Emfyteuze

Emfyteuze, (také kolonizace) je v našich dějinách významnou událostí, její dopady lze lehce vysledovat až do současnosti. Protože se toto téma  týká hlavně života na venkově je třeba ho vnímat při poznávání historie jako určitou protiváhu dvorského života.

Musíme si také uvědomit, že na počátku 14.stol žilo na venkově asi 80 – 90 % obyvatelstva. Odhady hovoří asi o 1,5 milionu obyvatel českých zemí na konci 13.stol., a asi o 2 milionech kolem roku 1400. Poměrně vysoký nárůst je možné zčásti přičíst tomu, že hlavní vlny morových epidemií se našemu území z největší části vyhnuly. Stoupající počet obyvatel a tím i zvyšování  hustoty zalidnění byl jednou z příčin poslední velké vlny kolonizace,  kterou u nás můžeme časově zařadit asi od pol. 13. stol. do konce 14. stol., kdy doznívá v některých aspektech až do husitských válek. Můžeme tedy hovořit o období vrcholného středověku v našich zemích.

Samotná emfyteuze  je velice složitým procesem ( v úzkém slova smyslu se jedná o právní termín), který se průběžně zdokonaloval a přinesl s  sebou nejen změnu právního postavení obyvatel venkova, ale i změnu vlastnických a majetkových vztahů, tradičních sociálních vztahů a sociální struktury obyvatelstva.

Projevila se v zemědělství, hospodářství, výrobních oblastech a dokonce i v architektuře a tehdejší ekologii. Tyto tendence byly ve své době natolik silné, že postupně pronikly z takzvaného starého sídelního území až do podhůří pohraničních hor. Trvalé osídlení se rozšířilo až k hranici 540 m. n. m. Byla tak vytvořena skutečná sídlištní síť a struktura na celém území, které panovník fakticky ovládal.

Zjednodušeně lze emfyteuzí nazvat proces, kdy je kolonizováno předem vymezené území dohodnutým počtem osad, tím způsobem, že dosud zemědělsky nevyužívaná půda, zpravidla zalesněná, je rozdělena mezi nové osadníky. Ti  za to platili poplatek, tzv. podací. Tím jim vznikají další práva a povinnosti.

Na následujících řádcích se pokusím jednotlivé etapy projít podrobněji. Půdu vyměřuje lokátor pověřený pozemkovým vlastníkem. Sám lokátor, nemusel pocházet ze šlechtických vrstev, ale k jeho práci bylo poměrně vysoké jmění zapotřebí. Lze se setkat s případy, kdy jeden lokátor vyměřoval několik vsí, (např. Tobiáš z Bechyně nechal lounskými měšťany vysadil po roce 1290 na území Pražského biskupství 2 vesnice, Oboru a Veltěží), nebo se naopak dva nebo tři lokátoři spojili  k vysazení jedné osady. Lokátor  majiteli zodpovídal za úplné splnění smlouvy. K jeho povinnostem patří v dohodnuté době nejen půdu vyměřit a rozdělit, ale také sehnat a na místě usadit potřebný počet nových osadníků. K tomu často musel poskytnout osadníkům do začátku hotové peníze nebo osivo, dobytek i nářadí, hlavně v přechodném období, kdy nebylo možno tyto potřeby pokrýt z výnosu sklizně. Odměnou mu pak byly tzv. svobodné lány, tedy půda ze které nemusel platit pravidelnou platbu. Často se také stával zástupcem pozemkového vlastníka – rychtářem (fojtem) a získával další práva (např. rychtář Frychl Němec v roce 1255 na Broumovsku ve vysazené vsi získal jeden lán svobodný, právo provozovat krčmu a vodní mlýn a navíc dostal platbu z každého 6. lánu ve vsi, ale to bylo opravdu vzácné).

S emfyteuzí se nese změna společenského systému v oblasti držby pozemkového majetku. S rostoucí mocí šlechty, hlavně s přihlédnutím k tomu, že půda již nebyla, ve většině případů, v lenním vztahu přidělována konkrétnímu šlechtici, ale v podstatě se stávala dědičným majetkem, přinášela kolonizace králi možnost výrazně zhodnotit svou doménu. Nové statky, vzniklé kolonizací, tak mohl případně dále propůjčovat/udělovat v léno.

