Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Verše a trubadůři do 1.pol. 14.st.

Václav Lucemburský 1337-1383

Lucemburský a brabantský vévoda Václav byl synem českého krále Jana Lucemburského a jeho druhé choti Beatrix Bourbonské. Současně byl bratrem římského císaře Karla IV. Narodil se posledního února 1337 v Praze a dostal jméno českého zemského patrona. V březnu 1352 se Václav oženil se ženou svého života - vévodkyní Janou Brabantskou. Ač byla nevěsta o 15 let starší a z manželství nevzešlo žádné dítě, byl to svazek mimořádně šťastný. Dvůr lucemburského a brabantského vévody Václava hostil nejpřednější umělce své doby. Proslulý kronikář Jean Froissart jej nazval „svým milostivým patronem” a jeho paní Janu Brabantskou „bělostnou kopretinou”. Oběma pak věnoval část svých veršů a zvěčnil je ve svých kronikách.

Vévoda Václav byl ve své době považován za významného trubadůra, dobrého panovníka, rytíře a turnajníka. Jako současník "Stoleté války" byl i jejím aktivním účastníkem a významným spojencem Francie. Jako bratr římského císaře Karla IV. byl vikářem Říše římské a věrným spojencem císaře a později i jeho syna Václava IV. Vévoda Václav byl v letech 1379-81 prostředníkem při sjednání sňatku české princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II.

Václav Lucemburský zemřel 8. prosince 1383. Pochován je v cisterciáckém klášteře v hrabství Chiny a jeho hrobka nese epitaf: „Zde odpočívá převýtečný a chrabrý princ Václav Český, vévoda lucemburský a brabantský, limburský a hrabě z Chiny, který zemřel r. 1383, v noci Početí Panny Marie. Pros za něho každý, jenž Boha máš za štít.” Posledním jeho přáním bylo, aby mu po smrti vyřízli z těla srdce a poslali jej na důkaz věrné lásky jeho ženě, vévodkyni Janě. Bylo to poslední rytířské gesto tohoto galantního vévody, poslední důkaz jeho velké lásky k ženě, po jejímž boku prožil svůj život a pro niž složil bezpočet veršů. Jeho choť Jana se již znovu neprovdala a po její smrti připadlo Lucembursko české koruně.

výběr z veršů:

Má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu a tam,
když já vás stále vzpomínám.

Chci v upřímnosti bez ustání
náležet, lásko, jenom vám.
Má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu a tam.

Má služba bude stálou daní,
kterou důkazy odevzdám
o věrnosti, již v srdci mám.
Má vládkyně, má sladká paní,
vzpomeňte na mne tu a tam,
když já vás stále vzpomínám.

...   ...   ...

 

Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím,
neboť mé duši štěstí dává.
Když na vás myslím, v chvilince
ztratí se smutek jako stín.
Častokrát v sladké vzpomínce

o vaší kráse přemýšlím.
Je zřejmé, že vy, paní, jste
pokladem pro mne největším,
v němž původ svůj má radost pravá.
Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím,
neboť mé duši štěstí dává.

... ... ...

 

 

Příteli, střezte poctivě
to srdce, které jsem vám dala
v úschovu, plná naděje.

Celičké pouze vaše je,
tak vůle má mi přikázala.
Příteli, střezte poctivě
to srdce, které jsem vám dala.

Pro nikoho se nechvěje
leč pro vás jeho schránka malá,
v níž stálost moje skryta je.
Příteli, střezte poctivě
to srdce, které jsem vám dala
v úschovu, plná naděje.



... ... ...

 

Usmívejte se, lásko má,
úsměv nás oba ochrání
před proradnými pomlouvači.

Vždyť jejich duše závistivá
vlastní se zbraní poraní.
Usmívejte se, lásko má,
úsměv nás oba ochrání.

Pak ani slova závistivá,
nástrahy, svědci falešní
mne vyvést z míry nepostačí.
Usmívejte se, lásko má,
úsměv nás oba ochrání
před proradnými pomlouvači.

Použitá literatura:

Guillaume de Machaut 1300-1377

Francouzský básník a hudebník - almužník, notář a sekretář českého krále Jana Lucemburského. Pocházel ze Champagne, v letech 1323 a 1340 byl klerikem českého krále, kterého věrně doprovázel na jeho cestách (v letech 1323-1331 s ním zajížděl i do Prahy), aby v něm nalezl nejen svého protektora a dobrodince, který mu od papežů v Avignonu vymohl prebendy a natrvalo mu tak zajistil živobytí, ale i člověka, v němž nalezl ideál panovníka a vzor rytířského krále. Zemřel jako sedmasedmdesátiletý kanovník remešské kapituly.

výběr z veršů:

Lilie, jarní růže,
zeleň a keře voňavé
se něze nerovnají tvé.

V přírodě sotva může
vyniknout něco nad tebe.
Lilie, jarní růže,
zeleň a keře voňavé.

Tvrdím: nic nepřemůže,
ať živé nebo neživé,
tvůj cit a srdce laskavé.
Lilie, jarní růže,
zeleň a keře voňavé
se něze nerovnají tvé.

Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jak rubín východní.

Té kráse vyrovná se jiná stěží,
je jako lilie, jak růže svěží.

Mé srdce pokorné u nohou leží,
jak věrný milenec po všechny dni.
Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jak rubín východní.

Když přiblížím se k vaší něžné tváři,
jsem pohledem tím, paní, oslněn.

Rozechvění se skrýt mi nepodaří
když přiblížím se k vaší něžné tváři.

Strach všechna slova vysvětlení zmaří,
zmaten a bezmocný před vámi jsem.
Když přiblížím se k vaší něžné tváři,
jsem pohledem tím, paní, oslněn.

Použitá literatura:

Paio Gomes Charinho 1225-1295

Tento rytíř, narozený r. 1225 v Pontevedera byl námořním admirálem. Byl stoupencem Sancha IV., roku 1286 s ním putoval do Santiaga. Není známo kdy a proč ho Alfons X., král Kastilie a Leonu, zbavil admirálského titulu (což jeho milá přijala s radostí, jak vysvítá z písně „Děvenko, dnes mi řekli, to se div“, když předtím vždycky přihlížela, jak její milý odplouvá do války i s její rozkvetlou láskou, jak lze číst v písni „Květiny toho, kdo je mi milý“). Charinho se zúčastnil tažení do Andalusie, byl v Seville a v Jaenu. Na sklonku života byl velitelem města Zamory, kde jej, zřejmě z politických důvodů, roku 1295 zavraždil Ruy Peres Tenorio. Admirál je pohřben v kostele sv. Františka v Pontevedře, kde je dosud zachován i jeho náhrobek. Za svůj život napsal 6 písní o milém, 19 písní milostných a 3 básně satirické.

výběr z veršů:

Děvenko, dnes mi řekli, to se div,
že on už není mořský admirál,
tak přeci jenom skončil srdci žal
a já zas můžu klidně spát jako dřív.
Kdo milého mi z moře vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!

Moc dobře je mi, kdyby vítr vál,
už nebudu se budit ze spaní
a nebude mě lekat hřímání,
ať hrom bije, a jestli to byl král,
kdo milého mi z moře vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!

Moc dobře je mi, bylo načase,
Dřív když někdo nes zprávy od hranic,
Bála jsem se, co strašného jde říct.
Udělal to a prosit nedal se,
kdo milého mi z moře vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!

Květiny toho, kdo je mi milý,
statečně se nalodily.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Květiny toho, kdo je mi drahý,
statečně lodí se plaví.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Statečně odpluly lodí,
tak se do války chodí.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Statečně odpluly v bárce,
nikdo se nevyhne válce.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Odpluly do bitvy, tak se to dělá,
do služeb mého krásného těla.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Odpluly, aby se rvaly
Za tělo, které on chválí.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Použitá literatura:

Joao Garcia de Guilhade 13.st.

. Tento básník, pocházející z nižší šlechty se pohyboval na dvoře Alfonse III. Je autorem cca 55 básní, z toho 17 milostných, nejodvážnější a nejoriginálnější jsou ale jeho písně hanlivé („Ach žehrala jste na mne ohyzdo“). Je jedním z mála básníků, který v písních oslovuje a kritizuje sám sebe („Mé milé, nevím co má na to vliv“).

výběr z veršů:

Viděl jsem dnes mnoho krasavic
a chytrých, což je vzácnost našich dnů,
žen nakloněných všemu dobrému,
o jedné dívce musím ale říct:
jedna dívka, která teď přišla sem,
stokrát předčila všecky půvabem.

Jak myslit, že se někdo rovná jim
či že by byla hezčí některá?
Jedna jak druhá přímo nádhera;
než přišla ona, a teď už to vím:
jedna dívka, která teď přišla sem,
stokrát předčila všecky půvabem.

Objevila se najednou jak blesk
a ostatní už nejsou tolik krásné,
v jejím půvabu jejich krása hasne,
jen přišla ona, ztratily svůj lesk:
jedna dívka, která teď přišla sem,
stokrát předčila všecky půvabem.

Však jste si všimly, dámy, toť se ví,
jak onehdy můj milý se mnou stál,
byl nešťastný, a že tak bědoval,
stáhla jsem mašli a dala mu ji,
co ale žádá teď, je bláznovství.

Všimly jste si – kdo viděl jaktěživ
takový nářek? – štkal tak zběsile,
že jsem vzala tkanici z košile
a dala mu ji. A on na mě kýv,
co ale žádá teď, to nechtěl dřív.

Ode mne má mít vždycky všeho dost
můj milý, jak si přál.
On taky moc pěkných věcí dal.
A moje věrnost není z nouze ctnost,
co ale žádá teď, je nemravnost.

Mé milé, nevím co má na to vliv,
v Portugalích co trobador, to hňup,
jako by každý v tom království zhrub,
netroufnou si nás chválit jako dřív,
o lásce nikdo slovo nepoví,
a nejhorší je, že jsou takoví,
že krása pro ně není žádný div.

Jsou, říkám vám, neslaní nemastní,
dokonce přešla je chuť vidět nás,
už dozpívali, přešel jejich čas,
o milence se žádný nezasní,
pro ženu zpívat už je nebaví,
a čert vem tu z vás, která řekla by
trobador o tom, který nebásní.

Té, která zakládá si na kráse,
chci však dát radu, ať se neděsí.
Jen vyčkat času, nestěžovat si,
Neplýtvat časem je už na čase.
Ať věří se mnou, že zas přijde ten,
kdo bude její krásou okouzlen
a od něho i lásky dočká se.

Těm znuděným, jež poznáš po hlase,
dej znát, co jsou, když nás nestojí:
ať Pánbůh jim dá umřít v pokoji.

Ach, žehrala jste na mne, ohyzdo,
že napsat na vás báseň nejsem s to,
tak jednu zkusím přímo na čisto
a budu vás jen chválit, jak se dá,
a jedna lepší nežli jiných sto:
šeredo stará, hloupá, potrhlá!

Ach, ohyzdo, ať Bůh mi promine,
když mermomocí chcete, tak proč ne,
z celého srdce to hned zkusíme,
a budu vás jen chválit, jak se dá,
a chválou výstižnější nad jiné:
šeredo stará, hloupá, potrhlá!

Ach, ohyzdo, tolik těch písní mám,
a žádnou jsem prý nevěnoval vám,
tak teď vám jednu dobrou udělám,
a budu vás jen chválit, jak se dá,
posuďte sama, nakolik vás znám:
šeredo stará, hloupá, potrhlá!

Použitá literatura: