Krakowský biskup Jan Muskata - polské kampaně posledních Přemyslovců

UNIČOVSKÁ EPIZODA VE VELMOCENSKÉ POLITICE VÁCLAVA II.

PERIPETIE BISKUPA JANA MUSKATY

 

Předmětem tohoto pojednání je jedna konkrétní událost, která zasáhla do dosud spíše poklidného života uničovských občanů na podzim roku 1309, a jejímž hlavním hrdinou byl krakowský biskup Jan Muskata, někdejší stoupenec českých králů Václava II. a Václava III. v Polsku. Do nedávné doby byla tato událost českým historikům navíc nepříliš známá.

Než se ovšem dostaneme k Uničovu, Janu Muskatovi a jeho dobrodružnému zážitku z podzimu roku 1309, je třeba pro kontext začít poněkud ze široka a nastínit širší okolnosti, která vlastně onu „uničovskou epizodu“ ovlivnily a předznamenaly. Musíme se tak vrátit do času, který historik Josef Žemlička poeticky nazval Stoletím posledních Přemyslovců, konkrétně tedy do závěru vlády Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava II.

Příběh vzestupu a tragického pádu „krále železného a zlatého“ není jistě potřeba blížeji připomínat. Pro nás je důležité zmínit Přemyslovo zahraničněpolitické úsilí, kdy se mu podařilo pod svou vládou spojit nejen dědičné přemyslovské země, České království a moravské markrabství, ale odvážnou politikou i země rakouské, Korutany, Kraňsko, Štýrsko a Vindickou marku. Díky tomu se moc českého panovníka rozšířila až k Jadranu. V tomto okamžiku není podstatná otázka legality tohoto Přemyslova vzestupu, jak ji obsáhle řeší dějepisectví domácí i zahraniční. Shrňme jen, že smrtí Přemysla Otakara II. na Moravském poli u Suchých Krut se jeho státnické dílo rozpadlo. Přemyslův dědic Václav byl roku 1278 nezletilý (narodil se 27. září 1271), v Čechách tedy nastalo bezvládí. Panovnickou autoritu zastupovala Přemyslova manželka Kunhuta Uherská, jako zemský správce působil v Čechách Ota V. Braniborský, Moravu načas spravoval dokonce Přemyslův soupeř Rudolf I. Habsburský za pomoci blízkého Přemyslova spolupracovníka olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka. Právě vévoda Ota se stal poručníkem malého Václava, který díky tomu pobýval několik let na jeho berlínském dvoře (hrad Špandava). Toto období, pro které se ustálil výmluvný termín „zlá léta po smrti Přemysla Otakara“ je dle posledních výzkumů patrně příliš démonizován. Pro české země to nezpochyby nebylo lehké období, jak ukazují soudobé kronikářské záznamy, stejně tak se lze snadno vžít do pocitů malého chlapce, jehož smrt otce připravila o řadu dětských jistot. Je však dobré poukázat na druhou stranu na fakt celoživotních více než dobrých vztahů českého krále Václava s braniborským vévodou, který Václava dokonce pasoval na rytíře a po celý život patřil k jeho blízkým stoupencům. I to naznačuje, že je potřeba úvahy o údajném Václavově trýznění a špandavských traumatech odeslat nejspíše do říše historických mýtů a legend. Dědic českého království se nakonec vrací domů na nátlak české a moravské šlechty a coby dvanáctiletý se ujímá vlády.

Ponechme opět stranou peripetie upevnění Václavovy panovnické moci, okořeněné romantickým životním příběhem mocného Vítkovce Záviše z Falkenštejna. Pro nás je podstatné, jakým způsobem se mladý král postavil k otcovu zahraničně-politickému odkazu. Tomuto tématu se nedávno detailně věnoval opavský historik Robert Antonín ve své knize o zahraniční politice Václava II. v letech 1283-1300. Starší dějepisectví pracovalo ve svých úvahách s představou nesmiřitelného soupeření mezi Habsburky a Přemyslovci, které Václav II. zdědil po otci Přemyslu Otakarovi II., a s ideou zásadního vlivu vlivného Záviše z Falkenštejna, který nezkušeného a poddajného Václava tlačil do střetu s Rudolfem Habsburským ve snaze získat znovu otcovo rakouské dědictví. Robert Antonín pečlivým rozborem pramenů tento scénář odmítl a ukazuje naopak dobré vztahy mezi Václavem II. a Rudolfem Habsburským, který byl ostatně Václavovým tchánem. Ve skutečnosti se král Václav v letech 1283-1290 soustředil především na vnitřní konsolidaci svého království, v čemž mu byl římský král Rudolf dokonce významně nápomocen. Mezi lety 1289-1291 tak se tak český král vrací mezi elitu Svaté říše římské a znovu dostává od Rudolfa I. čestný titul číšníka (tj. hodnostáře, který měl symbolicky při významných příležitostech obsluhovat římského krále). Situace se ostře mění až po smrti tchána Rudolfa I., po němž se hlavou habsburského rodu stal jeho syn Albrecht. S ním už očividně Václava II. nepojily tak úzké osobní vztahy jako s jeho otcem, což se promítlo i do roviny zahraničně-politických vztahů. Ve volbě římského krále roku 1292 český král Václav nejprve oproti očekávání podpořil Habsburkova soupeře hraběte Adolfa Nasavského, neváhal ovšem ani vypustit fámu o vlastní kandidatuře. To vše mělo za cíl zesílit nátlak na Albrechta Habsburského, který byl Václavovi stále dlužen věno manželky Guty. Taktika ti byla ve svých důsledcích úspěšná, jak dokazuje i Václavova podpora Albrechta poté, co ten roku 1298 v boji nad Adolfem Nasavským zvítězil.

Právě začátek 90. let 13. představuje zahájení Václavova tažení za polskou korunou. Předznamenáno to bylo v první řadě úmrtím několika významných okolních panovníků mezi lety 1288-1291, a sice Piastovců Leška Černého coby vládce Krakovska a Jindřicha IV. jakožto vládce Vratislavska, poté uherského krále Ladislava IV. a ostatně i samotného Rudolfa Habsburského, který ovšem Václavův směr expanze polským směrem významně podporoval. Připočteme-li podmíněné soustředění se Rudolfova nástupce Albrechta na boj o římský trůn, čímž byl vázán téměř do sklonku století, je zřejmé, že Václav II. se svou cílevědomou politikou šikovně vyšvihl na post klíčového mocenského hráče ve střední Evropě.

V rozdrobeném Polsku se přitom kromě Václava II. snažili prosadit vratislavský kníže Jindřich Hlohovský, Přemysl Velkopolský a Vladislav Lokýtek. Z těchto tří byl dosud nejúspěšnější Přemysl, protože v jeho rukou se nacházelo významné město polských králů Hnězdno. Od roku 1291 Přemysl vyjednával s římskou kurií o možnosti své korunovace polským králem. Navzdory tomu se Václav II. střetl nejprve s Vladislavem Lokýtkem, který kontroloval klíčový region Sandoměřska. Přemyslovské vojsko se sešlo v srpnu 1292 ve vojenském táboře poblíž Opolí, kde Václav II. přijal lenní hold opolských knížat. Samotné tažení netrvalo dlouho. Sandoměř záhy padla a Lokýtek byl donucen uprchnout a posléze byl dokonce zajat. Po dalších jednáních se Václavův konkurent zřekl svých nároků na Krakovsko a Sandoměřsko a složil králi Václavovi slib věrnosti. Významnou posilu přemyslovských záměrů představovala malopolská církev, především krakovské biskupství a jeho hlava Jan Muskata, někdejší vratislavský rodák. Nezaostával ovšem ani Přemysl Velkopolský. Tomu potvrdil papež Bonifác VIII. roku 1295 královský titul a Přemysl byl téhož roku v Hnězdně slavnostně korunován. Už o rok později byl však novopečený polský král zavražděn a nebezpečí pro Václava II. tedy pominulo. Václav byl v tu dobu vázán politikou v říši a šancese mezitím chopili Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek. Z této dvojice získal vůdčí roli Lokýtek. Lokýtkovi se však nepodařilo získat na svou stranu Muskatu a tak nakonec musel vstoupit v další jednání s Václavem II., s nímž směnil své nároky na Malopolsko za finanční obnos pěti tisíc hřiven stříbra.  Klíčovou událost pak představovala legace představitelů velkopolské šlechty i duchovenstva, jež si Lokýtek svou dosavadní politkou znepřátelil, do Prahy, kde vyzvali Václava II. aby přijal vládu nad Polskem. Za pomoci většiny velkopolské nobility a Řádu německých rytířů se podařilo získat podstatnou část Lokýtkových území. Na podzim roku 1300 došlo v Hnězdně k nové královské korunovaci – Václav II. tak nyní pro svůj rod získal dvě královské koruny, českou a polskou.

O rok později pro svého syna Václava III. získal i korunu uherskou. Tento nebývalý vzestup přemyslovské dynastie, který zásadním způsobem narušil rovnováhu ve střední Evropě, a to ještě významněji než o necelé půlstoletí dříve vytvoření říše Přemysla Otakara II., vedl ve svých důsledních ke zformování široké protičeské koalice, jež zahrnovala římského krále Albrechta Habsburského, protikrále Václava III. Karla Roberta z Anjou a ostatně i soupeře obou Přemyslovců v Polsku, krakowského vévodu Vladislava Lokýtka. Na podzim 1304 vtrhla nepřátelská vojska do Čech a oblehla Kutnou Horu. Albrechtovi se nepodařilo Václava strhnout k rozhodující bitvě a po neúspěšném dobývání se dalo jeho vojsko s blížící se zimou na ústup. Toto vítězství nedokázal Václav zužitkovat protože v létě roku 1305 zemřel. Smrt jeho jediného dědice Václava III. zdánlivě ukončila přemyslovské panování v Polsku, kde se uvolnil prostor pro Vladislava Lokýtka. Nicméně ve skutečnosti nepřišlo úsilí krále Václava II. přes tragický konec jeho rodu úplně nazmar. Lucemburkové, kteří nastoupili na trůn přemyslovských králů roku 1310, dokázali na základě nároků zděděných po Přemyslovcích získat na polských piastovských vládcích Slezsko, jehož podstatná část zůstala součástí zemí Koruny české až do doby Marie Terezie. Samotný titul polského krále užíval Jan Lucemburský až do roku 1335 kdy jej podstoupil synu Vladislava Lokýtka Kazimíru Velikému za bohaté odstupné. Vůbec celá zahraniční politika Jana Lucemburského i jeho syna Karla IV. vykazuje celou řadu rysů shodných se zahraničně-politickým směřováním české diplomacie za Václava II.

Obraťme se nyní k Janu Muskatovi. Víme o něm, že na na krakovský biskupský stolec pročesky orientovaný Jan Muskata dosedl roku 1294 a stal se důležitým představitelem přemyslovské politiky v Polsku. O Muskatově významu pro českého krále Václava II. svědčí skutečnost, že byl roku 1301 v doprovodu mladého Václava III. při cestě do Uher. Václav zde byl v srpnu 1301 korunován svatoštěpánskou korunou a Muskata se měl stát vícekancléřem a hlavním správcem Václavovy kanceláře. Zdá se, že vícekancléřem se tento protřelý diplomat nestal, protože roku 1302 je ve funkci doložen Štěpán, probošt ze Stoličného Bělehradu. Během své uherské vlády byl Václav III. nucen své příznivce motivovat cennými dary. Jan Muskata tak obdržel od mladého panovníka hrad Plaveč v Šariši. Roku 1302 se vyostřil papežův nesouhlas s přemyslovskou vládou v Uhrách a Jan Muskata, kterého uherští magnáti a duchovní neměli příliš v lásce, byl papežem předvolán do Říma ke slyšení, se ve strachu z hrozící ztráty biskupského úřadu raději vrátil do Krakova. V říjnu 1305 Václav rezignoval na uherskou korunu a zřejmě i v tuto dobu také zrušil své zasnoubení s Alžbětou Arpádovnou a uzavřel sňatek s Violou, dcerou těšínského vévody. Zdá se, že zprostředkovatelem sňatku mohl být Jan Muskata, na kterého v tu dobu dotíral Vladislav Lokýtek. V lednu 1306 se podařilo německým rytířům Toruni dojednat devítiměsíční příměří, které však Lokýtek po obdržení posil z Uher nedodržel a pokoušel se o dobytí Krakova, ve kterém byla česká vojenská posádka a zdá se, že Muskata udržel město až do doby po zavraždění Václava III. Jeho pád přišel ovšem až roku 1308, kdy byl na základě kanonického řízení, podnícenému Lokýtkovým stoupencem Jakubem Świnkou coby arcibiskupem hnězdenským, sesazen z úřadu krakowského biskupa. Nebyl to první střet obou vrcholných představitelů polské církve, neboť kanonické soudní řízení proti svému konkurentovi Świnka vyvolal už roku 1304, když Muskatu obvinil z pohrdání pravomocí arcibiskupa, neposlušnosti a dokonce i dalších zločinů, včetně vraždy. Tenkrát se však do procesu vložil Václav II., který dosáhl Muskatova osvobození. Ačkoliv se Jan Muskata odvolal po odsouzení Świnkou k papeži a ten rozsudek prostřednictvím svého legáta v létě roku 1310 zrušil, Jan Muskata se do diecéze navrátil až po dlouhých sedmi letech roku 1317.

Tyto peripetie jsou také příčinou toho, proč se životní osudy krakovského biskupa Jana Muskaty protnuly v dějinami Uničova. V listopadu roku 1309 se totiž v uherském Prešpurku (neboli dnešní Bratislavě) mělo konat rozhodčí slyšení Jana Muskaty na straně jedné a Vladislava Lokýtka a Jakuba Świnky na straně druhé před papežským vyslancem. Muskata však k jednání, které mělo rozhodnout o jeho budoucnosti, nakonec nedorazil. Na své cestě přes Moravu byl totiž dne 21. října roku 1309 i se svým početným doprovodem přepaden jakýmsi rytířem Tomášem, synem Gerlacha z Osoblahy, posíleným o čeleď Štěpána z Úsova. Ačkoliv se biskupovi podařilo utéct do Nového města, jak nazývají středověké prameny právě Uničov, dorazil sem zraněn (z těla mu měly trčet dva šípy) a tato jeho zranění si vyžádala dvoutýdenní léčbu u místního faráře. Jedna ze svědeckých výpovědí udává, že biskup prchal před střelci z kuší zhruba dvě míle (tj. cca 20 km) po veřejné cestě a byl spatřen celou řadou svědků z řad uničovských obyvatel a dokonce městské rady. Po svém uzdravení se Jan Muskata pokusil v cestě pokračovat, byl však znovu napaden a musel se opět obrátit na uničovský azyl. Nakonec se mu podařilo Uničov opustit za pomoci tamních minoritů, kteří jej doslova propašovali v převleku za ženu a v doporovodu ctihodné matróny, jak pramen uvádí, v cestovním voze do Olomouce. Odtud už krakovský biskup pokračoval v poklidu do Prešpurku a řešil svou při, obohacenou adrenalinovým zážitkem u moravského Uničova, kdy přišel o celý svůj majetek, čítající cca 18 koní, 100 hřiven stříbra, nekolik drahých oděvů a další věci, a kdy byla řada jeho služebníků zraněna a zajata.

O celé kauze, která nebyla donedávna českým historikům známá, nás dodnes naštěstí informuje několik dochovaných soudních protokolů, přinášejících výpovědi celé řady svědků z biskupova doprovodu. Z nich je poměrně zřejmé, že se u Uničova nejednalo o prostý loupežný přepad, který asi nebyl v pohnutých časech po vymření Přemyslovců a za slabé vlády Jindřicha Korutanského nic neobvyklým. Můžeme sice uvažovat, že autorům přepadu mohlo jít o výkupné za významného hodnostáře, na druhou stranu uvažme, že Muskata již nominálně nebyl hlavou krakovské diecéze. Proto je dosti lákavá myšlenka, že se jednalo o přepadění s vyšším cílem, a to takříkajíc na objednávku, za učelem znemožnit Muskatovi slyšení před papežským rozhodčím. Této interpretaci nahrává také fakt, že zajatý Muskatův doprovod byl propuštěn, a to včetně majetku, hned poté, co únosci zjistili, že se jim nepodařilo lapit biskupa.  

K přepadění došlo na území Štěpána z Úsova, poblíž místa, které historik Libor Jan identifikoval jako dnešní obec Libina mezi Uničovem a Šumperkem. Ta se ovšem ve středověku dělila na obce dvě – Libinu Moravskou ve směru na Uničov a Libinu Německou ve směru na Šumperk. Tak je k roku 1344 vzpomínána ve výčtu majetků úsovského panství. Z toho lze soudit, že Jan Muskata, který do Prešpurka vyjížděl ze slezské Vratislavi, nevolil obvyklejší cestu přes Zábřeh a Mohelnici, která se ostatně hlavním tahem dodnes, ale klikatější cestu před Kladsko a Kladskou Bystřici přes Uničov a Šumperk dále na Olomouc. Dnes se můžeme jen domýšlet, co tímto Jan Muskata zamýšlel. Zda byla zvolená cesta pohodlnější nebo zda se obával užít obvyklé trasy kvůli možným bezpečnostním komplikacím.

Ač se tedy dochovala soudní akta o celém případu, činí nám dnes problém identifikovat nositele přepadu a tak se dozvědět více o jejich motivaci. Prameny totiž neznají udávaného rytíře Tomáše, pouze jeho otce Gerlacha z Osoblahy, o němž víme, že působil ve službách olomouckého biskupa Dětřicha z Hradce na sklonku 13. století. Stejně tak o úsovském panství prameny konce 13. a začátku 14. století mlčí. Víme, že Úsov vznikl patrně jako královský hrad, který sloužil jako rezidence v přilehlém loveckém revíru. Do roku 1268 byl v držení rodu ze Švábenic, jejichž příslušník Idík hrad patrně z královského příkazu vystavěl a doživotně tu sloužil jako purkrabí. Poté však Úsov přechází do přímé držby krále (nepochybně roku 1315) a vynořuje se nám až v průběhu první poloviny 14. století jako objekt zástavní politiky Jana Lucemburského, kdy je jmenován jako jeden z hradů, které vykoupil ze zástavy Karel IV. po svém návratu do vlasti. Nelze tedy identifikovat onoho Štěpána z Úsova, jehož družina se na Muskatově přepadení podílela. Libor Jan ovšem upozornil na skutečnost, že přízvisko, které prameny u Štěpánova jména zmiňují, připonímají skomolené jméno Wüstehube, což bylo přízvisko rodu, který se na moravsko-slezském pomezí v té době významně angažoval. Jindřich z Wüstehube byl význačným straníkem Václava II., který mu významně pomohl při ovládnutí Malopolska a poté zde působil jako purkrabí hradu Skála. Ve 20. a 30. letech se Jindřich z Wüstehube objevuje na Opavsku i se svým bratrem Janem, kde drží hrad Kolštejn. Oba bratři se tu dopouštěli řady násilných činů. Libor Jan, který uvažuje o Štěpánovi z Úsova jako o Jindřichově synovi, nabízí možnost, že Wüstehubové získali Úsov právě v závěru vlády Václava II. jako odměnu za své služby v Polsku.

Vynořuje se tak před námi otázka, zda skutečně není možné, že Wüstehubové, mající kořeny a zájmy v Polsku, po smrti Václava III. nevstoupili do tichého jednání v Vladislavem Lokýtkem a nejednali tedy v říjnu roku 1309 na jeho popud. Pak by totiž ona uničovská epizoda v pestrém životě krakowského biskupa Jana Muskaty byla nejen pozdním dozvukem velmocenské politiky předposledního Přemyslovce Václava II., ale byla by i velmi lákavou indicií o dosahu vlivu Vladislava Lokýtka a tedy i možnosti jeho podílu na zavraždění syna jeho konkurenta Václava II. v horkém létě roku 1306 v budově olomouckého děkanství.  

 

Použitá literatura:

Bláhová, Marie – Hlaváček, Ivan (ed.): Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska v projektu velké říše Přemysla Otakara II.). Praha 1998. 

Antonín, Robert: Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283-1300. Brno 2009.

Dvořáčková-Malá, Dana: Braniboři v Čechách a zajetí Václava II. (Česko-braniborské vztahy ve 13. století), in: Korunní země v dějinách českého státu II. Společné a rozdílné. Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.-16. století. Praha 2005, s. 129-158.

Jan, Libor – Kacetl, Jiří a kol.: Pocta králi. K 730. výročí smrti českého krále, rakouského vévody a moravského markraběte Přemysla Otakara II. Brno – Znojmo 2010.   

Jan, Libor: Přepadení krakovského biskupa Jana Muskaty na Moravě roku 1309, in: Zaměřeno na středověk. Zdeňkovi Měřínskému k 60. narozeninám. Praha 2009, s. 586-592. 

Jan, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno 2006.

Maráz, Karel: Václav III. (1289-1306). Poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice 2007.

Šusta, Josef: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300-1308. Praha 2001.

Žemlička, Josef: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha 2005.

Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Praha 1998.