Dobrým příkladem je moravský rod Švábeniců, kteří dostali od krále ke kolonizaci území na severovýchodě Čech, přiléhající k území Slezka, zde založili celou řadu vesnic a z osady Úpa vytvořili správní středisko s hradem - Trutnov. Asi po třiceti letech, si toto, již kolonizované území, vyžádal král zpět a Švábenicové se objevují jako kolonizátoři v podhůří Orlických hor a severně od Plzně. Král pak tyto majetky často zastavuje. Královský úřad, zvláště v době nestability po roce 1306 také často zjišťoval, že šlechta si část královské půdy uzurpovala. Vladařské schopnosti a možnosti je tak možno přímo vysledovat i v kolonizačním  úsilí.

Silná královská moc se projevuje, kromě jiného, zakládáním nových měst, vzdálenějších od tradičních sídelních center, která na sebe potom přebírají významnou úlohu správních středisek, kolem kterých vznikají další, poměrně rozsáhlá kolonizovaná území. Např. České Budějovice, založené jako desítky dalších měst, Přemyslem Otakarem II., v době kratší než sto let od svého  vzniku, získaly ve svém okolí 14 tzv. šosovních vsí, které jim přímo podléhaly. 
Z dostupných materiálů je možné také zjistit, že v počátcích kolonizace je dalším aktivním pozemkovým vlastníkem církev. V rámci střední a západní Evropy je to především Dům německých rytířů u špitálu svaté Marie v Jeruzalémě (Řád německých rytířů, Ordo teutonicum) a dále bohaté kláštery, např. v oblasti západních Čech to byl klášter Premonstrátek v Chotěšově. Ke změně držení půdy dochází velmi brzy také u velkých pozemkových vlastníků - vyšší šlechty, jako jsou např. Vítkovci. Opět je možné vysledovat vznik správních středisek - městeček a dalších sídel v jejich okolí. Nejdéle se staré, někdy až patriarchální vztahy udržely na panstvích drobné šlechty, pravděpodobně proto, že jí spravovaná drobnější území nebylo možné hustěji osídlit a vyhovoval jí starší  způsob přímého odvádění naturálií a roboty. 

Půda byla získávána nejčastěji tzv. žďářením, (odtud častý kolonizační název vesnice Žďár) tj. vypalováním lesního porostu v pohraničních hvozdech. K tomu docházelo pravděpodobně v blocích o velikosti 2 – 5 ha, které byly potom podle místních podmínek zcelovány nebo naopak rozměřovány, tak aby každý z osadníků dostal stejný díl půdy, jak velikostí (zpravidla jeden lán), tak i kvalitou.  Dbalo se také na přibližně stejnou vzdálenost pozemků od obydlí. 

Zajistit pro nová území dostatek kolonistů nebylo zvláště ke konci procesu nic jednoduchého. Osadník totiž musel svůj majetek přenést často i několik set kilometrů daleko, a k tomu ho jistě nemohly nalákat jen samotné sliby. V současnosti jsou již zrevidovány dřívější názory o tzv. Německé kolonizaci, např. Smetánka se domnívá a dokládá rozbory, že v počátcích kolonizace přicházelo z německých zemí asi 40% kolonistů, v závěru pak pouze asi 15%. Soudobé prameny navíc hovoří o jednotlivých národech – Bavorech, Sasích, Francích, Duryncích. K nim se připojují také Slované - Lužičtí Srbové, Slezané a Poláci, i když ještě v menší míře. Nejčastěji jsou to obyvatelé Čech – např. druhorození a další synové, obyvatelé měst, kterým se nepodařilo uchytit, i sedláci, kteří jdou z různých důvodů za lepším. Šlechta, oproti vžitým představám, a podle dostupných dokumentů, zcela běžně sedláky ze svých panství propouštěla, samozřejmě po zaplacení každoročního platu a vyrovnání všech dalších případných závazků 

Podací je jednorázový poplatek, splatný v domluvené lhůtě (odtud častý kolonizační název vesnice Lhota), většinou formou splátek. Za něj dostává osadník podle „ německého práva“ k užívánípůdu a je mu zajištěna nezcizitelnost obydlí a polností. Je také domluvena výše každoročního platu, která je v zásadě neměnná. Tento vztah byl velmi úzký a provázaný, např. jsou doklady o tom, že při neúrodě někdy majitel půdy poplatky odpouštěl, (to bylo vždy přijímáno jako akt velikého křesťanského skutku), nebo  je přerozdělil, případně rozložil do splátek na další roky.  Vzhledem ke společenskému vývoji je potom zajímavé sledovat některé nuance vývoje, kdy například vzhledem k inflaci a neměnné výši poplatku přicházeli vlastníci o část peněz a snažili se ji nahradit jinak. Pokud nevyužili formu tzv. pomoci, mohlo dojít k tzv. přeměřování lánu. Protože sedláci opravdu možná rozorávali pozemky, které jim nepatřili, nebo se báli na přechod k jiné velikosti lánu (míry samozřejmě nebyly jednotné a lokátor ne vždy dostal přesný pokyn, který provazec má použít, případně jaký typ lánu má vyměřit), báli se tohoto přeměření. Je dokonce doklad o tom, že sedláci v

v Hostomicích (u Hořovic) v roce 1343 raději znovu zaplatili domluvené podací, než by si nechali svoje lány přeměřit. K přeměřování docházelo zcela běžně i u vesnic s kontinuálním vývojem na starém sídelním území, kdy sedláci zaplatili podací a tím přešli většinou alespoň částečně pod „německé právo“. K tomu dochází většinou až ve druhé pol. 14. stol, např. na území spravovaném klášterem Teplá v roce 1341. Jen vzácně se pak lze setka s údaji o „nerozměřených“ vesnicích (např. Náčkovice, majetek arcibiskupství pražského jsou ještě v roce 1390 na tzv. „českém právu“) 

Samotný termín“ německé právo“, i když se objevuje i v soudobých rukopisech, je poměrně těžké vysvětlit, neexistuje totiž nic, co bychom ve 13. nebo 14. stol. mohli nějak územně nazývat německým právem, protože území současných německy hovořících zemí bylo rozděleno na množství různých států a státečků a v souvislosti s Němci  tak zpravidla nacházíme zmínky o jednotlivých národech. 

Nejčastěji tedy půjde o výklad práva podle tzv. Saského zrcadla, které vychází z německého zvykového práva, římského práva a částečně i z kanonického práva, ( bylo sepsáno pravděpodobně mezi lety 1220 – 1235 německým nižším šlechticem Eikem von Repgow), pod názvem Sachsenspiegel bylo přeloženo z původní latiny do jedné z forem staré němčiny a potom pravděpodobně i do staročeštiny. Jsou z něho odvozeny Deutschenspiegel a později i tzv. Švábské zrcadlo ( to více reflektuje kanonické právo) a městské – Magdeburské právo. Na našem území se lze setkat se všemi těmito deriváty, ale jsou mírně modifikovány a přizpůsobovány českému prostředí. V psané podobě je možné je dohledat např. v Brněnské právní knize 

 Kromě toho je třeba si uvědomit, že na konci 14. stol asi třetina území patřila církvi a jejím institucím a platilo na ní tedy kanonické právo. Již bylo zmíněno také tzv. „české“ ( možná správněji zemské) právo. To oproti „německému“ více navazovalo na předchozí vztahy, z dnešního pohledu bylo méně výhodné, protože sedlákům zaručovalo nezcizitelnost obydlí (německé právo zaručovalo nezcizitelnost obydlí i přidělené půdy) a byla více využívána robota (jako maximální hodnotu jsem nalezl 24 dní ročně). Platy byly odevzdávány ve větší míře v naturální formě, zatímco německé právo dávalo přednost platbám v hotovosti - sedlák tak pozemkové vrchnosti odevzdával v naturáliích jen velmi malou část plateb, spíše symbolicky, pravděpodobně za účelem prohloubení patronátních vztahů. 

Migrací obyvatelstva, jako jednomu z nejvýznamnějších průvodních jevů emfyteuze, docházelo také rychleji a častěji k přenosu nových výrobních postupů, zdokonalení výrobních technologií i pěstebních postupů.  Změny ve výrobě i každodenní činnosti se tak začaly projevovat téměř současně na celém území čech. Oproti dříve přijímaným představám tak nelze vysledovat žádný převládající směr přenosu nových myšlenek, tím méně pak z území německy hovořících zemí ( např. nová forma obydlí – tzv. trojdílný dům se objevuje na obou stranách Krušných hor současně, dokonce možná na našem území dříve). České země ležící ve středu Evropy a v zásadě i ve středu kolonizovaného území se tak staly křižovatkou nových myšlenek, které se podařilo velmi dobře zužitkovat a byly jednou z příčin zlepšení životní úrovně českých zemí ve 14. stol.