Opatovická privilegia
Listinou danou 5. října 1307 v polním ležení u Opatovic udělují Římský král Albrecht Habsburský ( z pozice „lenního pána“ království Českého) a jeho syn Fridrich, řečený Sličný, vévoda Rakouský a Štýrský, pán Karniolský a Portus Naonis (z pozice „nástupce a dědice českého trůnu“, 1.) níže zmíněným věnným městům, jmenovitě Hradci, Chrudimy, Mýtu, Poličce a Jaroměři náležejícím Její Milosti královně vdově Alžbětě Richenze (2.) tato privilegia a tyto milosti:
listina je uvedena v plném znění na konci textu1. vymezení právní ochrany:
Měšťané podléhají jurisdikci svého pána, tedy královny vdovy Elišky Rejčky , soudní pravomoci královského podkomořího podléhají jen v případě nejtěžších zločinů, jmenovitě vraždy, zvláště nebezpečného podvodu a loupeží a plenění cizích statků . Osoby do majetku 50 hřiven stříbra, nebo ty jež za sebe mohou postavit rukojmí, nesmějí být protizákonně vězněni a jímáni (v případě soudu ručí svým majetkem za to, že neuprchnou). Královský podkomoří smí předsedat soudu jen v těch městech, v nichž došlo ke spáchání trestného činu - územní příslušnost).
2. vymezení daňové povinnosti koruně:
Měšťané jsou osvobozeni od všech daní a berní koruně s vyjímkou úroků z dědictví (tento úrok byl specifikován některým z předchozích českých panovníků a jeho platnost stále trvá) a v případě vypsaní zvláštních daní pro obvěnění královské dcery, či dcer (zde je přesná specifikace vyměření této daně dle majetku).
3. slib královské ochrany měny, tedy ochrana proti penězokazectví
(i ze strany krále) a dohled nad zachováním ryzosti a váhy měny.
4. vymezení stříbrného mílového práva:
Určení výše finanční náhrady a způsobu vyplacení za stříbro zadržené dle práva do 1 míle od Kutné Hory (za hřivnu 42 grošů). Stanovení nedotknutelnosti po překročení 1 míle a specifikace možnosti cestovat nerušeně se stříbrem v případě držení řádně vydaného a vypsaného glejtu (tzv. výměnky).
5. vymezení ochrany majetkových práv:
Možnost vymáhání dluhů a půjček měšťanů na šlechtě, specifikace způsobu a soudní doby, možnost obstavení, nebo obsazení majetku dlužníka a posloupnost dědictví dluhu v případě bezdětné smrti dlužníka (pokud by dlužník zemřel bez dědiců, přechází jeho dluh na ty, kdo se v dědictví uvázali). Sankce vůči těm, kdo se protiprávně obrací k soudu.
6. privilegium podporující stavební rozvoj měst:
Právo na nerušenou dopravu stavebního materiálu do měst (nikdo nemá činiti překážky).
7. mílové právo:
Týká se řemeslníků a krčem.
8. potvrzení a podepření všech doposud udělených privilegií a milostí
těmto městům od českých knížat a vládců a stvrzení právní ochrany těchto měst. Vydání listiny předcházelo téhož roku neúspěšné obléhání Kutné Hory říšskými svazy pod vedením římského krále Albrechta Habsburského a jeho syna, rakouského vévody Fridricha Sličného, kteří tak chtěli vojensky prosadit Fridrichovo následnictví na českém trůnu po smrti Fridrichova staršího bratra, českého krále Rudolfa Habsburského proti českou šlechtou opětovně zvolenému Jindřichu Korutanskému. Po tomto vojenském neúspěchu se pro blížící se zimní období říšské svazy stahovali zpět do Říše a do Rakous. Účelem udělených privilegií bylo získání podpory paní věnných měst královny vdovy Alžběty Richenzi a zmíněných měst pro habsburské zájmy a svolení užívat zmíněná města pro přezimování části říšského vojska a ponechání těchto posádek v takto vytvořených základnách pro dobu návratu říšských svazů na jaře následujícího roku a následné vojenské prosazování habsburských zájmů. Přijetí těchto privilegií navíc legitimizovalo Fridrichův dědičný nárok na český trůn, daný roku 1307 Znojemskou úmluvou. To podtrhl i fakt, že při jednáních vedených po smrti svého otce, římského krále, přiměl rakouský vévoda Fridrich Jindřicha Korutanského odkoupit dědičné habsburské právo na český trůn (tentýž právní precedens později donutil krále Jana Lucemburského vyrovnat se s Jindřichem Korutanským dlouho poté, co ten již sídlil pevně zpět v Korutanech a Tyrolích a obdobným způsobem byl polskému Kazimírovi vrácen a plně přiznán titul polského krále). Plánované tažení se následujícího roku neuskutečnilo pro smrt hlavního iniciátora, římského krále Albrechta. Jeho syn, vévoda Fridrich, zbaven tak své nejsilnější opory rozumně usedl k jednacímu stolu. Tyto posádky, dosazené při odchodu římského krále do věnných měst byly navíc v době Albrechtovi smrti již ztracené po porážce v polní srážce u Vysokého Mýta, propuštění přeživších zajatých říšských šlechticů bylo podmíněno zaplacením výkupného a postoupením všech opevněných opěrných bodů ve východních Čechách). Tato privilegia byla potvrzena a zachovávána postupně dalšími českými panovníky, tedy Jindřichem Korutanským a Janem Lucemburským.
Poznámky:
- 18. ledna 1307 navzdory všem slibů a v rozporu s právy české šlechty na svobodnou volbu panovníka, udělil na zemském sněmu v Olomouci římský král Albrecht habsburský české země v léno svému synovi Rudolfovi a určil posloupnost nástupnictví jeho bratrů pro případ jeho bezdětné smrti. Zúčastněná česká a moravská šlechta byla nucena tuto posloupnost oficiálně uznat a stvrdit pečetěním. Tato úmluva byla důvodem a záminkou pro rozchod značné části české šlechty a její otevřený boj s králem Rudolfem, jenž sám pak zemřel 4. července 1307 na úplavici v polním ležení u Horažďovic. Znojemskou úmluvu nepovažovala většina české a moravské šlechty za závaznou, neb se jednalo o hrubé porušení jejích práv i slibů daných jak osobou jimi nově zvoleného českého krále Rudolfa, tak i osobou římského krále Albrechta. I toho si byl vévoda Fridrich Sličný vědom, když roku 1308 vedl smírná jednání s českým králem Jindřichem Korutanským a českou šlechtou, proto si krom jiných (generální pardon všem spojencům Habsburského domu v Čechách, zástava Moravy jako válečných reparací a podmínka vyplacení 50 000 hřiven za navrácení Moravy a zřeknutí se všech nároků na český trůn jménem celého habsburského rodu), vynutil i potvrzení nedotknutelnosti a zachování všech práv náležejících Její Milosti královně vdově Alžbětě Richenze a její dceři české princezně Anežce (dceři Václava II.), i potvrzení výsad a privilegií jejích měst, jež jí tu měly po návratu být oporou. Královna sama pak potvrdila opět všechna privilegia a milosti svým městům při svém návratu z Rakous roku 1308 s dodatkem, že je proti jejich vůli nikomu nezastaví, ani neprodá.
- královna Eliška Rejčka, pravím jménem Alžběta Richenza, byla tou dobou již dvojnásobnou vdovou, jejím prvním chotěm byl český a polský král Václav II., zemřelý roku 1305, s nímž měla dceru Anežku, později provdanou za javorského vévodu Jindřicha. Jejím druhým chotěm byl pak český král Rudolf Habsburský, syn římského krále Albrechta a bratr rakouského vévody Fridricha Sličného, zvolený králem roku 1306 a zemřelý roku 1307. Ač se v této době česká šlechta přiklonila zpět k uprchlému králi Jindřichu Korutanskému, jež byl řádně zvolen a krátce panoval po boku své choti, královny Anny Přemyslovny, byla Eliška Rejčka jedinou skutečně korunovanou a pomazanou královnou českou a polskou. Její titul nyní zněl Její milost královna vdova, někdy královna česká a polská, paní věnných měst. Tato žena pak v této neklidné době občanských válek hledala pomoc a ochranu pro sebe a pro svou dceru u svých příbuzných – Habsburků, poté, co ji nenašla u vlastní šlechty, jež jí jako české královně přísahala věrnost a ochranu. Téhož roku, tedy po smrti svého chotě Rudolfa, přijímá ochranu římského krále a po poskytnutí svých měst, jako základny pro přezimování části říšských vojsk odchází ze země do Rakous.
Jedná se o privilegia udělená roku 1307 římským králem Albrechtem Habsburským a jeho synem rakouským vévodou Fridrichem Sličným měšťanům věnných měst, náležejících královně vdově Elišce Rejčce, jmenovitě měst Hradce, Chrudimy, Poličce, Mýta a Jaroměře.
Vybraný právní text pochází ze Sbírky pramenů práva městského království českého – Codex juris municipalis regni Bohemiae, konkrétně z knihy Privilegia královských měst venkovských z let 1225 až 1419, vydaných Jaromírem Čelakovským v Praze 1895.
Plné znění listiny
5. října 1307 v táboře u Opatovic
My Albrecht boží milostí Římský král vždycky rozmnožitel říše a my Frydrych boží milostí vojvoda Rakúský a Štýrský, pán Karniolský a Portus Naonis, známo činíme všem tyto listy vidúciem, že z pravého rozmyšlení našeho žádost majíce všecky i každé věci jednati a je s pilností velikú naplniti, kteréž každému z těchto měst Hradce, Jaromíře, Chrudimě, a Mýtha a Poličky poznali sme býti příslušné a k jich póžitkuom prospěšné, přijemše je v naší milost, obranu i lásku, najprve chcme i slibujem, že nižádného měštěnína řečených měst, kterýž rukojmie mieti muož nebo jisté obývání, držení zboží, kteréž jmění stačí do padesáti hřiven stříbra, proti zpuosobu práva nebudeme věziti neb jímati kterakkoli. Item, chcme, aby podkomoří náš nikděž v žádném městě při přech, kteréž súzeny bývají, při tom súdu neseděl, kromě v tom městě, v kterémž viny jsú zniklé, jakož v listech zvláště plněji psány jsú. Item, jestliže podkomoří náš súdciem a řečených měst měšťanóm rozkázal by, aby viny kteréžhokoli účinku v městě vzniklé nesúdili a z těch vin aby žádnému nečinili spravedlnosti doplna, ovšem chcme, aby oni, súdce a přísežní, předpověděné pře nebo viny súdili a činili o nich naplněnie vedle zpuosobu práv města prvnější časy dokázaného, kromě tří pří nebo vin, totižto falše, násilné nebo podávení a výboje nebo kvaltu svévolného, ježto heymsuchung obecně slove, kteréžto tři viny nebo pře již pověděné chcme, aby skrze našeho podkomořího súzeny byly. Také řečeným měšťanuóm chtěli sme takovú milost učiniti, aby nižádného sbierání neb berně nám dávati a platiti dlužni nebyli, než toliko úrok s dědictvie, kteráž skrze krále mají odměřená, bez pohoršení toho také, kterýž by koli král dceru nebo dcery své k manželskému stavu vydával, tehda chcme, aby lidé měšťan ve vsech sedící sbierku nebo berni vydali, kterakúž lidé panští a zeman dávati a platiti budú, totižto s lánu věrdunk, čtyři groše peněz počítajíce za věrdunk; item řemeslník mechanicus loth; item s každého mlýna celého věrdunk; item s malého mlýna loth, jeho k větší pomoci nikoli netisknúce. Item chcme i slibujem aby nynější mince nebo ráz tak na grošiech jako na peněziech v svej moci byla věčně zachována. Item, chcme, ktožkoli vezú stříbro od Hory Kuthny, když by v jednej míli jemu stříbro skrze havéře sic nebo úředníky mince pobráno bylo, tehda aby za každú hřivnu jemu vzatú čtyřidceti a dva groše peněz navráceno bylo témuž v témž cíli, v němž jemu stříbro předpovězené vzato jest s duovodem. Pakli by týž veza střiebro dále jednej míle od řečenej Hory Kuthny projel, tehdá žádný jemu nemá bráti střiebra ani jemu v ničem překážeti. Item, chcme, aby měšťané, kupci a hosté v království České vchodíce nebo vychodíce svobodně a bezpečně střiebro vésti mohli i nésti s výměnkú k tomu vydanú a vypsanú, jestliže by řečeným měšťanóm, kupcuom nebo hostem z jiných zemí neb měst u města Hory Kuthny jdúciem stříbro jich skrzě předpověděné havéře neb úředníky mince pobráno bylo, když by tíž měšťané, kupci nebo hosté s svědomiem ctných mužuov prokázati mohli a dovésti, že střiebro jim vzaté z jiných zemí neb měst, s sebú sú přivezli neb přinesli, tehda jim to havéři neb úředníci mince dlužni budú navrátiti bez všeliké nesnáze. Při tom také řečeným měšťanuom taková milost od nás jest učiněna, aby šlechtice a zemany zemské pro dluhy těm měšťanuom nezaplacené skrze komorníka nebo posla úředničího, vezmúce sobě komorníka jeho miesta držícieho, posla řádu rytieřského, k súdu země pohoniti měli, i také mohli pod počtem desieti hřiven střiebra každá létha na suché dni tak, aby celé dni a do splnění pověděných suchých dní od jitra až do večera řečení šlechtici a zemané vedle zpuosobu póhonu svrchupsaného mohli póhoněni býti. A na kterýchžkoli páních a zemanech řečení měšťané právo své obdrželi by pro své dluhy a toho by došli, tehda zboží mohovitá těch pánuov obstavovati slušně a svobodně moci budú i obsaditi, aby jim jich dluhové byli zaplaceni. Jestli také že by některý z pověděných pánuov a zeman bez dědicuov umřel, dluhuov věřiteluom svým nezaplativ, tehda ten nebo ti, ktož by se v dědictví jeho uvázali, dluhy řečeným věřiteluom plniti dlužni budú. Také jestliže by kto podkomořího našeho prosil, aby jemu nepřítele jeho pohnal pro jeho pře a aby jemu učinil spravedlnost od něho, jestliže tomu pohoniecemu nebylo jest prve právo odepřieno od jeho súdce a přísežných, tehda chcme, aby ten měštěnín, jenž pohoní, právo své potratil. Item, chcme, aby kámen vápenný a jiné kamení potřebné k domuom v městě k stavení, a piesek, hlína, kteréž potřebné jsú, k městuom vezeny byly bez překážky všelijakej. Item, chcme, aby od každého řečených měst blíže jednej míle ani řemeslník ani žádná krčma nebyla jmiena. K tomu také všichni zápisové, svobody, milosti i všechna práva v těch zápisiech položená a napsaná, kteráž řečených měst měšťané od najjasnějších kniežat někdy Českých králuov, předkuov našich, mají a mieti poznáni jsú, pevné a vděčné majcie, chcme, aby zachováni byly bez porušení všelikého etc. Toho všeho na svědectví tento zápis popsati sme kázali a pečetí našich ohradú utvrditi.
Dán v staních u Opatovic měsiece října létha božího tisícieho třístého sedmého, království našeho Římského létha desátého.
Český překlad z XV. století v nejstarší knize m. Chrudimy z r. 1439 na 1.P. 27 b), chované v tamějším knihovním úřadě, s přípisy po straně: „Toliko přepis máme, ale majestát jest v Hradci.“ a uprostřed listu „Ostatních několiko kusuov přináleží měšťanuom města Hradce etc.“