne, Le Confort d´ami)
• Archiv koruny české – katalog listin z let 1158-1346
• Florentské kroniky doby Dantovy (výběr : konec 13. a poč. 14. st.)

Literatura:

• J. Šusta – Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Počátky lucemburské
• J. Spěváček – Král diplomat, Karel IV.
• J. Žemlička – Století posledních Přemyslovců
• Kolektiv autorů – Moravští Lucemburkové
• P. Čornej a kolektiv – Dějiny zemí koruny české
• G. V. Šarochová – Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský
• J. Urban - Kresčak