Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Politika Lucemburků

Italská politika Lucemburků Jindřicha VII. a Jana Českého

Sever Apeninského poloostrova, náležící někdy více či méně formálně do svazku zemí tvořících tzv. Svatou říši římskou, byl jakožto spojnice vedoucí k Věčnému městu vždy v centru zájmu německých králů, kteří se poohlíželi po lesku císařského důstojenství, jehož mohl dotyčný nabýt jen a pouze korunovací ve Svatopetrském chrámu.

Situace se však vždy odvíjela z mocenského poměru sil mezi italskými komunami a Říši, resp. jejím vládcem. Navíc do tohoto zápasu zasahovaly i další strany, které si hleděly svých vlastních zájmů – ať už to byl papež, neapolský či francouzský král.

Asi nejvýznamnějšími císaři vrcholného středověku, kteří na Apeninském poloostrově skutečně rozhodovali, byli Štaufové Friedrich zv. Barbarossa a jeho vnuk Fridrich II. zároveň Sicilský král. Avšak od smrti Fridricha II. roku 1250, resp. smrti jeho syna Konráda r. 1254 a vnuka Konradina r. 1268 a s tím souvisejícím pádem Štaufského rodu a nástupem Anjouovců v Neapolsku, až do nástupu Lucemburka Jindřicha VII. r. 1308 je královská moc v Říši natolik slabá, že svazek Říše a Horní Itálie stále více a více uvolňuje .

Po smrti Albrechta Habsburského v květnu 1308 byl na říšský trůn volbou kurfiřtů vynesen lucemburský hrabě Jindřich IV. (budoucí císař Jindřich, toho jména Sedmý), muž v evropské politice dosud spíše neznámý. S jeho nástupem na říšský trůn dochází ke změně politiky Říše: Jindřichovi předchůdci se odklonili od štaufských univerzalistických idejí, rezignovali na ovládnutí italského území a soustředili se spíše na oblast Říše a na upevnění rodových domén.

Jindřich VII. byl v tomto ohledu ambicióznější: již od počátku veškeré jeho snažení směřovalo k dosažení císařské koruny, což byl základ jeho emancipace na kurfiřtech a francouzském králi . Klíčem k císařské korunovaci zůstával stále Řím. Z tohoto ohledu vychází celá Jindřichova italská politika. Na rozdíl od Štaufů Jindřich VII. nehodlal jít proti zájmům papeže, naopak očekával spojenectví a spolupráci. Vycházel z předpokladu, že papež uvítá konsolidaci císařství, které mu poskytne pomoc v jeho ponižujícím postavení vůči Filipu IV. Sličnému, resp. umožní papežův návrat do Říma jako základní požadavek jeho osamostatnění. Přijmeme – li tuto myšlenkovou konstrukci, nejeví se pak spolupráce papežství a císařství tak nereálnou.

Kliment V. tuto nabídku opravdu uvítal, stejně tak jako obyvatelstvo Itálie, které v příchodu císařské moci spatřovalo příchod řádu a pořádku a konec stále doutnajícího soupeření mezi guelfy a ghibelliny . Leč stejně tak bylo možné očekávat odpor jak francouzského krále Filipa IV., tak krále neapolského Roberta I .

Poté co Jindřich VII. zkonsolidoval situaci v Říši , skutečně se do Itálie vydal. Zprvu sice vystupoval, dokonce vybaven papežským doporučením, jako nositel vytouženého míru a jako takový byl nadšeně vítán - roku 1311 (6. 1.) přijal v Miláně z rukou arcibiskupa Castona della Torre korunu dávných lombardských králů . Brzy však jeho nadstranickost vzala za své a Jindřich byl stržen do víru italských vnitrostranických bojů mezi jednotlivými komunami a signoriemi. K tomuto faktu jistě přispěly i královy finanční požadavky a požadavky vyplývající z potřeb vojenského tažení na Řím za účelem císařské korunovace . Nesplnilo se tak očekávání, které do císaře vkládal básník a jeden z prvních humanistů Dante Alighieri .

Nepokoje propukly v Miláně a šířily se celou Horní Itálií . Král byl nakonec dokonce nucen sáhnout ke zbrani, když některá města v čele s Brescií odmítala uposlechnout jeho příkazů. Situaci nenapomáhala ani Jindřichova neschopnost odpouštět spojená s velkou tvrdostí . Okolnostmi tak byl Jindřich VII. stále více tlačen do tábora ghibellinů, proti němuž stál tábor guelfů v čele s Florencií a neapolským králem Robertem . Ačkoliv byl odpor Brescie potlačen, krvavý způsob, jakým toho bylo dosaženo , podnítil o to rozhodnější odpor toskánské ligy. Z Janova se Jindřich VII. vydal do Pisy, která ho na rozdíl od okolí přijala slavnostně .

Ačkoli se Jindřichovi VII. podařilo po tvrdých bojích dosáhnout Říma , ve vstupu do Svatopetrské baziliky a následné císařské korunovaci mu zabránily neapolské oddíly spolu s oddíly Orsiniů . Byla tedy provedena v pravdě nouzová korunovace v bazilice v Lateráně .

I přes těžké boje Jindřich stále doufal ve vítězství. Naděje vkládal, krom pomoci Pisy, Benátek, Janova a Fridricha Sicilského, hlavně do oddílu z Říše, který sbíral jeho syn, český král Jan. Leč toho se již nedočkal. Jindřich VII., císař Svaté říše římské, zemřel na tažení proti Neapolsku dne 24. srpna 1313 v Buonconventu v jižní Toskáně . Pochován byl v Pise v kostele Campo Santo. Jak to tak bývá, vyvolala jeho smrt v Říši a u ghibellinů upřímný smutek, na straně guelfů bujaré nadšení. Jeho smrtí skončilo říšské italské tažení: císařští, i přes výzvy Fridricha Sicilského k pokračováná kampaně, se vraceli domů.

Jindřich VII. byl výjimečným mužem, jehož prudký mocenský a politický rozlet podle J. Spěváčka oslnil celou soudobou Evropu, a to jak pro svou troufalou odvahu pokořit rozbouřenou Itálii, tak svým tragickým, doslova heroickým koncem .

Smrtí Jindřicha VII. končí téměř na 20 let snahy Říše na angažovanost v oblasti Apeninského poloostrova . Pro Říši nastává období bojů mezi dvěma zvolenými králi – Ludvíkem Bavorem a rakouským vévodou Fridrichem Sličným – které byly ukončeny ve prospěch Ludvíka Bavora až r. 1322 bitvou u Mühldorfu za více než vydatné pomoci Jana Lucemburského. Až nyní má tedy král, víceméně zbaven starostí s oponentem , čas zabývat se italskou otázkou. Avšak Wittelsbachovo tažení do Itálie v letech 1327 – 28 se rovná pouze kvapnému zisku císařské koruny v Římě a následnému rychlému návratu do Říše. Významnější je snaha Jana Lucemburského o vytvoření lucemburské signorie v Horní Itálii v letech 1330 – 33.

Ludvík IV. Bavorský se sice stále zabýval plány ohledně Itálie, v nichž se mluvilo i o účasti českého krále , leč jako většina Bavorových plánů a aktivit i toto zůstávalo jen v podobě halasných prohlášení . Zdálo se, že Wittelsbach dosáhl svých záměrů ziskem císařské koruny a o více nestojí . To vedlo krále Jana k tomu, že rozehrál s cílem vytvoření další lucemburské rodové domény italskou partii samostatně. Pro své plány získal podporu francouzského krále Filipa VI. z Valois, který Janovi pomohl později získat, i přes jeho prvotní nepřátelství a odpor , souhlas papežské kurie s lucemburskou italskou politikou .

Roku 1330 se Jan Lucemburský po předchozím jednání s pánem Milána Azzem Viscontim vydal do Itálie, vyslyšev výzev ghibellinů, formálně jakoby stále ještě z pověření císaře, z titulu říšského vikáře. Svým opěrným bodem na Apeninském poloostrově učinil Trident . Postup českého krále vyvolal, i s ohledem na jeho gloriolu, podobný ohlas jako 20 let staré tažení jeho otce, císaře Jindřicha VII. a řada severoitalských městských republik Janovi nabídla, aby se stal jejich pánem a ochráncem (tj. signorem).

Zprvu vše postupovalo úspěšně: Jan získal podporu mantovského finančnického rodu Gonzaga, signorem jej uznala Brescie , Bologna, Modena, Lucca a Verona, z čehož Jan dovedl bystře vyzískat štedrou finanční podporu. Vystupoval buď jako říšský vikář, či naopak vyzdvihoval styky s Avignonem a pařížským dvorem, to podle toho, zda v té či oné oblasti převládali ghibellini či guelfové .

V severní Itálii se tak začala rýsovat nová doména lucemburské dynastie – ačkoli dosti nesourodá, přesto impozantní, bez ohledu na to, zda Janova proklamovaná vláda byla charakteru skutečného nebo pouze nominálního . Jan se všude velkoryse ujímal ohrožených, sbíral vojsko, zasahoval vojensky i diplomaticky, snažil se vystupovat jako smírčí soudce mezi guelfy a ghibellini, přičemž přísně respektoval politickou nestrannost u všech, kteří si jej zvolili za signora . Dále se staral o zlepšení správy, zajištění právního řádu v jednotlivých městských republikách, především ovšem upevňoval svou moc a vybíral peníze. Pod vlivem hojnosti, jež mu italská signorie poskytovala se však bohužel nechal postupně svést k bezuzdnému kořistění – nespokojené obyvatelstvo však jeho sliby přestaly časem uspokojovat. Počala se tvořit protilucemburská opozice .

Následujícího roku poslal Jan pro svého syna Karla, aby jej učinil spoluvládcem italské signorie. Otec a syn spolu stráví jen dva měsíce, poté Jan opouští Parmu a přenechává Karlovi, tehdy patnáctiletému, vládu nad signorií. Situace se však mění. Narůstá odpor vůči Lucemburkům, živený intrikánem Azzem Viscontim , Rinaldem d‘Este i Gonzagy z Mantovy, jejichž plány v Itálii byly Lucemburky zkříženy. Na jaře 1332 se spiklenci odhodlali k otevřenému povstání . Postavení mladého kralevice Karla bylo svízelné. Oddíl žoldnéřů, který mu otec zanechal, nebyl vůbec dostačující – zvláště ztěžovalo–li se získávání peněz .

Přesto odolával Karel několik měsíců po Janově odchodu bez větších územních ztrát. K rozhodující bitvě s lombardskou ligou došlo 25. listopadu 1332 u pevnosti San Felice, v níž Karel zvítězil . Toto vítězství načas zachránilo lucemburské panství v severní Itálii, ačkoli rozsah jejich moci se přece jen zmenšil .

V únoru 1333 se do Itálie konečně vrací král Jan, kterému se podařilo sebrat ve Francii oddíl o údajné síle 800 rytířů a stejného počtu lehkooděnců , leč štěstí oběma Lucemburskům nepřeje. Dochází k vyzrazení jejich kontaktů s papežským legátem a v bitvě u Ferarry 14. dubna 1333 je lucemburské a legátovo vojsko poraženo . Následují bezvýznamné lokální dílčí střety. Lucemburské vojsko je zle zdecimováno, ani z fiskálního hlediska již není Itálie pro Jana tak zajímavá jako před třemi lety. Ochládá navíc jak podpora z Paříže, tak z Avignonu, papež se dokonce znovu sbližuje s Robertem Neapolským .

Obě strany uzavírají 19. července příměří za této situace v Castelnuovo, hradu pánů z Correggia severovýchodně od Parmy, na dobu čtyř měsíců , ovšem i potom mělo případně k bojům dojít až po výslovném vypovězení příměří. Začíná být jasné, že lucemburská signorie v severní Itálie začíná být příliš komplikovaná a za stávající situace jen velmi těžko udržitelná . Jan začíná stále více přemýšlet jak se obtížného panství, především na jižním svahu Apenin, tzn. hlavně Luccy, zbavit . Tyto plány vedly ke sporům se synem, který byl odlišného názoru než otec . Situace byla vyřešena tak, že po potlačení povstání v 2. polovině září 1333, prodal Jan Lucemburský správu Luccy bratřím Rossiům. Podobně jako přičlenili Rossiové k Parmě Luccu, rozšířili svá práva na Modenu Piové, na Reggio Manfredi a Foglianové, na Cremonu Ponzoni .

24. října 1333 opouští král Jan Trident, aby se už na italskou půdu, která se stala příslušníkům jeho rodu tak horkou, již nikdy nevrátil.

Hodnocení italské politiky Lucemburků se liší: Josef Šusta ji vidí negativně, jako pouhé dobrodružství, na němž bylo promrháno obrovské množství prostředků a jež stejně nemělo naději na úspěch. Naproti tomu Jiří Spěváček tvrdí, že toto hodnocení italského působení Jana Lucemburského by bylo zjevně povrchním hodnocením jeho všestranného a promyšleného úsilí rozšířit základnu moci lucemburské dynastie. Jan Lucemburský se snažil vymanit České království z izolace. Italské signorie by byly významným faktorem v boji o královský, resp. císařský titul, ať už pro něho či jeho syna Karla . Tato tendence se ostatně vinula jako červená niť celou zahraniční politikou krále Jana. Janův plán ohledně italských signorií spočíval na realistických odhadech zahraničně - politické situace, vycházející z vědomí slabosti jak císaře, tak papeže a počítající s podporou francouzského krále. Ačkoli se toto nezdařilo, přesto je Janova snaha o vytvoření rodové domény v Horní Itálii činem výjimečným a nezaslouží si jednoznačné odsouzení. Jan Lucemburský ostatně svou diplomatickou činností dokázal splnit své primární cíle jinou cestou, a zanechal tak italské události let 1330 až 1331 za sebou jako pouhou, v konečném důsledku nedůležitou, epizodu svého na události bohatého života.

Literatura: