Panovníci okolních zemí

• Habsburkové na počátku 14. st.
• Litevský velkokníže Gediminas
• Polský vzdorokrál Vladislav Lokýtek
• Polský král Kazimír
• Uherský král Karel Robert z Anjou
• Slezská knížata
• Opavští vévodové z rodu Přemyslovců
• Francouzský král Filip IV. Sličný

Habsburkové na poč. 14.st.

Albrecht I., Římskoněmecký císař

• Nejstarší syn hrabětě a pozdějšího krále Rudolfa I. a hraběnky Gertrudy z Hohenbergu.
• Nar. 1255 (pravděpodobně v 2. pol. roku), zemř. 1. 5. 1308 u Bruggu na Reusse rukou synovce Jana. Pohřben nejprve v cisterckém klášteře Wettingen, r. 1309 spolu s Adolfem Nasavským ve špýrském dómu.
• Heslo: „Fugam victoria nescit“ – „Vítězství nezná útěk“.
• O mládí není nic známo – zřejmě se mu dostalo pečlivého vzdělání – uměl psát a patrně měl i základy latiny, od r. 1274 spravoval majetek v Horních zemích, zde i během války Rudolfa I. s Přemyslem II., měl tedy otcovu důvěru, r. 1274 sňatek s Alžbětou, dcerou Meinharda II. Goricko – Tyrolského, z tohoto sňatku vzešlo 12 dětí.
• Roku 1279 odchází Albrecht ke králi Rudolfovi do Rakouska, od července 1280 ve Vídni, r. 1281 říšským správcem Rakouska a Štýrské marky, která opět připadla říši.
• Roku 1282 dostal od otce Rudolfa lénem Rakousy, Štýrskou marku, Korutany, Kraňsko a Slovinskou marku, aby zde vládl se svým nezletilým bratrem Rudolfem. Korutany, Kraňsko a Slovinskou marku dostal do zástavy Meinhard II. Gorlicko – Tyrolský, opora Rudolfa I. a Albrechtův tchán.
• Roku 1286 se Habsburkové formálně zřekli Korutan a Meinhard je dostal v léno, protože se rakouské a štýrské stavy silně bránily společné vládě obou bratrů, byl Rheinfeldenským rodovým nařízením z 1. července 1283 ustanoven jediným vládcem Albrecht a jeho mužští potomci.
• Na svých územích Albrecht důsledně prosazoval vlastní vládu proti šlechtě a městům, při tom se opíral hlavně o švábskou duchovní aristokracii, prosazoval navrácení zemských knížecích statků.
• V zimě 1287 – 88 vypuklo proti Albrechtovi povstání ve Vídni – potlačeno.
• Až do smrti otce požíval Albrecht jeho neomezené podpory – leč plánu na uherskou korunu (r. 1290 obdržel od otce písemný příslib, že mu Uhry po jeho smrti připadnou jako říšské léno) se musel po otcově smrti vzdát, neboť Horní země zachvátilo další povstání. Vzpouře ve Štýrské marce s podporou Salcburska a Bavorska učinil konec smělým a nečekaným přechodem přes zasněžený Semmering v únoru 1292 a následným jednáním, kdy projevil ochotu k ústupkům, poté zamířil do Horních zemí.
• V této době probíhala jednání o Albrechtově aspirantuře na říšský trůn, leč podporu kurfiřtů nezískal – obava z dědičného držení a silného vládce, proto r. 1292 za cenu značných výhod kurfiřtům zvolen králem Adolf Nasavský. Albrecht však opanuje situaci i v Horních Rakousích a znemožňuje novému králi zasáhnout ve prospěch protihabsburské opozice. Vydal Adolfovi i říšské insignie a v prosinci 1292 mu vzdal hold v Hagenau a byl za to odměněn lénem. Smír s Čechami koncem r. 1293 Albrechta zprostil latentního nebezpečí.
• Zpráva o Albrechtově smrti v listopadu 1293 dala podnět k novému povstání zemské šlechty a k válečným akcím v Salcbursku. Albrechta lékaři kvůli akutnímu onemocnění, jež považovali za otravu, zavěsili za nohy, aby z těla odtekl hnis, po této proceduře byl Albrecht prohlášen za mrtvého, důsledkem byla ztráta oka. Povstání, jehož se Vídeň neúčastnila, bylo potlačeno – mír se Salcburskem byl uzavřen 1297.
• Pokusem zmocnit se vlády v Durynsku a v Míšni se Albrecht dostává do konfliktu s králem Adolfem a kurfiřty a je jimi sesazen.
• Boj o římský trůn mezi oběma rivaly vyvrchol r. 1298 bitvou u Gölheimu, kde Adolf Nasavský padl.
• Albrechtovi je nabídnut královský titul, on jej však nepřijímá a dává se za cenu značných volebních slibů ve Frankfurtu kurfiřty zvolit znovu. Korunován je 24. 8. 1298 v Cáchách.
• Na říšském sněmu v listopadu 1298 v Norimberku obnovil Albrecht říšský mír a dal svým synům v léno Rakousy, Štýrskou marku a Kraňsko. Znovu se dostává do střetu s kurfiřty, kteří jsou pobouřeni jeho spojenectvím s francouzským králem Filipem IV. a ústupky vůči francouzským nárokům (např. odstoupení svobodného hrabství Burgundského při zachování nominální nadvlády říše). Bylo uzavřeno manželství syna Rudolfa III. s Blankou Francouzskou, nevlastní sestrou krále Filipa.
• Nezdařil se ani Albrechtův pokus přivtělit k říši Holland, Zeeland a Frísko jako říšská léna a propůjčit je jednomu ze svých synů.
• Roku 1300 uzavřeli porýnští kurfiřti v Niederheimbachu u Bingenu spolek s cílem Albtechta sesadit. Albrecht však chytrou politikou (např. zrušení rýnských cel) získal na svou stranu porýnská města a během dvou let kurfiřty porazil.
• Roku 1302 se Albrecht obrátil znovu na papeže Bonifáce VIII., jenž jej odmítal uznat, roku 1303 mu Albrecht složil přísahu věrnosti a poslušnosti (viz bula „Unam sanctam“ kterou si papež nárokoval vrchní vládu i nad světskými panovníky – moc papežská je chápána jako nadřazená moci císařské) a požadoval uznání a pozvání k císařské korunovaci, než se tak ale mohlo stát, papež Bonifác VIII. r. 1303 umírá.
• Neuspěšná byla také Albrechtova snaha o uherskou korunu. Když se stavové rozhodli pro Ondřeje III., dal mu Albrecht alespoň za manželku dceru Anežku a získal v něm spojence proti Adolfovi Nasavskému. Po brzké smrti Ondřeje III. (s nímž vymírá původní dynastie Arpádovců), podporuje Albrecht v souladu s vůlí Bonifáce VIII. nároky Karla Roberta z Anjou proti nárokům Přemyslovců.
• Podporoval naopak expanzi Václava II., který měl za ženu jeho dceru Gutu, do Polska – r. 1300 Albrecht propůjčil Václavovi veškeré budoucí zisky v léno, stále však bránil přemyslovským snahám o zisk Uher.
• Po zavraždění Václava III. r. 1306 Albrecht vtrhl se synem Rudolfem (III.) do Čech a získal část šlechty pro podporu ustanovení Rudolfa českým králem. Rudolf se oženil s vdovou po Václavu II. Alžbetou Richenzou, leč již r. 1307 umírá. Prosadit 2. syna Fridricha se Albrechtovi nepodařilo – vysiloval ho navíc současně s bojem o Čechy vedený zápas o Durynsko a Míšeň. Během příprav k novému tažení byl však Albrecht zavražděn roku 1308 při přechodu řeky Reuss synovcem Janem (odtud pak přízvisko Parricida), synem bratra Rudolfa II., který se cítil ošizen o svůj dědický podíl.
• Štýrská kronika Albrechta velebí pro jeho zbožnost, velkomyslnost, smířlivost a mravnost. Naopak Kronika Zbraslavská nemá pro Albrechta I. jediného dobrého slova.
• Roku 1286 se Albrecht střetl s Václavem II. o Korutany, na než si Přemyslovci dělali nárok. Od r. 1290 vypuklo soupeření naplno. Albrecht odmítl vydat Václavovi část Rakous, které mělo být věnem Guty, Václav naopak podpořil volbu Adolfa Nasavského, ke sblížení dochází až r. 1296 a Václav naopak v boji o říškou koruny podporuje Albrechta. Albrecht podporuje Přemyslovce v Polsku, střetávají se ale v Uhrách. Albrecht je odražen r. 1304 u Kutné Hory a ještě před Václavovou smrtí je domluven mír. Již současníci vyslovovali podezření o angažovanosti Habsburků na smrti Václava III., nic se však nepodařilo prokázat. Po Rudolfově smrti se většina české šlechty staví na stranu Jindřicha Korutanského, manžela nejstarší dcery Václava II. Anny. Roku 1307 je zastaven další habsburský vpád a s nástupem Lucemburků jsou ambice Habsburků načas limitovány.

Rudolf III., Vévoda rakouský a štýrský, král český a polský

• Nejstarší syn Albrechta I. a Alžběty Goricko – Tyrolské, nar. si r. 1281, zemř. 4. 7. 1307 ve vojenském ležení u Horažďovic při obléhání Bavora ze Strakonic, pohřben v Praze v chrámu sv. Víta.
• Po otcově volbě římským králem dostal Rudolf společně s bratry v léno Rakousko a Štýrsko. Leč bylo jasné, že hlavní slovo bude mít nadále Albrecht. Albrechtovy snahy o spříznění s francouzským královským rodem vedly r. 1300 k Rudolfovu 1. sňatku s Blankou, nevlastní sestrou Filipa IV.
• Rudolf byl v oblasti správní a hospodářské velmi schopný, leč finanční prostředky z jeho zemí odčerpávaly otcovy vysoké potřeby.
• S velkou vervou se Rudolf pustil do boje o českou korunu. Velice brzy po zavraždění Václava III. vtáhl Albrecht se synem do Čech (správce země Jindřich Korutanský, švagr Václava III., před nimi uprchl) a požadoval jeho korunovaci. Nebylo to Rudolfovo 1. tažení v oblasti Čech – již r. 1304 podporoval kampaň svého otce proti Václavu II. Rudolf předchozího roku (1305) ovdověl a byl stále bezdětný, k podpoře svých nároků se oženil s vdovou po Václavu II. Alžbětou Richenzou.
• Se ziskem českého královského titulu musel ale Rudolf rezignovat na vládu v Rakousích, která přešla na bratra Fridricha. V následných bojích s oponenty z řad některé české šlechty však Rudolf, vždy chatrného zdraví, umírá na úplavici. V Čechách se pro něho vžilo, z důvodů jeho prosazování šetrného politiky, která ostře kontrastovala s leskem dvora Václava II., označení „král Kaše“. Leč bylo to opatření nutné vzhledem k astronomickým dluhům Václava II., kterým krátká vláda Václava III. jen dodala.
• Po Rudolfově smrti Habsburkové v Čechách pozice ztrácejí a pole opanuje korutanská strana, posléze strana lucemburská.

Fridrich I. (III.) Sličný, Římský král, vévoda rakouský a štýrský

• Druhý syn Albrechta I. a Alžběty Goricko – Tyrolské, nar. 1289 patrně ve Vídni, zemř. 13. 1. 1330 v Gutensteinu v Dolních Rakousích. Pohřben v klášteře Mauerbach u Vídně, od r. 1789 v chrámu sv.Štěpána ve Vídni.
• Heslo: „Ad huc stat“ – „Dosud stojí“
• Fridrich jako 1. Habsburk pokřtěn babenberským jménem, jako demonstrace návaznosti Habsburků na dědictví Babenberků.
• Poté, co se bratr Rudolf stal r. 1306 českým králem, byly Fridrichovi svěřeny rakouské země.
• Po bratrově smrti Fridrich s otcovou podporou usiluje o nástupnictví v Čechách, to bylo zcela zmařeno smrtí Albrechta I. r. 1308. K tomu se připojilo povstání šlechty a měst v Rakousích, za kterým stáli dolnobavorští vévodové.
• S nástupem Jindřicha VII. Lucemburského Habsburkové upouštějí od svých mocenských plánů v Čechách. Jindřich stvrdil r. 1309 habsburským bratrům Rakousy jako společné léno.
• Fridrich, ač hlava rodu, byl zastiňován agilním bratrem Leopoldem I.
• Roku 1314 se Fridrich oženil s aragonskou infantkou Isabellou (v Rakousích nazývanou Alžbětou), leč pod podmínkou stvrzení Fridrichovy bezpodílové vlády, což bylo v rozporu s rozhodnutím Jindřicha VII.
• Roku 1314 dochází ke zvolení Fridricha v Sachsenhausenu částí kurfiřtů římským králem, leč jiná část zvolila ve Frankfurtu hornobavorského vévodu Ludvíka Wittelsbacha. Fridrich byl korunován říšskými insigniemi arcibiskupem Kolínským, jenž byl oprávněn provést korunovaci, leč stalo se tak v Bonnu, neboť Cáchy stály za Ludvíkem, kterého tu korunoval arcibiskup Mohučský.
• K rozhodnutí došlo vojenskou cestou až r. 1322 v bitvě u Mühldorfu na Innu, kde byl Fridrich poražen a spolu s bratrem Jindřichem zajat. V následujících letech byl Fridrich držen na hradě Trausnitz v Horní Falci (Jindřich se stal rukojmím Ludvíkova hlavního spojence, českého krále Jana), ale Ludvík Bavor se dostává do složité situace, neboť proti němu stojí papež Jan XXII. Fridrich projevil ochotu vzdát se svého královského titulu a tak dochází k dohodě. Nepodařilo se však získat souhlas Leopolda I.
• 5.8. 1325 byla uzavřena v Mnichově tajná smlouva, kdy Ludvík uznal Fridricha za spolukrále, leč již následujícího roku ztrácí Fridrich se smrtí bratra Leopolda svou hlavní oporu a s tím i politický význam.
• Fridrich se netěšil ve své době velké oblibě, a to ani v rámci rodiny. I jeho přízvisko Sličný pochází až se 16. stol.

Leopold I. Slavný, Rakouský a štýrský vévoda

• Třetí syn Albrechta I. a Alžběty Goricko – Tyrolské, nar. 1293 patrně ve Vídni, zemř. 28. 2. 1326 ve Štrasburku. Pohřben v Königsfelden.
• Stejně jako bratr Fridrich dostal Leopold babenberské jméno.
• Leopold byl drobné postavy a jemných rysů, byl ale velice agilní a schopný voják, první zkušenosti sbíral při správě Horních zemí, po smrti otce r. 1308 a matky r. 1313 se stal rozhodující osobností rodu.
• Za svůj hlavní úkol si předsevzal potrestání otcových vrahů, zasazoval se o sblížení s Lucemburky - několikrát se vyznamenal při římském tažení Jindřicha VII.
• Roku 1315 se Leopold oženil s Kateřinou, dcerou savojského hraběte Amadea V., s níž měl dvě dcery, Kateřinu a Agnes.
• Po smrti císaře Jindřicha prosazoval Leopold vehementně volbu svého bratra Fridricha. Byl rozhodující osobností v následných bojích – bojoval především s vojsky švýcarských kantonů, spojenců Ludvíka Bavora, leč r. 1315 utrpěl v bitvě u Morgartenu zdrcující porážku.
• K rozhodující bitvě u Mühldorfu dorazil Leopold se svým vojskem pozdě, když již nemohl bratrovi pomoci.
• Následná Leopoldova aktivita spočívá především ve snahách osvobodit bratry. Jedná také s papežem a francouzským králem o jeho kandidatuře na římský trůn a snaží se pro sebe získat říšský vikariát.
• Těsně po smíření obou vzdorokrálů, proti němuž se stavěl, Leopold náhle umírá, patrně na srdeční chorobu.

 

Albrecht II. Moudrý (též Chromý), Rakouský vévoda

• Čtvrtý syn Albrechta I. a Alžběty Goricko – Tyrolské, nar. koncem r. 1298 na hradě Habichtsburg, zemř. 20. 7. 1358 ve Vídni.
• Heslo: „Et hic virum agit“ – „I ona (dřevěná noha) dovede muže dál“
• Původně určen pro duchovní dráhu a obdržel důkladné vzdělání, v 15 letech zvolen pasovským biskupem, avšak r. 1324 uzavřel sňatek s Janou z Pfirtu.
• Po smrti bratra Leopolda I. r. 1326 spravoval Albrecht 3 roky Horní Rakousy a sbíral tu zkušenosti.
• Často byl v neshodách s bratrem Ottou, který se vůči bratrům domáhal podílu na vládě.
• V lednu 1330 zemřel Fridrich Sličný a Albrecht se spolu s Ottou ujal vlády v Rakousích a ve Štýrsku. Leč už v březnu onemocněl a doživotně zůstal chromý na ruce i nohy a byl odkázán na přenosné křeslo či nosítka (dle lékař. výzkumů šlo o polyartritidu – kloubový revmatismus, nikoli o následek otravy).
• Albrecht neusiloval o říšskou korunu – mohl se tak více soustředit na rodové země, byl prvním Habsburkem, který zde opravdu zdomácněl. Stává se zakladatelem gamingské kartouzy, kde byl i pohřben.
• Roku 1335 získal Albrecht II. vévodství korutanské, kraňské a slovinskou (vendskou) marku.
• Vědomě podporoval splývání zemí, ve kterých vládl.
• Dal podnět k sepsání kroniky costerciáckého opata Jana z Viktringu.
• Po smrti bratra Otty r. 1319 se stává Albrecht II. jediným vládcem, až teď se stává Vídeň opravdu sídelním městem.
• Finanční a hospodářské poměry byly za Albrechtovy vlády výtečné. Právě Albrecht II. razil první zlaté mince. Přitom jeho situace nebyla dobrá – země byla postižena náletem kobylek, zemětřesením a v letech 1348/49 velkou morovou ranou.
• Albrecht se držel mírové a neutrální politiky. Válčil ovšem se švýcarskými kantony – osobně táhl r. 1351 – 55 proti Curychu.
• Albrechtovo manželství zůstávalo dlouho bezdětné, nakonec se r. 1339 narodil syn Rudolf (IV.), po něm i další děti – Fridrich (III.), Albrecht (III.), Leopold (III.) a dcery Kateřina a Markéta.
• Rodovým nařízením z 25. 11. 1355 Albrecht ustanovil, že zemi mají synové spravovat společně a se stejnými právy. Svým synům zanechal ucelenou zemi a plnou pokladnici.

Jindřich Laskavý, Vévoda rakouský a štýrský

• Pátý syn krále Albrechta I. a Alžběty Goricko – Tyrolské, nar. koncem r. 1298 ve Vídni, zemř. 3. 2. 1327 v Brucku na Muru. Pohřben ve Štýrském Hradci, posléze v Königsfelden.
• Jindřich byl dvojčetem Albrechta II.
• Roku 1314 oženěn s Alžbětou z Virneburgu, aby tak zajistil kurfiřtský hlas Alžbětina strýce, kolínského arcibiskupa Heinricha, pro bratra Fridricha.
• V následujících letech se Jindřich účastnil bojů Fridricha o římský trůn – v bitvě u Mühldorfu byl spolu s Fridrichem zajat. Roční věznění králem Janem Lucemburským podlomilo Jindřichovo zdraví, takže Jindřich o několik let později umírá.

Otto Veselý, Vévoda rakouský, štýrský a korutanský

• Nejmladší syn krále Albrechta I. a Alžběty Goricko – Tyrolské, nar. r. 1301 ve Vídni, zemř. 16. 2. 1339 na cestě ze Štýrského Hradce do Vídně. Pohřben nejprve u vídeň. Augustiniánů, posléze převezen do své fundace, cisterciáckého kláštera Neuberg v údolí Mürzu.
• Až do svých 25 let byl ambiciózní Otto určen pro církevní dráhu, dostalo se mu proto pečlivého vzdělání a zůstával stranou vládních záležitostí zastíněn staršími bratry.
• Po smrti Leopolda I. r. 1326 začal Otto, nadále zavilý nepřítel Ludvíka Bavora, energicky dělit rodového dědictví, dokonce neváhal podnítil českého i uherského krále k ozbrojené intervenci.
• Roku 1329 mu byla předána vláda v Horních Rakousích.
• Po smrti Fridricha I. r. 1330 vládl spolu s Albrechtem II. a vzhledem k bratrově tělesné indispozici hrál dominantní roli.
• Haganauským mírem z r. 1330 uznali oba vévodové Ludvíka Bavora, což byl začátek těsnější spolupráce mezi oběma stranami. V tajné smlouvě se Otto s Ludvíkem dohodl na převzetí budoucího dědictví po korutansko – tyrolském vévodovi Jindřichovi, navíc byl Ludvíkem jmenován říšským vikářem. Vztahy s Lucemburky tak byly složité. Otto se přidal k císařově výpravě spolu s Uhry proti českému králi. Roku 1332 byl uzavřen mír. Poté, co však Habsburkové r. 1335 získali Korutany a Kraňsko, zaútočil král Jan na Rakousy. Posléze byl habsburský zisk Korutan a Kraňska posvěcen Janovým souhlasem na základě Enžského míru r. 1336. Tyrolsko získal Janův syn Jan Jindřich ( manželka Markéta Pyskatá), snaha Wittelsbachů o Horní Tyroly byla neúspěšná.
• Otto na svém dvoře podporoval společenský život a literaturu, před r. 1337 založil u sv. Augustina ve Vídni exkluzivní rytířskou společnost, usilující o obnovu tradice rytířů sv. Grálu, s názvem „Societas Templois“, která jako jeden ze svých cílů deklarovala například kruciátu proti pohanským Prusům a Litevcům.
• Z Ottova manželství s Alžbětou Dolnobavorskou (uzavřeno r. 1325) vzešli dva synové Fridrich (1327) a Leopold (1328). Právě jako vyjádření díků za narození syna Fridricha založil Otto klášter Neuberg. Tito synové však otce o mnoho nepřežili.
• Druhé manželství s dcerou českého krále Jana, Annou (uzavřeno r. 1335) netrvalo dlouho – Anna zemřela po třech letech.

Jan zv. Parricida

• Pohrobek po vévodovi Rudolfu II., syn Anežky, dcery Přemysla Otakara II., nar. před lednem 1291, zemř. 13. 12. 1312/13 patrně v Pise.
• Jediný syn vévody Rudolfa II. vyrůstal v rodových državách v Aargau, posléze se spolu s matkou přestěhoval do Prahy, kde zůstal i po její smrti. Po smrti strýce Václava II. a bratrance Václava III. zůstal bez opory, neboť jeho strýc Albrecht upřednostňoval vlastní syny.
• Nejpozději r. 1307 byl Jan spoluvládcem v rodových državách a energicky, leč neúspěšně, usiloval o zisk matčiných vdovských statků kolem Lenzburgu a Badenu, které spravovali Albrechtovi pověřenci.
• Ačkoli jej podporoval i štrasburský biskup Jan I., bylo r. 1308 Janovi dědictví opět odepřeno.
• Poštván švýcarskými pány a vlastními pocity křivdy, pokusil se Jan v květnu 1308 své problémy vyřešit vraždou strýce Albrechta. Tento čin Janovi (ani jeho spolupachatelům Rudolfovi von Wart, Rudolfovi von Balm, Waltru von Eschenbach a Konrádu von Tegerfeld) neprospěl. Ačkoli mnozí byli Albrechtovou smrtí potěšeni, oficiálně s tímto skutkem nemohl nikdo souhlasit.
• 18. 9. 1309 vyhlásil nový římský král Jindřich VII. nad pachateli vraždy svého předchůdce, římského krále Albrechta, říšskou klatbu. Jan se stává psancem a od této doby informace o něm mizí. Jisté je, že na jaře 1312 prosil v Pise Jindřicha VII. o milost – patrně byl uvězněn a zemřel tu.

Excerpováno z:

• Čornej, P. a kol.: Evropa králů a císařů. Významní panovníci a vládnoucí dynastie od 5. století do současnosti. Praha 1997.
• Hamannová, B.: Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Vydání 2. Praha 2001.

Doplňující literatura:

• Kol.: Dějiny Rakouska. Praha 2002.
• Krieger, K. – F.: Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218 – 1291) do Fridricha III. (1415 – 1493). Praha 2003.
• Müller, H. – Krieger, K. – F. – Vollrath, H.: Dějiny Německa. Praha 1995.
• Pohl, W. – Vocelka, K.: Habsburkové. Historie jednoho evropského rodu. Praha 1996.

Litevský velkokníže Gedyminas

Je zajímavé, že počátek 14. století zrodil tolik zajímavých osobností, v případě panovníků vpravdě zakladatelů pozic, z nichž vyrůstá další sláva a období moci jejich států. Jmenujme například našeho Jana Lucemburského, jeho protějšky a protihráče Karla Roberta z Anjou, Ludvíka Velikého, Ladislava Lokietka a Kazimíra Velikého, či francouzského Filipa IV. Sličného. Po jejich bok se dle mého mínění staví i kníže Gedyminas.

Litva vstupuje do historie, resp. do probíhajících bojů o ovládnutí ruských knížectví, ve druhé polovině 13. stol. Toto území bylo dlouho politicky nesjednocené, o období raného středověku mnoho nevíme – něco málo je známo o výpravách Vladimíra I. a Jaroslava Moudrého proti Jatvěgům, které si chtěli podrobit. O expanzi východního Pobaltí se snažili také dánští králové Knut Veliký a Knut IV. Ve století 12. využili naopak litevští náčelníci slabosti Polska a Kyjevské Rusi a podnikali loupežné výpravy na jejich území. Toto vede k postupnému posilování moci jednotlivých náčelníků, k jejich vnitřním střetům a následně ke zcelování celého teritoria pod jedním vládcem. Zde se už projevuje vliv Řádu Panny Marie Němců jakožto silného vnějšího nepřítele vůči němuž je třeba se vymezovat.

Prvním známějším vládcem na Litvě byl Mindaugas (umírá 1263), který ovládal vlastní Litvu a částečně i Žmuď. V letech 1238 – 1240 využil ovládnutí ruských knížectví Tatary a připojil ke svému území tzv. Černou Rus. Aby odvrátil hrozící útok ze strany Řádu slíbil, že přijme křest. Na to konto ho papež Inocenc IV. nechal korunovat králem a na Litvě bylo zřízeno biskupství. Žmuď byla odstoupena Řádu. Vše ale skončilo neúspěchem a Mindaugas se vrací zpět k pohanství. Zatímco na západě se tedy Litva musí bránit útokům Řádu, naopak na východě je otevřen vzhledem k problémům ruských knížat s Tatary prostor pro expanzi. Toto je tedy ve zkratce dědictví, kterého se Gedyminovi dostává.

Gedyminas se objevuje na scéně roku 1315, kdy se zmocnil vlády a vystupuje rozhodně proti nepřátelům Litvy. Hned následujícího roku je odražen nápor jihoruských knížat, poté Gedyminas obrací svou pozornost k obávanému Řádu, který ovládá Žmuď. Dochází ke střetnutí a porážce Německých rytířů na řece Žejmile a v roce 1318 u Mědníků, následkem čehož rytíři Žmuď opouštějí.

Gedyminas se nyní zaměřuje zpět na ruskou oblast. Roku 1321 vítězí pod Bělgorodem, ovládá Žitomiř, Kyjev i Perejeslav, čímž pokládá základy litevské říši. Jejím centrem se stává v roce 1320 založený Vilnius. Důležité je, že na základě podniknuté expanze se do moci Litvy dostávají významné kupecké stezky a země se tak zapojuje do obchodního spojení mezi střední a východní Evropou. Vzestup odráží i Gedyminem přijatá titulatura krále Litevců a mnohých Rusů (Rex Litvinorum et multorum Ruthenorum). Následně bylo nutné zemi upevnit – i k tomu se Gedyminas postavil čelem. Povolává do země cizí řemeslníky, ba nebrání ani křesťanům, ať už ritu pravoslavného či římského – na misie se na Litvu vydávají především františkáni, ač sám pohan (doloženy jsou jeho styky s arcibiskupem rižským Fridrichem z Pernštejna, jeho spojencem proti Řádu, s nímž měl arcibiskup neshody, a papežem Janem XXII.) – stejně jako kdysi Mindaugas deklaruje svou ochotu nechat se pokřtít. Na papežovu výzvu je uzavřen mír mezi Litevci a Řádem.

Leč legáti brzy hlásí, že Gedyminas sice projevuje toleranci vůči křesťanům, avšak s podporou víry u poddaných je to už horší, o jeho vlastní konverzi ani nemluvě. Roku 1324 dochází k novému křižáckému vpádu na Litvu. K posílení svých pozic se Gedyminas spojil s polským králem Vladislavem (sblížil je společný nepřítel) – dochází ke sňatku Vladislavova syna Kazimíra s Gedyminovou dcerou Aldonou, která při křtu přijala jméno Anna. Jinou věcí je, že za Kazimíra III. byly vztahy spíše proměnlivé až chladné…

K dalšímu vpádu Řádu dochází o tři roky později, boje se táhnou až do roku 1337. Řád je podporován ve svém boji proti litevským pohanům říšskými knížaty, roku 1328 se do čela tažení staví sám Jan Lucemburský, leč tato výprava skončila stejně jako další neúspěchem. Odpovědí je Gedyminův útok na území Řádu roku 1330 a jeho značné poplenění.

Roku 1336 je proti Gedyminovi zformována nová kruciáta, již vedou bavorský vévoda Jindřich a braniborský markrabě Ludvík. Leč i tato končí vlivem zásahu krále Kazimíra neúspěchem. K dalšímu tažení dochází o rok později, znovu v čele stojí český král Jan. Jediným jeho úspěchem je založení hradu Bayerburg v litevském pohraničí.

A právě při obléhání tohoto hradu je Gedyminas roku 1341 zraněn a na zranění umírá. V jeho vojsku logicky vypuká panika a je rozprášeno. Leč Gedyminova smrt není koncem litevské říše. Jeho nástupce Javnuta tlaku Řádu odolá a cesta nastoupená Gedyminem vyvrcholí za necelých sto let v osobě Jogaily (Jagiella), který usedne na polský trůn a spolu s bratrancem Vitautasem (Vitoldem) uštědří Řádu zdrcující porážku u Grunwaldu…

Máme – li vše shrnout, Gedyminův význam v litevských dějinách spočívá, samozřejmě krom jeho osobních dispozic, v souhře událostí, jichž on dokázal využít. Střet polského panovníka s Řádem umožnil Gedyminovi expanzi a zároveň mu poskytl spojence v boji s Řádem, spojence, který by za jiných okolností byl pravděpodobně potenciálním soupeřem. Vládce posledního velkého evropského stále ještě nekřesťanského národa tak dokázal udržet útočící Řád, podporovaný většinou křesťanského světa i celou ideou středověkého křesťanství, za hranicemi Litvy a přitom využít sporů Tatary ovládaných ruských knížat k posílení své moci. Dočasným mírem s Řádem, více však aliancí s Kazimírem Velikým Gedyminas potvrdil své postavení a uvolnil si ruce k dalšímu konání. S relativně bezpečnou hranicí s Polskem a Prusy si tak mohl podmanit mnoho rozdrobených ruských knížectví až k hranicím Kyjeva.

Pomineme – li, že už samo ustanovení státu je činem velkého významu, je nutno pohlédnout k okolnostem za jakých se tak stalo. Velikost a v neposlední řadě schopnosti a státnický um Gedyminův ukazuje fakt, že odolal obrovskému, soustředěnému a de facto nepolevujícímu tlaku Řádu, který měl boj proti pohanům za svůj hlavní úkol a v něm byl podporován většinou tehdejšího světa a jeho vládnoucími strukturami a ideologií. Neboť Litevci zůstávali posledním národem v Evropě, který neznal Slovo Páně! Tomuto faktu dle mého názoru neubírá na významu ani skutečnost, že Řád vlastně potřeboval pohany ke své existenci (neboť doba „slavných“ křížových tažení do Svaté země již byla ta tam), tedy rychlé vítězství a christianizace Litvy v podstatě nemohla být v jeho plánu, a pak se nabízí otázka, pokud tuto tezi dovedeme ad absurdum, nakolik byly ony boje vážné… Leč toto už je podle mne čirou spekulací, kterou odmítám – i když pro Řád bylo nepochybně lepší pokud boje trvaly a konečný výsledek nebyl až tak v dohlednu, podsouvali bychom velmistru a jeho rytířům, a ostatně i dalším evropským světským rytířům, stejně jako samotným Litevcům, nepravdivé role pokrytců, kdybychom chtěli tvrdit, že boje, k nimž docházelo, nebyly navážno… I kdybychom připustili, že ze strany Řádu by toto mohlo (podmiňovací způsob bych tu zdůraznil) být do jisté míry opodstatněné, zapomínáme na laické rytíře, kteří se k výpravám Řádu přidávali, a hlavně na Litevce! Pro ně takové chování nemohlo přinést nic výhodného, bránili svou zemi i samu existenci, což se nepochybně obrazilo na dravosti jejich boje. A pochybuji, že by v takovém případě byl jakkoli laxní přístup druhé strany možný…

A již výše zmiňovaní Gedyminovi potomci Jogaila a Vitautas nepochybně navazují a staví na díle svého předka, tedy i zrod polsko – litevské personální unie na přelomu 14. a 15. století (což je záležitost nepochybného dějinného významu) může být opodstatněně brána jako důsledek Gedyminovy činnosti a politiky.

Použitá literatura:

• Drška, V. – Picková, D.: Dějiny středověké Evropy. Praha 2004.
• Hay, D.: Europe in the Fourteenth and Fifteenth centuries. London – New York.
• Ottův slovník naučný (CD – Rom).
• Švec a kol.: Dějiny Pobaltských zemí – NUTNO DOPLNIT!