Verše českého krále Václava II.

Václav II. 1278-1305 -  král český a polský, vévoda sandoměřský a krakovský, markrabě moravský, pán v Horním Slezsku a Míšni a pán Chebska.

 

Český a polský král Václav II. (1271-1305) byl nejen respektovaným evropským panovníkem, ale pravděpodobně také minesengrem. Připisovány jsou mu tři básně/písně, které najdeme sebrané ve Velkém heidelberském zpěvníku – slavném Codexu Manesse. Předpokládá se, že na jeho tvorbu měl vliv proslulý poeta Jindřich z Míšně, řečený Frauenlob. Pobyt Frauenloba však není na pražském dvoře přímo doložen, nicméně básník sám běžně cestoval mezi dvory středoevropských vládců.

 

Mne láska objevila sladkou důstojnost

z příhody velmi blažené,

že vzdychám rozkoší, když na to pomyslím,

neb dala mi tak milou ženu pro radost,

na jakou srdce vzpomene

jen v touze; já se mohu stále chlubit tím,

však tak jen, aniž jméno její někdo znal.

K radosti velké dala mi i velký žal,

však o to jsem se nestaral,

co tomu lidé řeknou dál.

 

Bych na ni popatřil, mně mysl pudila

(jak je mi blaze, těžko říct)

když ona, touha, radost, spása má,

očima mýma v srdce moje vkročila,

já toužit musil ještě víc

po kráse té – ach láska také smutek má.

Srdce í rozum v službu jí dal jsem,

jež radostí mých je všech původem;

mně přeje, já však v štěstí svém

přec jenom strádám zármutkem.

 

Jak růže, která touží po sladkosti ros,

ven z kalichu chce za rána,

mi nabídla svá ústa cukrová.

Co rozkoše jsou, které v světě kdy měl kdos,

nad rozkoš, mně jež byla dopřána!

Tu šťastnou hodinu vždy mysl má si zachová!

Ach, žádná myšlenka by nevyslovila,

co štěstí přízní tou má duše zažila;

s žalem se radost mísila,

žal jásal, radost tesknila.

  

Mne kárat, že se chlubím, nemusí:

neb ačkoli jsem objal vřele

to tělo krásné, útlé, sladké, půvabné,

s cudností její nečinil jsem pokusy.

Ta žena líbezná as navždy, cele,

mi v roztoužené srdce moje zapadne.

Však vůle tato bolela mně dost:

já odepřel si každou důvěrnost.

To činil jsem jí pro radost,

pro její cudnou důstojnost.

 

Kdo miluje tak paní svoji, blaze je mu,

jak já svou paní překrásnou.

Já růži neutrhl, ač byla v moci mé.

Je stále radostí a paní srdci mému.

Když na ni myslím, tu vždy jsou

mé myšlenky a city tolik blažené,

že vypovědět nelze všechny radosti,

jež mému štěstí učinily zadosti.

Kdo k větší povznesl se cti

než já tou sladkou milostí?

 

 ...   ...   ...

 

I.
To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást
a chytlo se v krutou past.
„Najdi si milenku!“ má duše říkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal
štěstí – a přece trpím dál.
Jak rudá rùžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí, které
by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
z bolesti radost vzešla mi –
já smál se mezi slzami!
Nechť láska z chlubnosti mě viní, ne však ona.
Jakkoli horoucně jsem svíral v objetí
půvabné, bělostné a něžné tělo její,
nikdy mě nesvedla líbeznost jeho vonná
k činùm, jež její stud by nemoh strpěti,
třeba jsem miloval vroucně a horlivě ji!
Má vůle byla sic mým očím nemilá,
a ani smyslùm mým příjemná nebyla,
má láska však ji chránila,
a cudnost přeušlechtilá.
 

II.
Protože zima zlá zničila něžné květy,
protože nad poli i nad zákruty cest
i v lesích utichly líbezné zpěvy ptačí,
já poradit vám chci, jak všechny rozkoše ty
lze nabýt. Šťasten jest, kdo nechá se mnou vést.
Když poli, loukami ukrutná zima kráčí,
vyjděme paní vstříc a místo květin
jí lásku vyznejme. Pohledy nevinné
vzplanou – a v chvíli jediné
k svým ústům rty nám přivine.
Mùže-li v šťastlivci, kterému políbení
rozkvetlých rudých úst se jednou dostalo,
mùže v něm nevzplanout touha po větším daru?
Člověk tak netečný snad v celém světě není,
leda by smysly své měl choré nemálo.
I já se přiznávám k mocnému tomu žáru.
Ach, co bych za to dal, má paní, kdybych zas
v náruč vás mohl vzít a celou zlíbat vás!
Snad odpustila byste snáz,
co na vás vyzradil můj hlas.
Má paní líbezná, má něžná, vytoužená,
jen ve vás, ve vás jen dlí moje útěcha!
Nad všechny poklady je drahé tělo vaše,
však jeho největší a nejryzejší cena
tkví v jeho čistotě, která mě nenechá
práh studu překročit. I stojím cudně, plaše
před vámi, třebaže mizí má rozvaha,
jakmile vaše rty jen zřím, má předrahá.
Však pokušení neblahá
vaše ctnost krotit pomáhá.

III.
„Hle slunce vstává již a vchází do korun!
Zlá noc dni bílému přenechává svůj trůn,
dost dlouho loudila tam tóny z černých strun!
Den vládu přebírá. Otvírá svými klíči
komnaty zšeřelé. Zář slunce mrská biči
temnotu pochmurnou a nadobro ji ničí.
Má paní, milý váš tu nesmí meškati!
Brzy se tmavá noc v bílý den obrátí!
Pospěšte si, čas běží!“
- Tak na vysoké věži
pěl ráno sladký strážcùv hlas.
„Musíte jít už! Je už čas!
Vyváznete jen stěží!“
Strážný včas varoval tou písní svoji paní
i rytíře, jenž tam potajmu přišel za ní,
aby se spolu s ní oddával milování.
Paní mu pravila: „Mùj pane nejdražší,
nechcem-li skončiti dnešní den v rubáši,
musím jít k strážnému, všechno zlé zaplaší,
jenom když dostane pořádnou úplatu,
pak vás jak libo nám, věřte mi, nechá tu!“
Souhlasil rytíř spanilý
a krásná paní za chvíli
strážného chytře mámí
zlatem a drahokamy,
jen prosbu její splní-li.
Strážný ji odvětil:“Běžte dál, moje paní,
okoušet s milým svým rozkoše milování!
Nikdo líp nežli já vás před zlým neochrání!
Já zlato dostal jsem – vy mùžete se zas
těšiti s milým svým. Až přiblíží se čas,
nemějte obavy, varovat budu vás.
Potom však milý váš se nesmí zdržeti,
sic oba postihne neštěstí vzápětí!“
Děkuje paní upřímně,
a že má lásku za břímě,
pospíchá se jí zbavit rychle
do komnaty své, divně ztichlé…
A co se stalo zde, to stalo se i mně.